PŘES SVĚTADÍLNÝ PŘEDĚL
	Hrochova dovolená: po státech amerického Severozápadu, úsek MT-ID-WA-OR-CA. Předchází Montana.

... pokračuje (z Montany).

	Překvapení v Idahu.

	Tahle zapadá slunce nad Moravou, Idaho, USA.

Na každém pořádném výletě je nejméně příjemný takový ten bod zlomu, kdy vrcholu bylo dosaženo a dále už to jde jenom z kopce. Bylo mi jasné, že po peckách ve Wyomingu a Montaně mi kousek Idaha a celý stát Washington, jež jsem měl před sebou, nezpůsobí až takové hnutí mysli. Nicméně měl jsem před sebou ještě 1200 mil, takže cesta ještě zdaleka nebyla u konce. Morálku jsem si podpořil občasným čtením báječného románu Jacka Womacka Terraplane.

Soumrak mě zastihl v Idahu, jeho poměrně úzký severní výběžek odděluje Montanu od státu Washington, dotýkaje se Britské Columbie. Byl 4. červenec, den americké nezávislosti, a tak jsem viděl aspoň tucet maloměstských ohňostrojů, zdálky i zblízka, jak jsem projížděl krajinou. O půl desáté všechno utichlo. Z letargie bzučícího vozíku mě probrala až cedule u silnice, směrník na Moravu! Z původní malinké osady zbylo jen jedno zděné stavení, dříve sloužící jako škola a pošta, a nádraží s cedulí, co vypadá dost neamericky. Z místních si nikdo nic nepamatuje, jméno jim nic neříká. Ale je tu, vzpomínka na někoho ze staré vlasti, kdo kdysi dal tomuto kousku lesnatého kraje jméno.

	Předěl = rozvodí.

	Řeka Columbia, WA.

Já jsem vlastně ještě ani nevysvětlil, proč se tohle povídání jmenuje Přes světadílný předěl. Anglické slovo divide si matně pamatuji takto překládáno, ovšemže knižně. Technicky to znamená rozvodí, tedy myšlenou čáru, zpravidla procházející vysokým horským hřebenem či vrchovinou, od níž na jednu stranu odtéká voda do jednoho moře a na druhé straně do moře úplně jiného. V Česku je dokonce rozvodí trojité, do moře Severního, Baltického a Černého. Tady v Americe prochází rozvodí tichomořsko-atlantické Skalistými horami, tudíž i parky Yellowstone a Glacier. Silnice se vine údolími, rozvodí hřebeny. V průsmycích jsem se pak chvíli ocital na jedné, chvíli na druhé straně. Snímek je z Yellowstone, dokonce z míst, kde se potok nemůže rozhodnout a střídavě odtéká do Altantiku (cestou se stane Mississippi) a do Pacifiku (cestou se stane Hadí řekou nebo řekou Columbia).

	Willkommen in Leavenworth, WA.

	Mlžnaté pobřeží Olympijského poloostrova, WA.

Překonav podstatnou část státu Washington po dálnici 90, včetně jednoho přenocování v motelu, shledal jsem tu jen jednu pozoruhodnost -- řeku Columbii, malebný zářez jinak naprosto nudnou plání. Byla neděle odpoledne a jaxem se blížil k Seattle, provoz znatelně houstnul. Představa krokem poskakujících nekonečných front víkendových navrátilců ve třech proudech do města mi vpravdě neudělala dobře -- hned příští odbočkou jsem uháněl k lesu. Vrátil jsem se tak na scénickou highway 2, vinoucí se státními lesy a horami s indiánskými jmény. Uprostřed toho všeho je městečko Leavenworth, kde jsem nestačil koukat. Jako bych se najednou ocitl někde v podhůří bavorských Alp. Všude samé německé nápisy, germánská venkovská architektura, Lederhosen. Koupil jsem si tričko s veselým potiskem. Prodavačka vzdala po několika pokusech přečíst z karty moje jméno (mám tam Zdeněk) na moje dotazy odvětila: "Ty myslíš, že Leavenworth je německá vesnice? Kdepak. Je to všechno jenom podvod pro turisty!" Ale musím říct, že se povedl.

	Deštný prales na pobřeží Washingtonu.

	Stezka k výběžku.

I když jsem se k Seattle přiblížil až po osmé večer, provoz byl stále hustý a mně se ze všech sil nechtělo setkat se s městem. Zvolil jsem tedy únikovou trasu na Olympijský poloostrov, nejseverozápadnější výběžek souvislých Spojených států (nesmí se počítat Aljaška a Havaj), slibující dobrou šanci k přespání ve státním lese. Ten najít se sice ukázalo o něco obtížnější, zvlášť ke druhé hodině ranní, ale zato ráno jsem byl odměněn mlžnatými, tajuplnými scenériemi deštných pralesů nořících se z závoje par a setkávajícími se s klidným mořem. Takové věci je ničemno fotografovat, neb výsledkem je zpravidla flek různých odstínů šedi.

Pobřeží státu Washington je zalesněno původním pralesním porostem, který se na mnoha místech intensivně těží, a to za radostné podpory Indiánů, kteří zde mají vyhrazena malá území jako reservace -- i odtud těžké tahače odvážejí tlusté kmeny. Snad jenom v národním parku nechávají původní prales, zbytek se znovu průmyslově zalesňuje a kolem silnice se skví hrdé cedule o plánované těžbě dřeva a úspěších industriálního přetváření krajiny.

	Útesy mysu Flattery, WA.

	Ostrov Vancouver, Britská Columbie, přes průliv svatého Juana de Fuca.

Nejzazších pět čtverečních mil poloostrova, mys Flattery, je také reservace Indiánů Makah. Končí tu zpevněná silnice a v propletenci identických lesních cest jsem se v mžiku ztratil; bylo nutno nasadit GPS. Poslední míli je třeba jít pěšky, což je moc dobře. Pěkně udržovaná stezka mě zavedla napříč pralesem k úchvatné vyhlídce na ostrůvek Tatoosh, s útesy proděravělými jako ementál jeskyněmi a oblouky.

Potkal jsem se tu se zajímavými lidmi z Seattle, Marilyn a Cliffem; byla to moje první souvislejší komunikace za týden, od hor Malého Pásku. Cliff je úplná chodící encyklopedie, hned poznal orla lysého, jenž nad námi zakroužil, a vůbec povídal o místním biotopu zajímavé věci. Já jim řekl o svém výletu a tak; z jejich výrazu jsem usoudil, že se připojili k neustále rostoucímu kolektivu lidí, kteří jsou přesvědčeni, že jsem blázen.

	Oregonské pobřeží.

	Soumrak v divočině Barbarské řeky.

Cesta mne vedla dále na jih, podél pobřeží, po známe highway 101; nejprve státu Washington, posléze, nevalně se vyspav se v předraženém motelu v letovisku Seaside, OR, polykal jsem míle oregonské. Převalilo se 4000 najetých mil a celkové nasycení výletem se dostavilo v míře urputné. Po řidičském ráji - Montaně - mi všudypřítomných úporných oregonských 50 mph připadlo velmi prudérní. Navíc řidiči v Oregonu neumějí jezdit a nezvládají situace s více než dvěma vozidly. Jejich ploskolebost je tu ovšem povýšena na zákon, a tak v každé díře musíte zpomalit na 25 mph i na hlavním tahu, aby si qůli vám nějaký místní sváteční jezdec nemusel měnit spodní prádlo.

Také počasí se zkazilo -- tedy relativně k Wyomingu a Montaně. Je možné, že mlha a silný, studený vítr je v červenci vrcholem oregonské sezóny. Asi vám teď připadne, že se mi v Oregonu nelíbí -- opak je pravdou, mám tu dokonce svůj oblíbený státní les, divočinu u Rogue River. K této malebné vrchovině jsem se upnul a qečeru jí dosáhl. Ale ouha. Silnice vedoucí z Gold Beach do Grants Pass, jediná zpevněná přístupová trasa, byla pro sesuvy půdy uzavřena. Naštěstí tudy vedou i cesty prašné, a co to je pro můj vozík a po tolika mílích nezpevněného řádění v Montaně! I vyjel jsem na kopec, zaposlouchal se do ticha liduprázdné krajiny a uložil se k poslednímu lesnímu spaní.

	Mount Shasta, CA.

	Výmluvné zákoutí.

Doufal jsem, že v horách jižního Oregonu najdu místa, kde i teď rostou houby. Jenže les byl strašně vyschlý a k polednímu se udělalo dost vedro. Jaký rozdíl oproti stále vlhkému hříbkovému lesu u národního parku Glacier. Nemůžu ale jezdit za houbami 2000 mil; budu muset počkat, až zase porostou i u nás v kopcích nad Santa Cruz, tedy do prosince.
V Grants Pass, OR, jsem najel na expresní dálnici Intestate 5, na níž v Oregonu občas povolují i 60 mph - směšné. Čekaly mne vysušené průsmyky Cascade Range, vyhlídka na věčně ledový Mount Shasta, takovou naši malou Fuji, a pak už jen úmorné parno údolí Sacramento. Rádio hlásilo 95°F ve stínu a já si uvědomil, že jsem zpátky v letní Kalifornii.

Celkem jsem najel 4218 mil během dvanácti dní. Trasa vedla Kalifornií, Nevadou, Idahem, Wyomingem, Montanou, Washingtonem a Oregonem. Nejvýchodněji jsem byl v národním parku Yellowstone, WY, nejseverněji v národním parku Glacier, MT, nejzápadněji v Olympijském národním parku, WA. Tohle povídání jsem psal a fotky zpracovával tři dny, tedy po zbytek dovolené.

Váš Hroch.