Co na tom ti kluci vidí?

Původně jsme plánovali dojet o zimních prázdninách až do Bílých písků (White Sands), ale posezení nad mapami a konzultace s internetem nás přesvědčily, že by to nebylo až tak rozumné. Nedařilo se nám najít do Nového Mexika trasu, na níž by se vyskytoval dostatek zajímavých zastávek na proběhnutí prďůchů. Nakonec jsme se rozhodli jet podobnou cestou jako Kubačtí - ti chtěli vidět Grand Canyon a Monument Valley; my jsme na těchto místech byli a tak jsme vymysleli mírnou odbočku do severozápadního konce Arizony, který neznáme.

Různobarevné mašinky na hlavní trati v Barstow

Jako obyvkle se nám trošku vymklo balení a z domova jsme vyjížděli v jedenáct. Vzali jsme to rychle na polívku k nejbližším Vietnamcům, abychom nebyli bez oběda, a z Údolí jsme definitivně vyklouzli až v poledne. Prvním postupovým cílem bylo Tehachapi - dojížděli jsme za soumraku a doufali, že Tomášek přeci jen uvidí nějaký vlak, než se úplně smrkne. Od auta jsme zaslechli houkání, takže jsme to brali poklusem. Chvilku po nás zaparkovalo za autobusem jakési neznámé bílé auto a k našemu překvapení jeho osazenstvo na nás z dálky pokřikovalo česky "ahój!" Zblízka se ukázalo, že to jsou Březi, kteří drsně setrvali u plánu na Bílé Písky a vyráželi půjčeným (proto neznámým) autem. Všechny děti byly myslím nadšené, že mají chvilku s kým blbnout a nejsou odkázaní jen na společnost nudných rodičů. Pak se ale setmělo a bylo na čase vyrazit. Březi měli před sebou ještě celou štreku do Twentynine Palms, nám zbývalo "jen" sto mil do Barstow, takže jsme obětovali hodinku na večeři v čínském bufetu v Tehachapi. Tom se dožadoval hotelu tamtéž a my záhy přišli na důvod. Náš obvyklý Best Western má hned v sousedství restauraci s modelem tehachapské smyčky. I ukecali jsme synka, že pojedeme dle původního plánu až do Barstow, ale že se může na modelový vláček podívat.

Už jedeme Arizonou, na obzoru hory svatého Františka. Tamtéž se nachází Flagstaff.

Do Barstow a našeho motelu 6 jsme dojeli v překvapivě rozumnou hodinu; akorát jsme skočili do postelí. Ráno jsme slíbili dětem k snídani lívance, i vydali jsme se přes parkoviště do místního IHOP restaurantu, který má být specialista právě na sladké snídaně. Tam nás usadili. Servírka se přišla optat, co si dáme k pití. Pak vzala objednávku stolu, který přišel deset minut po nás. Pak donesli objednávku sousedům. Pak přišly k dalšímu stolu dvě babice, objednaly si. Pak donesli objednávku babicím - my stále nedostali ani vodu. Šla jsem se tedy optat, jestli bychom nemohli dostat aspoň to pití. Servírka mi odsekla, že má moc práce. Přičinlivý číšník odběhnul k babicím vedle s několika konvemi kávy a začal vysvětlovat přednosti jednotlivých značek. To už vyletěl Hroch a ztropil trošku rozruch. Managorka se nás snažila přesvědčit, ať zůstaneme, že dá věci do pořádku, ale my jsme šli raději ke konkurenci - nechtěli jsme riskovat, že nám ještě někdo plivne do jídla.

Děti se u Táni báječně vyblbly hned za domem

Po snídani nás Hroch začal navigovat do opravářského depa BNSF. Drze jsme minuli ceduli NO TRESPASSING (nepovolaným vstup zakázán) a projeli až k mašinkám. Tomášek byl štěstím bez sebe z desítek odfukujících dieslovek, Sid fotil, Lisa házela kamínky do louže (vlaky ji moc neberou) a já čekala, kdy nás někdo vyhodí. Napřed se objevili dva chlapi, co posunovali jednu lokomotivu - vesele nám zamávali a šli dál. Pak se z budovy vyřítil úředně vypadající chlap bez montérek, zato se štosem lejster a tvářil se velmi zachmuřeně. Nicméně civilizovaně odpověděl na pozdrav a důležitě odkvačil. Nakonec k nám dojel chlápek na malém vozíku, co rozvážel do lokomotiv vodu pro strojvedoucí. Šoupnul nám jednu šestku vod (v poušti gesto více než přátelské) a následně asi dvacet minut nadšeně rozkládal se Sidem o mašinkách a o tom, jak úžasné místo toto je. Pak pravil, ať dáváme pozor a vyrazil na zbytek svého okruhu. Tolik tedy k vyhazování někoho z depa.

Meteorický kráter v Arizoně

Přes Tomáškovy protesty jsme nakonec i my nasedli a vyrazili do dáli - před námi zbývalo nějakých tři sta padesát mil do Arizonského Flagstaffu. Cesta je to relativně nudná; tato část pouští je poněkud monotonní až do depresivnosti. Ve Flagstaffu jsme trošku bloudili, ulice se tam podivně kroutí, takže se snadno ztratí směr. Nakonec jsme ale nalezli objednaný Motel 8 a Tomášek se šíleně zaradoval, neboť parkoviště částečně blokovaly obrovské haldy odhrnutého sněhu. Než Sid vyřídil formality na recepci, stačili prďuši zdolat větší část místního sněhového Everestu a - podle mě - řádně promrznout. Nicméně i tak žádali nadále setrvati venku v té kráse a na hotel šli jen s velikým hudrováním. Já jsem se snažila dovolat své virtuální kamarádce Táně, která ve Flagstaffu bydlí, ale nezadařilo se; vydali jsme se na večeři sami. Opatrně jsme se proplétali s naším autobusem zledovatělými jednosměrkami městského centra, až jsme narazili na jednu z asi pěti místních thajských restaurací a posléze i místo k zaparkování. Při návratu do hotelu Tom ztropil scénu, páč si chtěl opět hrát na parkovišti, ale nemožní rodiče trvali na tom, že po tmě, na parkovišti, v době, kdy měl být už hodinu v posteli, má prostě smůlu. Já jsem se nakonec s Táňou domluvila, že došlo ke zmatení dat a že abychom se vůbec sešli, tak nás zvou další den na snídani.

Naše rodina + Táňa nad Flagstaffem

Ráno se začala projevovat únava ze dvou dní na cestě a tak jsme se rozhodli zamluvit hotel ještě na jednu noc a den strávit v poklidu návštěvou a odpoledne výletem na nedaleký meteorický kráter. Při ranní sprše se objevila závada - hotel byl inzeroval, leč pokoj neobsahoval fén. Fakt se mně nechtělo s mokrou hlavou do (velmi) mrazivého dne. Sid byl nucen přivléci do pokoje majitele hotelu (zatímco já poskakovala nahá ve sprše za závěsem) - ani majitel fén nenašel; i hudroval velice, že lidi vše rozkradou. Půjčil nám klíč od vedlejšího prázdného pokoje, že si můžu usušit hlavu tam. Fény jsou prišroubovaný ke zdi, fakt nechápu, komu stojí za to odmontovávat fén z hotelu (podobný nový stojí asi $15). Pobyt prodloužen, vlasy suché, mohli jsme vyrazit.

Lisa na zkamenělé kládě v Křišťálovém lese

Chudák Táňa nás čekala u perfektně prostřeného stolu - trošku jsem se zastyděla - my obvykle návštěvám ukážeme, kde je lednice a kde varná konvice, a ponecháme je jejich osudu. Kažodpádně snídaně byla výtečná (a vydatná - zjevně počítali s Hroším apetitem) a následně se Hroch vydal s Tániným manželem Tomášem do pracovny opravovat nemocný počítač, a zbytek nás pak na zahradu užít si sněhu. Táňa dětem zapůjčila malá surfovací prkna, našli jsme mírný kopeček a už se jezdilo. Na přemrzlém sněhu se opět objevil elfí efekt. Zatímco děti se ladně vznášely na povrchu, já jsem se bořila až po kolena.

Kocourek Tom musí odpočívat. To, na čem leží, není dřevo, ale kámen.

Zdrželi jsme se natolik, že jsme u Táni nakonec dostali i oběd. Po obědě jsme hostitele zlanařili na hromadný výlet na Meteor Crater. Možná je to tím, že když má člověk velká očekávání, tak je těžké je splnit, ale Meteor Crater byl trošku zklamáním. Vše za plotem, viditelné ze tří vyhlídek, nemožnost kráter obejít nebo dokonce se podívat dovnitř. Naštěstí u toho mají malé muzeum, které se nakonec docela osvědčilo. Prďuši zaujatě sledovali naučný dvacetiminutový film v auditoriu - Tomášek s napětím, Lisa s tisícem komentářů. Po skončení oba žádali zůstat sedět a vidět ještě jednou, jak "ten kámen rozbil nebe". To je tedy Lízinčina verze dopadu meteoritu. Tom se zajímal o ten dynamit, co způsobil takový krásný výbuch. Nevím, jestli jsme dokázali uspokojivě vysvětlit původ kráteru, ale je pravda, že od našeho návratu z výletu celá školka buduje krátery v pískovišti.

Naši hostitelé nás pak vzali na krásnou vyhlídku nad Flagstaff. Tomášek se okamžitě vrhnul ze zasněženého svahu a žádal se rýt, přestože už byla tma a zima. Snažili jsme se pak upíchnout do místního pivovaru na večeři a vyhlášené pivo, ale akorát skončily provoz místní vleky a hospoda byla plná pivachtivých lyžařů. Tomášek kvílel, že potřebuje hned jíst, takže jsem musela oželet pivo a zkusili jsme se přesunout do doporučené thajské. Po cestě se vyskytnul mírný zádrhel - s autobusem jsme uvízli v jednosměrce. Vycouvat zpět se nedalo, páč mírný svah za námi byl pokrytý hladkým ledem. Nakonec jsme se tedy odevzdali osudu a nějak proklouzali jakousi uzoučkou uličkou mezi zdmi a doufali, že časem narazíme na širší a udržovanější silnici. To se podařilo a nakonec jsme našli parkovací místo, i místo u stolu thajské restaurace.

Badlands - krajina jak z jiné planety

Děti tuze žadonily, zda si smí po večeři zase hrát ve sněhu - takže následovala ještě půlhodinka na čerstvém vzduchu. My, dospěláci, jsme kecali, a prďuši se ryli v městských závějích. Nakonec ale pokročilá hodina a zima nás donutily se rozloučit s milými hostiteli (Táňa je moje virtuální kamarádka, naživo jsme se viděly poprvé) a jít do pelechu. Tom většinu večera prudil, že chce jít ještě na návštěvu; posléze z něj vypadlo, že v obýváku u Táni objevil parní mašinku a na poslední chvíli i vagonky k této kráse - tolik tedy k jeho společenským snahám.

Děti na vyhlídkách nejvíce upoutaly kamenné zídky, po nichž bylo lze pochodovati.

Ráno jsme rychle posnídali v místním neurčitém café s průměrným jídlem a ráznou obsluhující babicí, nabrali benzín a už jsme uháněli po dálnici č. 40 na východ. Ta vznikla jako rychlejší alternativa ke slavné Trasy 66 (Route 66) - a místa na šestašedesátce zase posloužila inspirací k filmu Auta (našimi dětmi velmi oblíbenému). V Holbrooku je k vidění motel složený z vigvamů, který silně připomíná Sallyiny Cozy Cones. Podobně se cestou dají spatřit staré benzínové pumpy, malé hasičské stanice - a to vše prostřídané červenými skalami.

Po dvaceti mílích relativní pustiny mimo dálnici, jsme se dopracovali až k vstupu do NP Petrified Forest (Zkamenělý les). Prcci se dožadovali "muzela", zřejmě stále pod vlivem Meteor Crater. Dopřáli jsme jim místní návštěvnické centrum s maketou života na tomto místě v triasu. Tehdejší stromy, podobné borovicím, byly odnášeny řekami do záplavových plání a tam postupně pohřbeny pod vrstvou bahna. Bez přístupu vzduchu se zpomalil proces tlení a když ke kládám prosákly vody nasycené minerály, došlo k mineralizaci dřeva.

Indiánské pueblo zvané Bílý dům

Dneska najdete na povrchu mnoho zkamenělých kmenů - překvapilo mě, jak precizně jsou zachované letokruhy a kůra stromů a jak pestrými barvami kámen hýří. Děti lítaly po cestičkách a schodkách a lezly na přístupné stromy. Obešli jsme okruh kolem návštěvnického centra a Křišťálový les - jediné, co nás snad může mrzet, je zavřená stezka na Blue Mesa. Tamní krajina vypadá jak z jiného světa - pravidelně pruhované kupky (vrstvy pískovce a jílu, zbarvené různými kovy a minerály), bych ráda viděla zblízka. Nicméně děti toho měly už stejně plné zuby. Popojeli jsme ještě na Malovanou poušť (Painted Desert) a pak už jsme vjeli zpět na dálnici čtyřítku a hledali naši odbočku na sever.

Tunel do jiného světa. Na dně kaňonu de Chelly bydlí Navahové ve svých tradičních šestihranných hoganech.

Ani Hroch nikdy neviděl Canyon de Chelly a tak se tento stal naším dalším postupovým cílem. Už skoro za tmy jsme dojeli do městečka Chinle. Díky speciální navažské dani byl toto náš nejdražší hotel (ono 12% navíc je už znát). Musím říct, že hotel byl pěkný a prostorný, což o to. Zřejmě měl ale mizernou izolaci, neboť chichotání sousedovic puberťáků se k nám zřetelně neslo ještě ve čtyři ráno (dále nevím, neboť jsem nasadila ucpávky do uší). Navíc jsme museli hotel opustit do deseti ráno - což by nebylo tak zlé - ale v Kalifornii máme o hodinu míň a tak to pro nás byla devátá - což s vyspávajícími dětmi a balením veškerých klumprů už tak veselé není. Nabrali jsme benzín na místní stanici. Já se probrodila bahnem (zřejmě ani extra daň nestačí na něco tak prostého, jako úklid silnic, budování chodníků, či vyasfaltování plochy před benzínkou) a smečkou dobře živených, veselých psů bez obojku a zjevného pána, do obchodu u benzínky pro vody a nějakou sváču. Sida jsem zbaběle nechala jednat s místními obejdy a žebráky, kterými se to tu jen hemžilo.

Dno průrvy zdobí místní květena

Nakonec jsme opustili metropoli a vydali se k vlastnímu kaňonu. Canyon de Chelly je obýván lidmi po nějakých pět tisíc let. Po prvotních obyvatelích zbyly jen kresby na zdech, pozdější Anasazi po sobě zanechali skalní puebla. Navahové (Diné) žijí v kaňonu zhruba od začátku osmnáctého století dodnes. V celém komplexu kaňonů je vlastně jen jedno místo, kam se dá sestoupit bez navažského průvodce - a to je trasa k Bílému domu.

Dětem jsme nabalili sváču do jejich nových baťůžků a vyrazili jsme. Mašinky se mohly radovat - hned na začátku byl tunel. A všude kolem sníh, takže spousta radosti. Pak ale přišla bahnitá fáze. Jemná mazlavá kaše, u které člověk nikdy nevěděl, jestli jen klouzne podrážkou nebo zapluje po kotníky (Lise v jednom momentě blátíčko zulo z botičky). Sid strašně hudroval, ale turisti v protisměru nás ujistili, že dál se stezka zase zlepší, a tak jsme pokračovali. Skutečně jsme zase narazili na skálu - a další tunel.

Canyon de Chelly Vracíme se nahoru a stíny okolních skal se prodlužují.

Dno kaňonu bylo opět poněku bahnité a stezka neznačená. Nějak jsme se vymotali až k řece, kde prďuši okamžitě opustili stezku a vrhli se na házení kamínků. Po sváče jsme je přesvědčili, že dojdeme až k Bílému Domu - pueblu, pojmenovanému White House kvůli nabílené zdi. Tam už děti trochu frfňaly a tak jsme se hned začali pomalu vracet. U prvního tunelu jsme Tomovi svlíkali bundu; Lisa využila naší chvilkové nepozornosti a vylezla si na zídku u stezky - ta se postupně zvedala až k tunelu, do nějakých tří metrů nad zem. Okamžik, kdy jsem viděla Lisu nevzrušeně ťapkat v takové výšce, asi hned tak nezapomenu. Snažili jsme se ji mírně (abychom ji nevyděsili) přesvědčit, ať sleze, ovšem to madam okamžitě zamítla, neboť ona odmítá vše z principu. Nakonec ji Sid dohnal a serval ze zdi, a já myslela, že ji rozcupuju na malé kousíčky.

Po adrenalinové vložce přišlo zase bláto; děti umdlévaly, tak jsem vytáhla trumfové eso - želé. Morálku mužstva to pozvedlo natolik, že jsme na vršek vyšlapali v pohodě, za obdivných pohledů a komentářů navažských dědů, kteří nás těsně před koncem předhonili. Trochu jsme oklepali zabahněné boty. Lisa měla na kalhotech bláto až po pás, ale s tím se nic dělat nedalo. Nasedli jsme do auta a frčeli do Moabu, kde jsme si byli nezávazně smluvili sraz s Kubackými.

Deníček z této výpravy má samozřejmě pokračování a galerii obrázků.