Na úplném vršku přírodní bílé zdi.

Pěkně byla vidět Elk Mountain (Jelení hora).

11. července 2026: Cheyenne • White Rock Canyon • Rock Springs
První den dovolené jsme brali zvolna. Ráno jsme se sbalili (což není tak jednoduché; přeci jen jsme jeli na týden do neznámých končin) a pak začali ukusovat míle z osmdesátky na západ. Aby to bylo zajímavější, sjeli jsme u Arlingtonu na prašnou silnici a dali si zastávku u White Rock Canyon. Tahle nenápaditě pojmenovaná bílá skála trčí v krajině jako vyšisovaný vrak staré lodi. Dá se dojít (teda vyškrábat se) na její vršek a je z ní vyhlídka na okolní hory. A nám posloužila coby zastávka na protažení nohou. O dovolené jsme plánovali hodně chodit, tak tohle byl takový předkrm.

V Rock Springs jsme měli zamluvený Best Western. S tímto řetězcem máme docela dobré zkušenosti, ovšem tentokrát to byl zásah vedle. Historická Outlaw Inn byla postavená v šedesátých letech minulého století jako moderní hotel se sto pokoji, rekreačním zařízením (bazén) a s prostorem pro pořádání konferencí. V té době dokončili osmdesátku coby interstate vedoucí z New Yorku do San Francisca a čtyři místní byznysmani doufali, že se jim investice jednoho a půl milionu brzy vrátí, přestože městečko Rock Springs tenkrát čítalo pouhých šest tisíc obyvatel. Ovšem městečko LEŽÍ na osmdesátce a na křižovatce turistických destinací — na jih od něj se nachází obrovská přehrada Flaming Gorge a na sever vede stodevadesátjednička až do Grand Tetons a Yellowstone. Nakonec i nám, po padesáti letech, přišlo Rock Springs přirozenou zastávkou na výletě. Takže umístění — na tu dobu velkolepého — hotelu dává smysl. Ve Wyomingu dává smysl i to, že hotelový bazén je KRYTÝ. Ovšem co mi hlava nebere, jsou pokoje rozmístěné kolem bazénu ve dvou patrech. Působí to, jako že jste na obrovské cruise ship — na kterou bych nevlezla, ani kdyby mi platili, protože mám z uzavřených prostor klaustrofobii. Snažili jsme se náš de facto podzemní pokoj připomínající kobku (dveře a okno vedoucí do atria s krytým bazénem POD pavlačí s přístupy do pokojů nad námi) vyměnit za pokoj na vnější straně, ale bylo nám sděleno, že tyto jsou jednolůžkové. Nezbývalo, než se smířit s kobkou, protože s Hrochem se v jedné posteli spát nedá — v matraci vytlačí vanu, do které se celou noc koulím.

Přehrada Ohnivá rokle, přístaviště Firehole a Komínová skála.

Ovšem nejsem si úplně jistá, jak moc jsme si s oddělenými postelemi pomohli. Pocit, že jsem ve vaně, jsem měla i na samostatné posteli — nikoliv kvůli tvaru matrace, ale kvůli tomu, že v kobce větrané pouze do prostoru s bazénem visel zatuchlý vlhký smrad. Celou noc jsem měla sny o tom, že se koupu, jsem zmoklá, ležím v bažině a podobně. Když jsme ráno konečně vylezli po snídani ven do horkého SUCHÉHO slunného dne, byl to docela šok.

12. července 2026: Flaming Gorge • Spirit Lake
Hodlali jsme prozkoumat okolí Flaming Gorge. Tou jsme projížděli v roce 2020 na cestě, která nás tenkrát přesvědčila ke stěhování do Wyomingu. Nadchla nás smyčka geologickými vrstvami, ale neměli jsme moc času podnikat tam cokoliv jiného. Tentokrát jsme se stavili na hrázi, tam jsme si zakoupili roční průkazku do národních parků, a pak jsme jeli na jižní konec nádrže, ke Spirit Lake. Zní to jednoduše, ale znamenalo to spoustu mil po prašných cestách, takže jsme byli rádi, že máme Forda, který je na terén stavěný. Spirit Lake bylo na značkách obohaceno kromě piktogramu Jožina z Bážin (koupaliště) i značkou překříženého příboru — a protože se blížila hodina oběda, malovali jsme si, jak se tam najíme.

Po kamenité stezce jsme se doklopýtali k jezeru Jessen.

Kamení nebránilo bažinatým bazénkům u jezera Tamarack.

Přijíždějíce k jezeru, spatřili jsme chatu se slunečníky a lidmi vesele popíjícími; Sid už se radoval, že to vypadá dobře — než jsem ho upozornila, že lodge je jinde a toto je chatka s turisty, kteří nám nejspíš najíst nedají. Lodge byla zamčená, s cedulkou "přijdu později" (bez časového údaje, klidně tam mohla viset už týden) a ani pohled skrz okno nevypadal slibně — pár pohledů a turistických šmuků, ale nic, co by evokovalo představu hospody, nebo alespoň baru. Záchody u lodge byly zamčené, což také představovalo nepříjemnost. I vrátili jsme se k parkovišti na vstupu do lesa (které mělo naštěstí kadibudku otevřenou) a začali se balit na výšlap.

Na mapě jsme si našli procházku k Tamarack Lake, která se dala trochu protáhnout kolem Jessen Lake, abychom nešli jen tam a zpět. Na to, že jsme se nacházeli ve třech tisících metrech, bylo vedro. Cesta ale vedla lesem, takže jsme se pohybovali hodně ve stínu. Blbé to bylo kolem Jessen Lake, kde jsme museli proskákat obrovským suťoviskem ostrých šutrů. Na moje stará (artritická) kolena to moc nebylo. Bála jsem se, kdy tato pode mnou povolí a já se složím jak šraňky do morény. Naštěstí jak jsme opustili Jessen, tak se šlo zase lesíčkem a tudíž mnohem radostněji. A pak jsme narazili na Leknínové jezírko, které bylo ze všech nejhezčí a nejromantičtější.

Zato Leknínové jezírko nás nadchlo.

Lekníny (kterým se v angličtině říká vodní lilie) krásně kvetly.

Lodge už jsme ani nepokoušeli a začali se prokousávat oněmi dvaceti mílemi prašné silnice zpět na čtyřiačtyřicítku, po které jsme plánovali objet Flaming Gorge ze západní strany zpět do kobky na Beta Colony (to je pouštní svět z Vorkosiganské ságy, kde lidé žijí v podzemí, protože nahoře je vedro). Naštěstí jsme cestou Manilou zahlédli Flaming Gorge Brew Co. — hospodu, kde jsme se mohli najíst při denním světle a tím odložit výkon trestu v podzemní kobce návrat do hotelu.

Zatuchlou kobku jsme řešili tím, že jsme po zbytek večera nechali otevřené dveře, aby se větralo alespoň k tomu bazénu. Tím pádem nám ale taky všichni od bazénu koukali do pokoje. A nejen koukali — zatímco jsem se sprchovala, do pokoje nám vkráčel jakýsi děd, docela zaskočený tím, že Sid, ležící na posteli, není jeho kámoš. Přemýšlela jsem, co budu dělat, pokud děd Sidovi neuvěří, že tu kámoše nemáme, a rozhodne se prozkoumat, zda se tento neukrývá ve sprše. Naštěstí se děd nechal přesvědčit, že je ve špatném pokoji. Ono to totiž kolem bazénu vypadalo skutečně jako na koupáku — dveře do pokojů byly otevřené leckde a všude se pohybovalo větší množství lidí buď přišedších zvenku (tj. v těch vedrech oblečených jen minimálně) nebo z bazénu (v plavkách). Nicméně zdá se, že mnohahodinové větrání pomohlo a já následující noc docela dobře spala.

Jen občas bylo ze stezky vidět čtyřkilometrové velikány.

13. července 2026: Pinedale • Fremont Lake • Sacred Rim
Přesto mi ráno nijak nevadilo, že Beta Colony opouštíme a vyrážíme do neznáma. Tedy do neznáma pro nás; Wind River Mountains, familiérně zvané Winds, jsou relativně nepřístupné. Sid trvá na tom, že Winds by se mělo překládat jako Prdy — podle vzoru Brdy). Vede skrz ně Continental Divide Trail, která ale není tak slavná jako Pacific Crest Trail přes Sierru Nevadu. Turisti prahnoucí po zářezu za všechny národní parky se všichni tlačí do Yellowstonu, a do Winds se tedy vydávají hlavně skalní nadšenci a znalci. A místní Wyomáci, kteří chtějí do hor, ale nehodlají je sdílet s davy. Takovým centrem na západní straně Prdů je Pinedale. Přesto, že je to docela díra (okresní město s 2000 obyvateli), měli jsme problém najít slušný hotel, za nějž bychom neuvalili sumu jak za pobyt v Monte Carlo. Sid zamluvil cosi podezřelého, a tak jsem doufala, že nebudeme nakonec se slzou v oku vzpomínat na kobku. Hotel byl levn/ějš/í proto, že se změnili majitelé a procházel postupnou rekonstrukcí. Majitelé byli milí, a tak nám ani nevadil všeliký chaos. Snažili jsme se z nich vytáhnout, kam se podívat, protože to je obvykle dobrý začátek na neznámém místě, ale sdělili nám, že jsou v Pinedale krátce a sami ještě vůbec neměli čas někam vyrážet.

Carol nechala kozu pobíhat nad strašlivou propastí.

Nasměrovali nás na vyhlídku na Fremont Lake, odkud jsme pak pokračovali po silnici do hor, až jsme narazili na budku s turistickými informacemi. Dobrovolnice v informacích nám doporučila dojet ten kousek na parkoviště na Elkhart a jít na Sacred Rim. Nechtěli jsme žádnou velkou túru, bylo už odpoledne — a vedro. Elkhart se nachází na samém konci silnice a je jedním z výchozích či příchozích bodů na Continental Divide Trail. Navíc se z něj chodí na slavný Photographer's Point, takže tam byl docela šrumec a sposta aut — ale i dostatek volného místa. My jsme šli kousek po hlavní cestičce, či spíše dálnici, po které kvačily davy dálkoplazů s velkými krosnami, ale pak jsme přeskočili potůček a odpojili se na méně frekventovaný chodníček. Ten, bohužel, vedl lesem, z části spáleným, takže nebylo nic vidět, ač jsme tušili po levé straně šluchtu a protisvah korunovaný špičkami velkolepých štítů. Lidí jsme potkávali menší množství, jakož i méně obáglovaných a soustředěných na výkon, tak to bylo příjemnější. V protisměru nás všichni ujišťovali, že "to stojí za to" a tak jsme funěli dále. Funění bylo způsobené především teplotami. Tady jsme mašírovali "jenom" ve dvou tisících osmi stech metrech (na Spirit Lake jsme byli na 3100 metrech nad mořem), a tak nás pronásledovalo vedro — ke třiceti stupňům.

Zleva doprava Fremontovo a pak dvě Dlouhá jezera.

Ale i my jsme se doškrábali na dechberoucí vyhlídku — a co víc, byli jsme tam celou dobu sami, mohli jsme fotografovat Long Lake i s hradbou čtyřtisícových horských velikánů tolikrát, že nám z toho jde doma, při probírání fotek, hlava kolem. Cesta k autu vedla mírně z kopce a zdála se snazší, než když jsme šli nahoru. Vedro bylo tedy pekelné, navíc se zatáhlo a udělalo dusno. Dojeli jsme na hotel se vysprchovat — a pak už jsme uháněli do místního pivovaru (Wind River Brewing Company) na večeři — a pivo. U té nastalo mudrování, kam se vrtnout následující dny. Na Photographer's point, sedm kiláků jedním směrem, jsme racionálně usoudili, že v tomhle vedru fakt nemáme. Spoluturista na Spirit Lake nám doporučoval Green River Lakes, a tak jsme je začali obhlížet na mapě. V neznámém místě je trošku problém, že si nikdy nedokážete představit, jak to bude vypadat ve skutečnosti. Spodní jezero vypadalo podle mapy ideálně, mělo by se dát obejít dokola (stezky z obou stran); na vzdálenějším konci se rozbíhá několik dalších možných tras k různým vodopádům, Hornímu jezeru Zelené Řeky a tak dále. A tak padlo rozhodnutí, že se tam následující den dokodrcáme, přestože je to celé jen ve dvou a půl tisících a dá se (opět) čekat vedro.

Dolní jezero na Zelené řece, v dáli Hora S Hranatým Vrškem.

I takové máslo jako Sid se může chlubit, že chodil po Stezce Světadílného Rozvodí.

14. července 2026: Lower Green River Lake • Clear Creek
Sid navigoval a já řídila spoustu mil ke Green River Lakes. Ta jsou zaseknutá do severního konce Winds a cesta k nim vede obrovským obloukem podél Green River. Posledních dvacet mil je po prašné silnici. Ty nám obvykle nevadí, navíc jsme měli Forda, ale tady jsme se chvílemi obávali i o něj. Silnice totiž byla částečně prašná, ale hlavně kamenitá — civěly z ní obrovské šutry, přes které se muselo jet pomalu. Na začátku se motaly bagry a náklaďáky, které na silnici navážely vrstvy písku, aby se dala nějak udržovat (stáhnete horní vrstvu písku buldozerem a tím zacelíte různé díry a nerovnosti — což s balvany jaksi moc dobře nejde), ale asi jsme tam byli moc brzy — hotovou měli zhruba první míli... a tak jsme se kodrcali a kodrcali. V tomhle místě Green River teče de facto polopouští, s pelyňky a nevzhlednými keři, tak to ani nevypadalo moc hezky. Pak nás ale řeka postupně otočila o sto osmdesát stupňů a na nás vykouklo impozantní zelené údolí, se Squaretop Mountain. Ta skutečně vypadá, jako kdyby tam někdo postavil gigantickou kostku.

Jezerní protisvah byl bohužel šeredně pohořelý.

Čistý potok (s mostkem) se vlévá do Zelené řeky mezi Horním a Dolním jezerem.

Krásné to bylo, ale na místě jsme objevili zádrhel v našem plánu obejít jezero a využít tak stínu na zalesněném západním břehu. Les tam byl, ovšem pohořelý. A tak jsme byli odkázaní na východní břeh, kde nebylo moc stínu. Ušetřím vás popisu našeho funění a hekání; jediné zajímavé je, že jsme se nějak přeplazili kolem celého jezera a ocitli se na rozcestí. Mohli jsme se vydat po druhém břehu zpět, což jsme zavrhli kvůli spáleništi, mohli jsme se vydat k hornímu jezeru — a mohli jsme vylézt strání do sedla k vodopádům na Clear Creek.

Vodopády se potutelně schovávaly v neprostupném terénu, nicméně při pokusech obejít je shora jsme se ocitli na nádherné horské louce, s vyhlídkou na další skály, kopce a štíty. Louka obsahovala i ten Clear Creek, který romanticky meandroval vysokou, šťavnatou trávou a zelení. Našli jsme si padlý strom ve stínu, rozbalili svačinu a vyhlásili oddech. Vůbec se mi tam odtud nechtělo, ale čekala nás cesta zpět rozpáleným odpoledním vzduchem a pak kodrcání po dvaceti mílích kamenité cesty. Tohle bylo snad nejkrásnější místo Winds, asi by stálo za prozkoumání v počasí připomínající hory a ne Saharu, aby měl člověk síly dorazit k dalším vodopádům nebo přírodnímu oblouku na konci louky (tam už jsme nedošli).

Vodopád na Čistém potoce se snaží schovat v nepřístupné zatáčce.

Údolí Čistého potoka a Hora S Ploským Vrškem • 3 602 m.

Návrat byl fakt hrozný, a už jsem chápala, proč jsme viděli turisty ve spoďárech ráchající se v jezeře. I já jsem se za posledním mostkem alespoň ošplíchala vodou, protože jsem měla pocit, že jsem na hranici infarktu či mrtvice. Sid se neráchal — což je mi dodnes nepochopitelné. Asi má hroší kůži? Kodrcání po obvodu celého Big Bend se zdálo tentokrát kratší — asi když si to člověk jednou projede, tak mu to napodruhé nepřijde tak zlé.

Sid trval na tom, že nebudeme jíst dvakrát v jedné hospodě, a tak jsme zkusili bar Wrangler. Trpce jsme litovali. Jako hnusné jídlo už jsem měla leckde, ale tohle bylo fakt nechutné. Chtěla jsem si místo hranolek dát bramborovou kaši, a oni mi přinesli polívkový talíř kaše polité hustou omáčkou. Vrátila jsem to, že to fakt nedám, přinesli mi suchou kaši — která stejně byla nepoživatelná, protože byla zjevně "uvařená" z nějakého instantního pytlíku, nejspíš nějakého přebytku z vojenských zásob z druhé světové, protože smrděla šílenou zatuchlinou. Uf. Obvykle míváme s místními podivnými restauracemi výborné zkušenosti, ale tohle byl totální otřes.

Zkoumali jsme mapy a průvodce, dokonce jsme si zašli do turistického obchodu, jestli nemají nějaké doporučení, ale narazili jsme na zásadní problém s Winds — hory jsou nádherné, ale skutečně nepřístupné — člověk musí někam dojet po prašných silnicích (klidně padesát kiláků) a tam si odšlapat pět, deset, patnáct kiláků pěšky, než se dostane někam, kde je to hezké. Na stará kolena v třicetistupňovém vedru je to poměrně problematické. Nakonec padla volba na New Fork Lake.

Na strmém svahu nad jezerm Nové Rameno jsme našli tento vyhlídkový balvan.

Zádumčivý podvečer na jezeře Půlměsíc.

15. července 2026: New Fork Lake • Half Moon Lake
New Fork Lake bylo relativně blízko (ve srovnání s Green River Lakes), ale taky bylo relativně nízko, a zakryté osikovými lesíky. Přišlo nám, že procházet se zastíněným lesíkem jak z ruského filmu nakonec není tak špatné, ale dlouho jsme si to neužili — protože jsme se najednou ocitli na nezalesněném, pouštním břehu jezera. Kromě vedra tam byla i jakási mládežnická výprava zhruba třiceti puberťáků s dozorem, kteří nebyli tvrdí a nezávislí — tudíž se vlekli tempem podobným tomu našemu a pořád hulákali. Když se vyvalili na pláž u jezera, my jsme raději pokračovali nad jezero. Tam nás zase čekala nádherná vysokohorská louka obklopená horami, ale přiznám se, že po Clear Creek už nám to přišlo hodně obyčejné. A zase jsme byli v situaci, kdy mapa slibovala spoustu požitků až poté, co se přeplazíme několik kiláků přes louku do hor. Usoudili jsme, že zážitek předchozího dne to stejně nepřekoná a začali se vracet.

Tím jsme se ocitli v Pinedale poměrně brzy a po zcivilizování jsme se došli občerstvit zase do pivovaru. Ale ještě pořád nám zbývalo pár hodin světla, a tak jsme se rozjeli k Half Moon Lake. Tam jsme našli krásné skalky s vyhlídkou na jezero a chvíli jsme se škrábali po nich a užívali večerního světla; pak jsme cvičně vlezli do místní lodge. Najezení jsme byli, ale dali jsme si pivo a já studenou zeleninovou polívku, a pak jsme se šíleně zakecali s jejich servírkou. Ukázalo se, že lodge provozuje i výlety na koních, takže jsme tuto informaci uložili pečlivě do paměti (a následně do tohoto deníčku, pro případ, že nás kromě starých kolen postihne i stařecká skleróza), protože koně by byli dobrým zpestřením pěších programů, až se vydáme do Prdů příště.