Kap.11: Do kopce, z kopce, a zase do kopce

Přijíždíme k neoznačené odbočce, kterou je možná možno vyhnout se platební povinnosti na dálnici. Komár: Zkusíme to? Kiwi a Jára bisono: Okej, okej, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku, platíš mi sojovou tyčinku. Sakra - sakra. Odbočku jsme v družném rozhovoru minuli a sjíždíme zpět na dálnici. Naštěstí je tam snad prý ještě jedna. «kiwi»

Trondheim - kanál a "sýpky".

Jára nás z titulu řidiče upozornil, že jsme právě odbočili z dálnice a vjíždíme do Kutné Hory. Hurá, objeli jsme mýto a tímto jsme ušetřili 40 NOK.
Dojeli jsme do Trondheimu. Je to velmi krásné město. Dobloudili jsme až na nejvyšší bod tohoto k úhledné malé pevnůstce. Po chvíli parkování za zákazem vjezdu a následné výměně názorů jsme zaparkovali Marušku přímo před ní.
Konečně večeře, konečně teplá, konečně dobrá. A bude jí hodně vzhledem k tomu, že Joe a Dva odešli, údajně se zkulturnit, Joe hovořil cosi o nejbližším hotelu. Moc jim to slušelo.
Dva má dlouhé trenýrky, aby mu nebylo zima na kolena a krátké kraťasy aby vypadal švihácky. "Vypadá zcela jednoznačně." (Ivan, Hippo).
Bylo jí tolik, že na Jimyho a 2 zbyl plný hrnec. Poté jsme konečně všichni a v klidu ulehli ke spánku do Marušky a dvou stanů na romantickém místečku pod pevnůstkou nad Trondheimem, kde se pomalu stmívalo a rozsvěcovala se světla. «java»

16.8. pátek
Dobré jitro!
(Nebýt toho, že k snídani bylo dovoleno snísti studené zbytky rýže a somasa ze včerejška a lehce žluklé suché keksy a, ač se Kiwi holedbal, že udělá čaj, tento k dispozici nebyl, bylo toto jitro skutečně bez chyby. Ale i tak. To se nám dlouho nestalo, všichni spokojení a vyspaní, či spíše vyspaní a tudíž spokojení). 1. výměna názorů, které pamětihodnosti máme navštívit. Závěr: 11:30 odjezd. «java»
Přesto do města vyrážíme. Slunce slibuje, že bude hřát a brožurky slibují, že památky otevřou kolem 10. hodiny. Jsem o to nervóznější, že mi s povrchu zmizely všechny doklady.

V trondheimské pevnosti.

Postupně procházíme starobylý most se zbytky zvedacího mechanismu na kliku, kolem historických skladišť podél kanálu, zjišťujeme, že v 9 ráno jsou tu kostely zavřené, Javě se velice líbí interiér Royal Garden Hekla. Na ulicích je jedna banka vedle druhé. Setkáváme se v informacích na kruhovém náměstí, kde tankujeme prospekty.

Trondheim - Nidaroská katedrála.

Jdeme do Nidaroské katedrály, která je tu hlavně pro korunovace a koncerty a je obrovská a krásná. Je tu temno a tlustí průvodci. Máme štěstí a strefujeme se do okamžiku prohlídky věže, odkud je vidět celý historický Trondheim. Zvrchu je Ivan takhle maličký. V dómu jsou vystaveny korunovační klenoty: i královna má jablko a žezlo. Vracíme se zpátky na pevnůstku k Mařce, a se zpožděním 5 minut si ji stačíme proběhnout. Kiwi netrpělivě startuje, já dobíhám on vyráží, já si málem vyrážím zuby a nacházím doklady. Den je krásný! «hro»
O chvíli později Hrošíkovi Mirek a po něm i Joe celou vahou přistáli na rozseknutém palci. Podruhé zařval o něco víc a palec lehce zakrvácel. Den je krásný!

K obědu je polévka (vlastně dvě, tu první jsme připálily a následně vylily) a škubánky. Začíná poprchat.
I přesto je den krásný.

Ivan má pečkový syndrom.

Ivan si navlékl plovací vestu, píská na píšťalku a tváří se blbě. Posléze si vzal ještě na hlavu svou noční čepičku a vyhlédl zadním oknem. Naštěstí nezpůsobil dopravní nehodu ale určitě uvolnil napjatou atmosféru v koloně aut za námi, čímž naplnil můj sen o maňáskovi a kašpárkovi.
Projíždíme krajinou připoménající Fatry. "Tak jeď, malá, no" povzbuzuje Komár Marušku a pouští to z kopce. Brano brzdí samo.

Horské domečky v Romsdalu.

Spousta domků má na střeše trávu. Vůbec je to tu takové zelenější. Jsou tu krásné peřeje. Komárův spolužák by prý už přemýšlel, kudy by se to dalo projet. Ivan říká, že po silnici. Rak tady má dvojníka. Jel na kole a vypadal dost znaveně. «java»

Je to zoufalé. Každá z posledních asi tří zastávek byla pracovní. Leze nahoru teplota motoru, kontroluje se voda v chladiči, vaří se oběd, dotahuje kardan, nafta z Torova kanystru, který začal téct, se leje do nádrže, takže mám pořád co dělat a tak se přihodilo, že jsem se zapomněl vykakat. UÁ! «iv»

Ruty šuty Ukrajina Dombås! Ale je tu nádherný údolí a krásný kostelík. Jenže musíme uhánět vpřed!
Ivan pořád votravuje, že chce kakat. Prchá v podřepu.
Cosi začalo smrdět. Komár volá: "Chcípl nám motor nebo se pokakal." Kdosi v kabině to interpretuje po svém: "Motor se posral." Ale naštěstí je to jen lejno. Míjíme zemědělskou oblast. Ivan kvoká. Zřejmě jsou tu i kokony. A to mnohé. Krajina je čím dál obydlenější, farmy větší.
Potkali jsme krásnou skalní prdýlku. Všichni si ji fotí. A peřeje. Sjízdné po silnici. Vjíždíme do Romsdalu.
Vodopády, skály, peřeje.
Foťte vlevo!
Projíždíme vesnicí Verma. Tady se vyrábí vermut z borovice vermutovky, které jsou plné lesy všude kolem (zvláště pak ty borové). Všude krásné horské chaloupky, hnědé s bílým kolem oken a dveří. Po té červené jednotvárnosti milá změna. Na druhé straně kaňonu se vine železniční trať.
To je síla!
Člověk neví, co fotit dřív. Otevřelo se před námi nádherný údolí.
V kabině se cosi děje.

>Poklop.

Najednou se Čudla naklonila k nám dopředu: "Jeďte pomalu, Jára je na střeše a má tam foťák." Podruhé místopřísežně prohlašuji, že můj bratr je ...
Uá, Uá, to je paráda, ať oddělají ty promítací plátna a dají tam normální přírodu. (Ivan)
Už je tam i Kiwi.
Stromy naráz sedly i když jsme nezměnili nadmořskou výšku. Řeka je široká a jmenuje se Rauma.
Už jsou na té střeše všichni. Rybáři hledí vyděšeně a Japonci fotí. Odbočujeme na Trollstigen. Čekají nás tam úchvatné serepentýny. Plzáme se nahoru a občas projedeme mrakem. Zadní poklop je ucpán (lidmi) protože občas prší. Proti nám jezdí bydlíky s vyvalenýma očima.
Prší. Všichni za to chtějí zmlátit Čudlu, protože to říkala. Dva vstoupil do lejna a je z toho nešťastný.

Já nevěděl, že horolezectví se dá provozovat i v autě. Já jsem tomu nikdy moc nehověl, ale v tom autě se to dá. (Dva)
Ivane, proboha, koukej se před sebe, V těch zatáčkách nesmíme zpomalovat, jinak se už nerozjedeme. Vyvažujte!

Trollstigen - vzhůru do oblak.

Dejte mi něčeho cvaknout.
Jimmy se plánovitě opíjí, aby to neviděl.
Ne, já se opíjím, abych to viděl dvakrát.
UÁ! UÁ! UÁ!
To je žrádlo!
Držte se! volá Ivan.
Vyvažujte vpravo! volají ostatní.
Auta se potkávají v zatáčkách. Proboha, foťte to někdo.
Přímo před námi vodopád. Vyvažovat!
Jak to, že to nechytá smyk?
Autobus!
Do zatáčky se vešel s námi přesně.
Ivan je velmi zpupný. Zařadil 3. Nad námi je slunko. Vidím modrou oblohu. Čudla říká, že to nic neznamená.

Jára s Čudlou vytrčeni deklem.

To je síla!
Jéžišmarjá!
Připravit se na vyvažování!
Vyvažovat vlevo!
Vpřéd!
Pořád je tam trojka.
Jak to, že jsme ještě nedostali smyk? To je tím, že vyvažujeme.
Ten mrak je to jediné možné řešení pro mě - nevidím dolů. Dva se dívá raději do skály. Ivane, život spas, země se otevřela. Nejsme tomu daleko.

Jsme nahoře.
Chatky, domečky, restaurace, muzeum, cestující se zotavují. Dva osahává zemi, aby měl jistotu. Lidé na krizové zážitky reagují různě. Hroch vyhledal zástrčku a holí se. Nedoholil. Místní dáma na něj hledí zděšeně. Vyhodila ho.

Pokoušíme se na dvou juwelech uvařit večeři, skládající se ze dvou hrnců kolínek, hrnce omáčky, pánvičky masa a hrnce čaje. Z okna restaurace (zavřené) vykoukla babice bludice a nadávala, že jí zapálíme barák a že tady nesmíme parkovat. Po večeři jsme odjeli o 40 metrů dál.
Prší a cáry mlhy se válejí. Stanovat a spát venku nelze, musíme celou noc zůstat v ávce všichni. Vypadá to asi takhle:

Mapka rozložení lidí oné noci.

Noc: Ivan bryskně vypočítal, že každý z nás má k dispozici 1400 litrů prostoru. Jára pak, že do 40 minut zemřeme. Hroch to opravil: nastane smrD udušením.
Hustota je obrovská. "To je krása - já kousnu Jiříka do nohy a on kopne Jedlu." (Komár)
Já zatáhnu za záchrannou brzdu!
My máme eště ňákej chleba? (Hroch)
Na dobrou noc budu předčítat z deníčku záznam z cesty vzhůru. Žádám, aby se všichni uložili a já mohla číst dřív, než usnu. Nikdo jiný to totiž nepřečte (kecá - pozn. mnicha opisovače). Při psaní jsem se dívala z okna... "a místy je tam ublinknuto" skočil mi do řeči Kiwi.
Atmosféra je velmi přátelská, ba více, blíží se kolektivnímu manželství. Je husto. Zvláště pak s kolagénom.
Strč prd skrz krk. vše «java»

17.8. sobota
Je nádherné jitro.
Hustota lidí je stejná, jako večer, ale vyfotit se to prostě nedá. Kiwi chce zase tahat za záchrannou brzdu.
Čudla chce 500,- Kčs za zneužití. Nad serpentinami je jasno. Asi tam pojedem znovu. Jenže teď tam jdou krávy a nedají se zahnat. Dolů by to ještě zastavit šlo. Ale nahoru...
K snídani je kašička. Někteří zhrdli a dali přednost courání po horách. No, čekat na ně nebudeme.
Sedíme na židličkách u restaurace, žereme kaši a tu přišla podivná paní. "Dobrý den, paní, chcete kaši?"
Zmateně se podívala: "Dů jů spík ingliš?" Po chvíli rozhovoru zjišťujeme, že jsme jeli 3000 km, abychom se potkali s paní z Izraele, profesorem z Venezuely a jedli jablka z nejjižnějšího údolí na Zemi.
Znovu pokoušíme osud. Míříme k serpentinám. Joe dělá vykecávače. "Jeď to na neutrál, já to viděl ve filmu," navádí Ivana. Připravit k vyvažování. Žádám baštivce, aby dobaštili. "Ticho! Když chcípnout, tak s plným žaludkem."
Turisté nám mávají. Myslí, že nás vidí naposledy. Ti budou koukat, až se vrátíme.
Jára se vysunuje deklem.

Trollstigen shora - se střechy Avie.

Ivane! O metr dál a je to jedno.
Jste blázni. (Dva)
Tato přepravka není zajištěna.
Pod námi se vyrábí počasí.
Jéžišmarjá, jste blázni. Vy jste normální blázni. Jste Blázni. Já to rychle sežeru a evakuuju se.
Když vůl jede z kopce, tak se nemá vypřahat.
Jé, to je žrádlo, teď!
Prosímvás, přestaňte hledět a vyvažujte!
Tohle vidět a zemřít.
Vyvažovat vpravo.
Vlevo.
Ne, vpravo.

Trollstigen - údolí řeky Raumy.

Uá, proč to děláte?
Chce tě předjet!
Jára visí ze stropu jsa držán za nohy.
Hohó, ten autobus je větší, než my. Máváme stařenkám.
Hrochu neblbni.
To je vůl.
To je magor.
Ivane, brzdi opatrně, Hroch je na střeše u předního poklopu.
Tady já nebudu.
Foťte vlevo.
Zatáčka jako prase.
Magoři, normální magoři.

Trollstigen - Hroch se řítí do vodopádu.

Nebojte, tady se dá držet docela dobře (Hroch se drží palcem u nohy zadního deklu).
Kiwi se v pudu sebezáchovy cpe kaší.
Dva: To už nemá cenu, abych si ty ponožky převlíkal.
Prudké brždění. Úpatí.
Hroch na střeše, soudím, že sedí za spojlerem. (Kiwi)
Ježíš, Jedlo, prosím tě, ty už na tu střechu nemusíš! (Komár)
Volno, až kam vidím (hustá mlha).
Pod náma je teďka volno. Dva: To jsem si všiml. Několik set metrů.
Ivane, jedeš úplně po kraji, neblbni. Jste fakt úplní magoři. Neblbněte.
Vpřéd!
Dva slibuje, že už bude hodný.
Předním poklopem vkoukl Hroch. Vyvažujete? - Kde si přeješ být pochován?
Kiwi říká, že Hroch říkal, že ho máme nechat tam, kde chcípne.
Setkání s bydlíkem v zatáčce.
Lidi na střeše žádají zpomalit kvůli focení.
Poslední zatáčky. Klid, parkoviště.
Dva leží na posteli a mlčí. Bere si sváteční svetr.
Cyklista proti nám.
Otáčíme se (i s Maruškou). Držte se, držte hrochy.
Někteří jedinci se musí jít vyblinkat, říká Dva. Sváteční svetr už schoval. Celou tu dobu se Hroch plazil po střeše. Jako správný zpravodaj to musím zkusit taky. vše «java»

Hurá do serpentin.

Přímý přenos z dalšího (zbytečného) výstupu terpentýnami:
Hroch leží na střeše přivázaný lanem, všeobecně dobrou náladu kazím pouze já. Vypadá to, že zůstanu vevnitř sám - všichni ostatní budou asi na střeše. Magoři. Ozývají se hlasy jako: "Kde je ta karabina? Chce někdo jít za spojler? Přivažte někam to lano!" Jediný člověk, kterému ještě zůstal zdravý rozum, je Čudla. Poměr lidí na střeše ku krabici je 1:1. Vyjíždíme. Komár se ještě pořád směje. "Něco tady smrdí!" dí Čudla, sotva se Maruš dala do pohybu. Už to začíná. Já to dycky říkal. "To je spojka," říká Ivan, "to není dobře," pokračuje. Je naprosto jasné, že tentokrát to nemůže dobře dopadnout. Na vyvažování se všeobecně kašle. Míjíme cyklistu, kterému jsme dole na parkovišti nabízeli, že ho vezmeme nahoru. Nechtěl a teď se směje, protože je mu jasné, čemu unikl. Také bych chtěl jet na kole. Okolostojící turisté nám mávají na naši cestu poslední - je to od nich milé. Další cyklista se nám směje a vesele si to šlape vzhůru. Nic nechápu. Útroby modré krabice, kde sedím, úpěnlivě skučí a do toho nadšeně huláká celé osazenstvo. Všude jsou krávy - Jsme nahoře!!! «2»

Jedla za spojlerem.

Járo nevadím ti? (Jedla)
Ne, já tě mám s výhodou v záběru. (Jára)
Jako zpravodaj mohu konstatovat, že cesta na střeše není tak nebezpečná, jak vypadá (s jištěním za lano za dekl a za nohu za bratra a za obě ruce za dekl). Zato má člověk nadhled a rozhled. Někteří lidé se smějí, jiní nám lají, jiní pak oboje. Cyklisté mávají, stařenky z dvoupatrového autobusu se na nás usmívají. Tady Dva píše, že "na vyvažování se všeobecně kašle". To není pravda. My na střeše jsme vyvažovali vpravo i vlevo.
Nahoře jsme se zastavili a zakoupili knihy o Norsku, někteří na Tax free, čímž je přišlo levněji až o sedmnáctinu.
Další malebné údolí. Možná by bylo vhodné vysunout fotografa z okna, poznamenal Kiwi. Zbytečně. Odstraněním deklu se rozmnožil stávající počet míst k sezení a můj bratr se stal součástí střechy. Ještě že Maruška jede tak pomalu. Aspoň máme dost času kochat se kolem sebe. Roste tu dokonce i třezalka!
Potkali jsme tady Čechy, spíš jedno auto z Českých Budějovic a Slováky z Bratislavy. Mávali velmi intenzívně a blikali dálkovými světly. Předjeli (!!!) jsme bydlík z východního Německa (Tomu nevěřím, říká Dva) a uháníme na neutrál a na ferry. Baráčky jak v Česku a řeka teče do kopce. Traktory Zetor do každé rodiny. Čudla napsala na ávku ← 5,9 → a ← 2,2 →, aby si na ferry nemysleli, že máme šest metrů a nepočítali nám tu vyšší taxu.

Romsdal a Dalsnibba.

Třetí průjezd serpentinami.

Nepřímý přenos z dalšího (zbytečného?) výstupu serpentýnami - tentokrát na střeše.
Nepřímý, protože deníček je dole a tady se stejně nedá psát. Spadla by mi propiska a už bych ji nenašla. A těch pár set metrů by se mi pro ni stejně nechtělo. Nevím, zda je dračí smyčka kolem hrudníku to nejlepší jištění. Pro jistotu se ještě držím rukama deklu, nohama jsem jednou zaháknutá za díru od deklu a držená Járou, druhou vyvažuju o střechu. Podobně Hroch. Jára sedí v otvoru, Čudla čouhá z téhož. Jedla je připoután napříč přes střechu přede mnou. Drží se foťáku.
Vystavujeme se pouze jedinému nebezpečí, že tu bídně zahyneme, a to v případě, že upadne balvan veliký, nebo se Ávka převrátí na střechu. Míjíme značku Pozor, padají balvany, nezastavujte! Plzáme se stále pomalu vpřéd. Hledíme do kraje, Jára a Jedla fotí ve všech polohách.
Chvílemi pod námi opravdu nic není, ale je to krása. Spouště fotoaparátů cvakají (a to jak našich, tak i videokamery Japonců a Germánů). Maruška se občas naklání. Jedeme jen o málo rychleji, než ti dva cyklisté, co je míjíme. Aspoň z toho něco máme. Pod námi je něco jako Ávia ale spíš jako autobus a tákhle malinký. Mostek, vodopád. Stojí u něho auta a rodinky. Někteří mávají, jiní dělají, že nás nevidí. Kousek za vodopádem už to končí. Škoda. Ještě míjíme dvoupatrový autobus s veselými stařenkami. Mávají. Ale my jsme výš.
První domečky. Dřevěného trolla olizují krávy. Směje se, protože ho to lechtá. «java»

Fjord na Zlaté cestě.

Java skáče na své jediné dřevěné noze. Je to navíc ta bolavá. Teď si ji poskákala. «hro»
Kiwi: Při placení na ferry výběrčí učinil chybu a mínil, že (8x13)+75=218. Po reklamaci prohlásil, že si to spočítá sám, popsal si propisovačkou celou ruku složitými výpočty a mínil posléze celý zpocen, že (8x13)+75=166. Tvářil se tak, že jsem neměl sílu reklamaci opakovat. (Pozn.: (8x13)+75=179) «kiwi»
Asi byl zmaten tím, že ještě nikdy neviděl tak dlouhých 5,9 metrů (Joe). A zase plzáme vzhůru, protože Golden Route ještě nekončí.
Tady je místní zvyk dávat si na komín kámen.
Horské krávy. To je ten druh s těma dvěma nohama kratšíma. Musí stát ve svahu, protože jinak by stály nakřivo. Pozor, tvorové s proklatě nízkou inteligencí! (Jára - přes silnici jdou ovce).
Ørnevegen - to je kletba.
Laponci - co dělají tak daleko?
10% klesání. Oh, boy!!
Hluboko pod námi skály a fjord. Lidé, kolem nichž projíždíme, se nedívají na přírodní krásy, ale na nás. Ivane, pozor, na střeše jsou lidé! (já). Na střeše nejsou lidé, ale několik bláznů (Dva).
"Je Hroch přivázanej?" - "NE!"
"Tak ho sundejte!" (Java)
(Hroch leží na střeše Avie, aby lépe strávil okolní divokou krajinu).
Věř Alláhovi, ale nejprve velblouda přivaž!
Na protější skále kolem vodopádu jsou ovce. Vypadají jako malí bílí červíci z třešňového kompotu.
Tak tohle je ta zlatá střední cesta. Já jsem pořád nevěděl, jak to vypadá. (Kiwi)
Řeka řádí, teď jedem kolem ní pro změnu nahoru. Čouhání ze střechy (už přiměřené) se ukázalo užitečným. Čouhač aspoň může informovat o stavu vozovky před námi.
Jak to vypadá?
Auto stojí!
Vyvažujte! To jsou úplní blázni!
800 metrů nad mořem. Všude kolem jsou zbytky ledovce. Vlastně sněhovce. Momentálně je zde ledovec opravdický.

Lístek na vyhlídku.

Serpentiny na Dalsnibbu - 1500 m nad fjordem tam dole.

Mýto: 35,- NOK - je to malinká budka, kterou bychom s výhodou pokáceli, kdybychom chtěli, ale my nechceme.

DALSNIBBA 1500 m.o.h.
To stojí za to. To je žrádlo! A v dálce svítá. Jenže tam asi nejedem. Za jedna a vpřéééd!
To by se mělo zakázat, takhle plejtvat s přírodou. Mají to zavřít do muzea a dávat to sem po troškách. (Jára)
To je jediná normální věta. Jinak furt řve a Mirek taky.
Lidé sledující nás z okolojedoucích vozidel se v podstatě dělí na dvě skupiny. První nás míjí s koženým ksichtem a považují nás za hazardéry, které patří okamžitě zavřít. Druzí nás nadšeně zdraví a zcela nepokrytě nám fandí až závidí. Jára mínil, že taková příroda patří do muzea a ukazovat po kouskách. Uáá, uáá, uáá, je to žrádlo. «ml»

Žereme studený kolínka s kečupem.

Na vrcholu Dalsnibby - chybí jen Jára = fotograf.

Jsme nahoře. Kolem Marušky se shlukují cizinci. Stoupají si na špičky a nakukují dovnitř.
Ptají se, kolik nás v tom jede.
1500 metrů nad mořem. Moře je támhle.
Jedna německá paní si vzala autogram, adresu a ještě si nás vyfotila, jak žerem studený kolínka s kečupem.
Po cestě dolů se na nás usmívá celý ten štrůdl za námi. Jsme dokonce větší atrakce, než Samijci. Ti jsou tady všude, říkal Ivan, ale potrhlé Čechy, co si dělají z auta kabriolet, to se hned tak nevidí.
Tunel! Ten měl aspoň 4 km a vyjeli jsme jím z Romsdalu. A zase civilizace. Polonahý nor s vizáží ruského mužika hází trávu na valník. Traktory Zetor do každé rodiny.
Hned vedle silnice je nastoupená místní svatba nebo pohřeb (na druhé straně je fotograf). Vidouce blázny na střeše, vesele se smějí a mávají. Škoda, že Jára zrovna nemá foťák.
Pražáci ve Favoritu!
Zetor! A veze kokony!
Támhle zas karosa "to už je jak doma. To je s výhodou" říká Dva.
Za chvilku už budem vlezlí všude jak ti pitomí Němčouři.
Fjord a borové ostrůvky a ti kašpárci už nefotí. To Norsko je hrozně únavný. Na to už se nedá koukat.
A není to fjord, je to jezero. Ale zahnutý.

Java nad propastí.

Fotit je nutno pořád a zastavovat pořád nelze. A tu je ideální místo na střeše. A vůbec nejlepší je vpředu na skříni. To je moje oblíbené. Je však vhodné jištění a teplé oblečení. Dále je vhodné opatřit se dobrou náladou, pravicí k mávání protijedoucím autům a jiným lidem a pevnými nervy nutnými např. pro průjezd ostrými zatáčkami serpentin ve 45 a vícetupňových svazích, tunely (až 7 km dlouhými) atd. Nutno vyzkoušet!
Zažil a zapsal: =DLA «ht»

Do tunelu!

Dva: Teďka jsem si vzpomněl na jeden vtip o buzerantech a Ivan je na střeše, sakra.
Jedla sestoupil ze střechy. Je krásně načesán. Všude samý kozy.
A úplně blbý. Leží na silnici a vůbec se nehodlají zvednout.
Krajina se změnila. Skály zůstaly v Romsdalu, zbyly jen hory nahoře zaoblené a z toho tisíce vodopádů je řeka, nejdřív hluboká, pak široká, pokud to není už moře. Ne, jenom jezero.
Ten příliv a odliv se vůbec neprojevuje. Pokud není zrovna příliv. Kiwi nás upozornil, že na žádné farmě není takový bordel, jak okolo Hammerfestu.

Celej den jsem jel na střeše.
JE TO ŽRÁDLO!!! «ja»

Fakt, je tady pořádek, což je prý na jihu zvykem.
Pomalu se stmívá. Roste hlad a s ním i nespokojenost. Není co jíst: studený kolínka jsou hnusný, na ohřívání není čas, chleba je drahej a jabka se pořád jíst nedají. V ávce je jídla dost, ale jsou to všechno práškové mutace, které vyžadují tepelnou úpravu, jinak jsou hnusné. A na vaření není čas a chleba je drahej a tak pořád dokola.
Konečně místečko, kam ávku složit. «java»

Spěte, hovada, řekl Jára.
Díky, šéfe ...
«java»