Zatímco já lezla v Pinnacles...

...děti s Hrochem si udělali výlet na Point Reyes.

Vím, že je v deníčkách obrovská pauza, ale nějak nestíhám. Od půlky října jsem začala třikrát týdně pracovat v IT firmě a ve zbylé dva dny chodím do školy na polední dozory. Takže v pondělky, úterky a čtvrtky z práce rovnou vyzvedávám děti a pokračujeme v programu nákupama, vařením, uklízením, praním a psaním úkolů. Ve středy a pátky mám dopoledne až celé dvě hodiny volno, než nastoupí totéž. Je mi jasné, že oproti socrealistické ženě se vlastně děsně flákám, neboť nevyrábím osm hodin denně hodnoty u soustruhu a svým dětem upírám výhody kolektivní výchovy (a také nestojím fronty na pomeranče a mám myčku a sušičku), ale pro mě je to docela šokující změna životního stylu.

Pokud nejsem v jednom nebo druhém zaměstnání, tak tu mám pořád ještě rodinu a barák — a taky samozřejmě různé koníčky. O víkendech se snažíme pro děti zařídit nějaký zajímavý program a taky se trošku vyvětrat ze zatuchlých kanceláří a budov, takže to zase nezbývá čas na psaní deníčků; raději něco prožíváme, než abychom o tom četli či psali.

Za poslední dva měsíce se toho událo spousta, tak to zkusím alespoň vyjmenovat:

Pinnacles
S Pavlem jsme si střihli jeden lezecký den v Pinnacles. Začali jsme na Discovery Wall klasikama, ale pak jsme se přesunuli pod Monolith do stínu a oblezli ho ze všech stran. Pavel se pouštěl do relativně těžkých věcí, což mi vyhovovalo — věšela jsem se na druhém do cest, které jsem v Pinnacles ještě nelezla. Překvapivé se ukázalo, kolik takových cest je. Méně překvapivé byla moje totální odrovnanost na konci dne. Prostě nejsem zvyklá lézt venku po mnoho hodin těžké věci.

Toma zaujala lukostřelba.

Takže si luk přál i k narozeninám.

Tom oslavil deváté narozeniny
Trošku jsme si lámali hlavu s dárky, ale to se vyřešilo začátkem října, kdy se děti zúčastnily oslavy narozenin Raphaela a Joachima, která se nesla v duchu Robina Hooda. Peter a Iris (rodiče kluků) pocházejí z Německa a zřejmě vyrostli v duchu letních táborů, kde se vyblbnou děti i dospělí, a tak jsme k obveselení veřejnosti pobíhali po parku ve středověkých kostýmech, nechali se olupovat slavným Robinem, učili děti střílet z luku a balancovat na prkýnku (symbolizujícím úzký most). Tom na začátku oslavy zpunktoval podvratný útok na Petera vodními bombami a pak se konzistentně věnoval lukostřelbě, načež prohlásil, že k narozeninám si přeje luk a šípy.

Když jsem z něj pak lámala, kde si by si přál oslavu s kamarády, ukázalo se, že by nejraději pozval kamarády na přespání. Nápad se mi zalíbil, rozhodně je to organizačně a finančně méně náročné než cokoliv jiného. Zvlášť v případě devátých narozenin, kdy jsou kamarádi již dostatečně velcí a rozumní, ale na jejich mozky ještě nezaútočila záludná puberta. Mile mě překvapilo, že Tom do seznamu kamarádů zahrnul Raphaelova bratra, prvňáka Joachima. Tak, jak kluci vstřebali a přijali Lisu, tak teď dokázali přijmout i mladšího kluka, čímž se z téhle neoficiální skupinky spolužáků stala relativně pestrá parta.

Halloween.

Oslava proběhla velmi uspokojivě a umírněně, u sledování filmu, pojídání pizzy a popcornu a krémových koulí (představte si MRAŽENÉ věnečky — tj. těstíčko ukrývá podchlazenou šlehačku). Nocleh jsme nakonec zorganizovali tak, že kluci spali v dětském pokoji, Lisa se mnou v manželské posteli a Hroch v hostovské ložnici, což snad také všem vyhovovalo.

Nemocný Tom
V sobotu po oslavě si Tom stěžoval, že je "tuhej"; přičítali jsme to únavě, ale v pondělí se vzbudil s parádní laryngitidou, čímž si vysloužil nechození do školy. Můj šéf přijal vcelku v pohodě to, že budu pár dní pracovat z domova, čímž mi odpadla jedna velká starost. Nicméně Tom se nelepšil ani po týdnu, tudíž jsem si s ním ještě udělala pro jistotu výlet k doktorce — aby někdo povolanější posoudil, zda je to jen hnusný kašel nebo něco ještě vážnějšího. Naštěstí nic, ale Tom byl odrovnaný opravdu na skoro tři týdny.

Výlet do pouště
Tenhle výlet jsme plánovali s Hrochovými bývalými kolegy už od léta, čekalo se na období, kdy v poušti pomine vedro a přitom ještě neprší. V pátek jsem vzala děti v poledne ze školy, v devět večer jsme byli na hotelu v Ridgcrestu — i se zastávkou na večeři ve vietnamské hospodě v Tehachapi. Dali jsme děti spát a přeběhli na pokoj k Dimitrijovi na kus řeči. V sobotu jsme se po troše ranních zmatků dokázali sejít na prašné cestě kus za Ridgcrestem směrem na Tronu, kde se smí v poušti provozovat leccos — od ježdění ATVčkama mimo cesty až po střelbu.

Letos máme už listopadu víc sněhu, než loni v půlce ledna.

Lyžování je ovšem velmi namáhavé.

V naší výpravě někteří měli ATVčka, ale všichni přivezli zbraně — takže jsme si našli opuštěný kus pouště s protisvahem a dali se do vyrábění rámusu. My jsme se Sidem počítali s tím, že jeden bude vždycky střílet a druhý vezme děti někam na výlet, ale děti se odmítly hnout. S tím se dá dělat jen jedno — potomci dostanou vážné školení, nafasují ucpávky do uší a musí poslouchat na slovo. S přestávkou na oběd v Ridgcrestu nám tohle vydrželo celý den.

Večer se společnost rozpadla, my jsme si vlezli do vířivky, pak si dali večeři v sushi a šli brzy spát. V neděli jsme se rozdělili na ATVčkáře, kteří šli jezdit, a střeleckou partu. Bohužel vlastník dvaadvacítky (.22LR), kterou jsme si půjčovali pro děti, šel jezdit, a tak musel Tom zvládnout devítku (9 mm Luger). Na Lisu je devítka moc silná, takže ta si pak vytáhla luk a šípy, a trénovala lukostřelbu. A mně byla zapůjčena, napůl ze srandy, AK (Kalašnikov). Vcelku rychle jsem pochopila oblibu téhle zbraně — z nějakého důvodu mi dobře sedla a bez problémů jsem se trefovala Dimovi do plechového terčíku pohozeného v dáli v poušti.

První lyžování
Letos napadnul sníh už listopadu, takže doufáme v lepší sezónu než byla ta loňská. Na Den Díkuvzdání jsme tedy mohli jet na Kirkwood a zjistit, zda Lisino tvrzení, že zapomněla "svůj lyžařský talent" je pravdivé. A skutečně — Lisa na vršku středně těžké sjezdovky kvičela tak, že jsme museli rozdělit rodinu a nechat Lisu chvíli lyžovat pomaleji s Hrochem, zatímco já brousila svahy s Tomem. Během dopoledne se Lisa ale srovnala a pak už jezdila bez problémů. No a když se nám naskytla možnost jet s velkým guru Pavlem na černý Sentinel Bowl, tak se Lisa zapomněla předvádět jako bezmocná blondýna a jezdila úplně v pohodě. Také se ukázalo, že Vendulce dělá menší scény a je ochotná se i něco naučit. Ve finále to skončilo tak, že mě Lisa prudí ohledně toho, jak blbě lyžuju. Akorát si nejsem jistá, jestli v mém věku jsem schopná se naučit něco nového — obávám se, že fáze trapného a neschopného rodiče se blíží mílovými kroky.