Stavíme balóny u dětské nemocnice v Clovisu.

Lisa pomáhá roztahovat Rubik, aby se pěkně nafouknul.

Měsíc květen jsme měli orámovaný dvěma význačnými víkendy. On tom prvním se konala balonářská akce v Clovisu, a na ten předposlední připadl třídenní Memorial Weekend. Clovis je městečko ze severu plynule navazující na Fresno, což je oblast, které se vyhýbáme. Zasmogované, ploské Centrální údolí není místem, kam by se člověk jel rekreovat. Balonáři byli ale pozváni na charitativní focení pro místní dětskou nemocnici, a tak jsme vypravili i my, s plánem, že když už teda protrpíme cestu a pobyt v Clovisu, tak si na místě uděláme výlet do národního parku Sequoia.

V pátek jsme vyrazili hned jak dětem skončila škola a jakž takž se propasírovali přes Pacheco Pass a Centrální údolí; zácpy nás chytly až před Fresnem. Vyhnuli jsme se hlavnímu tahu a do Clovisu dokodrcali po okreskách. Ještě jsme stihli večeři v thajské restauraci u hotelu. Jedinou specificky cloviskou komplikací byly PLOTY. Okometricky by se z hotelu dalo do restaurace pohodlně dojít, kdyby tyto dva bloky neodděloval plot. Takhle jsme museli autem vyjet kilometr od hotelu na silnici, otočit se o sto osmdesát stupňů, po druhé straně plotu projet těsně kolem hotelu, pokračovat podél dalšího plotu, za nímž byla vidět řečená restaurace, na další křižovatku, najít průjezd v plotě a vrátit se zpět po vnitřní straně téže překážky ke kýžené hospodě.

Děti se u paty Stromu generála Shermana poněkud ztrácejí.

Vrchol Morro Rock z tohoto pohledu připomíná španělskou přilbici.

Sobotní ráno bylo krušné, na balóny se vstává za tmy. Ani hotelovou snídani ještě neměli připravenou, ale zahnala jsem do kouta místního pracovníka, který projevil pochopení pro kofeinový absťák a nejenže připravil kávu a sehnal dětem kakao, ale ještě nám sbalil snídani — banány, jogurty, nějaké pečivo, a nezapomněl na lžičky a ubrousky. Takto vybaveným nám bylo mnohem veseleji. S balóny to už tak veselé nebylo. Nemocnice, situovaná na kopci, si vymyslela, že balóny se budou nejlépe vyjímat mezi stromy na východní strany budovy, což je z balonového hlediska naprosto špatně. A než se vše zorganizovalo, tak začalo foukat, tudíž ani z letů na provaze nic nebylo. V okamžiku, kdy by balón vykouknul nad budovu, opřel by se o něj vítr a omlátil jej buď o křídla budovy, nebo všudypřítomné stromy. Takže jsme náš balón po slavnostním focení zase sfoukli a složili — a vydali se do hotelu na tu snídani. Celá naše posádka byla ubytovaná v témže Marriottu, takže bylo velmi jednoduché sejít se v lobby u kafe na kousek řeči.

Balonáři se pak šli balit a jeli domů; my jsme naopak pokračovali dál na východ, do parků Kings Canyon a Sequoia. Po patnácti letech ve Státech jsem tedy konečně na vlastní oči spatřila slavného Generála Shermana! (Myslím tím obrovský strom, nikoliv slavného generála z dob občanské války.) A také jsem si ověřila, že důvod, proč sem nejezdíme, je dost oprávněný. Park se nachází na západní straně Sierry, přejezdy autem mezi jednotlivými zajímavými body jsou dlouhé — a je tam narváno. I o tomto víkendu, kdy polovina cedulí byla po zimě ještě zabalená a spousta atrakcí zavřená, jsme narazili na celé zájezdy. Jeden z nich samozřejmě český, a tak jsme na asfaltových chodníčcích potkávali krajany.

Vyhlídka z Morro Rock na východ. Sierra Nevada má letos v květnu sníh pouze asi nad 3 km nadmořské výšky.

Kromě Generála Shermana nám byla doporučena Morro Rock. Ta nás nakonec nadchla víc než slavný sekvojovec. Sekvoje a redwoody vídáme často, žádné překvapení se nekonalo. Morro Rock je krásný žulový dóm s výhledem na Sierru Nevadu i údolí řeky Kaweah až do Centrálního Údolí. To se sice částečně koupalo v permanentním smogu, ale i tak to stálo za to. Nahoru na Morro Rock vede sice civilizovaná cestička, s betonem, zábradlím a schody, ale i tak některé slabší turistické povahy rozdýchávaly vyhlídku. Naše děti byly v pohodě, přestože Tom některé (jiné) výšky nesnáší úplně dobře. Vrcholek Morro Rock připomíná příď lodi a dokonce se nám tam podařilo být chvilku sami.

Děti chtěly odpoledne ještě vyzkoušet hotelový bazén. Já si zapomněla plavky, i udělala jsem jeden marný pokus o zakoupení těchto v Targetu, ale prostě nemám standardní postavu s ploským zadkem a pneumatikou; žádné mi neseděly. Poté, co jsem zjistila, že bazén je ledový jak blázen, tak jsem ani nelitovala — do toho bych stejně nevlezla.

Tom a Lisa pózují na schodech Morro Rock.

Děti vystoupily na Courtright z auta a hned vylezly na první kámen v okolí.

Na neděli jsme raději opustili turistické cíle a vydali se na Courtright. Na podzim mě tato přehrada nadchla; nádherná yosemitská příroda mimo davy národního parku. Pravda, cesta je dlouhá, museli jsme se propracovat po silničkách hlouběji do Sierry Nevady, ale myslím, že jsme nelitovali. Pod Power Dome jsme potkali lezce, kteří tvrdili, že ještě nezažili, aby se dalo lézt třetího května — ve dvou a půl tisících metrech bývá touto dobou obvykle ještě sníh.

Výšku jsme pociťovali značně — i když jsme jen vyšli pár výškových metrů na vršek Power Dome ze zadní strany, funěli jsme jak stádo lokomotiv a děti nahoře odpadaly. Nicméně účel byl splněn, rodina mi odsouhlasila, že se sem určitě musíme vrátit, že je tu moc krásně! Pro tentokrát jsme se museli sbalit a odjet domů; příště se vypravíme se stanem.

V půlce května jsme měli na ranči akci, přednášky o první pomoci pro zvířata od naší veterinářky Kristin. Děti z poníkového klubu pomáhaly důležitě s organizací, dělaly průvodce po stájích a asistovaly v provozu kozího výběhu. Toto byl poslední víkend, kdy jsme měli k dispozici všechna kůzlata; Marshmallow a Walker odpoledne odjeli ke svojí nové rodině.

Po výstupu na Power Dome padly.

Naše kozenka Večernice (Twilight).

No a aby nám nebylo smutno, tak jsem hned v pondělí koupila kozenku Twilight. Byla tak pojmenovaná jednou z holčiček, která nemá ani zdání o přiblblých filmech o upírech. Prý Twilight (soumrak) proto, že je tmavá s bílou hvězdou na čele. Rozhodla jsem, že česky to bude Večernice — a samozřejmě je to nejkrásnější a nejchytřejší ze všech kůzlat, která tady máme.

Je jasné, že kozu nemůžeme chovat v obýváku, Twy zůstává na ranči, a my doufáme, že bude základem stádečka koz pro mimoškolní program 4-H organizovaný University of California. UC má propracované osnovy, na základě kterých takové kluby fungují, mají pojištění a zvládnutou spoustu dalších byrokratických překážek. Vzhledem k tomu, jak pěkně se nám daří poníkový klub, zalíbila se nám myšlenka kozího klubu. Zvířata jsou to roztomilá, relativně blbuvzdorná, a naše městské děti by se mohly naučit něco o farmaření a přírodě. Večernice má papíry a může chodit na výstavy a mít papírová kůzlata na prodej, pokud bychom to chtěli brát nějak děsně vážně. Což nemusíme — ale i kdyby z toho bylo jen to, že děti se naučí čistit chlívky a dojit kozu, tak je to víc, než umí leckdo z jejich vrstevníků, byť to ještě před sto lety byla běžná součást života. Myslím, že dětem neuškodí zažít i tyhle věci, jako určitý protiklad k počítačovým hrám a neomezeným možnostem zázraků moderní techniky.

Konec května na Leavitt, my nabalený jako pumpy v zimě.

Vezměte děti do přírody, najdou tam kulometný pás.

Bohužel v téhle době se nám dostalo i odpovědi na otázku, zda je Tom alergický na jedovatý dub (poison oak). Přestože jsme hodně venku a pohybujeme se v oblastech bujně zarostlých keři této odrůdy, ani jedno z našich dětí doposud nemělo alergickou reakci. Pobyt na ranči toto změnil a Tom se nám osypal. Podezírám, že do styku se záludným keřem přišel v okamžiku, kdy s kamarádem přelézali kozí ohradu, protože Joachim se osypal taky. Lisa ani já dubovou vyrážku nemáme.

V květnu jsem také lehla s rýmičkou; skoro dva týdny jsem potácela doma mezi postelí a kuchyní, s občasnými výlety na nákup nebo do školy pro děti. A tak se stalo, že jsem zmeškala i první výlet na nových kolech. Lisa nám už dávno přerostla svou dvacítku a tak začalo být na čase udělat škatulata s kolama. Vydělal na tom Tom, neboť dostal nové kolo, s moderními sedmadvacetipalcovými koly. Lisa mrčela, že má podědit Tomovu čtyřiadvacítku, ale dostala na něj nové ŘŮŽOVÉ sedlo, řůžová držátka řidítek a dokonce růžové třásně, tak je spokojená. Dokonce se hlásila o zkušební jízdu do Pho Wagon. Já jsem rodinu následovala autem — to poté, co jsem zjistila, že mě strašně vyčerpá i takový úkon jako sprcha a převlečení se do cyklistického. Trošku jsem se obávala, jak Sid zvládne dvě děti na silnici, ale dobře to dopadlo — a Lisa dorazila nadšená; nové kolo dobře jezdí. Na původním, malém kole, pořád šlapala jak blázen a nestačila, s většími koly se jede hned radostněji. A navíc má přehazovačku, což je samozřejmě mnohem pohodlnější.

Mt. Olsen (3379 m) nad Conway Summit u jezera Mono.

Větší část expedice nad pánví Mono, zleva Hroch, Klára, Lisa, Max, Klára, Ajka, Jaro a Honza (Tim, Tom a Carol mimo záběr).

Víkend prodloužený o volné pondělí Memorial Day plánujeme obvykle několik týdnů dopředu, zvlášť pokud chceme zamluvit koně na první horskou vyjížďku roku. Craig naváží koně na pack station právě na tento termín. Stanice se nachází lehce nad dvěma tisíci metry nad mořem, a už se stalo, že byla i takhle koncem května pod sněhem. Po letošní zimě nám nepřišlo, že by mohly hrozit nějaké strašné závěje, takže jsme koně objednali pro nás i pro Dulinovy a Durcovy. Ovšem ten nahoře má zjevně smysl pro humor — poté, co jsme se celou zimu modlili za srážky a mráz, začalo mrznout a pršet (na horách sněžit) v půlce května. Předpověď na víkend Memorial Day byla o něco milosrdnější, jen přeháňky a přes den až patnáct stupňů (v noci jen mírně pod nulou °C), takže jsme nakonec vyrazili.

K mému překvapení vyrazily i ony dvě rodiny — do poslední chvíle jsem se obávala, že je počasí odradí, ale jsou to správní drsoni. Dulinovi dokonce vyjeli dříve než my, naopak Honza nedodržel technologický postup, čímž uvázl ve zácpě. My jsme před desátou projeli výjezdy z Údolí ještě poměrně bez problémů. Na tábořišti jsme ale stejně byli první, a to i s obědem v restauraci ve Strawberry. Postavili jsme stan a vytáhli mrčící děti na procházku k vyhlídce na vodopády. Přestože je to jen o dvě zatáčky silnice výše, dostavil se vysokohorský efekt a kyslíková nedostatečnost. Inu, žijeme v nějakých padesáti metrech nad mořem, a dva tisíce nám dají zabrat. Znepokojilo nás, že z vyhlídky nebylo vidět dole na louce v ohradách koně, a vážně jsme zvažovali, co budeme dělat, pokud Craig pro nepřízeň počasí koně do hor nepřesunul.

Na tufách u jezera Mono bylo jako obvykle plno lidí.

Tufy trčí, jezero schne, hory ční.

Po asi třech hodinách jsme se konečně zkompletovali; všichni měli postavené stany a mohli jsme se vydat prozkoumat situaci na pack station. Koně byli na místě, i Craig a Mike a Matt a obvyklí kovbojové. Domluvili jsme přesun vyjížďky — v pátečních bouřích museli nějaké jiné vyjížďky zrušit a tím na nás vyšlo až odpoledne. Nám to bylo vcelku jedno, naopak jet později se zdálo rozumnější kvůli našim pomalým ranním startům. Sice jsem upozorňovala na to, že odpoledne VŽDYCKY prší, ale jsou mezi námi tací, kteří ještě pořád věří rosničkářům víc než letitým zkušenostem.

Večer jsme završili v hospodě u Jeffa, kde se vyskytoval chybějící kovboj Sage — takže vše na svém místě a v pořádku — až na to, že po čtvrtstoletí v Bridgeportu zavřeli Hays Street Cafe, čímž padnul náš plán na nedělní brunch. Nasnídali jsme se ale pořádně na tábořišti; my dospělí jsme posedávali a popíjeli kafe, zatímco banda dětí zmizela v lese. Kluci našli vystřílené slepé nábojnice z kulometu, včetně spojek, takže si stavěli kulometný pás; holky zřejmě padaly do potoka (soudím dle stavu mokrých botiček) a vše probíhalo v poklidu. Možná až příliš, protože ještě v půl jedenácté nebyli všichni připravení k odjezdu.

Pouštní, dříve zaplavená sopečná krajina kolem jezera.

Dvě Klárky nasedají k vyjížďce na Leavitt Meadows.

S fotící zastávkou u Kavanaugh Ridge a na vyhlídce na Mono Lake jsme se nakonec dostali i k vlastnímu jezeru a prošli si naučnou stezku u tuf. Tom s Maxem se zasekávali na písečných úsecích, kde hledali obsidiánové kamínky. Celá oblast Mono Lake je sopečného původu a dají se tam najít zajímavé šutry. Oběd jsme holt museli pořídit v Nellie's Deli u vjezdu do Yosemite — na to, jaká je to umakarťárna, mají docela slušný výběr, a vzhledem k vysokým otáčkám turistického provozu je jídlo nakonec i čerstvé. To už jsem začínala být silně nervózní, protože jsme ve tři jsme měli být zpět na Leavitt Meadows.

Nakonec jsme sice stihli dojet před třetí, ale to taky dorazil slejvák (jojo, mně nikdo nevěřil, já to říkala, že bude lejt!!!), takže jsme chvíli postávali v kanceláři. Nicméně posléze dospělí nafasovali pravé kovbojské slicks, děti jsme podělili pláštěnkami a mohlo se jet. Zde bych chtěla jmenovitě udělit vyznamenání za statečnost — nejen holkám, Lise a Klárkám, ale hlavně Jarovi, který jel v kraťasech a se zlomenou rukou v sádře.

Honza taky dostal kovbojský slick.

Jaro vyjížďku absolvoval v kuchyňské chňapce, "aby si neušpinil sádru."

Kupodivu cestou nám jen chvilku a jen trochu poprchávalo, jinak pohoda. I tak jsem byla vděčná za slicks. Sice jsem měla od sedla mokrý zadek, ale těžký kožený kabát výborně chránil tělo i nohy před ledovým větrem a tak jsem si to mohla užít. O to víc, že jsem dostala Mattovu Razmine, která nadšeně plnila má fotografická přání a opouštěla stádečko, abych měla lepší záběr. Pravda, chodit v řadě se jí moc nelíbilo, buď prudila koně před sebou, nebo vyhazovala zadníma, aby odradila koně za sebou, ale holt je zvyklá být buď sama a nebo s Mattem v čele a ne někde uprostřed karavany.

Pořádný déšť počkal na to, až vrátíme na na tábořiště. Brali jsme to filozoficky; děti lítaly kolem v opršených zimních bundách a my jsme postávali kolem vnějšího zdroje tepla (ohně) a nechávali kolovat vnitřní zdroj tepla ve skleněné lahvi. Dokonce jsme ani nešli spát moc brzy, večírek se zvrhnul pěvecky, což bylo příjemné.

Ráno pralo slunce, takže jsme oschli my i stany, ale pro celkovou zbahněnost a vlhkost jsme se rozhodli raději sbalit a vyrazit domů. Při odjezdu v jedenáct už se zase kupily mraky, tak asi bylo na čase. Bohužel ke stejnému závěru dospěla zjevně spousta dalších lidí, už přes Sonora Pass jsme jeli více méně v kolonách a v Mi-wuk nám ruply nervy. Vydali jsme se přes Rose Ridge na (hwy) čtyřku, abychom se vyhnuli nechvalně proslulému yosemitskému tahu. Naše horská zkratka se táhla šíleným způsobem, ale na druhou stranu nám celá cesta domů zabrala čistého času čtyři a půl hodiny, což je jen asi o půl hodiny déle, než je náš rekord — takže se nám vyplatila.

Koně jsou cvičené do zástupu (můj očividně ne).

Oblíbená taškařice v brodu přes Walker River.

Zpět doma jsme zase naskočili do farmářského způsobu života. Kozám je potřeba čistit chlívky a taky je občas pustit ven. Musím říct, že sem tam mám pochyby o tom, jestli jsem ten pravý rančerský materiál. Když jsme tuhle pustili kozy a šli s nimi na procházku, tak nás zahlédl poník Sugar a pravil, že takovouhle psinu si nemůže nechat ujít. Když jsem přemýšlela, koho zaúkolovat hlídáním koz, chopil se Sugar činu a zkusil prolézt zábradlím svého výběhu, což se mu nepodařilo. Ovšem podařilo se mu zachytit si nohu mezi špruslemi, a já se ocitla v situaci, kdy by bylo potřeba k němu rychle doběhnout pomoci, ovšem vzhledem k tomu, že je to plašan, tak jsem běžet nemohla, aby se nelekl a nohu si nezlomil. Než se mi podařilo přiblížit se na dosah, tak Sugar nohu nějak vyprostil. Vzala jsem ho na vodítko a pustila na jízdárnu, ovšem mezitím se mi rozprchly kozy — část zmizela v keřích na hranicích ranče a část se vydala do stodoly hledat, jestli tam není něco dobrého k snědku (třeba zrní pro koně). Když jsem konečně sehnala kozy dohromady, tak jsem zjistila, že do jejich výběhu nakráčely dvě slípky. Ignorovala jsem slepice a hlavně zavřela stále se rozbíhající a protestující kozy s tím, že slepice pak vyhodím ven snadno. Mezitím ovšem zase bylo potřeba věnovat se poníkům a dětem — a na slepice jsem si vzpomněla až doma, za soumraku. Následovala akce sehnat někoho, kdo má spojení na majitelku slepic, která žije na ranči, aby si pro slepice do kozího výběhu došla a zachránila je. Ranč je v horách, kolem se promenují pumy a mývalové a kojoti, létají tam sovy a orli — prostě by slepicím nemuselo být ve výběhu úplně zdrávo. Naštěstí se záchranná akce zdařila a pro tentokrát k žádným ztrátám nedošlo.

Zážitky v přírodě nemusejí být nutně příjemné; stačí, že jsou silné.

Twilight & Dixie.

Se zvěřincem máme ale i veselejší příhody. Kůzlata by teoreticky mohla být odstavená, ale samozřejmě, že ještě pořád zkoušejí, zda by se máma koza nedala ukecat na trochu mlíka. Na noc bývají tedy kozy rozdělené, aby mladé neupíjely a zbylo nějaké mlíko i na lidi. Ovšem naše Večernice to má zmáknutý — dokáže roztáhnout oka plotu natolik, aby protáhla hlavu a zvládne svojí mámu Dixie ukecat, aby jí přišla dát napít skrz dráty. Během pár dní naučila tento trik i svou sestru, takže si nejsem jistá, kolik mléka Dixie zbývá. Jedině nevím, jestli mám být na chytrou kozu pyšná, nebo jestli se mám obávat, co nás s ní čeká za zažitky.