předchozí domů následující
Kroužkování
7. července - 5. srpna 2018
Regionální přebor • Národní soutěž • Lisiniy narozeniny
pište English

Letos se zase objevily v Pacifiku hvězdice.
Letos se zase objevily v Pacifiku hvězdice.
Kámen a chapadélka.
Kámen a chapadélka.
Tím jsme se dostali až k velkým voltižovým závodům. Lisa si přihodila pondělní tréninky cvalu, čímž se nám zvýšil počet návštěv stájí na tři týdně. Já si do toho zoufala u onlinových formulářů na pomocníky. Voltižové přebory vyžadují spoustu práce a za každého účastníka musí být odpracovány dvě půldenní směny. U poloviny funkcí jsem neměla nejmenší představu, co by to tak mohlo obnášet, u některých jsou potřeba předchozí zkušenosti a další mi neseděly časově s Lisiným rozpisem. Nakonec jsem nějak zvládla přihlášení na národní mistrovství, ale u regionálního přeboru mi to stále hlásilo chybu serveru, případně, že dotyčná pozice už je zabraná. A jak jsem zkoušela další a další "nezabrané" pozice a dostávala další a další chybové hlášky, tak jsem se bezděky přihlásila asi na deset různých funkcí. Nakonec se mi to podařilo vyřešit s organizátorkou závodů, která pravila, že systém je zmatený, a ať se za ní dostavím na začátku závodů osobně, že mi přidělí práci dle potřeby.

Regionální přebor mě nakonec mile překvapil. Za prvé tam bylo mnohem méně lidí, než na většině předchozích závodů (protože to bylo pouze pro náš region), a tak to mělo celé komorní atmosféru. A přestože se vlastní jízdy konaly na nekryté jízdárně, byly tribuny ale i barely na rozcvičení ve stínu KRYTÉ jízdárny a příjemně tam pofukovalo, takže to bylo velmi milosrdné. První den jsem dostala na práci vyklízení po koních na jízdárně, což nebylo nijak složité, a navíc jsem měla pěkný výhled. Plus jsem viděla, jak funguje zázemí, a opět mě překvapilo, jak velmi přátelská atmosféra panuje mezi oddíly a jak je všechno provázané. Trenér jednoho týmu v oddílu může sám klidně závodit za jiný oddíl a i závodníci různě přestupují — ne, že by to bylo vždy bez dramat, ale celkově se všichni znají a fungují a vypomáhají si. Až do té míry, že když se závodnici z konkurenčního oddílu rozkulhal kůň, tak odjela své jízdy na koni našeho oddílu.
 
Snažili jsme se nezanedbávat naší zvěř — kozenka Večernice.
Snažili jsme se nezanedbávat naší zvěř — kozenka Večernice.
Nástup.
Nástup.
Lisa skončila s individuálním programem i s dvojicí někde kolem půlky startovního pole, což považujeme za dobrý výsledek — závodí první sezónu; děti, co to dělají třetím čtvrtým rokem, jsou samozřejmě lepší. V neděli s týmem skončily holky druhé ze tří, což je taky slušný výsledek. Zvlášť když ve voltiži je spousta závislá na názoru rozhodčích — když jsem se dívala na výsledky volné jízdy, tak u tří rozhodčích holky skončily ze tří týmů jednou první, jednou druhé a jednou třetí. Týmy jsou rozhodně dost vyrovnané, ale je vidět jak odlišně jsou výkony hodnocené z různých úhlů (ať už osobních, nebo geometrických — rozhodčí jsou rozmístění kolem arény, takže každý vidí něco jiného). Tento druhý den na mě nakonec žádná práce nezbyla, takže jsem si to celé užila z pozice diváka.

Nationals jsou vrcholem sezóny; následují skoro dva měsíce prázdnin, než se začnou na podzim formovat nové týmy na další sezónu — závodit se začne zase na jaře. Tato sezóna nám značně zamíchala s životy i názory. Lisa začala v říjnu v přípravce, v listopadu si ji vytáhla trenérka do týmu na úrovni klusu. V únoru kromě týmu už Lisa nacvičovala i individuální sestavu na barelech, na jaře přihodila dvojici s Claire, v létě na zkoušku měsíc nácviku v cvalu. Kromě nedělí strávených voltiží jsme obětovali Lisině koníčku několik celých víkendů strávených na závodech a většinu léta. Na dvoře nám přibyl cvičný barel, tréninky nás stály spoustu peněz, a to stále ještě nepořizujeme voltižové kostýmy šité na míru a improvizujeme z gymnastických a baletních výprodejů. Kde jsme se, krucinál, takhle zamotali do kroužkového koloběhu?
 
Percheron Perch.
Lisin věrný oř — Percheron Perch.
Dvojice s Claire.
Dvojice s Claire.
Americké pojetí kroužků nás od začátku značně odpuzovalo. Veškeré míčové hry (fotbal, baseball atd.) fungují v dvanácti až třináctitýdenních blocích, kdy jsou dva až třikrát týdně tréninky a o víkendech povinné zápasy. Plavání má podobný systém se soutěžemi každý víkend. Když jsem se radovala, že na druhém stupni můžou děti ve škole dělat třeba atletiku, tak jsem se neradovala dlouho — během jednoho semestru povinné tréninky čtyřikrát týdně, a o víkendech, jistě už tušíte, závody. Školní muzikál obnášel po tři měsíce zkoušky každý den a víkendy strávené malováním kulis a výrobou kostýmů. Tahle velmi intenzivní činnost, byť krátkodobá, nám přijde velmi destruktivní nejen pro účastníka, ale i pro celou rodinu. Na tři měsíce jsou všichni uvázaní doma, a vše se podřizuje zájmu jednoho člena rodiny. Na podzim fotbal, v zimě nějaký indoorový sport, na jaře muzikál. Nemůžete v úterý chodit na dramaťák, ve čtvrtek na fotbal a v pátek na flétnu. Nemůžete hrát fotbal celý rok, i když by vás celoročně bavil, protože se v zimě a v létě nehraje. Podobně nemůžete celoročně hrát divadlo a postupně se učit třeba i vyrábět ty kostýmy a kulisy, vybírat doprovodnou hudbu a efekty, naučit se svou roli pořádně, a mít možnost alternovat v různých rolích. Ne — musí se všechno stihnout za tři měsíce, během kterých si nesmíte dovolit být nemocní nebo jet na jarní prázdniny. Jako chápu, že členka Národního divadla si nemůže vybrat volno, jak se jí zachce, ale tohle jsou, krucinál, DĚTI, ne členové olympijského týmu. Soutěživost pod takovýmhle tlakem samozřejmě vybublává v té nejošklivější formě. Jak u vlastních účastníků, tak u rodičů — když Pepíčka protlačili do fotbalového týmu, tak by se podívali na to, aby ho neschopný trenér nepostavil a ten lempl Pepíček neskóroval, natož aby se nechal pokopat od protihráčů a nevrátil jim to. A dokážete si představit ta dramata u dramatického představení?

Voltiž, kde se závodnící připravují celoročně, postupně jízdy pilují a přidávají náročnější prvky, aby na národní úrovni předvedli to nejlepší, nám přijde jako mnohem lepší program. Občasné vynechání nedělního tréninku nevadí, závody jsou od února přibližně jednou měsíčně, takže se dá kolem toho uspořádat i ostatní život — můžeme na lyže nebo pod stan, nebo na dovolenou. Když na tom byla Lisa špatně zdravotně, chodila se napřed na tréninky jen dívat, pak se postupně zapojovala do činností, které zvládala, a dodnes sestavy modifikuje tak, aby dělala jen cviky povolené doktorem. Nikdo ji kvůli tomu nevyhazoval z oddílu, týmu, ani nevylučoval z účasti na závodech.
Pro Lisu představuje voltiž kombinaci dvou oborů, které miluje — je tam dramatické umění a vystupování a kostýmy — a točí se to kolem koní. My vidíme pozitivní vliv na Lisino zdraví — posílením zad a břišních svalů se jí rovnají záda, a také se rozjedla a nabrala svaly. Že je dobré puberťáky nějak zapřáhnout a zaměstnat, o tom nepochybuje snad nikdo. Nečekané a velmi milé překvapení je celková atmosféra. Jak v oddíle, tak mezi oddíly na závodech nepanuje nějaká nevraživost nebo otevřená řevnivost. Přestože hodnocení nikdy není exaktní (jako třeba u měření času běhu, nebo počítání gólů), tak to nikdo nebere příliš dramaticky. Možná proto, že voltiž je natolik okrajový sport, že se všichni znají osobně; možná proto, že malé startovní pole navozuje pocit provázaného společenství; kdo ví. Určitě hraje roli i to, že na národní přebory můžou všichni, kdo se zaregistrují, že neexistuje nemilosrdný systém kvalifikací a vyřazovacích kol. Po předchozích zkušenostech ze školních aktivit a kroužků mě nepřestává fascinovat to, že holky si po tréninku radí navzájem, jak vylepšit individuální programy, že na závodech si v koupelně nebo u stánku s hot-dogem budou se soupeřem z jiného oddílu přát hodně štěstí. Že si mezi oddíly půjčují koně, že konkurenční trenérka briskně vytáhne bič, který nastupující oddíl někde zapomněl, že si závodníci navzájem upravují účesy a dresy. Podobně jsem nezažila řevnivost mezi oddílovými rodiči, kteří by se snažili své dítě někam protlačit.
 
Katniss.
Katniss.
Na Perchovi je občas narváno.
Na Perchovi je občas narváno.
Poslední aspekt, který považuju za přínosný, je kontinuita. Není to "kroužek", který přejde za tři měsíce a kde se člověk těší, až to skončí (jako se například Lise stávalo u školních představení, kdy i coby kulisák, s pouhými třemi týdny zkoušek, byla na konci vyhořelá a unavená). A zároveň voltiž nenabízí okamžité uspokojení (to strašlivé americké instant gratification). Naše děti mají v podstatě vše, co chtějí. Žádné dlouhodobé šetření na ty pravé džíny z Tuzexu, žádné čekání a shánění Favorita s přehazovačkou, jako v dobách našeho mládí. Lisa po první sezóně končí zhruba v půlce startovního pole — nevyhrává automaticky — ale zároveň vidí, že ta první půlka jsou lidi, kteří trénují tři čtyři roky. Najednou je tam i ten rozměr dlouhodobých cílů, s nadějí na POSTUPNÝ pokrok. Není to o třech měsících intenzivního nasazení, po kterých se vše zahodí a začne se stejně intenzivně dělat něco úplně jiného (viz. přechod od fotbalu k plavání a pak divadlu).

Národní mistrovství, Nationals, se přiřítilo deset dní po regionálním přeboru. Na neděli před ním vyšly Lisiny třinácté narozeniny — nakonec měla sezvanou poměrně pestrou společnost. Claire z voltiže, Lucy a Kláru ze školy, Rose z dávno rozpadlého poníkového kroužku, a Stellu z kozích stájí, plus mladší sestry, Zoe od Lucy a Katyu od Stelly. Lisa si přála k narozeninám tablet, což jsme jí nakonec schválili — Tom ji k počítači moc nepustí a v tomhle věku chápeme, že má potřebu jakéhosi soukromého vlastnictví, na kterém si může dělat svoje věci. Mě se pak na poslední chvíli podařilo ještě zorganizovat odkoupení starého tréninkového barelu, který Sid s Tomem tajně instalovali na zahradu, když jsem byla s Lisou na tréninku. Narozeninová oslava tedy začala v bazénu a skončila s Lisou cvičící své kamarádky ve voltižových prvcích.
 
Kloboučník a králík Březňák z Alenky.
Kloboučník a králík Březňák z Alenky.
Vyhlášení výsledků.
Vyhlášení výsledků.
V pondělí měla Lisa poslední trénink sezóny a už nám začaly Nationals. Letos jsme měli štěstí, protože se pořádalo v Gilroyi, městě jen půl hodiny jízdy z našeho domova, takže jsme ušetřili za letenky, hotely a podobné radosti (loni byly tyto závody až v Utahu, v Salt Lake City). Ovšem i s přespáváním a odpočíváním doma to bylo velmi náročné. V úterý měly holky v půl desátý individuální volný program na barelech, což se ještě dalo, protože jsme mohly vyjíždět z domova až v půl osmé (hodina na cestu a hodina na přípravu na místě). Pak ovšem následovala pauza až do dvou odpoledne, kdy byl program dvojic. Do toho se s námi jela na závody podívat Lisina kamarádka Lucy, takže jsem v rámci obveselení a vypadnutí z horké pláně u Gilroye nakonec naložila Lisu, Lucy a většinu holek z týmu a odjely jsme do města koupit krmení pro kozy a zmrzlinu pro děti. Po programu dvojic jsme se sbalily a jely domů — jedna oddílová rodina zůstávala pomáhat a slíbili, že kdyžtak převezmou ceny. Žádné jsme nečekali, ale jaké bylo naše překvapení, když Lisa dostala stužku i za třinácté místo v jednotlivcích. V Nationals se totiž boduje až do patnáctého místa — ve vyšších kategoriích na koních to znamená, že prvních patnáct z cca padesáti závodníků postupuje do druhého kola. V Lisině kategorii bylo závodnic jen třiadvacet, ale oceňovali také prvních patnáct. Nu co už. Ve dvojicích byly s Claire šesté z deseti — na to, že začaly nacvičovat až v dubnu, zatímco ostatní měli celou sezónu, to taky není špatné.

Ve středu jsme neměli žádné voltižové povinnosti, ale zase se na nás sesypala potřeba udělat emise na starém autobusu. Tomu se kromě jiných problémů rozbil katalyzátor a potřeboval operaci od Tonyho. Do toho jsme Tomovi zařizovali nová rovnátka, protože mu narostla spousta zubů (kromě toho, že už mi celkově přerostl přes hlavu), a tak holt se musel růst zohlednit i v puse. Takže jsem ve středu ráno naložila Toma, dojeli jsme za kozenkama, cestou od koz jsem vysadila Toma u zubaře, pokračovala k Tonymu, tam nechala starý autobus a Sid mě odvezl pro Toma k zubaři. S Tomem jsme vyložili Sida v práci a nakonec jsme konečně dorazili domů — zbývalo nakoupit, uvařit oběd a večeři, sbalit Lisu na čtvrteční celodenní pobyt na závodech, připavit Lisin pokojíček na pobyt její oddílové kolegyně Claire, jejíž účast na závodech byla podmíněna tím, že se jí někdo ujme, zatímco její rodina pojede na dávno zaplacenou dovolenou.
 
Lisin Dort.
Dort je čokoládový, plněný jahodovou zmrzlinou — na objednávku ho udělala Claire.
Sid s dětmi jel na velryby.
Sid s dětmi jel na velryby.
Ráno jsme vyrážely v osm třicet, aby Lisa byla připravená na jedenáct třicet na povinnou sestavu na koni. Při disciplínách s koněm se přípravy prodlužují o péči o koně — i ten potřebuje rozcvičit a protáhnout, a i on potřebuje učesat a zkrášlit. Bohužel holky vyfásly zase venkovní jízdárnu, a ve čtvrtek bylo už přes třicet stupňů. Docela jsem je v těch oddílových uniformách litovala. Na koně je potřeba dlouhé nohavice a uniformy jsou z různých elastických — vesměs ne moc prodyšných — materiálů. Po jízdách jsem si oficiálně přebrala od rodičů Claire a rovnou jsem holky zavlekla zpět do města na oběd — aby se pořádně najedly, protože mě čekala podvečerní směna na závodech. A taky abychom se trochu ochladily v klimatizovaném podniku. Od tří jsem pak (pro změnu) vyklízela hnůj z jízdárny, naštěstí z té vnitřní. Dle směrnic AVA (American Vaulting Association) jsem měla mít na sobě dlouhé černé kalhoty a tmavě modrou košili. Košili nemám, nahradila jsem slušnějším trikem. V černých kalhotách mi po patnácti minutách stékal pot po zádech až na zadek, takže jsem je servala a vzala si zpět sice černé, ale volné, prodyšné tříčtvrťáky. Mému utrpení ovšem nebyl konec, neb jsme vyfasovali tmavě modré silonové vestičky, aby bylo poznat, že máme funkci. Vestičku jsme s kolegyní sběratelkou hnoje hned sundaly, s logikou, že na sbírání koňských kobližek nepotřebujeme být funkcionářky a že když jsme beztak v hlubokém zázemí, tak nepotřebujeme vestu ani jako propustku. Ovšem asi po dvou hodinách si naší nekázně všimla jakási skutečná funkcionářka a přišla nás sprdnout. To už se naštěstí poměrně ochladilo, tak se to dalo vydržet. Bohužel tato služba byla velmi nudná, protože se jely pořád ještě povinné jízdy — a i když se povinná sestava různých úrovní liší, tak při desátém účastníkovi předvádějícím pět stejných cviků ve stejných uniformách už jdou člověku oči šejdrem, a při dvacátém už by si nevšiml, ani kdyby se místo závodníků houpaly opice na lustrech. Jak tohle dokážou vnímat a posuzovat rozhodčí celý den, mi hlava nebere.
 
Velryby vystrkovaly hubice.
Velryby vystrkovaly hubice.
Kromě hvězdic se vrátily do Montereyské zátoky i sardinky a tak bylo pod hladinou i nad ní pěkně rušno.
Kromě hvězdic se vrátily do Montereyské zátoky i sardinky a tak bylo pod hladinou i nad ní pěkně rušno.
Já byla po čtyřech hodinách úplně hotová — holky mezitím trochu nacvičovaly na barelech a celkově se potulovaly po závodech, takže snad ani moc netrpěly. V osm jsme byly doma jak na koni a po rychlé sprše a pizze jsme jen padly do postele. V pátek jsme totiž jely znovu, Claire měla individuální volnou jízdu na koni. Lisa tuto sezónu dělá jen barel, protože nám přišlo, že týmový trénink dvakrát dvě hodiny týdně je až až a že by další povinnost nezvládla. Barely si holky nacvičují více méně samy, po tréninku, takže to už nic moc nestojí (hlavně neplatíme pronájem koně). Jet s Claire nám nevadilo, individuální jízdy jsou zajímavé — různé kostýmy, různá doprovodná hudba, různé provedení — plus Lisa chtěla být s týmovými kolegyněmi. Nakonec bylo dobře, že jela. Claire totiž měla jet jako náhradnice v týmové volné sestavě — a po individuálním programu se začala pilovat týmová sestava tak, aby fungovala s Claire. Čtrnáctiletá holka nemůže volně nahradit osmiletou, ve zvedačkách je potřeba, aby větší a silnější osoba zvedala tu menší, takže se trošku muselo proházet pořadí, což se částečně týkalo i Lisy. Takže nakonec z návštěvy na čumendu se pro Lisu vyklubal docela výživný trénink. Doma jsme byly sice všechny zpět ve tři, ale padly jsme do postelí a nevím jak holky, ale já usnula. Odpoledne jsme stihli bazén a návštěvu kozenek, která nakonec byla poněkud dramatická, protože Lékorka měla velký krvavý šlic na rameni. Podařilo se mi vypátrat, že děti z příměšťáku kozy vypustily ke slepičímu výběhu, kde se Lékorka snažila dostat skrz plot na zrní, přičemž se v plotě zasekla a potrhala. Naštěstí mi kozí kolegyně Ráchel slíbila pomoc s ošetřením, takže jsem se nemusela vracet večer s dezinfekcema — zvířecí lékárničku mám v Nedových stájích a potřebovala jsem holky taky dopravit domů, aby šly spát, protože je čekal náročný program i v sobotu.
 
Zachráněná koťata.
Zachráněná koťata čekají ve stájích na adopci.
Po skončení závodů holky do noci trénovaly.
Po skončení závodů holky do noci trénovaly. | Foto Ling.
Holky měly jet týmovou volnou jízdu ve dvě odpoledne, takže původní plán byl, že na závody dorazíme na dvanáctou. Ovšem do toho se tým měl postarat v jedenáct o všechny oddílové koně (starší holky, co jely později, měly odpolední směnu), takže jsme vyrazily dřív — a ještě že tak, protože jim jízdu posunuli o hodinu dopředu. Ono se to nezdá, ale učesat všem pracné drdoly, nasoukat je do dresů a roztřídit mašle a ponožky, zabere spoustu času. Kůň Perch je z nich nakonec nejméně náročný. V poledne už bylo sedmatřicet, holky v černých leginách, flitrových dresech, ponožkách a v některých případech i ve spodním tělovém dresu (Lisu škrábou při jejích figurách flitry na rukávech kolegyň) byly úplně vařené, přestože tentokrát jely v kryté hale. Sestavu vyšvihly téměř bezchybně — což na to, že v ní na poslední chvíli dělaly změny, bylo obdivuhodné. Ovšem po jízdách jejich kategorie se začaly šířit fámy, že bude následovat slavnostní vyhlášení výsledků, na které musí být všichni přítomní. Lisa mi brečela, že ji bolí hlava a je jí špatně (s jejími alergiemi / astmatem se jí skutečně špatně dýchá), chladily jsme se ledem a prolévaly se vodou, ale vedro bylo neúprosné — bylo jasné, že potřebujeme vypadnout se někam skutečně ochladit, ale já se nemohla dopátrat někoho, kdo by mi dokázal říct ZDA a KDY to povinné vyhlášení bude. Nakonec se tedy skutečně konalo, holky si převzaly stuhy (skončily čtvrté z pěti), a my jsme mohly konečně skočit do auta a jet PRYČ. Claire s námi na oběd nechtěla, že vyčká slavnostního všeoddílového grilování, a tak jsme jely s Lisou samy. Daly jsme si sushi a pak ještě skočily do Walmartu, kde se nám zalíbil kostým na příští sezónu — a kde jsme pořídily velké balení nanuků pro zbytek týmu.

Dvě hodiny v klimatizovaných prostorách nás značně občerstvily a ani nevadilo, že jsme zmeškaly grilování ve skoro čtyřiceti stupních. Vrátily jsme se v půl páté, já od pěti nastupovala na druhou povinnou šichtu. To jsem měla vybranou funkci uvaděčky — kontrolovat pohyb obecenstva, aby necouralo v době jízd. Na sobotní večer byly na programu ty nejlepší z nejlepších — volné jízdy na zlaté úrovni, tým A freestyle a pas de deux. Z některých představení člověku až naskakovala husí kůže — na špičkové úrovni už voltiž není gymnastika na koni, ale velmi expresivní baletní představení. Při kterém "flyers", zdvižení nad hlavy kolegů na cválajícím koni vypadají jako když skutečně letí. Navíc hala byla natřískaná, panovala neuvěřitelná atmosféra. (video: reprezentační tým US)

Něco z té atmosféry se přeneslo i na ty nejmenší holky — po skončení všech jízd, v půl deváté večer, začaly u barelu domlouvat příští sezónu a nacvičovat prvky do další sestavy. V době, kdy já jsem byla totálně vyřízená a ony měly za sebou čtyři dny fyzické dřiny a emocionální houpačky adrenalinového rauše před vystoupením a různých zklamání nad výsledky, to vše ve vysilujícím vedru a organizačním zmatku, našly ještě pořád motivaci a energii na cvičení!


předchozí domů následující pište nám English