Zapadli jsme do půli okna.

Teprve ve středu ráno, pět dní před Vánoci, jsem si vzpomněla na svůj geniální plán pořídit dětem mobil. Říkali jsme si, že když telefon objednáme s doručením přes noc, tak do Štědrého dne stíháme v pohodě. Zvlášť když jsme plánovali být v pátek doma a jet na Kirkwood lyžovat až v sobotu. Ovšem ve čtvrtek nebylo po balíčku ani vidu ani slechu, nicméně jsme měli na záznamníku vzkaz od FedExu, že balíček doručí v pátek, ledaže bychom si přáli balík raději vyzvednout u nich. To mi přišlo jako rozumné řešení, opravdu jsem nemohla a nechtěla celý pátek čekat doma, abych pak zjistila, že FedEx přijel zrovna když jsem vyrazila pro děti do školy.

I prosté běžkování připomínalo polární výpravu.

FedExová webovka se se mnou ale odmítla bavit. I zvedla jsem telefon a dozvěděla, že naše zásilka je proti podpisu a že nám ji musí doručit. Snažila jsem se použít logického argumentu, že když pro zásilku přijdu s dokladem totožnosti a podepíšu jim ji na místě, tak mně to ušetří zbytečné nervy a čas, a jejich řidiči velmi pravděpodobně zbytečnou cestu k nám. Ovšem FedExový nešťastník byl neoblomný, prý to nejde. Žádala jsem nadřízeného a nakonec se mi dostalo k telefonu milé slečny, která výsledně připustila, že teda zásilku zkusí zadržet v kanceláři v San Jose a že si tam můžu během pátku dárek vyzvednout.

V předvánočním týdnu se taky jednoho večera Lisa zvedla z postele a nekompromisně se přestěhovala do babiččiny ložnice s tím, že ji Tom furt budí a že chce spát sama. Ne, že bychom něco takového nečekali a upřímně — kdyby děti chtěly sdílet ložnici ještě v pubertě, asi by nám to přišlo divný, ale ta náhlost a pevnost Lisina rozhodnutí nás docela zaskočila.

Mezitím se předpověď počasí měnila každou hodinu — jediné, co zůstávalo relativně neměnné, byl oznamovaný příchod pořádné zimní bouře. Začínali jsme pochybovat, zda se do hor v sobotu vůbec dostaneme, a tak, když se objevilo ve sněžení okno na páteční odpoledne, neváhali jsme. Ráno jsme ještě odvezli děti do školy, a pak jsme se Sidem začali plánovat bleskovou akci. Já honem začala balit a objíždět obchody — a samozřejmě jsem se vypravila i do FedExu. Tam mi řekli, že balíček NEMAJÍ. Musím říct, že overnight servis, který není schopný vydat zásilku po osmačtyřiceti hodinách, mě příliš neimpresoval.

Kovářovic auto z návětrné strany (naše na tom bylo jen o trošku lépe).

Po obědě jsem vyzvedla děti ve škole. Dle překvapení učitelek se zřejmě můj ranní vzkaz do kanceláře školy minul účinkem, ale ve dvě hodiny jsme všichni seděli ve vozíku a vyjížděli. Původně jsem myslela, že cestou skočíme ještě jednou do FedExu, ale dle jejich stránky byl náš telefon stále ještě v Oaklandu, takže jsme se na to vykašlali a uháněli do hor. I tak byla cesta zajímavá. Sice nesněžilo a pluhy kmitaly, ale na silnici byla vrstva sněhu, takže dvoukolky se musely uchylovat k řetězům. Nám se jelo dobře až do té doby, než jsme narazili na řadu stojících aut. Prý z příkopu za zatáčkou někoho tahají a potřebují prostor na silnici. První auta tam čekala prý už dvacet minut, bylo jich před námi řádově třicet.

Noční představení s frézou.

To, že pojedeme v koloně, bylo jasné. Ovšem dodnes mi není jasné, proč první auto jelo patnáct — a nikoho nepustilo. Nezbývalo než celou ucouranou kolonu předjet, což jsme dělali po částech. Když jsme předjížděli onoho čelního pližníka, ještě si stáhnul okénko a něco na nás řval a hrozil. Nevíme co, neboť jakmile jsme se dostali před něj, mohli jsme se pohybovat závratnou rychlostí třiceti mil za hodinu (ono na tom sněhu a ledu to o moc víc nejde ani se čtyřkolkou) a kvapem jsme ho nechali za sebou. A za ním těch dalších třicet aut.

Týž pátek večer ještě dorazili Kovářovi a jim v patách slibovaná bouře. Hroch si v sobotu ráno prozpěvoval, "Ve Špindlerově Mlýně, tam překrásně je v zimě, když je zákaz vycházení", a zalezl si ke knížkám a počítači. Děti se nabalily od hlavy k patě a odešly se rýt ve sněhu, a já s Vendulou a Pavlem jsme šli na běžky. Vleky stály, a na běžkařské louce nebylo vidět na pár kroků a stopy byly zaváté, ale v lesíku na okraji se dalo běžkovat relativně bez problémů. Odpoledne Pavel zjistil, že funguje vlek na Timber Creek u nejlehčí sjezdovky, a rozhodl se to vyzkoušet. My s Vendulou jsme si daly raději další kolečko na běžkách, zpestřené blouděním po louce a broděním se po kolena ve sněhu — na prašanu pořádně ani ty běžky nedržely.

V neděli bylo v přestávkách mezi sněhovými poryvy vidět, jak jezdí lidi na vleku nejblíž k chalupě (takto č. 5), a tak jsme se s Vendulou a Pavlem nabalili a vyrazili. Ovšem než jsme se dopotáceli k vleku, zrovna od něj vlekaři odháněli zájemce s tím, že zavírají kvůli větru. Nacpali jsme se do autobusu, který koluje po resortu, a zkusili štěstí na opovrhovaném Timber Creek. Při každém kolečku jsme se ptali vlekařek, jestli už zase nepustili pětku, ale ty trvaly na tom, že ne. Ovšem mezi lidmi se začala šířit novina, že pětka jede a Hroch to po telefonu potvrdil — z okna viděl vlek funkční, i pokusili jsme znovu osud. Upřímně — já v prašanu lyžovat neumím, takže to pro mě bylo utrpení úplně všude.

Mudrovali jsme s Hrochem, co s tím a usnesli se, že sedět na chalupě ve vánici dva dny po sobě není to pravé ořechové a že pojedeme domů. Takže jsem sbalila a Hroch šel vykopat auto. Když se vrátil po půl hodině s tím, že autem nevyjede, považovala jsem to za jeden z jeho katastrofických scénářů. Nicméně měl pravdu a později večer jsme strávili dobrou půlhodinku dalšími snahami o vykopání a vytlačení vozíku. Když se nám to nakonec podařilo, byly stejně už zavřené silnice, takže jsme zůstali Kovářům na krku další noc.

Scarlett O'Hara.

Nakonec jsme byli rádi — ráno byla modrá obloha a od rána se údolím nesly rány, jak odstřelovali laviny — příznivé to znamení, že se pracuje na otevření co největšího počtu sjezdovek. Modré nebe ale nijak nevylepšilo mou (ne)schopnost pohybovat se v hlubokém prašanu. Navíc se objevily neuvěřitelné davy lyžování chtivých zájemců a u vleků se tvořily citelné fronty.

Vánoce přišly i bez dlouhých příprav.

A bylo čtyřiadvacátého a nás doma, o tři sta kilometrů dále, čekaly v lednici brambory a ingredience na salát, nazdobený stromeček a zabalené dárky. Odjezd proběhl hladce, po cestě jsme v Martellu koupili lososa, a po půl páté jsme byli v kanceláři FedExu vyzvednout zakletý balíček. Fronta dvanácti lidí se nezdála nijak hrozivá, ovšem odbavení jednotlivých zákazníků se odehrávalo ve šnečím tempu, inu, štědrovečerní směna nám dávala jasně najevo, kdo si musí odskákat jejich mizernou službu. Nakonec jsme tam vykysli zhruba hodinu, což nás ještě dále zdrželo od vánočních příprav.

Dodnes nevím, jak jsme zvládli být v osm u stromečku — uvařit salát, udělat rybu, všichni se zcivilizovat, dobalit dárky... musel to být děsný fofr, ale podařilo se. Letos jsme měli tedy Vánoce bez nazdobeného baráku, bez cukroví, dokonce ani tu perníkovou chaloupku jsme s dětma nestihli nazdobit, nicméně si myslím, že to i tak byly hezké Vánoce — zase jsme si užili sněhu a romantiky zasněžené chalupy. Dost pomohlo i to, že děti už vědí, jak je to s tím Santou, takže při přípravách spolupracovaly a chápaly, proč se MUSÍ jít po večeři na procházku — jinak se dárky pod stromkem neobjeví.

Tom dostal Lego Mindstorms 2, takže začal stavět programovatelného robotka; Lisa našla pod stromkem vytoužené dlouhé šatičky — kostým jižanské dámy s krinolínou, tak byla taky v sedmém nebi. Kromě šatů a bot na podpatku taky dostala Kobo Mini — pořád čte a knížky nás hrozí převálcovat, takhle to snad udržíme v nějaké normě. S Kobem bylo veliké dilema, sehnali jsme jen jeden kus, a když Tom dostal drahé Mindstorms, rozhodli jsme, že čtečku dostane zase Lisa. Tom ovšem od té doby okupuje mou elektronickou knížku, takže to budeme muset řešit.

Pětadvacátého si děti hrály s dárky a my jsme pozvali na oběd Slávka. Konečně se nám podařilo z něj vymámit přiznání, že hraje na kytaru, takže nakonec odcházel až po večeři. Zdá se, že snad budeme mít zdatnou muzikantskou náhradu za Báru, která se odstěhovala do Česka.