Lisa si vybrala dárek k narozeninám: jízdu na koníčkovi.

Sachrový dort si Lisa taky sama vybrala, samozřejmě s růžovou kytičkou.

Den po našem příjezdu ze Sierry byly Lise čtyři roky, ale nám se podařilo tuto skutečnost oslavenkyni zatajit. Neměla jsem pro ni nic připraveného, vlastně pořádně ani dárky koupené. Navíc Lisa si přála k narozeninám "jít na koníčky" a mít "nějaký opravdu dobrý dort"; poníci v Half Moon Bay fungují jen o víkendech, takže jsme oslavu odložili.

Ve středu v noci se vrátili ze Sierry Duererovi, v okamžiku, kdy jsme se Sidem už pomalu vymýšleli katastrofické scénáře, kde se tak asi mohli zdržet, ale ona je to prostě jen dlouhá cesta. Ve čtvrtek se u nás nadále pralo a děti jsme vzali na hřiště, aby si po návalu přírody a národních parků užili taky přízemních dětských radostí. Návštěva v pátek zase odjela, tentokrát na samostatný výlet do Lassenu (tj. bez nás) a na severní pobřeží Kalifornie.

V sobotu konečně přišla řada na Lisiny narozeniny. Snažili jsme se jí udělat hezký den, takže se šlo dle jejího přání napřed na koníčky do Half Moon Bay. Na poledne jsme měli domluvený sraz s Táňou a její rodinou na oběd (byli jsme u nich v zimě ve Flagstaffu). Nakonec se nám podařilo návštěvu zavléct až k nám do domečku, takže jsme chvilku poseděli. A pak vzal Sid Lisu na nákup dortu. Musel prodavači vysvětlit, že když si Lisa vybrala sachr s růžovou růží, tak jí nemůže zabalit dort s modrou kytkou, ale jinak byla Lízinka velmi spokojená. Dostala šatičky a koníčky a knížky a od Táni deset dolarů, aby si něco koupila. Překvapilo mě, jak si užila nakupování dárku - nakonec si vybrala plyšovou kočku (a že koček máme plný barák), kterou pojmenovala Krisna (Lisa si slova vymýšlí, kde přišla na takové jméno, nevíme).

Oliver, Nicolas, Tom a Lisa si užívají poslední minuty spolu - v okružním vláčku na sanfranciském letišti.

Od babičky dostala Lisa k narozeninám báječné letní šatičky.

Následující pátek přijeli zase Duererovi. Děti byly nadšené, že mají kamarády zpět, bohužel to bylo už jen na jediný den. V sobotu jsme si zašli na rozlučkový vietnamský oběd a pak ještě cestou na letiště proběhnout se na Borel Hill, než bude návštěva odkázaná na mnoho hodin v omezeném prostoru letadla. Netušili jsme ovšem, že na Borelu vypalovali kopce, takže naše oblíbené místo bylo zničené -- půlka kopce smutně černá. Na letiště jsme to kupodivu stihli docela včas, děti nás ukecaly na okružní cestu vláčkem - a pak už nezbývalo než se s milou návštěvou rozloučit. Tom brečel, že kluci odjíždějí, a pak nám tvrdil, že zase v pátek přiletí (což mu zřejmě nakukal Nico - ani jeden z kluků v pěti letech nemá moc představu o časových úsecích).

O následujícím víkendu jsme si sice původně mysleli, že pojedeme stanovat s dětmi, ale naskytovala se možnost zanechat ratolesti s babičkou, která se snad už vyzdravila z pásového oparu, a vyrazit si sami dva s Hrochem. Volba byla snadná - v životě jsme ani jeden nebyli v Redwood NP na severu Kalifornie. Projížděli jsme tudy mnohokrát, ale vždycky jsme spěchali buď na sever ke Crater Lake, nebo se naopak šinuli domů, totálně unaveni z předchozích zážitků. Tentokrát se nám sešly fotky od Vicky, která park navštívila cestou z Lassenu, doporučení od Břehů, kterým se hrozně líbil Kapradinový kaňon, jakož i pochvalné mručení od Venduly, takto autority a cestovatelského guru, takže bylo jasno.

Přefičeli jsme Golden Gate (raději jsme nestavěli, abychom se zase nestřetli s nějakými Číňany), a na oběd jsme odbočili až v Petalumě. Navečer jsme přistáli v Eurece. Původně jsme chtěli na jídlo do dříve vyzkoušeného Mekongu, ale ten byl ještě zavřený. Sid trval na tom, že když pojedeme někam k přístavu, tak tam určitě bude nějaká rybí restaurace, a tak jsme skončili v Cafe Waterfront Oyster Bar. Jídlo bylo fajn, leč obsluha zpomalená, ale to nám nevadilo. Po nekonečném kolotoči s dětmi je příjemné jen tak někde posedět, zvlášť když mi k tomu natočí dobré pivo.

Nejsevernější maják v Kalifornii: Battery Point v Crescent City.

Honem spát. Louka, les, moře a slunce.

Waterfront Oyster Bar má zajímavou historii. Weaver Building původně sloužil jako bar, kde se scházeli zlatokopové, námořníci a celkově vybraná společnost. V době prohibice při policejních raziích zlatokopové zřejmě narychlo schovávali své váčky se zlatem do různých skulin - zlato se našlo při renovaci. Horní patro až do padesátých let sloužilo jako bordel. Ve čtyřicátých letech dvacátého století hostilo přízemí Bluebird Cafe, kde bylo možno si za deset centů zatančit s "mladou dámou". Když byla prostituce postavena mimo zákon, budova se uvolnila, a teprve v devadesátých letech se začalo s renovací. Dnes patří přízemí restauraci a vršek minihotelu.

Musím říct, že pomalá večeře, dobré pivo a ospalost městečka, kde rušné časy zlatokopů a námořníků dávno minuly, mě ukolébaly do příjemně líného pocitu dovolené. Myslím, že jsem opravdu potřebovala na víkend trošku vypnout a pár dní nic neorganizovat a nezařizovat. Vcelku mi tedy ani nevadilo následné noční bloudění po lese a hledání vhodného místa k přespání, ačkoliv jindy mě tyto nejistoty nervují. Nakonec jsme našli opuštěnou dřevařskou cestu mimo území národních a státních parků, a složili se do vozíku. Museli jsme být nějak dobře chránění kopci; na našem místě nebyl slyšet ani hluk od hlavní sto jedničky, ani jakékoliv jiné lidské zvuky. Jen šumění stromů pod nebem plným hvězd.

Jižní strana téměř každého mysu tvoří prudký svah: útesy na jih od ústí indiánské řeky Klamath.

Severní strana téměř každého mysu tvoří táhlý oblouk písečné pláže: Endert Beach, asi 5 mil jižně od Crescent City.

Probudili jsme se v půl deváté, což je neobvyklý výkon - od Lisy jsme za poslední čtyři roky tvrdě vytrénovaní na sedmou ráno - ale tohle zkrátka byl takový relaxační víkend. Sjeli jsme z opuštěné cesty na vyhlídku v parku, kde jsme u piknikových stolečků posnídali s výhledem na kopce s redwoody a Pacifik. Ranní idylku nám narušili až první nadržení návštěvnící parku, ale stejně bylo na čase vyrazit.

V informačním srubu jsme nafasovali mapu a dlouze jsme mudrovali nad tím, kam vlastně chceme jít. Bárou doporučovaná trasa se nám v naší líné náladě zdála moc dlouhá (4,5 míle = 7 km každým směrem) a nechtělo se nám jít tam a zase stejnou cestou zpět. Vybrali jsme si dva možné okruhy a nakonec se šli poradit zpět do srubu za rangerkou, který okruh je lepší. Babice znala jen jeden, a o tom tvrdila, že je moc pěknej, tož jsme vyrazili - bylo to o něco lepší než si hodit korunou (čtvrtdolarem).

Rangerka nám doporučila vylézt na kopec po South Fork Trail, což - jak jsme později zjistili - bylo proti směru, kterým turisté obvykle chodí, nicméně se osvědčilo jako dobrý nápad. South Fork Trail je prudký krpál, ale jakmile ho člověk vyfuní, tak má pokoj a nejkrásnější část okruhu - Rhododendron Trail a Brown Creek Trail - si užije už bez funění. Redwoody máme ve Feltonu, kousek za domečkem, ale tamní lesík je jen malý park. Tady jsme se najednou ocitli ve veliké redwoodové oblasti. Asi bych chtěla tuto čast vidět na jaře, když kvetou rhododendrony - musí to být úžasné. Brown Creek je nádherný potok, opět s kulisami velkolepých stromů.

Míšova tvrdá limonáda se stala jednou z důležitých atrakcí výletu.

V redwoodovém lese fotografie často matou a je třeba zakomponovat objekt s představitelou velikostí. Tak například v pozadí za Carol se nachází na místní poměry běžný strom.

S procházkou jsme byli velmi spokojeni, i když žádné sportovní výkony nepadly. Rozmýšleli jsme, co s načatým odpolednem a zjistili, že se nám nechce chodit, že se chceme jen někde povalovat. Odjeli jsme na severní konec parků, do Crescent City. Bylo tam chladno a větrno, ale jasno, což je u Pacifiku dost zvláštní. Severní pobřeží mám v paměti spojené s neproniknutelnými mlhami a počasím hodným Psa Baskervillského. V sámošce jsme zakoupili Míšovy tvrdé limonády (Mike's Hard Lemonade^®), které jsou mírně alkoholické, a odsunuli jsme se na pláž. S vyhlídkou na Battery Point (místní maják) a modré moře, mezi vyvrženými obrovskými kmeny, nám bylo tuze dobře. Mě natolik, že jsem na jedné kládě usnula - asi jsem musela být vážně unavená - já, která má problém usnout i doma v posteli, to najednou zalomím na stromě? Hroch má teorii, dle které jsou redwoody jinou formou inteligence, jež telepaticky působí na lidi a někdy je mimoděk uspává; já bych si spíš než na redwoody tipla na tu Majkovu limonádu.

Dali jsme večeři v místní restauraci, která se tvářila jako thajská, ale ve skutečnosti byla vietnamská; a protože ještě ani nezapadlo slunko, vydali jsme na vyhlídku nad Crescent City. Severní pobřeží Kalifornie je vlastně jiný světadíl - jiná zemská deska - než Kalifornie jižní a tak i to pobřeží vypadá trošku jinak. Přes nádherný slunečný den byla zima a mě přišel tenhle kout vhodný opravdu jen pro otrlé osadníky.

Z vyhlídky jsme zamířili k našemu nocležišti, s fotografickou zastávkou u pasoucího se jelena. Pak jsme si uvědomili, že ručička nádrže se neochvějně blíží ke spodnímu okraji a že by bylo rozumnější dotankovat, i vrátili jsme (pro změnu kolem jelena) do Crescent City a raději dotankovali. Přeci jen to do naší opuštěné noclehárny bylo docela daleko.

Kapraď pětiprstá.

Kapradinový kaňon.

Cestou jsme stihli ještě západ slunce nad loukami, takže jsme se kochali a relaxovali a v devět byli ve spacáku. Zase jsme dokázali spát do půl deváté - při dvou malých dětech je skoro dvanáct hodin spánku naprostý luxus. Při snídani jsme dumali nad osudem dvou zbylých limonád - jednak jsme si říkali, že do odpoledne nám zteplají, a za druhé, že pak musíme vyrazit na více než třísetmílovou cestu k domovu a tudíž by asi nebylo radno popíjet alkoholické nápoje. I vypili jsme tedy limonády hned zrána a takto posilněni odjeli na prohlídku Kapradinového Kaňonu. Ranger u vjezdu do parku nás varoval, že musíme projet tři brody. A skutečně. U prvního brodu jsme dojeli kotík, který váhal před potokem, a teprve když viděl, jak hladce si vozík s překážkou poradil, pustil se brodem také.

Fern Canyon je zvláštní místo - kolmé stěny, mezi nimi malý potůček (na jaře se prý kaňon nedá projít suchou nohou, my jsme jen přeskakovali vodu po kládách a malých dřevěných mostcích, co vypadají spíš jako zbytky palet) - a stěny kaňonu porostlé kapradím a mechy. Turistů tudy sice proudilo požehnaně, ale přesto se nám kaňon moc líbil. Krásná je i místní pláž - seversky roztáhlá, s tmavým pískem, spoustou zajímavých oblázků, vyvrženými obrovskými kmeny a zvláštně modrým mořem. Courali jsme se tedy pískem a sbírali nejkrásnější kamínky, snědli studený oběd - stále veliká pohoda.

Bylo pomalu na čase se vracet, ale u Eureky začal Hroch mrčet, že je přeci jen moc brzy a že chytneme nejhorší zácpu u Santa Rosy, kudy se bude vracet z víkendu celé San Francisco. Takže jsme nakonec ještě zastavili na South Jetty - jižní kose oddělující Humboldt Bay od Pacifiku. Na kopci nad kosou se rojili rogalisti, dali jsme se s nimi na chvilku do řeči, a oni nám poradili, kudy se dostat dolů na kosu. Kdysi jsme s Hrochem navštívili severní protikus - poloostrov Samoa; South Jetty je méně zalidněná - a velmi zvláštní.

Opět měřítko pro srovnání: dva stromy vs. Hroch.

Redwoody jsou prakticky nevyfotografovatelné jako celý strom, ani když si vyvrátíte zátylek. Tenhle drobek má dole v průměru asi čtyři metry.

Pak už byl ale opravdu konec víkendu a museli jsme zanechat relaxování v opuštěném konci Kalifornie a vyrazit k domovu. Čekal mě email od sousedky, jestli už vím, kterou učitelku bude mít Tom v kindergarten (jakémsi nultném ročníku školy). Uznávám, že když jsem si kdysi byla letěla do schránky pro oznámení o svém přijetí na gymnázium, tak se mi možná třásla kolena o trošku víc - ale tentokrát jsem navíc plnoletá, takže jsem si mohla sednout a po přečetení, že Tom nastupuje na ranní vyučování, si navíc připít s Hrochem a babičkou.

Abych trošku objasnila školní situaci. Kindergarten má vyhrazené dvě učebny, čtyři učitelky. Na rozdíl od normální školní docházky, která je zhruba od osmi do tří, trvá KG jen tři a půl hodiny. A to buď od osmi do půl dvanácté, nebo od půl dvanácté do tří. Který idiot vymyslel, že předškolní děti se nejlépe soustředí odpoledne? V tomhle věku některé děti ještě odpoledne chodí spát! (Naše tedy ne.) Plus navíc vyučování od půl dvanácté počítá s tím, že dítě již pojedlo oběd. Abych dostala dvě děti na 11:30 do školy, musela bych oběd servírovat v deset. Nemluvě o tom, že takovéto vyučovací hodiny totálně zabijí celý den. Nedá se dělat nic dopoledne (zkuste jít do ZOO nebo muzea, když tyto instituce otvírají v deset a vy musíte být v půl dvanácté na druhém konci města; a zkuste jít někam odpoledne, když škola končí ve tři, děti se vyvalí hladové a unavené - a instituce zavírají ve čtyři či v pět). Zbývala by mi teda řekněme možná půlhodinka-hodinka dopoledne a hodinka odpoledne (v pět začínám připravovat večeři) - prostě den absolutně v sakrech.

Kromě toho jsem měla vážné obavy, jak by odpolední vyučování zvládnul Tom, který potřebuje pravidelně krmit a pravidelně odpočívat, aby byl vůbec "použitelný". I sepsala jsem všechny své obavy na jaře do školních formulářů a zdá se, že jsme byli vyslyšeni, neb Tom byl skutečně přiřazen do RANNÍ třídy.

Cedule podél dálnice varují motoristy, aby při spatření pasoucích se jelenů nezastavovali provoz, nýbrž aby sjeli na vedlejší silnice (žádná tam nebyla, stačila nám krajnice).

Další typický rys severního pobřeží: písečná kosa (zde South Jetty) přirozeně odděluje lagunu či zátoku (zde Humboldt Bay) od otevřeného oceánu.

Ve čtvrtek před nástupem do školy se konala od jedné hodiny schůzka pro děti. Nápad to byl určitě rozumný - děti i rodiče se můžou podívat, kde je třída, kde je záchod, kde má dítě svou poličku, kudy na hřiště (KG má svoje hřiště stranou od zbytku školy) a také se alespoň pozdravit s paní učitelkou a s asistentkou. Realizace nápadu je trošku horší, neboť třída je přeci jen stavěná na zhruba dvacet dětí a dvě učitelky a nikoliv na dvacet dětí, čtyřicet rodičů, patnáct prarodičů a hemživé neurčité množství sourozenců. Některé rodiny skutečně přišly v sestavě hodné Hujerovic, nakonec i já jsem s sebou kromě školáka musela mít i Lisu (kromě logistických problémů s hlídáním by Lisa asi těžce nesla, kdyby o takovou slávu přišla). Po dvaceti minutách měly obě děti dost a já byla ještě o něco raději, že Tom NEBUDE chodit do školy odpoledne - zjevně jedna odpoledne není jeho nejlepší hodina.

Týž večer se konala třídní schůzka jen pro rodiče BEZ dětí, takže Hroch hlídal. Já jsem tuto schůzku velmi ocenila - myslím, že ředitelka a učitelky dokázaly sdělit vše, nač bych se byla bývala ptala - od věcí, kdy jak a kam přivést děti první den, co jim dát na svačinu, jak funguje Home and School Club ("SRPŠ") až po stručný obsah osnov, výukových metod a domácích úkolů. Celé to na mě zapůsobilo velmi příznivým dojmem.

O víkendu jsme byli doma; již dlouho byl plánovaný rozlučkový večírek s Kubackými, kteří se vracejí nadobro do Česka. Původní plán byl, že Gábina v pátek sbalí domácnost do kontejneru a v sobotu se rozšoupneme u nich v holobytě, ale čím víc se datum blížilo, tím víc technických problémů jsme začaly na tomto plánu nacházet. Například, že u Kubackých nebudou hračky pro děti, židle, a vlastně ani nádobí. Kromě toho jim v komplexu opravují bazén a já si nějak nedokázala představit, jak naše děti držím v 2+1 po několik hodin. Nakonec jsme s Hrochem nabídli na párty náš domeček, kde se dají různí potomci naházet do bazénu a kde je gril a židle a sklenice a možnost posezení na zahrádce.

Rozlučkový večírek Kubackých u nás na dvorku.

Dárkem na rozloučenou se stalo album s kompromitujícími záběry.

Párty se myslím vydařila, i když se přiznám, že si dokážu představit veselejší příležitosti. Když už člověk potká někoho, s kým je mu dobře, tak se loučí nerad. Můžu doufat, že tohle přátelství, stejně jako přátelství s Vicky nebo Pepe, už nikdy nebude závislé na délce doby, kdy jsme se neviděly, nebo počtu kilometrů mezi námi. I tak bude v tělocvičně, v hospodě u piva, u nás na dvorku nebo i jen na silnici za nějakým cílem, zatraceně prázdno.

Na večírku se několikrát vyznamenal náš Tomášek. Jednak se svou pořádkumilovnou povahou dospěl k názoru, že prázdné lahve je třeba okamžitě odnášet do recyklovací popelnice a činil tak s velkou vehemencí. Dokonce vnucoval plné lahve návštěvníkům, u kterých mu přišlo, že pijí přílíš pomalu a tudíž produkují málo recyklovatelného odpadu. Ještě v půl desáté odmítal jít spát s tím, že musí "po dospělých odnášet lahve od píva". Dost jsem se děsila, co bude vykládat v pondělí první den školy paní učitelce, pokud ji napadne zeptat se, co dělal o prázdninách (známe děti - poslední zážitek je ten nejsilnější).

Se setměním se stala neviditelnou protihmyzí síť ve dveřích na zahradu a bylo učiněno několik pokusů takto zavřenou sítí projít. Když ve finále do sítě napálil i Tom (jenž je, pravda, domácí a o síti velmi dobře ví), rozčílilo ho to a pravil, že tam zkrátka musíme mít stopku, aby lidi zastavovali. Chutě si vytáhnul kus papíru a stopku vyrobil a izolepou nalepil na síť. Musím říct, že toto bezpečnostní opatření funguje bezvadně. Pochybuji, že někdo čte rudě vyvedený nápis STOP, ale každému je jasné, že papír nedrží ve vzduchu jen tak, nýbrž visí na překážce. My toho Tomáška nemít, tak fakt nevím, co si počneme!