Pobřeží severní Kalifornie.

Fort Ross.

Poslední květnovou sobotu jsme se tedy ocitli na cestě na sever. V plánu byla Fort Ross, historická ruská pevnost na severu Kalifornie, která je vzdálená minimálně pět hodin jízdy a ke které se nedá zajet jen tak na jeden den. V Petalumě díky Lisiným závodům známe sushárnu, takže jsme si dali briskně a bez dlouhého bloudění oběd. Abychom si trochu protáhli nohy, stavili jsme se na chvilku na Sonoma Coast Overlook, severně od Bodega Bay. Tam jsme načapali u záchodků moc krásného hada. A pak jsme se kodrcali a kodrcali po klikaté pobřežní silnici plný nespěchajících svátečních řidičů, až se neuvěřitelné stalo skutkem a my dorazili k Fort Ross.

Pevnost založil roku 1812 Ivan Kuskov, na podnět svého nadřízeného Baranova, takto guvernéra Ruské Ameriky — tedy hlavně Aljašky. Původně Rusové plánovali pěstovat v Kalifornii dostatek potravin pro Aljašku a zásobovat čínský trh tolik žádanými kožešinami z mořských vyder. Zvířata se jim podařilo téměř vyhubit a severní části Kalifornie zemědělství moc nepřejí, takže už roku 1839 Rusové podepsali smlouvu o zásobování Aljašky se Společností Hudsonova zálivu. Roku 1841 pevnost zakoupil John Sutter, který většinu vybavení přestěhoval do své Fort Sutter v údolí Sacramenta. Od roku 1906 vlastní původní území Fort Ross stát Kalifornie a restaurovanou pevnost můžete dnes navštívit v plném lesku. Takhle uprostřed Kalifornie je dřevěná východoevropská usedlost s ortodoxním kostelíkem a nápisy v azbuce zvláštním zjevením.

U kanónu.

Soustromí — ve skutečnosti je to jen jeden strom.

Děti pevnost navštívily naposledy jako batolata, takže se zájmem objevovaly obranné věže (jedna je sedmihranná), původní obytné místnosti připomínající nějakou zapadlou chalupu, i s truhlami a pecí, a sklady se zbožím popsaným azbukou. Kromě nás se v pevnosti pohybovala jedna skupinka Američanů, a zbytek byli Rusové — kteří zálibně sledovali, jak se snažíme dětem přelouskat nápis na zvonu, a dokonce shovívavě přešli, když Sid v okně věže zpíval "Váňuško Ivane" z Mrazíka. Pak jsme se snažili z ruských návštěvníků vymámit informaci, co jsou to "patoky" — ПАТОКИ — jak pravil hrdě nápis na několika sudech. Dozvěděli jsme se, že to má něco společného s medem, ale přesného významu jsme se od Rusů nedobrali (je to maltodextrin).

Pak jsme měli na vybranou — buď zhruba hodina jízdy zpět po klikaté okresce na dálnici a pak dofrčet až do Eureky — a nebo zůstat na okresce a prokousat se do Eureky podél pobřeží. Usoudili jsme, že to časově vyjde nastejno, a asi i vyšlo, ale přesně tohle únavné kodrcání se po úzkých silničkách je důvod, proč na Fort Ross jezdíme tak málo. V Eurece jsme tak tak stíhali večeři, než čínská restaurace zavírala, a už po tmě jsme se dohrabali do hotelu. Bylo zajímavé pozorovat, jak velký rozdíl v délce dne udělá taková jednodenní jízda autem na sever. U nás se stmívá kolem osmé, v Eurece bylo světlo do devíti. A podobně se i rozednívalo zhruba o hodinu dřív, než jsme zvyklí.

Stojíme na kmeni redwoodu, který je položený přes potok.

Vzácný moment, kdy ve Fern Canyon se nemíhají turisti.

Neděli jsme chtěli věnovat redwoodům a rododendronům, které mají na přelomu jara a léta kvést. Jenže letos bylo všechno opožděné a jediný kvetoucí rododendron jsme nakonec potkali před naším hotelem. Redwoody (pobřežní sekvoje) ale nezklamaly, a když jsme nakonec našli stezku méně obleženou turisty, mohli jsme si majestátní velikány užit docela v klidu a soukromí. Večer jsme dobloudili po paměti k pivovaru, který si matně pamatujeme od posledně, a užili jsme si výborného piva a průměrného jídla z přistaveného stánku (pivovar vaří pouze pivo, nikoliv večeře).

V pondělí jsme se šli brodit do Fern Canyon. Když jsem na parkovišti viděla čvachtat turisty vycházející z kaňonu, vyměnila jsem briskně tenisky za vietnamky a dobře jsem udělala. Takhle brzy ještě nejsou instalované mostky, takže se člověk skutečně musí místy brodit. Sid s Tomem měli trekovky a holt různě skákali a oblézali potok; mně ve vietnamkách a Lise v holinách bylo však hej. Bylo teplo a trocha osvěžení neuškodila, zvlášť když jsme měli před sebou dlouhou cestu domů.

S Memorial Day totiž skončilo chladné období a rovnou naskočila vedra. Ne úplně strašná, ale skok z patnácti stupňů do třiceti byl prostě moc prudký. Obzvláště pro zvířata — Lisina islandská ponička Osp se nestihla ani zbavit veškeré zimní srsti. Zřejmě proto nám v pátek odpoledne v podstatě zkolabovala. Osp se nikdy neválí, ale to odpoledne se svalila na kruhovce a válela se asi půl hodiny a nejevila moc tendenci k tomu, aby vstala, což nás dost vyděsilo. Pak ignorovala i večerní seno, dokud se neochladilo. V následujících teplejších dnech jsme museli chodit poníky sprchovat — přeci jen na Islandu nejsou moc na vedra zařízení.

Pozor, jeleni brání své mladé!

Ned v koňském nebi — po břicho v trávě.

Nedovi vedra asi moc nevadila, ale kolegyně Monique si stěžovala, že se mu moc nechce do lesa. Asi mu trochu narostl hřebínek a začal zkoušet prudit, jestli by mu neprošlo jen se flákat. Já jsem ho teda na trasu vždycky dostala, ale pozvala jsem si trenérku, aby nás trochu postavila zase do latě. To se asi podařilo; Ned vlezl do lesa bez protestů. Zrovna když jsem si libovala, jak nám to pěkně jde, vyjel na nás z lesa traktor, který rozorával hraniční pás louky (místní způsob, jak preventivně bránit šíření požárů). Počkali jsme, až traktor přejel a pokračovali v jízdě. Ovšem traktor vjel na sousední louku, kterou naše cesta objíždí, takže jsme se ho úplně nezbavili. A když jsme sjeli do kaňonu u potoka, jel proti nám bagr. A za námi se objevil náklaďák — a ve stráni nad námi byl pořád slyšet původní traktor. Naštěstí řidič bagru vycouval až na odbočku, čímž nám uvolnil alespoň jeden směr úniku. Ned byl z toho všeho velmi vynervovaný, ale zvládl to i se mnou na hřbetě, za což by zasloužil metál. Když už jsme byli skoro ve stájích, tak na nás pro změnu zezadu nacválala Jenny se dvěma plňasama, to už jsem teda ječela jak protržená. Ono cválat směrem do stájí je blbý nápad samo o sobě (kůň se domů těší a když bude ještě pobízen, může se skutečně urvat a přestat poslouchat a brát ohledy na lidi na hřbetě a sundat je třeba o bránu), nacválat na koně jdoucího krokem je neslušnost (protože i poslušný kůň se rozběhne se stádem) a Ned navíc ten den byl už vystresovaný dost (že v rezervaci občas potkáme rangery s nějakým autem, to je normální, ale že jich tam bude celé hejno, navíc s bagrem a traktorem, to jsem fakt nečekala) a bylo vidět, že se taktak drží, aby se nesplašil. Nakonec to dobře dopadlo, dorazili jsme do stájí oba vcelku a společně, což se mi ulevilo. Další den si měl Neda vyzvednout Craig a poslední, co jsem potřebovala, bylo, abychom měli na dobu odloučení špatnou zkušenost.

Tak jako každý rok se mě i letos lidi ptali, jestli mi nevadí, že Ned odjíždí, a jestli se mi bude stýskat a tak — a jako každý rok se jim snažím vysvětlit, že jsem ráda, že Ned má kam jít na prázdniny — že bude v horách a ne v našich vedrech, že bude mít práci, kterou zná a má rád, bude s lidmi, kteří ho vycvičili na takhle úžasného koně (letos jsem pro něj ani neměla uzdu, jezdím ho na ohlávce)a že během prázdnin, kdy děti nemají školu, se nemůžu každý den sebrat na pár hodin a věnovat se koni. Ovšem když si Craig Neda odvážel, tak Ned z přívěsu žalostně řehtal, čímž mi to teda vůbec neulehčil.

Lundy Canyon.

Část bobří hráze.

Dětem skutečně začaly prázdniny — a ačkoliv se vždycky těším na to, že odpadnou školní stresy a povinnosti, tak mně přibudou povinnosti jiné — především odervat puberťáky od telefonů a počítačů, a odtáhnout je k nějaké činnosti. Naštěstí si stále ještě vyhrají v bazénu, a pořád máme kozenky, které je třeba denně venčit. Jenomže jak jsou Tom s Lisou teďka s domácí školou vlastně pořád pohromadě, tak mají trochu ponorku, i začala jsem je ke kozám brát na střídačku. Užitečné je to i v tom, že je mám na chvíli po jednom. a vznikne prostor a čas i na soukromé popovídání si. Taky to ale znamená, že zatímco oni si na střídačku vždycky odpočinou, já vyrážím pořád někam, s jedním nebo druhým a moc "prázdnin" teda nemám.

Léto je vrchol voltižové sezóny, na červen byly naplánované dvoje závody, naštěstí jedny odpadly. Ale v červenci je pak v těsném sledu regionální přebor a celonárodní šampionát, takže Lisa nechtěla zameškat žádné tréninky a tak jsme byli hodně doma. Do toho mě na začátku prázdnin skolila nějaká choroba, takže dva víkendy za sebou měla rodina porouchanou maminku, která odmítala fungovat. Než jsme se nadáli, přišel červenec a oslavy Dne nezávislosti, který letos připadl na středu. Nic moc jsme neplánovali — kamarády jsme vzdali, zamlouvat žádné akce se nám nechtělo, a nechali jsme tomu volný průběh. Ozval se nám do toho Iztok s rodinou, že na čtvrtého chtěji do Bridgeportu a že jestli bychom se nemohli sejít. To nám přišlo fajn, a dali jsme si čtvrtého dopoledne sraz na našem tábořišti — oni měli pak zamluvený hotel, ale rádi s námi strávili ráno v lese, lovením ještěrek do lasa z trávy a stavěním mostů přes potok a celkovým lítáním dětí s jejich šestiletou Anjou, takže my, dospělí, jsme si mohli chvilkama i sednout a pokecat.

Pohled na východní svahy Sierry Nevady.

Modráskové.

Na tábořišti jsme si dali improvizovaný oběd a pak se vydali prozkoumat Lundy Lake. Nebyli jsme tam už několik let, protože buď bylo údolí zaplavené, nebo tam byl ještě sníh a nebo jsme byli někde úplně jinde. Ne, že bychom tentokrát předvedli nějaký sportovní výkon, ale procházka je to pěkná, i když jsme skončili už u bobřího jezera — bobři přehradili údolí, takže tam časem odumřely stromy, které teď už částečně leží přes mělké jezírko, částečně v něm tvoří ostrůvky, takže se dá skvěle přeskakovat a přecházet po kmenech a ráchat se v průzračně čisté vodě. Dostatečně ovýletovaní jsme pak sjeli k Nellie's Deli na večeři, kde se k nám přidali Nejedláci. Na ty jsme náhodou narazili před tím v Bridgeportu, oni se vraceli z dovolené v Utahu a taky si vzpomněli na ohňostroj v poušti. Takže můj nejsilnější (a nejabsurdnější zážitek z ohňostroje je, jak se Sid, Petr a Iztok uprostřed místních kovbojů dohadovali o různých programovacích jazycích. Na druhou stranu — to, že budeme slavit Den nezávislosti hned se dvěma spřátelenýma rodinama, to jsme netušili — a byli jsme velmi příjemně překvapení tím, jak to krásně vyšlo.

Na čtvrtek jsem se domluvila s Craigem, že mě přihodí na nějakou vyjížďku. Lisa se obávala, že nevydrží se zádama, Tom se Sidem o koně moc nestojí, a tak jsem jela na výlet k vodopádům bez rodiny. K mému překvapení jsem nafasovala Neda — obvykle jezdím na jiných koních. Ned totiž obvykle plní funkci vůdčího koně — jednak je dominantní, takže ho ostatní koně poslouchají a následují, a za druhé je zodpovědný kůň, u kterého už nemusíte řešit problémy s ním, a můžete se věnovat klientům a problémům na trati. Ned na mě při příchodu koukal velmi kysele, ale přišlo mi, že se značně rozveselil, když zjistit, že pojede se mnou. Asi ví, že jsem stará a líná, a že se se mnou nepředře. Ještě víc se rozveselil na odbočce k vodopádům — u vodopádů totiž lidi z koní slezou a jdou poslední kousek pěšky — a koně si zatím odfrknou.

Všechno kvete.

Carson Spur.

Sid s dětmi se mezitím jeli podívat na naše staré tábořiště na Cottonwood Creek. Kupodivu je tohle místo teď hodně opuštěné, asi ty roky, kdy tam bouřky a návaly sněhu strhaly silnice, odradily spoustu lidí. Nakonec i my jsme tam přestali jezdit poté, co jsme se tam dva roky za sebou nedostali a co jsme začali víc jezdit na pack station a tábořit v dosahu ranče a civilizace.

Cestu domů v pátek jsme vyřešili objížďkou přes Carson Pass. Jednak jsme se obávali, že budou moc zácpy, ale taky jsem se chtěla podívat na vyhlídku nad Carson Spur, kde byl Sid s Tomem v zimě. Překvapilo mě, kolik bylo na jižním svahu ve skoro třech tisících kytek. Zdá se, jako by příroda úplně přeskočila jaro a vlítla plnou parou rovnou do léta.