Lékorčina větev sychronizovaně odpočívá.

Co se nám urodilo na zahrádce.

Občas mě napadá, že moje obsese zimou plyne z lenosti — jaro v hospodářství znamená spoustu práce a povinností, na což se fakt netěším. Uznávám, že většina té práce a povinností jsou vlastně nepovinné a můj vlastní výmysl — nikdo mě nenutil mít kozy (a mít jich tolik), ani slepice, natož se rýt na pozemku. Klidně jsme mohli mít dům uprostřed prérie s rumištěm okolo. Mezi sousedy bychom nebyli jediní. Co tak sleduju, tak z dvaceti parcel jsme asi tři, co máme trochu vzrostlejší stromky, a pak to alternuje mezi pustinou, případně anglickým trávníčkem na kousku zhruba velikosti pánského kapesníku před domem.

V našich podmínkách, asi čtyřikrát sušších než Anglie, je pěstování takového trávníku poměrně náročný koníček, s poněkud pochybným výsledkem — alespoň v mých očích zářivé zelený kapesníček uprostřed prérie vypadá dost divně. Ale možná jsem divná já a dokážu si představit, že moje náhodné zahrádkářské pokusy připadají nesmyslné zase těm ostatním. Letos se mi podařilo nezapomenout druhého ledna dát objednávku na sazenice u Conservation District — svazek pětadvaceti sazeniček u nich přijde na třicet dolarů — mají jen omezený výběr, ale jsou to všechno dřeviny, kterým se u nás daří. Moje nejoblíbenější jsou divoké šípky — a vzhledem k bolavým zádům a nohám jsem se letos udržela a objednala jich "jen" padesát.

Pokoutní růže z šípku.

Naše tři "venkovní" kočky.

Samozřejmě, že dle Murphyho zákonů tady skoro nesněžilo celou zimu, ale růže jsem si vyzvedávala ve čtvrtek sedmnáctého dubna mezi vločkami. A protože jsem, co se zahradničení týče, neuvážlivá, přikoupila jsem ještě tři malé borovičky. Nevím, jestli jsem to zmiňovala, ale na sousedním pozemku začali stavět, a tak bych chtěla alespoň trochu vizuálně odstínit naše domy — jsou relativně daleko od sebe, ale na prérii holt JE vidět daleko.

Na víkend jsem měla původně objednané oba potomky, aby přijeli pomoct s rytím a sázením — ale nemělo cenu, aby v pátečním blizardu jeli přes průsmyk, když předpověď na další dny byla mrazivá. Oteplilo se PO víkendu a já teda začala sázet sama. Velmi pomalu, neboť pořád ještě cítím plantární fascie, které jsou přesně v tom místě chodidla, které používáte, když chcete zarýt rýč. Plus s mými zády je taky potíž — ohnout se můžu bez problémů, což o to, ale zvednout se pak! Takže jsem tu lezla po kolenou jak Meresjev a doufala jednak, že se na artritických kolenou zvednu a druhak, že co nezapíchám do země já, to vydrží do víkendu a odloženého příjezdu dětí. Borovičky měly i kořenový bal, takže tam jsem se nebála tolik, ale růže s holými kořínky jsem musela strčit do kýble, zasypat pískem a doufat, že moc neoschnou.

Sid mezitím prozkoumával málo známá místa u Bufordu.

Rovněž proniknul na Van Hornovu hranu v našem národním lese.

Pak následovalo napjaté čekání, které z růží se uchytí. Asi třetina keříků poslušně vyrazila lupínky skoro hned, další třetina až po skoro dvou měsících — a u zhruba třetiny pořád čekám, jestli jako jo nebo ne. Ovšem při mém obcházení rozsáhlé latifundie a obhlížení růží jsem narazila na dva keříky, které jsem rozhodně nesázela (a to nepočítám odnože od původních růží, které se rozhodly, že se jim u nás líbí a rozrůstají se jak blázen). Tihle dva stateční jsou mimo původní výsadbu, tak jsem musela chvíli pátrat v paměti, než mi došlo, že jsem tam jeden rok (ten, co se mi nepodařilo objednat růže) zapíchala do země zralé šípky — které jsem měla přes zimu v lednici a na jaře jsem je krájela a máčela dle návodu. Návod upozorňoval, že tento způsob množení růží moc úspěšný není, ale zdá se, že něco přeci jen zafungovalo. Moje zahrada zjevně prospívá lépe, když se o ni moc nestarám.

Po loňském věčném vláčení kýblů jsem si nechala udělat zavlažování před barák — letos (a už vlastně nikdy více) kýble tahat fakt nemůžu, tak se zase budu vztekat s hadičkama; vsadím se, že si je přesekám sekačkou. Dále jsem koupila tři další VZROSTLEJŠÍ borovice a strávila s Tomem a s Lisou víkend starostí o tyto. Tom musel vykopat obrovské díry a pak jsme tam odvláčeli stromy a natáhli k ním zavlažování a já pak v týdnu ještě v šíleném vichru instalovala klece a větrné zábrany.

Carol & Tom na Granite Ridge.

Na kopci kvetly krokusy.

Letos jsem se rozhodla netrápit se zvýšenými truhlíky — loni se mi v nich ucpalo odvodňování a všechno mi pochcípalo — takže bude potřeba vyházet hlínu a začít znovu — ale na to "nejsou lidi". Dále těch pár jahod, co mi tam vyrostlo, mi všechny sežrali ptáci — přestože jsem přes to měla sítě, tak si ty mrchy stejně našly způsob, jak se dostat pod ně a sežrat to málo, co mi zbylo. Vzhledem k tomu, že předloni mi zase všechno pomlátily kroupy, tak si myslím, že nejlepší bude vybudovat "dráteník" — místní obdoba skleníku (skleníky tu mít nemůžeme, viz. kroupy). Ale letos na to už nemám sil. Místo toho jsem koupila truhlíky a mám na verandě dva květináče s rajčaty a truhlík s jahodami a truhlík s bylinkami. Výhodou truhlíků je, že v případě krupobití je můžu zatáhnout víc pod střechu verandy. A na verandu mají dvířka kočky, takže ptáci se tam neodváží (než jsem dopsala tento deníček, tak se ptáci odvážili, ach jo).

Tenhle rok je to navíc s tím krupobitím aktuální — zhruba od půlky května se "zhoršilo" počasí, a PRŠÍ. Ať už stylem, že přijde studená fronta a prší na střídačku i několik dní, nebo teď v červnu, kdy chodí odpolední bouřky (občas teda i s kroupami). Upřímně doufám, že to vydrží ještě nějakou dobu, a neskončíme jako loni, kdy od půlky července nepršelo až někdy do října, a pak jen velmi málo, následované suchou (alespoň v našem cípu Wyomingu) zimou. Vodu fakt potřebujeme!

Vyhlídka z Žulového hřebene na Vraní potok a začátek nádrže Žulové prameny.

Na kopci taky kvetly kaktusy.

Na kočičí frontě je to pořád takové nerozhodné. Guido vrčí na Dante, Dante vrčí na Hugouška a Hugo se schovává u nás ve šatně. Občas je mi ho líto, že je takový odstrčený, tak ho nechávám chodit do ložnice, ač jsem se zařekla, že s mou alergií na kočky mi tam tyto nesmí. Mno. Dante je mi taky líto, ta se prohlásila za moji kočku a všude za mnou chodí a všechno sleduje. Nechá se zvedat, hladit, i drbat na bříšku — ale nenechá se vzít do náruče. Taky pořád ještě nechodí ven a z venku zdrhá. Ovšem až na případ, kdy se rozhodla vyrazit jednou v noci na výlet — a prostě vykráčela z baráku, když jsem večer hledala Huga — a zmizela za rohem, ve směru, ze kterého před čtyřmi měsíci přišla. Do dvou do rána jsem nespala, až jsem slyšela skok z garáže — a Dante najednou byla zase doma — zjevně umí používat všechna kočičí dvířka — vrátila se. Takže je to zase jako s puberťáky, člověk čeká, jestli se mu v pořádku vrátí v noci domů.

Carol u Křišťálové hráze.

Sid pluje nad táborákem.

Co se týče našich dětí, tak ty vylétají z hnízda čím dál tím dále. Lisa se usídlila v Laramie a přes léto (semestr skončil začátkem května) pokračuje v práci ve státní veterinární laboratoři, plus se zapojuje do jakéhosi výzkumu na univerzitní farmě. Tom si našel jako letní brigádu instalaci meteorologických stanic po všech čertech ve Wyomingu, takže ten je každý týden v jiném městečku (většina wyomingských osad má vyšší nadmořskou výšku ve stopách než počet obyvatel), takže toho občas vídáme o víkendech.

Začátkem května, před koncem semestru, jsme ještě byli s Tomem a Sidem na výšlapu na Granite Ridge — to je hřeben nad nádrží Granite Springs ve státním parku Curt Gowdy. Je tam nádherný výhled na zátoku v místě, kde se vlévá Vraní potok. K našemu překvapení jsme viděli v téhle zátočině spoustu kajaků, takže jsme se rozhodli naplánovat kajaky na další víkend. To jsme byli my se Sidem, a pro změnu na Crystal Reservoir o kousek jižněji. Na podzim byla tato nádrž poloprázdná, ale zdá se, že všude jinde než v Cheyenne bylo přes zimu srážek dost — pluli jsme nad místy, kde jsem na podzim chodila pěšky, dokonce jsme narazili na podvodní ohniště — v suchém podzimu zjevně dávalo smysl pořádat táborák na písčité pláži, kde nemůže nic shořet — a teď byla celá ta sranda pod půlmetrem vody. To byl asi poslední horký víkend, od té doby je krásně (prší).