Přes řeku se pořád nedá brodit, musíme přes most.

Lisa a Miss P.

Letní prázdniny začaly Lise o týden dřív než Tomovi, ale aspoň se mnou mohla absolvovat ranní kozí rozcvičky ve stájích. Tam probíhají přes léto příměstské tábory, v některé týdny i třeba čtyři najednou. Některé jsou specificky koňské, ale většina je kombinací různých aktivit v přírodě a ve stájích. Včetně návštěv výběhu s kozami či slepicemi.

V pondělí ráno jsme obvykle drželi krátkou přednášku pro nové táborníky o kozách, a jak se k nim a ostatním zvířátkům na ranči chovat. Nicméně asi nejoblíbenější a nejefektivnější byly ranní kozí procházky v době, kdy se táborníci sjížděli. Kozenky jsme volně vypustili, děti si je mohly hladit a pozorovat je při pastvě — a pokud měl někdo zájem se dozvědět víc, tak se stačilo zeptat.

Vše je důkladně zelené.

Vodopád letos nezklamal.

V červnu jsme konečně mohli začít využívat bazén. Předchozí roky jsme bazén otevírali třeba už v březnu či dubnu. Letos zdráhající se léto přišlo během čtyř dní ve velkém stylu. Začátkem týdne jsme ještě topili a chodili ven v bundách, a pak jsme najednou klimatizovali a těžce funěli i jen v plavkách. Typická letní vlna veder přišla totiž zhruba v měsíčním předstihu a musím říct, že ta prudká změna byla šílená pecka.

Červnovou část prázdnin jsme se jen tak poflakovali doma — ráno jsme vyráželi do stájí za kozenkama, odpoledne se plácali v bazénu, část večerů nám zabralo dojení na střídačku s Rachel. Občas nabírám podezření, jestli nejsem macecha, že děti nemají napěchovaný letní program, ale když si vzpomenu na svá dětská léta na chalupě, tak jsem se tehdy vlastně taky jen poflakovala mezi rybníkem a chalupou, a tak nemám pocit, že by mi nějaká organizovaná činnost byla chyběla. Prostě léto.

Koně musí v horách makat.

Večerní vyhlídka ze skalky nad tábořištěm.

Čtvrtého července se slaví Den Nezávislosti — asi největší americký svátek. Letos připadl na úterý, takže jsme usoudili, že budou davy. Také konečně otevřeli průsmyky přes Yosemity a Sonora Pass, a bylo jasné, že nadržení táborníci, kteří vzdali květnový Memorial Day, vyrazí. My jsme proto odjezd naplánovali netradičně až na neděli. Z našich československých přátel jsme nesehnali nikoho, ale přidal se k nám Iztok s rodinou a kamarádem Timmem. Také jsme se rozhodli tentokrát vyzkoušet systém dvou stanů. Do našeho pro čtyři se už nevejdeme (rozhodně ne s batohy), a tak jsme dětem přibalili náš starý stan pro dva.

Děti se u potůčku zabavily samospádem.

Před ohňostrojem jsme stihli ještě skočit k Virginia Lakes.

V neděli v poledne jsme se sešli na rangerské stanici, Iztok s Jeanne si fasovali mapy a informace, my povolenku k rozdělávání ohně. Následoval oběd ve Strawberry, kde nás dohonil Timm. Na našem obvyklém tábořišti stále setrvávala bažinka, takže jsme si postoupili o patro výš, tak jako v květnu. Musím říct, že mám většinu tohoto víkendu dost v mlze — v noci na neděli jsem dostala šílenou virózu a většinu doby mi bylo dost špatně. Doma jsem ale zůstat nehodlala.

Na pondělí jsme měli totiž zamluvenou vyjížďku k vodopádům, která byla delší a náročnější, než obvykle. Stále se nedalo na koních překonat rozvodněnou Walker River, takže jsme museli zajížďkou přes most. Také s námi tentokrát jeli další, cizí lidi, tudíž se nedalo v půlce ukecat kovboje, že se budeme jen ráchat v jezeře. Já jsem dostala poměrně ošklivého strakatého koníka, jenž je hrozně hodný a šikovný, a určitě by si zasloužili lepší jméno (než Bird Poop — on skutečně vypadá jako kdyby ho po*** ptáci).

Blue Lake.

Blue Lake.

Děti kupodivu náročnou vyjížďku snášely dobře, možná proto, že v půlce jsme udělali přestávku a vyšlápli si pěšky na vyhlídku k vodopádu. Loni se lidi pod vodopádem koupali a děti si hrály v korytě říčky — letos se pod vodopádem vařila voda plná klád a klacků, a v korytě burácely nepřehledné peřeje. Původně jsme mysleli, že vyjížďku sfoukneme za dopoledne a pak stihneme ještě rodeo v Bridgeportu, ale vrátili jsme se až ve tři. Potkali jsme Jeanne s pětiletou Anjou a zatáhli je tedy na časnou večeři do Walkeru. Iztok s Timmem lezli v Sonoře a pořád jsme to stihli zpět na tábořiště ještě před jejich návratem.

V úterý jsem definitivně odpadla, z plánů, co všechno stihneme podniknout před ohňostrojem, nebylo nic, ale zato jsem se zvládla pár hodin prospat ve stanu. Tady musím velice ocenit přítomnost další rodiny, protože moje polehávání s rýmičkou bylo umožněno hlavně díky tomu, že větší množství dětí se snáze zabaví samospádem. A pokud jejich rodiče ještě navíc podporují bouldrování po skalách a stavění mostků přes potok, je o program postaráno.

Od další cesty nás odradil sníh a zapadající slunce.

Ohňostroj nad Bridgeportem.

Nicméně na úterý jsme neměli sbaleno dost jídla, anžto jsme byli plánovali večeři v Nellie's Deli — a tak jsem se nakonec vypotácela ze stanu s tím, že před ohňostrojem si dáme něco pořádného. Nakonec nám zbývalo tolik času, že jsme se ještě stavili na Virginia Lakes. Lisa ode mě chytla tu virózku, takže jsme byly dvě sotva dechu popadající a funící. Stejně nás zastavila sněhová pole, ze kterých byla napůl odtátá hluboká břečka, to by se v teniskách stejně nedalo. A taky jsme neměli moc času, potřebovali jsme nejen dostat před setmění z hor, ale hlavně na slavnostní ohňostroj.

Slávu jsme stihli v pohodě — a ve středu jsme sbalili a vyrazili k domovu. Jednak jsem se musela zase ujmout dojení, a taky jsme potřebovaly s Lisou pár dní na vzpamatování se z choroby před velkou letní cestou.