První zastávka byla u Red Lake, v Sierře Nevadě, ještě stále v Kalifornii.

Borovice osinaté o dva dny a jeden stát (Nevada) dále.

Velkou letní dovolenou jsme letos naplánovali už v květnu, když jsme se na Wings of History sešli s Jeanne a Tomem. Co se nám piloti odstěhovali do Jižní Dakoty, vídáme se málo — a ukázalo se, že by potřebovali posádku na závody ve Wyomingu. Nakonec jsme kolem balonovacího víkendu postavili cestovatelskou dovolenou.

Vyjížděli jsme až v pondělí — takže jsme se sice s Lisou jakž takž zregenorovaly z rýmičky, ale já jsem si stihla pořídit podvrtnutý kotník. První den jsme naplánovali zastávku v Sierře, abychom si trochu protáhli nohy. Nakonec jsem tedy odpajdala kousek kolem Red Lake, překvapilo nás, že jsme byli asi ještě stále zaklimatizovaní na hory, protože nám ani dva a půl tisíce metrů nad mořem nečinilo problém. Zajímavé bylo, že kolem Red Lake nebyl sníh a kvetla spousta kytek — před rokem jsme tohle zažili na nedalekém Carson Pass až v půlce srpna — takže léto je asi skutečně hodně teplé.

Chystá se na nás bouřka. Wheeler Peak, Nevada.

Pohled směrem západním, Harpers Corner, Colorado.

Přespali jsme v Mindenu a další část štreky nás zavedla do Ely. Teoreticky jsme mohli v pozdním odpoledni stihnout i návštěvu Great Basin Parku, ale nakonec jsme jen šli v hotelu na bazén a trochu odpočívali. Great Basin jsme si nechali až na středeční dopoledne, a asi jsme dobře udělali. Kolem desáté jsme vyráželi na stezku na Wheeler Peak, která vede do hájku s borovicemi osinatými, nejstaršími stromy na Zemi. To ještě svítilo sluníčko, i když nad horama vykukovaly mraky. Usoudili jsme, že to stihneme, než se kruh nad námi uzavře — a stihli. Zkrátka loňské poučení z Rockies platí všude — do hor je třeba ráno, než přijdou bouřky.

Pak jsme skočili do našeho autobusu, dorazili zbytek Nevady a většinu Utahu, až do městečka Naples. Přejezdem do Utahu jsme se také ocitli v jiném časovém pásmu, což nám trošku rozhodilo režim — ve Spanish Fork jsme marně hledali nějakou slušnou restauraci na večeři — všude jen samé MacDonaldy a podobně, až jsme natrefili na Bam Bam's BBQ. Na to, že to byl umakartový bufáč, tak měli maso výborné. Ze zbytku téhle dlouhé štreky stojí za zmínku nádherný Indian Canyon kolem Willow Creek. Jak název napovídá, vedla tu stará indiánská stezka; dnes se tu pasou krávy a v nižších polohách se těží ropa. Přesto je to neuvěřitelně malebné místo a po nevadských pouštích je pohled do zeleně velmi osvěžující.

Pohled směrem východním, Harpers Corner, Colorado.

Ve Wyomingu jsme měli sraz s Jeanne a Tomem — a jejich balónem Dračím Měsícem.

V Naples jsme spali v úplně novém, ale maličkém hotelu. Ráno jsme ignorovali všechny sochy dinosaurů odkazující na místní zkameněliny a projeli až do Colorada, abychom do národního parku Dinosaur vstoupili z toho konce, kam se nehrnou turisti. Loni jsme neměli dost času a benzínu na to, abychom se dostali až na konec hřebene s vyhlídkou Harper's Corner. Na vlastní rozhlednu se teda musí kousek jít, a přestože jsme na místě vyvstali už někdy v deset dopoledne, slunce pražilo jako blázen. Cestička nás zavedla na ostroh nad Green River s vyhlídkami na klasické coloradské panorama — fantastické říční kaňony vyryté v barevných vrstvách náhorní plošiny. V tomto případě ještě navíc s panorámem soutoku Zelené řeky a řeky Yampa.

Po téhle rozcvičce jsme museli zase zaplout do auta a absolvovat celodenní přesun do naší cílové stanice, Rivertonu ve státě Wyoming. Pro nás, Kaliforňany, byla zajímavá i cesta krajinou, co vypadá jako kulisy pro starý dobrý western — nekonečné pláně protkané fantaskními skalními útvary, v nichž by se hravě mohly ukrývat celé tlupy padouchů. Co nás ale zaujalo nejvíc a co se táhlo už od Utahu, byl pocit pořádku. Malé ranče, kolikrát jen s montovaným domkem, malým stádečkem krav či koní, spokojeně se popásajících, žádný přepych — ale taky žádný bordel okolo. Asi když bojujete o přežití uprostřed prázdnoty, tak si nemůžete dovolit věci ničit a zahazovat. A upřímně, v drsných zimách je asi taky dobré mít vozový park a topivo a krmivo pod střechou, abyste nemuseli čekat do června na oblevu.

Řeka se najednou objeví a zase teče v plné síle. Sinks Canyon, Wyoming.

Shoshone National Forest, Wyoming.

Když jsme v Rivertonu cestou k hotelu uviděli restauraci Chopstix, stavili jsme se rovnou na večeři. Upřímně, takhle ve vnitrozemí jsme neměli moc velká očekávání, ale jídlo bylo výborné. Domluvili jsme se s Jeanne a Tomem na ráno, a uháněli se do hotelu vyspat — čekalo nás vstávání za úsvitu, jak už to u balónů bývá.

Trochu jsme přemýšleli, jak ráno trefíme v cizím městě, ale bylo to prosté — na první liduprázdné křižovatce jsme narazili na auto s balonovým přívěsem, a to jsme následovali až na hřiště místní college. Balonářský sraz probíhal dle klasického scénáře, kdy se hodně postává a organizuje. Naše posádka potřebovala sehnat místňáka na pomoc s navigací při honění balónu, protože ani my, ani Jeanne s Tomem jsme nikdy ve Wyomingu nelítali. Riverton je navíc rozložený na břehu Wind River — ovšem jen na jednom, zatímco na druhém nejenže nic není, ale ani tam nevedou silnice, takže tam není záhodno pokoušeti se přistávat s balónem. K posádce by se nikdo nedostal, a rozhodně by nebylo jak dopravit balón zpět do civilizace.

Sobotní ráno opět ve znamení balónů.

Někteří z nás se i proletěli...

Balóny skončily tak brzo, že jsme ještě stihli v hotelu snídani. Také jsme se se Sidem vydali na recepci a dali se do řeči s recepčními — místňáci obvykle nejlépe vědí, co je v okolí zajímavého nebo zvláštního. Museli jsme trošku upřesnit, že slovem park nemíníme místní dětské hřiště, ale spíš park přírodní, a byl nám doporučen Sinks Canyon a horké prameny v Thermopolis. Poté, co jsme trochu dohnali náš spánkový deficit, jsme tedy zamířili do Landeru a parku za ním. Říčka Popo Agie se v jednom místě ztrácí pod kopec, do bludiště vápencové jeskyně, aby se o čtvrt míle dál vynořila z kopce na opačné straně kaňonu. Testy s barvivem potvrdily, že se jedná o stejnou řeku, ale jedna záhada zůstala — podle stavu vody trvá řece dvě až čtyři hodiny překonat oněch čtyři sta metrů pod zemí. Zřejmě si tam voda dá jedno pivo, nebo mrkne na nějaký seriál, než pokračuje ve své pouti.

Popo Agie údajně v jazyce Vraních indiánů znamená Klokotavý Potok — a říčka stéká z téměř tří tisíc metrů nad mořem do osmnácti set u ponoru (patnácti set u Landeru), kde posléze s dalšími potoky vytvoří Wind River. Jakožto správní turisté jsme se podívali na ponor a pak odešli té čtvrt míle k místu, kde se řeka zase objevuje na povrchu. Původně jsem čekala něco dramatického, proud tryskající ze skály, ale poklidné jezírko s písečným dnem, z něhož řeka klidně otéká, je mnohem záhadnější, než zjevný pramen. V jezírku bydlí spousta ryb — pstruzi táhnoucí proti proudu nemají kam dál plavat a tak zůstávají na téhle příjemné konečné. Příjemné proto, že v parku je zakázané rybaření, a navíc tu mají nainstalovaný dávkovač na rybí žrádlo, který za pětadvacet centů nasype turistovi do dlaně smradlavé kuličky, které jest lze házeti půlmetrovým šupináčům pod vyhlídkou.

...a kdyby nezapomněli foťák, mohli jsme mít lepší fotky.

Bizon u městečka Thermopolis, Wyoming.

Byli jsme zvědaví i na zbytek kaňonu, a tak jsme vyjeli po silnici až na hřebenovou vyhlídku. Dole v Rivertonu bylo přes třicet stupňů, tady v horách zataženo a příjemných pětadvacet. Ovšem zataženo hrozilo klasicky bouřkami, takže jsme se moc nezdržovali. Nicméně kaňon by určitě stál za prozkoumání, je tam výlet k vodopádům a celá formace má bohatou geologickou historii, od žulových vrcholků s klečí až po říční louky pod horami. Kromě toho se tam také leze, ale to jsme zjistili až na místě. V Landeru jsme pak cestou zpět objevili muzeum divokého západu, ale už bylo po zavíračce, tak jsme i to uložili do paměti, jako možnou atrakci na další dny.

V sobotu se opakoval ranní dril s balóny. Ovšem nedokonale, neb jsme s sebou nikdo nevzali foťák. A samozřejmě, že tento den se mi poštěstilo letět. Jeanne mě přibrala do balónu a já se mohla kochat vyhlídkou na meandrující řeku a zasněžené hory v dáli — a fotit na naprosto mizerný telefon. I tak mi zbytek rodiny těžce záviděl.

Horké prameny v Thermopolis, Wyoming.

Místňáci lezoucí do řeky nás zaujali.

Na odpoledne jsme měli vymyšlený výlet k horkým pramenům do Thermopolis. Velikost parku nás překvapila. Denně se kaskádou převalí osm tisíc galonů (třicet kubíků) vody do řeky, která se v těchto místech jmenuje Bighorn River (ale je to původní Wind River z Rivertonu). V parku se nacházejí městské lázně, kde se zadarmo můžete dvacet minut ráchat v horkém bazénku. To jsme rozhodně hodlali podniknout — ale až po výletě za bizony a procházce kolem pramenů. Samozřejmě, že bizoni nejsou zvědaví na davy turistů, a tak jsme ve státním parku neviděli ani kopýtko. Ovšem zahlédli jsme tmavé hory masa přes státní silnici, mimo státní park, kam jsme si za nimi dojeli.

Při procházce po kaskádě horkých pramenů jsme konstatovali, že po takovéhle přírodní pecce fakt není důvod jet do Yellowstone; za druhé jsme zahlédli místňáky koupající se v řece pod prameny. I odložili jsme návštěvu lázní až po prozkoumání řeky a šli vyzkoušet požitky blíže přírodě než vykachlíkovaný bazén. Co se mě týče, tak koupání v pramenech je asi nejsilnějším zážitkem celého výletu. Kaskáda horkých pramenů ohřívá řeku na bazénovou teplotu, pod různými vodopádky a přírodními sprchami se dá krásně lenošit a kromě toho, kde se vám poštěstí takhle blízký přístup k horkým pramenům?

Zkusili jsme to taky a řeka byla tak teplá, že do ní vlezl i Hroch.

Pod pramenem se dalo i osprchovat.

Večeři jsme měli domluvenou rodinnou s Jeanne a Tomem a jejich kamarády, takže to bylo mírně společenské a velmi příjemné. Mezitím jsme naplánovali, že si pobyt v Rivertonu o jednu noc prodloužíme a zůstaneme až do pondělka, abychom stihli Muzeum Buffalo Billa v Cody. Recepční pravila, že není problém, načež další dvě hodiny strávila řešením, jak to udělat — náš pokoj totiž měla v neděli večer pronajatá velká výprava a tudíž bylo potřeba, abychom se přestěhovali. Mínili jsme, že možná by bylo jednodušší přestěhovat se rovnou, protože ráno budeme na balónech a nebudeme mít čas. Ovšem to zase nemohla najít pokoj, který by byl volný o sobotní i nedělní noci. Nakonec jsme to vzdali s tím, že holt se to vyřeší až v neděli dopoledne. Když už jsme vlezli do postelí, tak recepční volala vítězně s tím, že pokoj pro nás našla — takže jsme v pyžamech absolvovali přesun o patro výš, jak v nějaké grotesce.

V neděli ráno mi v podstatě ve stejnou chvíli zazvonil budík a příchozí SMSka — Jeanne psala, že jí bylo celou noc špatně a že lítat nebude. Přiznám se, že jsem s povděkem zaplula zpět do postele a honem jsme naspali ještě pár hodin, než jsme se vydali do Cody. Muzeum v Landeru by bylo blíž, ale Cody slibovalo větší požitek, a navíc se tam jede přes Thermopolis — takže se to dá spojit s koupáním.

Bighorn River Canyon, Wyoming.

Bighorn River Canyon, Wyoming.

Městečko Cody, jak jméno napovídá, bylo založeno samotným Williamem Frederickem Buffalo Billem Codym. Slavné muzeum, kvůli kterému jsme vážili dlouhou cestu, skutečně stojí za to. Kromě expozic věnovaných Codymu je tam i výstava místních biotopů, sekce věnovaná zbraním, Divokému Západu a indiánům. Část jsme procházeli společně, ale na konci jsme se rozdělili — pánové se šli podívat na zbraně a my s Lisou na indiány, fascinující pohled na společnost žijící více méně v době kamenné, bez kola a podobných civilizačních vynálezů.

Cestou zpět nás celou dobu honily bouřky. Těšili jsme se do horkých pramenů v Thermopolis, jaké však bylo naše zklamání, když se ukázalo, že bouře proměnily horkou vodu ve studenou a bahnitou. Zato jsme ve městě našli výbornou thajskou restauraci a dali si řádnou domácí stravu.

Wind River Lake, Wyoming.

Vyhlídka na Grand Tetons, Wyoming.

Z mnoha variant návratu jsme nakonec usoudili, že přeci jen bude nejjednodušší projet skrz národní park Grand Teton. Cestou jsme stavěli na výhlídce na vzdálené Titány a pak ještě u náhodného malebného jezírka. Park splnil naše nejhorší očekávání — ve frontě k jedné ze tří pokladen u vjezdu jsme strávili asi půl hodiny. Následovalo kodrcání se v koloně vozidel až k přehradě na Jackson Lake. Naštěstí davy se kumulovaly u parkoviště, takže když jsme popošli kousek po přehradě, měli jsme poměrně nezalidněný výhled na impozantní panorama hor. Následovalo další poskakování až k Jenny Lake. Tam nám babice v reflexní vestičce sdělila, že parkoviště je plné, že máme zaparkovat u silnice a dojít to pěšky. I udělali jsme tak, abychom posléza našli na parkovišti řádově dvacet třicet PRÁZDNÝCH míst. Dle doporučení průvodců a místního rangera jsme se vydali podél String Lake. Po široké cestě v lese, bez valných vyhlídek, mezi vřískajícími rekreanty na cestě a s halekajícími rudými břichouši na kanoích a paddleboardech na jezeře. Lisa se žádala ráchat a tak jsme se chvíli brodili u břehů jezera, ale těžké mraky nad horami nás nenechaly na pochybách, že se blíží obvyklý odpolední program — bouřka. Zpátky jsme šli krokem velmi rychlým a navhli jsme jen trošku. Trochu škodolibě doufám, že ty kroupy, které padaly, až když jsme se schovali v autě, trochu zchladily všechny ty řvouny a hulákače.

Jackson Lake, Wyoming.

String Lake, Wyoming.

Jakmile jsme vyjeli z hor, přestalo pršet, a my se mohli od Shadow Mountain dívat přes prérii na hory zahalené v dramatických mracích. Doufali jsme, že na pláni mimo park najdeme bizony, tak jako kdysi my sami se Sidem před sedmnácti lety, ale nespatřili jsme ani králíka. Už nás to vcelku ani nepřekvapilo — z tohodle turistickém chaosu jsme chtěli i my utéct, a to jsme poměrně krotcí a civilizovaní. Několikamílová zácpa před Jacksone Hole, v jehož ulicích jsme se pohybovali stejnou rychlostí jako obstarší dáma na kole na cyklistické stezce vlevo, už nás taky ani nepřekvapila.

Hotel jsme měli zamluvený hotel v Pocatellu, s jediným cílem — navštívit opět Portneuf Valley Brewery. Tentokrát jsme šli najisto s tím, že tam vaří i jídlo, a vzali jsme děti. Musím říct, že pivo tam dělají mnohem lepší než tuhou stravu. O místním pivu by se daly napsat romány, ale obávám se, že prosté pivo nemá fajnšmekrů jako víno, a můj chabý slovník zaostává. Nicméně si trvám na tom, že je to nejlepší pivo na světě, jaké jsem kdy ochutnala.

Bouřka nad Grand Tetons (povšimněte si absence bizonů).

Twin Falls Canyon, Idaho.

Na úterý jsme měli naplánovaný dojezd přes cípek Idaha a celou Nevadu až do Rena u kalifornských hranic. Chvilku jsme se zdrželi v Twin Falls, to když se nám na mostě přes řeku otevřel nádherný výhled na obydlený kaňon Snake River. Ovšem v Renu jsme vyvstali už v pět odpoledne (částečně díky přejezdu časového pásma) a po jen malé chvilce váhání usoudili, že než shánět další hotel a spát na cestě, tak to dojedeme domů. Skočili jsme si na nákup, abychom se protáhli a taky abychom měli něco na snídani, došli jsme si ještě na večeři — prostě skoro dvouhodinová přestávka — a v půl dvanácté jsme byli doma. Ten den jsme cestovali celkem patnáct hodin, asi třináct hodin z toho byla čistá jízda; ujeli jsme osm set čtyřicet mil (třináct set padesát kilometrů).

Celkem jsme najeli tři tísíce sto devadesát mil (pět tisíc sto třicet kilometrů) přes šest států. Chodili jsme ve čtvero různých pohořích, viděli jsme pět tisíc let staré stromy, koupali se v horkých pramenech, navštívili světové muzeum, letěli balónem (tedy, vybraní jedinci :-)) a odposlouchali jsme Armagedon ve slevě a Půlnoční výprodej od Seanan McGuire, a většinu Dobrých znamení od Neila Gaimana a Terryho Pratchetta. Ale hlavně jsme viděli spoustu krásných míst a alespoň já už mám jasno, kde bych chtěla žít — ve Wyomingu.