předchozí domů následující
Advent
26. listopadu - 20. prosince 2012
Pravda o Santovi - běžky a katalyzátor - mrzneme na horách - nezapomenutelná schůze školního výboru
pište English

Stihli jsme dojet pro stromek.
Stihli jsme dojet pro stromek.
Vánoční kolotoč zahájily děti jednoho podzimního dne, kdy si mě postavily do latě a žádaly zvěděti, jak je to s tím Santou. Tom si v podstatě přišel pro ujištění, že je skutečně blbost, aby nějaký děd prolezl naším komínem a prodral se hromadou krámů, co máme na krbu, ale Lisa myslím ještě pořád chovala jiskřičku naděje, že se zázraky dějí. Musela jsem jí vysvětlit, že je přeci mnohem lepší mít rodiče a prarodiče, kteří je mají rádi, než mít nějakého cizího děda, a završit to slibem, že vánoce budou probíhat jako obvykle. Když pak Tom narazil na problém toho, jak se dostanou dárky pod stromeček, byla to Lisa, kdo si vzpomněl, že při večerní procházce se vždycky vracím domů "pro čepici".

K našim vánočním tradicím patří dopis pro Santu, který psaní v noci odnese a na jeho místě nechá adventní kalendáře. Lisa byla se mnou, když jsem kalendáře kupovala, takže bleskurychle sepsala svá přání a dožadovala se čokolád, načež jsem jí musela připomenout, že jedeme podle pravidel a že kalendář dostane až v noci na prvního prosince; kupodivu se mi pak podařilo NEZAPOMENOUT. Tak alespoň jako Santa funguji, když ze zoubkové víly jsem už udělala zmatenou a zapomnětlivou osobu.

O víkendu, kdy jsme nejeli lyžovat, jsme zvládli dojet uříznout v sobotu stromek. Vzali jsme sebou Slávka, jednoho nového přistěhovalce, který se tu snaží zorientovat, než mu dorazí rodina. V neděli jsme stromek nazdobili, ale přiznám se rovnou, že perníčky mám ještě od loňska, nějak se mi letos to pečení vymyká.

V Sierře napadnul sníh a tak jsem raději plánovala lyžování. A abych byla řádně připravena, absolvovala jsem koupi běžek. Pavel s Vendulou si letos běžky pořídili a mě nadchla představa, že bych mohla na Kirkwoodu dělat i něco jiného, než jezdit nahoru a dolů po svahu. Na běžkách jsem nebyla dvacet let a od té doby se leccos změnilo, takže jsem nakonec zavrhla objednávání po internetu a vydala se k odborníkům, aby mi někdo pomohl vybrat velikosti (bot, lyží a hůlek). Všechno šlo hladce, až do výběru lyží — ukázalo se, že moji velikost nemají na skladě a že budou muset běžky objednat. Slíbili mi, že je doručí do druhého dne, abych to do víkendu fakt měla. To bylo úterý.

Samozřejmě, že v tento okamžik se rozhodl stávkovat vozík (subaru), s nímž počítáme na dopravu ve sněhu (s náhonem na všechny čtyři se člověk nemusí otravovat s řetězama). A protože už jsme si zkušeností s rozsvícením CHECK ENGINE a vypnutím tempomatu máme a víme, že se jedná o katalyzátor, a navíc víme, že na opravu tohoto se vztahuje záruka, nezbývalo, než se vypravit ve čtvrtek do značkového servisu, kterému se jinak z důvodu obav o vlastní duševní zdraví zdaleka vyhýbáme.

Na Kirkwoodu byla zima.
Na Kirkwoodu byla zima.
Jeden mám hned vedle práce, což jsem považovala za příznivé znamení. Navíc jsem měla bezvadný plán, že za ten den zvládnu nechat opravit auto, odpracovat si svých pár hodin, a cestou z práce vyzvednout v obchodě ještě běžky. Jistě tušíte, že plány jsou od toho, aby nevycházely. Z krámu mi měli volat, že mají lyže — nevolali. Z opravny mi měli zavolat, zda se skutečně jedná o katalyzátor, a domluvit se na dalším postupu. Nevolali. V poledne jsem do opravny volala já (to už tam bylo auto dvě a půl hodiny) a dozvěděla jsem se, že ještě nic nevědí. Zřejmě mají na diagnostiku náročnější techniky než zasunutí čtečky do auta a nalezení kódu v knížce? Za další hodinu přiznali, že jsem měla pravdu, že se skutečně jedná o katalyzátor, ale že nevědí, jestli budou mít součástky. Vysvětlila jsem, že pokud nemají součástky, že se klidně přeobjednám na jiný den, ale že každopádně potřebuju auto do dvou do odpoledne. Nebudu vás napínat — ve dvě odpoledne jsem se dozvěděla že součástky nemají — tj. trvalo jim čtyři a půl hodiny, aby přečetli kód a podívali se do inventáře (či kam), zda mají katalyzátor.

To už mi bylo dávno jasné, že můj geniální plán je v troskách, takže jsem stihla zorganizovat, že naše děti ze školy vyzvedne Rumiko a ponechá si je, dokud se já nedomůžu zpět vlastního auta a nedopravím se domů. Auta jsem se domohla až po mírném zvýšení hlasu (svého) a tlaku (taky mého). Vyzvedla jsem děti u Rumiko a uháněla k domovu, abych se věnovala dalšímu zvyšování hlasu, tentokrát na telefonu se sportovním obchodem — na téma "když objednám v úterý něco do druhého dne, proč to ještě ve čtvrtek nemám". Ovšem obchod mě převezl, doma jsme měli na záznamníku vzkaz, že Sid má u nich balíček. Nevím teda, nač jsem jim nechávala svůj mobil a svůj email, když podle zákaznické karty si našli SIDOVY údaje a volali nám na číslo, na kterém celý den nikdo nebyl. Nezbývalo, než zaúkolovat Hrocha, aby lyže vyzvednul on cestou z práce. Zdá se, že některé dny přímo svádějí k nalití velkého panáka. To jsem ovšem nemohla, protože mě čekalo ještě lezení — alespoň něco pozitivního.

V pátek jsem vyzvedla děti ze školy hned po obědě, naložila do auta věci na víkend plus své běžkařské vybavení — docela se mi hodila dávná zkušenost z převážení běžek ve škodovce — nechtělo se mi montovat na střechu nosič na lyže a tak Vendulka a Tom museli nastupovat překážkovou dráhou přes běžky.

Ale nestěžujeme si, hlavně že JE sníh.
Ale nestěžujeme si, hlavně že JE sníh.
Cestou začalo přituhovat a najednou jsme jeli zasněženým lesem a já musela i s naší čtyřkolkou ubrat a jet s očima na šťopkách. Na jednu stranu je to únavné, ale po loňské zimě bez sněhu si opravdu nehodlám stěžovat.

Bohužel sněžení znamenalo i vítr a zimu, a v sobotu mi děti po hodině a půl skuhraly, že je jim zima, a nechtěly dále lyžovati. Uchýlili jsme se do chalupy a tam jsem zjistila, že Tom má skutečně promrzlé nohy a že nejspíš bude potřeba přeci jen koupit nové, větší lyžáky. V tento okamžik jsem pro něj mohla udělat jen to, že dostal tenčí vlněné ponožky a chodili jsme se domů v pravidelných intervalech rozmrazovat.

Ve dvě odpoledne potomci odmítli vůbec vylézt z chalupy, a tak jsem je zaopatřila popcornem a pohádkou a nakázáním, že si nebudou nic vařit a nebudou otvírat krb a vyrazila sama na svah. Přemýšlela jsem, že bych byla o něco klidnější, kdyby děti měly k dispozici telefon, ale i bez toho to nakonec zvládly dobře.

Vendula s Pavlem a Karenem samozřejmě lyžovali statečně až do zavíračky, ale nakonec jsem Vendulu ještě ukecala na běžky. Když už jsem je pořídila a táhla na Kirkwood a koupila si permici na běžecké tratě, tak to by v tom byl čert, abych to nezkusila. Po těch dvaceti letech jsem se napřed trošku potácela a chytala pracně balanc, ale naštěstí se zdá, že běžkování nejde zapomenout. S Vendulou jsme úspěšně objely pětikilometrové kolečko kolem louky.

Líbilo se mi to víc, než bych byla bývala čekala. Trasy jsou udržované, je na nich klasická stopa a prostor pro bruslaře a sněžnice. I po louce vede tras několik, částečně lesíkem, částečně volným prostranstvím, s výhledem na krásné hory okolo. Za silnicí je dalších několik desítek kilometrů tras, takže je i co zkoumat do budoucna.

V neděli ráno jsem vyrazila na běžky sama a děti nechala hrabat se ve sněhu před chalupou, ve které se ještě chystal zbytek výpravy na sjezdovky. Když jsem si oběhla své kolečko, nahnala jsem děti do chalupy, trošku jsme se ohřáli a převlékli, a šli jsme na svah. Poučeni ze soboty jsme se řádně nabalili, ale i tak jsme toho měli v poledne dost — naše kaliforňátka špatně snáší mrazy a já se utahala přídavným běžkováním, takže jsme to zabalili a domů jsme dorazili už navečer. Což nakonec asi bylo jednodušší, protože Tom s Lisou museli v pondělí vstávat do školy a čekal je náročný den.

Důležitě vypadající diplomy od školní rady.
Důležitě vypadající diplomy od školní rady.
Důležitě vypadající diplomy od školní rady.
Důležitě vypadající diplomy od školní rady.
Naše děti totiž byly vybrány, aby prezentovaly školní radě projekt školní zahrádky. Škola mě ujišťovala, že se jedná o nesmírnou poctu, já mám ke schůzím různých výborů spoustu výhrad, ale děti byly nadšené, tak proč ne. Usoudila jsem, že komediantka Lisa to zvládne na výbornou a Tomovi, který rozhodně komediant není, neuškodí, když si zkusí vystupovat před hromadou lidí.

Samozřejmě, že skutečnost značně přesáhla má očekávání. Lisa se chovala vcelku uměřeně a více méně stydlivě. Ovšem Tom hned na počátku zajistil, aby všechny děti vyzkoušely mikrofon a uměly jej ovládat. Odříkal si svou pasáž s vervou, pak napjatě sledoval ostatní prezentující. To ještě šlo vše více méně dle plánu. Pak se ovšem začaly vynořovat různé zádrhele, jako že se nepodařilo spustit muziku ke slide-show; vyvrcholilo to při předávání děkovných listin dětem, kde se ukázalo, že některé děti se nedostavily a jiné se zase dostavily a nejsou pro ně listiny. To už Tom nevydržel, nakráčel k mikrofonu a oznámil ohromené radě a obecenstvu, že se některé děti nedostavily a že to nevadí, že se jim ty listiny předají později. Následovalo focení a nakonec bodrý děd z rady pravil, že si udělají v jednání přestávku, aby děti mohly odejít domů psát úkoly. Tom se opět chopil slova, aby dědovi oznámil, že teda ano, že půjde domů, ale jen v případě, že ctěná rada nemá nějaké dotazy. Korunu tomu nasadil v autě prohlášením "Na tenhle den, maminko, určitě nikdy nezapomeneš". Ani neví, jakou má pravdu.


předchozí domů následující pište nám English