Nedbali jsme dopravního značení.

I když zataženo, bylo docela teplo.

Na Memorial Weekend (pohyblivý svátek, je volno poslední pondělí v měsíci) Sid dostal volný i v pátek (já ne) — ale hlavně, otevřeli sto třicítku z Laramie do Saratogy, která vede ve třech kilometrech nad mořem kolem naší oblíbené Snowy Range (horského hřebenu, i když před tím míjí i stejnojmenné lyžařské středisko) — a tak se Sid vypravil tam. Hlásil spoustu sněhu, i neváhala jsem a o hned v sobotu sbalila svoje širší běžky, naložila Toma a jeli jsme lyžovat. Bylo tepleji, než jsme čekali, dokonce tepleji než v předpovědi, i skončili jsme se spoustou oblečení navázaného kolem pasu.

V týdnu pršelo a bylo nad nulou, sněhu slezlo nejméně půl metru, ale o dalším víkendu se lyžovat ještě pořád dalo. Vytáhli jsme i Sida, který se odmítá na ďáblova prkýnka postavit a šoural se na sněžnicích. Asi dobře udělal, protože když jsme s Tomem opustili břeh jezera, kde byl sníh rozmočený, a vydali se do kopce, docela jsme ty sněžnice záviděli. A co teprve cestou z kopce — v jarní kaši se nedalo ani brzdit, ani zatáčet, člověk se řítil jak Titanic. V terénu se spoustou stromů a šutrů to bylo poněkud suboptimální. A tak letos ani nemůžu machrovat s lyžováním v červnu — náš poslední den byl 31. května.

Boj s pichlavými zbraněmi je kontaktní.

Skotskému meči se říká claymore.

První červnový víkend byl velmi jarní — což bylo asi milosrdné pro místní i vzdálenější Kelty, kteří se sjeli do našeho města v kiltech. Tolik holých mužských kolenou a chlupatých lýtek (naštěstí jen těch; docela jsem se v našich větrných podmínkách obávala nějakého Marilyn Monroe momentu) jsem neviděla už dlouho. K tomu byly nějaké stánky a kapely, soutěže v hodu kládou či kamenem — ale hlavně — šermíři. O akci jsem se dozvěděla od mého HEMA klubu a taky jsem se tam s řadou lidí sešla — a zjistila, že část z nich má skutečně skotské či irské kořeny. A absolvovali jsme předváděčku boje s broadswordem, claymorem, dirkem — a piktským kopím — to vypadalo obzvláště nebezpečně. Zajímavé byly informace o tom, že ve Skotsku bylo odedávna omezení na délku ostří nože / dýky dvanáct palců — ale zjevně na to i staří Skoti dlabali a své dirky rozhodně dvanáctipalcové neměli. Dále vždy záleželo na preciznosti — protože když jste někomu způsobili v souboji (nebo hospodské rvačce) zdobnou jizvu, tak došlo k zadostiučinění a všichni byli spokojeni. Když jste ale protivníka zkriplili tak, že nebyl posléze práce či bojeschopný, měli jste na krku dlouhou rodovou mstu. A pokud jste ho zabili, tak jste se odsoudili k vězení, či popravě, neboť souboje byly zakázané — pokud vás teda jeho příbuzní nestihli zlikvidovat dřív, než došlo k soudu. Zdá se tedy, že i Skotové museli svou krvežíznivost hodně kontrolovat. Pobavilo mě, že keltští šermíři se sunuli s předváděním na trávu — ono padnout na ta HOLÁ kolena do štěrku by asi příjemné nebylo — taková stinná stránka kiltu.

Startovní pole u hokejového hřiště.

Balón se jmenuje "The Hareship"

Druhý červnový víkend jsme dlouho očekávali a plánovali — náš Cheyennský balonářský spolek organizoval akci v Coloradu. Walden je zhruba dvě hodiny cesty od nás ze Cheyenne, ale v půlce leží příhodně Laramie, s bytem našich potomků. I zařídila jsem si na pátek volno v práci a naplánovala přesun do Laramie, abychom si v sobotu užili hodinu spánku navíc. No, myslím, že příště pojedu z domova — v Tomově pokoji bylo i v jednu ráno s otevřeným oknem osmadvacet stupňů, neb mu podlahou vedou trubky s teplou vodou. Někdy v jednu ráno jsem se tedy přesouvala na gauč v obýváku — kde zase hučela lednice — a kde se ukázalo, že gauč je příliš měkký a propadám se doň. Poslední dvě hodiny jsem tedy polospala na dekách na zemi. Na balóny jsem tudíž vyrážela velmi nevyspalá a nenaladěná.

Na balóny ale přijela i Lisa s Jamesem — což bylo hrozně fajn — tím, že Lisa má práci v Laramie, tak se vídáme (na můj vkus) málo. Kromě rodiny ale přijelo i auto s mými HEMA kamarády. Takže jsme měli spoustu pomocných rukou a navíc byl krásný den a všechny dva klubové balóny mohly letět. Do koše jsme dostali Taylor, která měla narozeniny (a přijela v šatech s balóny) a vášnivě fotí, takže si to užila. Druhým šťastlivcem byl James. Pro oba to byl první let balónem vůbec, i musela následovat ceremonie a předání diplomů. Nakonec jsme do odpoledne zůstali pod pergolou v parku a povídali jsme si.

Oba směřují na sever.

Řeka Michigan a balón jménem "Den Jedna".

Šermíři se pak vraceli do Cheyenne, balonáři šli spát a my jsme se rozhodli, že těch pět hodin do klubové večeře strávím zkoumáním Waldenu a okolí. Jako první jsme vyrazili do písečných dun. Walden leží ve velkém mělkém údolí, které, přestože se nachází ve výšce 2,5 km, kdysi bylo mořem, a duny jsou poměrně dobře viditelné. A zalidněné — v téhle oblasti nejsou žádná omezení, a tak se stala rejdištěm všech možných motorizovaných vehiklů. Naše původní představa, že se projdeme po dunách a budeme hledat zuby pravěkých žraloků, vzala velmi rychle za své. I usoudili jsme, že bude lepší podívat se k jezerům a nádržím. Ta se taky neosvědčila — jsou to rybníky v horské prérii, bez stromů, v obležení komárů. I tady naše představa (tentokrát toho, jak si někde na břehu v chládku lehneme na deku), se nenaplnila. Jediné, co se z tohoto výletu vydařilo, byla vyhlídka na říčku Illinois, která se kroutí údolím. Do večeře ještě pořád zbývala hodina, ale my už jsme vzdali objevitelské plány a šli si sednout do hospody a dát si pivo. Tam se k nám přidal Tom — který trávil páteční večer a sobotní ráno doma, péčí o kozenky. Samotná večeře byla taková nijaká — všichni jsme byli hrozně unavení. A nás čekala cesta do Laramie, a mě pak ještě cesta z Laramie do Cheyenne — tam jsem dorazila v deset večer (poté, co jsem vstávala v půl páté ráno po dvou hodinách spánku), zkontrolovala zvěř, osprchovala se a padla do postele, protože jsem v neděli šla na desátou do práce.

Sid s Tomem se pak vraceli na místo činu v neděli ráno — kvůli nedostatku posádky nakonec letěl jen jeden balón, ale i to bylo fajn. Po oba dny měl Sid možnost létat s dronem (na velkých balonářských srazech se to nedá, nebo rovnou nesmí, kvůli nebezpečí kolize) — videa jsou ke shlédnutí zde.

Waldenská nádrž.

V prérii.

V týdnu jsem pak řešila další návštěvu doktora, protože se mi opět rozjel zánět dutin — abych se vrátila k jarnímu zahradničení — to, že nejsem z prací na pozemku tak zničená jen proto, že jsem děsná lemra, ale hlavně proto, že jsem nemocná, bylo pozitivní zjištění. To, že první kolo antibiotik nezabralo a stále jsem byla lemra, navíc s bolestmi hlavy, ucha, zubů a s vertigem, bylo poněkud horší. Sotva jsem se vrátila od doktorky, začala jsem řešit nakládání kozenek — měli jsme jet na vzdělávací program do knihovny v Pine Bluffs. Na západě se kupily mraky, tak jsem byla nesvá, ale odtahala jsem všechno možné (ohrádky, židličky, krabice s kozí učebnicí a plakáty atd.) do Forda, ale když jsem užuž myslela, že teda pojedeme, tak se zbláznily telefony s tornádovým varováním. To za patnáct minut zmírnili jen na bouři s kroupami velikosti golfového míčku. Zuřivě jsem textovala se zbylými kozími babicemi — které tvrdily, že v Pine Bluffs je slunečno a má v předpovědi jen déšť. Mezitím se u nás zdvihnul vichr, a začalo chcát (omlouvám se, ale pro ty provazy deště jiný výraz nemám).

Sněžný hřeben: Mariino a Zrcadlové pleso.

Zvěř jsem zavřela a zabednila v chlívku, ale u nás doma se ukázalo, že je nějaká prasklina v zadních dveřích z obýváku — ze skleněné výplně se valila voda na parketovou podlahu. Zřejmě téměř vodorovný déšť našel nějakou skulinu. Z Pine Bluffs jsem dostala zprávu, že akce se asi konat nebude, že všichni sedí v autech a čekají, až přejde krupobití (mimochodem, u nás nakonec kroupy vůbec nepadaly, jen byla šílená bouře, s téměř nepřetržitým hromobitím).

Vpřed!

Ostrůvek se třemi stromky na Zrcadlovém plese.

No a aby toho nebylo málo, tak ve středu jsem vstávala brzy ráno, abych jela na Pine Ranch, kde jsem přislíbila Anne pomoc s příměšťákem, který měl přijet na exkurzi na ranč. Tahle akce nakonec klapla dobře — s dětmi byla docela domluva. Já jsem prováděla skupinky kolem slepiček, mohli si pochovat koťátka a pohrát se štěňátky a vyrobit si masku zvířátka — měla jsem připravené kozy a kočky (kvůli tomu, že kozy stahují panenky do vodorovné čárky, aby neztratily periferní vidění, kdežto šelmy — včetně člověka — stahují panenky ve slunci do tečky — aby neztratily 3D), ale nakonec jsme dělali i pejsky a jeden chlapeček si vyráběl chameleona — o jehož očích fakt nic nevím. Ale hlavně, že byli všichni celou dobu zaměstnaní a spokojení.

A v pátek jsme — pro změnu — vstávali ve 3:45 — a jeli na balóny do Fredericku, kde lítala naše originální kalifornská pilotka Jeanne. Teda — ona nelítala, neboť po VŠECHNY TŘI dny foukal nárazový vítr. V pátek jsme tam dorazili, postavili balón a pak ho v poryvech skládali. V sobotu Jeanne textovala v okamžiku, kdy jsme vyjížděli z domu, že můžeme zpět do postelí, což jsme učinili. Já jsem v pátek přišla pozdě z práce a už jsem fakt byla z toho všeho hrozně unavená. V neděli, kdy mělo být podle předpovědi nejlépe, jeli jen Sid s Tomem, ti dojeli až do Fredericku, kde pak seděli u stánku pod přístřeškem — a nelítalo se.

Tady jsme před měsícem lyžovali.

Hráli jsme si na ledoborce.

Na konci června jsme se vydali opět na Mirror Lake — Sid s dronem a já s Tomem s kajaky. Ano, v místě, kde jsme před měsícem lyžovali, jsme tentokrát jezdili v tričku na kajaku. Pravda, k vodě jsme kajaky táhli sněhem — ale o to jednodušší to bylo — žádné zvedání lodí, nebo starost, jestli si je neošoupem. Odtáhli jsme je de facto od auta. Většina břehů byla ještě pořád holých, bez trávy, část měla sníh a led až k vodě, takže to byla docela legrace.

Když sečtu kozí akce, balonářské akce, práce na latifundii, řešení kočičích půtek, mé fyzicky náročné zaměstnání a pak koníčky (lezení jednou týdně a šerm dvakrát, plus kajaky, lyžování nebo túry v mezidobí mezi kajakem a lyžemi), tak mi vychází, že mé obavy z jara byly oprávněné. Ale trochu ve mě hlodá taková zasunutá myšlenka, že to možná nebude tak úplně jarem. Teď jen musím doufat, že něco takového nenapadne mou rodinu a nešoupnou mě někam do pečlivě polstrované instituce, abych se trochu uklidnila. Na druhou stranu — kdybych se v instituci mohla konečně POŘÁDNĚ VYSPAT a byli mi přidělení nějací fešní ošetřovatelé, tak by mi to na pár dní snad ani nevadilo.