Po otevření přáníčka nás čekalo překvapení...

Výlet pro stromek jsme letos vzali zkrátka.

Poslední týden školy začal výletem druháků (Tom) do divadla, kam jsem se přihlásila v nějakém záchvatu nepříčetnosti jako doprovod. Po lyžovacím víkendu jsem byla totálně hotová, a tak mám dopoledne strávené ve školních autobusech a divadle poněkud v mlze. Tom se ovšem na představení docela dobře bavil, tak alespoň někdo si to užil.

Tomovi taky vypadnul další zub — už jsme ztratili přehled, kolik jich má venku. Trhá si je sám a bez velkých dramat, takže to bereme jako docela běžnou záležitost. Zoubková víla zřejmě taky už ztrácí přehled, protože ráno se Tom probudil a zub byl stále pod polštářem a dárek nikde. Kromě toho, že si postěžoval rodičům, rozhodl se to řešit rovnou s vílou a další noc dal pod polštář kromě zubu i dopis:


Víla si zřejmě vzala výtku k srdci a další noc vše napravila. Mě trošku znepokojuje, že škola učí děti psát v takhle útlém věku — kdo ví, kam napíšou stížnost příště!!!

Lisa zase vzala do vlastních rukou výrobu vánočních přáníček ve škole. Z hnědého papíru vyrobili soba, nalepili červený nos a z obkreslených ručiček udělali sobí parohy. Dovnitř měli (předpokládám) napsat vánoční přání. Lisa ho napsala hezky česky:
Tak nevím, jestli jsou lepší stížnosti nebo plánování svatby v šesti letech...

Lise se zdobení perníčků velmi líbilo i dařilo.

Tech Museum v San Jose.

O víkendu před vánoci už začínaly dětem prázdniny. Ze začátku mi to přišlo jako pěkně blbě naplánované volno — znamenalo to, že musím mít všechno možné připravené předem (hlavně věci, které se neslučují s přítomností dětí), ale nakonec to nebylo tak špatné. Nemusela jsem do obchodů v největším návalu. Mohla jsem s dětmi absolvovat akce, kam se ve školním roce nedostaneme. Mohli jsme rozpatlat těsta a polevy a nekoukat tolik na to, že je potřeba jít spát. Nemuseli jsme ráno vstávat a na minutu přesně uhánět do školy.

Hned v sobotu jsme vyrazili pro stromek. K tomu potřebujeme silného Hrocha a navíc je to docela příjemná procházka. I když letos jsme to teda vzali docela zkrátka — zalíbil se nám stromek hned z kraje farmy, a i když jsme pak chvíli bloudili okolo, vrátili jsme se zase k němu. Navečer jsem začala zdobit perníky, co měly přijít na stromek. K mému překvapení se Lisa hrnula, že to chce taky zkusit. A hrozně si libovala, že je to fancy a fakt se snažila a nevztekala se. Zdobení perníků je docela fuška a ne vždy funguje tak, jak by si člověk představoval — takže Lisina trpělivost a pečlivost určitě dostala zabrat. Tom na to pohlédnul a pravil, že to dělat nechce — tak jsem ho nenutila. Tom té trpělivosti moc nemá, navíc ho "holčičí" činnosti moc nebaví.

V neděli jsme tedy mohli nazdobit stromek, který se aklimatizoval v garáži, aby nešel z mrazu na kopcích do vedra v baráku najednou. A protože jsem mazák, tak jsem světýlka na stromeček VYZKOUŠELA před tím, než jsem je umně propletla ozdobami. Ovšem když jsem konečně byla hotová a Sid si zahrál na stěhováka s knihovnou a skříňkou, konečně jsem strčila koncovku světýlek do zásuvky a zjistila, že spodní polovina NESVÍTÍ. Málem to se mnou na místě šlehlo.

V pondělí hned na devátou byly děti objednané k očařce. Ta dlí v Palo Alto, relativně daleko od domova, ale už jen kousek na lezeckou stěnu v Belmontu, která je co by kamenem dohodil od Rýzlů. A tak jsme se po prohlídce sešli s Míšou a holkama na stěně. Myslím, že děti měly radost, že jsou zase se smečkou, a šíleně zlobily a blbly. Ale došlo i na trochu lezení a venčení. Hned naproti stěně je thajská restaurace, prostě ideál. Číšník pravil, co si budeme přát, že nám uvaří cokoliv. A tak jsem nám naporoučela z hlavy i věci, co neměli na jídelním lístku. My s Míšou polívku a lilek s česnekem a vepřovým, děti tři sady kuřecího satay s rýží.

Lisa řídí ponorku.

Nejúspěšnější byla programovatelná virtuální horská dráha.

Cestou domů jsme se stavili v potravinách — a taky v drugstoru pro vánoční světýlka. Když jsme míjeli Walgreens, vzpomněl si Tom, že tam soused Nicolas koupil kapslíkový revolver a že on (Tom) by takový také tuze chtěl a že je ochoten si ho koupit se zbylých pěněz z narozenin. A tak naše děti zahájily svátky klidu a míru tím, že po sobě stříleli z kapslíkových revolverů před barákem. Hroch koulel očima, ale nakonec se sám přiznal, že po pistolce na kapslíky marně toužil v dětství — upřímně, já taky.

V úterý bylo potřeba vzít autobus na výměnu oleje, nakoupit v Costcu — a odpoledne vyjet pro změnu do Belmontu, kde jsme měli domluvené bruslení s Nejedláky a Rýzlovic. Tam nějak došlo k pnutí — Lisa prudila holky, že se nemůžou kamarádit s klukama, a uzurpovala si Kubu pro sebe. Tom s Aničkou po sobě v nějaké fázi plivali, takže bylo potřeba představit instituci trestné lavice. A to nemluvě ani o tom, že Blanka přijela pozdě, protože do ní nabourala nějaká ženská (naštěstí to odnesly jen plechy). Zcela zjevně ten den byly nějaké skvrny na slunci.

Ve středu jsem odmítla jet kamkoliv daleko, takže jsme se vypravili jen do YMCy a odpoledne strávili pečením. Letos už je docela znát, že jsou děti větší a rozumnější, a jejich pomoc je už často opravdovou pomocí a nikoliv jen utrpením pro mé nervy. Třeba než jsem upleskala kokosky, tak Tom s Lisou slepili linecká kolečka marmeládou. Vál byl od marmelády celý olepený a děti také, ale nedošlo k žádným škodám, které by se nedaly napravit trochou vody a mýdla. A navíc to potomky BAVILO. Tom mi také pomáhal počítat a odvažovat ingredience a já se kojím nadějí, že je tohle pro ně dobrá škola.

Ve čtvrtek už měl Hroch volno a Martin Rýzl dostal za úkol vyrazit někam s dětmi, a tak jsme spojili síly a sešli se s celou smečkou v Technickém muzeu v San Jose. Díky různým zádrhelům (Rýzlovic auto na oleji) jsme se sešli až těsně před polednem, takže jsme stihli akorát zakoupit vstupenky do muzea a IMAXu (kombinovaná vstupenka na obě atrakce je levnější než pouhý vstup do muzea či kino) a vypustit děti na čtvrt hodinky do jedné části expozice (zemětřesení) a byl čas na oběd. Zatáhli jsme Rýzloše do vietnamské vývařovny v centru města, ale obsluha tentokrát značně vázla a děti se ofrňovaly. No, zase to nebylo drahé.

Lisa na Foxy.

Lisa a Cody.

Následoval IMAX (čtyřicetiminutový naučný film o opičkách a slonech) a pak volný program v muzeu. Asi nejdéle vydržely děti u programovatelné horské dráhy — na počítači se dá naprogramovat dráha, nahrát na kód lístku a pak přehrát ve virtuální realitě na plátně. Někde v tomto momentě pravil Martin, že by uvítal, kdyby v muzeu byl rodičovský koutek — když v IKEI mají dětský koutek, kam můžete odložit děti a nerušeně nakupovat, bylo by velmi humánní zařídit rodičům nějaký útulek, zatímco děti se baví v muzeu. Musím říct, že mi to přijde jako neuvěřitelně lákavá představa — jak ty tři hodiny sedím někde v útulném baru, zatímco potomci se realizují u interaktivních exponátů. Takhle jsme museli dotyčné exponáty obíhat s dětmi — a ve čtyři odpoledne jsem měla hlavu jak pátrací balón. Využila jsem toho, že Lisa s Andrejkou začaly odpadat a vylákala je ven, kde je obrovská prosklená krychle se bludištěm, kterým různě probíhají a propadají kulečníkové koule.

Nakonec se dostal ven i zbytek účastníků zájezdu, Rýzlovic holky začaly škemrat o jízdu na kolotoči (ve městě se konaly vánoční trhy spojené s poutí) a tak jsme zbaběle prchli, než naše děti něco z konverzace na téma "ne, kolotoč nebude" zaslechnou. Cestou jsme rychle koupili grilované kuře v Costcu — a já se jen doma převlíkla a mazala na stěnu. A to jsem si plánovala, jak o vánočních prázdninách budu relaxovat a jen se válet.

V pátek jsem hned zrána nechala rodinu doma a vydala se do nákupního centra. Ne, že bych tolik toužila po ušlapání davy, ale končil mi slevový kupon do Victoria Secret, kde jsem si chtěla koupit černou podprsenku. Naštěstí málokdo tušil, že otevírají už v osm ráno, takže jsem vychytala chvilku bez davů. V sámošce to bylo podobné — ne, že by se tam hemžilo málo lidí, ale jely všechny pokladny a tak jsem byla venku v téměř rekordním čase. Na Hrocha zbyl bojový úkol v podobně sehnání masa na řízky — a pak už jsme mohli jet do Mountain View zakoupit kalendáře. Dětem každému visí osobní kalendář nad postelí, mně nad kávovou konvicí. Tam totiž můžu po ránu tupě zírat na vyplněné kolonky s programem a případně začít panikařit již před snídaní. Vzhledem k tomu, že se mi leden už docela plní povinnostmi (lékaři, vyzvednutí Venduly na letišti, školení, práce) a vzhledem k tomu, že se obávám útoku Němce přes vánoční prázdniny, bylo zapotřebí opatřit externí paměť na další rok.

Vánoční parta ve stájích.

Santa přišel!

Kalendářová expedice se zdařila, neboť už dávno víme, kam se pro ně vypravit — a tak Lisa sehnala vytoužený kalendář s obrázky oslíků, Tom sehnal křečky a já mám pro změnu koně. Zbývalo dojít si na oběd do Shany a pak jsme vytáhli děti na kolech do Shoreline, abychom se také trošku vyvenčili. Odpoledne volala naše známá Janna, jestli bychom nechtěli v sobotu jít s nimi do stáje na piknik. Usoudili jsme, že polední program nám Štědrý večer nijak nenaruší a souhlasili jsme.

A tak jsme se v sobotu v poledne ocitli na ruském židovském výletě. Pro mě to byl vskutku poznávací zájezd. Za prvé jsem nevěděla, že máme deset minut za barákem stáje, které nejsou luxusní a vybrané, ale takové normální. A za druhé jsem zjistila, že UMÍM rusky. Respektive že ROZUMÍM rusky, ale nejsem schopná ze sebe vypravit slovo. Trošku schíza, když posloucháte konverzaci, která přirozeně plyne a v okamžiku, kdy se chcete zapojit, tak tam jen naprázdno otvíráte hubu jak ryba na suchu a slova se ne a ne dostavit.

Ale popořádku. Naložili jsme Jannu a Alexe a ti nás znavigovali do kopců nad Los Gatos. Tam jsme našli Zoju a Sergeje a taky kobylku Foxy. Patnáctiletý Sergej nás vzal kolem stájí — po prvotním šoku se docela vzpamatoval a nakonec s dětmi konverzoval o jednotlivých ustájených konících. Viděli jsme nejmladší devítiměsíční hříbě, i pětatřicetiletého bezzubého dědečka důchodce. Poníky i závodníky, George Clooneyho (ten kůň fakt dělal neuvěřitelný ksichty) i koně v převýchově. Nutno podotknout, že většina závodníků už dozávodila a vzpamatovává se z úrazů. Majitelka jedné takové kobylky nám líčila, jak kobyla neuměla ani žrát trávu, protože vyrostla na granulích. Jak ji učí chodit do kopce a z kopce, protože závodnice v životě běhala jen po rovině. Jak píšu výše — žádný nablýskaný luxus, ale to, že se někdo stará i o raněné veterány, je mi velmi sympatické.

Tom a knížka.

Lisa se chtěla hned začít učit hrát.

Než jsme podělili mrkve mezi všechny přítomné koně a vyslechli si všeliké osudy, dostal Tom hlad. Taky se vrátila Zoja s Foxy a Janna ohřála v mikrovlnce piroh s tvarohem a tak byl čas na piknik. Tam se právě řeč točila v ruštině a já si připadala jak blázen. Pak vzal Sergej Foxy a povodil ji s Lisou a Tomem po okolí stájí. Myslím že až do chvíle, kdy Lisa bravurně a bez pomoci seskočila z velkého koně, nám nikdo moc nevěřil, že děti UMÍ na koni jezdit — doufám, že příště (a doufám, že BUDE nějaké příště) už budou trošku klidnější z toho, že se naše děti ometají kolem koní. My víme, že jsou opatrní, a že i Lisa, nadšená do koní, pečlivě sleduje, jestli je koník vlídný a přívětivý a vyhýbá se nerudným nebo moc splašeným zvířatům. V těhle stájích našla spřízněnou koňskou duši v Codym, který jí náklonnost oplácel.

Sluníčko se začalo sklánět ke kopci a s ním začala padat teplota — a taky se nám začal krátit čas do příchodu Santy. Museli jsme se rozloučit a vydat se k domovu, doklidit u stromku (aby se Santa nepřerazil), usmažit řízky, převlíct se z koňského oblečení do méně špinavých a méně děravých kousků — a začít se těšit.

Štědrý večer proběhl dle obvyklého scénáře, jediná inovace byly řízky místo ryby. Nalákali jsme soby na oves(né vločky), Santa Claus nám nadělil hromadu dárků, dokonce zvládnul Lise přinést sovičku, která se vylíhne z vajíčka - teda místo vajíčka použil otevírací vánoční kouličku, ale to Lisa zvládla dobře.

Pokusně se pod stromečkem objevily i dvě flétny. Tom pravil, že je to těžký a hrát na to nebude, ovšem Lisa měla obrovskou radost a snaží se naučit. Tím udělala zase radost mamince, jen uvidíme, jak to půjde — přeci jen nevím, nakolik rozumný je nápad učit dítě něčemu sama.

V neděli jsme se dopoledne "flákali". Děti si hrály s nadílkou a za celé dopoledne si ani Lisa nevzpomněla, že by mohla chtít koukat na televizi. K obědu jsme doklepli řízky a vyrazili k Suchýšovi na vánoční focení — a k tomu trochu nečekaně ale o to příjemněji absolvovali návštěvu u Nejedláků a Rýzlů. A úplně nakonec jsme cestou domů ještě hodili dárek mému lezeckému parťákovi Robovi a vyzvedli od něj lezecké průvodce na Red Rock Canyon. Zbývalo pár maličkostí — jako vyprat, sbalit, zamluvit první hotel, domluvit návštěvu u hobitů — mohli jsme vyrazit na vánoční výlet.