Alabama Hills a Sierra Nevada.

Děti na drakovi.

Těsně před Thanksgiving končí školní trimestr a čekají nás třídní schůzky a vysvědčení. Se školou naše děti problémy nemají, takže se jedná vcelku o nudné záležitosti. Snad jedině Lisa příjemně překvapila; zdá se, že přeci jen nebude taková blondýna, jakou se staví. Už si i zvykla na dlouhé vyučování a neodpadá mi odpoledne únavou, takže v podstatě u nás panuje pohoda. Do toho občas nastanou školní akce jako Lisin výlet na farmu nebo návštěva netopýrů u Toma ve třídě. Zdá se, že netopýři způsobili veliké pozdvižení. Děti o ničem jiném nemluvily týdny předem a po akci Tom všechny poučoval, že nemají na zahradě používat pesticidy, páč když netopýři snědí otrávený hmyz, můžou sami umřít. A také mi tady obě děti (Lisa po starším bratrovi vše opakuje) chodily zabalené do dek a zkoušely "spát" jako netopýři (lehaly si v kuchyni na židle a zvedaly nohy nahoru).

Předpověď na Díkuvzdání vypadala spíš jak na babí léto a ne jako na začátek zimy. Takže bylo rozhodnuto — loni jsme trávili tenhle svátek "spořádaně" doma s krůtou, letos razíme na výlet. Ve čtvrtek jsme tedy místo krocana do trouby našoupali kufry do autobusu a vyrazili. V Paso Robles byla zavřená naše oblíbená thajská hospoda (ono na Thanskgiving je zavřené téměř všechno), ale kupodivu vedlejší dveře do jakéhosi café byly nasvícené optimistickým nápisem OPEN. Nakonec jsme byli v podivné umakarťárně příjemně překvapení. Jídla obyčejná (sendviče a podobně), ale výborná, fish & chips čerstvé, na místě dělané.

Stezka na Mt. Whitney.

Lezení v sektoru Candy Store.

Do našeho cíle, Lone Pine, jsme se dostali až za tmy. Pravda, trošku nás zdrželo obligátní Tehachapi, kde jsme ke svému překvapení dokonce zastihli vlak ve smyčce — zřejmě železničáři pracují i ve svátky. V Lone Pine jsme usoudili, že není čas na hrdinství a vybírání, a vlezli do první hospody, která byla otevřená. Stihli jsme to akorát před večerním návalem. Kromě pár skupinek odraných a oválených a zjevně kempujících dobrodružných typů, se hosté skládali především z národnostně pestré směsky, která zřejmě stejně jako my nemá až takové nutkání slavit Díkuvzdání s rodinou — respektive kteří tu rodinu nemají, nebo využili čtyř dní volna k většímu výletu.

Kupodivu si moje rodina druhý den ráno úplně dobrovolně vybrala program v Lone Pine. Respektive v nejbližším okolí. Napřed jsme vyjeli po Whitney Portal Road až na konec, kde začíná stezka na nejvyšší horu Kalifornie. Sice jsme děti přesvědčili, že se projdeme alespoň kousek cesty, ale jakmile se tato dostala ze stinného studeného lesa na vyhřáté svahy, kde slunce rozpustilo sníh, začali potomci protestovat, že chtějí zpátky a brodit se sněhem. I vrátili jsme se zpět k parkovišti, kde u potoka došlo k několika pokusům s pevností ledu (kupodivu se nikdo nenamočil) a posléze k rytí se ve sněhu. Přiznám se, že to zase moc nebavilo mě — a navíc mi byla zima.

Mám jednu nohu dlouhou.

Tom leze.

Pod záminkou oběda jsem teda rodinu stáhla do nižších poloh, do oblasti Candy Store v Alabama Hills. Na sluníčku se dalo v pohodě piknikovat, i když děti víc zajímalo lítání kolem. Hroch mě obětavě jistil a poslouchal moje klení na Kit Kat (5.10a) a Werner's Werthers (5.8). Kit Kat vypadá z těchto dvou cest jednoduššeji, ale má hnusné místo těsně pod slaňákem. Nakonec jsem skončila s provlečenými oběma slaňáky, a mohla jsem si dát obě cesty ještě jednou shora. Pak jsem objevila, že se dá přelézt ke slaňáku od Rock Candy (5.10d) a vylezla si ještě tohle déčko na druhém. Je vidět, že málo lezu venku; i s horním lanem mi dala tahle cesta zabrat.

Pak jsem ještě potrápila rodinu na (zřejmě) Tootsie Pop (5.6). Děti částečně lezly a částečně odbíhaly — Lisa se půl dne zabývala tím, že pojmenovávala okolní skalní útvary a ze svého bloku vytrhávala papíry a vytvářela popisky. Bylo tedy třeba donutit naše zeměměřiče, aby zapakovali nádobíčko (tj. posbírali všechny papíry) a vyrazili jsme se ještě podívat na druhou stranu Alabama Hills. Letos nám ovšem vyhlídky kazilo neuvěřitelné množství bydlíků pokoutně zaparkovaných mezi skalami — zřejmě se odehrával nějaký sraz ATV či čeho. Nicméně stihli jsme si prolézt jednu skalní oblast s obloukem relativně o samotě. Děti se dožadovaly, že po lezení se půjde tradičně na pizzu — točí tam i pivo, tak jsme se s Hrochem ani moc nebránili.

Lisa na Candy.

Stínohra.

V sobotu jsme byli odhodlaní splnit prďuchům jejich přání a jet do Údolí Smrti. Když oni se mnou přežili lezecký půlden, tak holt my přežijeme válení se po dunách. Na těch dunách jsme se v poslední době ocitali nějak příliš často a tak jsme s Hrochem vymýšleli, co DALŠÍHO by se dalo případně podniknout, aby to bylo trošku pestřejší. A jak jsme tak jeli po silnici do Death Valley, tak se před námi objevila odbočka na Saline Valley. Přejeli jsme ji jen o nějakých dvě stě, tři sta metrů — jen tak dlouho nám trvalo se rozhodnout, že opustíme silnici a původní plán a vydáme se úplně jinam. Někdo trpí neovladatelným třasem, někdo neovladatelným nakupováním a my zase neovladatelným výletováním.

Přiznám se rovnou, že z mé strany to nebylo zcela informované rozhodnutí. Po téhle silnici jsem jela dvakrát — a to jsme pokaždé mířili přes Hunter Mountain na Teakettle Junction a Racetrack. Tentokrát jsme chtěli na Hunter Mountain odbočit do Saline Valley, po cestě nám dosud neznámé. Žila jsem v přestavě, že to bude bratru dvacet mil (bylo to, sestře, padesát). Také jsem si pamatovala, že před třemi lety s Kubackými byla silnice vzorně probuldozerovaná a vozíkem sjízdná bez problémů. Letos jsme seděli v minivanu (bez náhonu na všechny čtyři, co má vozík). Ale rozhodně jsme nehodlali jet až na Racetrack a už vůbec ne Lippincott Canyon.

Malý oblouk v Alabama Hills.

Jeli jsme cestou i necestou...

Mno, první problém se ukázal cestou do kopce na Hunter Mountain. Teda cestou — po poslední zimě tu zjevně projelo stádo džípů, ale nic, co by připomínalo vůz silniční údržby. Ze silnice zbylo vyschlé koryto potoka, kde v kamenech zhruba velikosti dětských hlaviček byly vyjeté nezřetelné stopy. Usoudili jsme, že to nahoře musí skončit (protože na kopci potok neteče) a bude zase dobře. Je pravda, že na náhorní plošině cesta vypadala víc jako cesta a méně jako potok, ale hladká, bezproblémová, byť prašná silnice z doby před třemi lety byla nenávratně pryč.

No ale setrvávali jsme v domnění, že to nejhorší máme za sebou, takže jsme se rozhodli to nevzdávat — a taky se nám nechtělo vracet se potokem — přišlo nám rozumnější dojet do Saline Valley a tam odtud se vrátit na hwy 395 severní, používanější silnicí. Abych to zkrátila — po třech brodech (jeden z nich vypadal fakt dost strašidelně) a dalších dvou hodinách kodrcání se potokem (tentokrát ovšem směrem dolů), jsme se ocitli na rozcestí k Lippincott Canyonu. Opět s mylnou domněnkou, že od tohoto rozcestí to přeci MUSÍ BÝT LEPŠÍ. Nebylo. Akorát jsme potkali víc aut — musím říct, že pohled na ksichty plně vybavených džípařů, když se proti nim zjevil bílý autobus, byl k nezaplacení.

...ale do Saline Valley jsme nakonec dojeli!

Děti to vzaly do dun tryskem.

Ovšem cesta se nezlepšila, pořád nám poskytovala mnohem více dobrodružných zážitků, než bych považovala za rozumné. Ale dostali jsme se k DUNÁM, které jsou sice menší než ty slavné v Údolí Smrti, ale zase jsou nezválené miliony turistů. Děti nadšeně odběhly do písku, posléze dolovaly jílové dlaždice z vyschlého dna obrovské louže mezi dunami. Od dun jsem řídila já — málem jsem nás jednou zahrabala, ale ono projíždět s autobusem suché, písečné hluboké koryto je fakt kumšt. Někdy uprostřed odpoledne se neuvěřitelné stalo skutkem a my se ocitli u horkých pramenů. Ty byly v obložení obstarších hippísáků, kompletně nahatých, jak se ve slušných pramenech sluší, takže jsme zapluli do příjemné společnosti a důkladně zrelaxovali před další jízdou. Na rozdíl od vlídných naháčů jsme s sebou nevezli kempovací vybavení a naopak jsme měli zaplacený hotel v Lone Pine.

Když jsme se pak zase plížili skrz zákeřné duny, kde jsou v písku schovaná koryta, kterými kdysi tekla voda, zahlédli jsme stádečko divokých oslíků. Zastavila jsem, abychom si je pořádně prohlédli, než plachá zvířata zdrhnou. V následujících vteřinách jeden z oslů projevil přání nasednout a odjet s námi. Pravda, asi jsme ho trošku navnadili pytlíkem mrkve, ale jeho přítulnost mě docela zaskočila. Lisa byla v sedmém nebi. Naštěstí se oslík nechal zase relativně snadno přesvědčit, že na něj čekají kamarádi, a tak jsme odjeli nakonec bez osla. Ovšem Lisa má zážitek na mnoho týdnů, a pořád nám doma hýká.

Setkání s mlsným divokým oslíkem.

Ani cesta zpět nebyla jednoduchá.

Zbytek cesty proběhnul, aniž by si další černí (či šedí) pasažéři žádali přistoupiti. Severní silnice se ukázala být mnohem lepší než jižní spojka, po které jsme byli přijeli — ale pořád to byla prašná polňačka. Tahle ovšem vypadala, že ji občas někdo protáhne buldozerem (včetně řečených strojů občas zaparkovaných v poušti vůkol). Trošku mě znepokojil průjezd horami, kde se na silnici povaloval uježděný sníh, ale autobus to zvládnul dobře. Právě zapadlo slunce, když se před námi zjevila silueta Sierry Nevady. Dost se mi ulevilo — pod Sierrou Nevadou už vede hwy 395, široká, asfaltovaná a udržovaná — konečně jsme měli DOOPRAVDY to nejhorší za sebou. A stihli jsme to za denního světla!

Večeři jsme si dali v poslední námi nenavštíveném typu restaurace, které Lone Pine nabízí — v číně. Moc nám tam chutnalo a tak jsme se nakonec seznámili s majitelkou a kuchařkou v jedné osobě. A ukázalo se, že je to stejná ženská, která před pár lety měla čínskou hospodu v Ridgcrestu, kde jsme také byli jedli. Inu, svět je malý.

A zase zpět v Alabama Hills.

Leonosphere

V neděli nám zbývalo jen dopoledne na venčení. Mohu konstatovat, že jsem se dobře vdala, neboť Hroch sám od sebe pravil, že se pojedeme podívat ještě jednou do Alabama Hills a prozkoumáme oblasti, kde jsme ještě nebyli. Ocitli jsme se pod Hodgie Wall, kde jsem mlsně koukala na krásné dlouhé, od pohledu lehké linie. Potomci zmizeli v bludišti kamení a jeskyněk, já zahlédla za rohem lezce a šla se poptat, co a jak. Pravili, že to, co jsem viděla, budou asi nějaké 5.8, tak jsem se do toho nasoukala. Děti i Hroch lézt odmítli, ale Hroch obětavě jistil a děti fotily — částečně mě a částečně Lisina plyšového kocoura.

Cesta domů byla dlouhá; když jsme přejížděli (Interstate) pětku, byla totálně ucpaná a probrodit se soustavou pump a fast foodů na křižovatce s ní bylo o nervy — zvlášť mezi obrovskými neohrabanými kamiony. V Paso Robles nás vítala otevřená thajská, tak jsme si dali k večeři domácí stravu a posilněni zvládli i zácpu kolem Gilroy. Holt tohle je svátek, na který vyráží spousta lidí. I když pochybuji, že někdo z nich je takový cvok, aby projel to, co my...