Z El Alta je vidět nádrž Granite Springs.

Kaktusky obvykle kvetou v půlce května, na Den Matek. Letos jsme našli už začátkem dubna.

Původně jsem se obávala, že když jsem byla na kajaku na první jarní den, tak už bude vedro pořád, ale nebylo. Na začátku dubna se zase ochladilo, takže jsme chodili hodně na pěší výlety, na procházce na El Alto jsme dokonce našli pod keřem kousíček sněhu, ze kterého jsem postavila asi deseticentimetrového sněhuláčka. Na vodu jsem se dostala až dvanáctého dubna s Tomem. Jeli jsme zase na Crystal Reservoir, protože je nejblíž a počasí bylo takové nerozhodné. Slunce se schovávalo za mraky a chvílemi nám byla vysloveně zima. Na fotkách, co dělal Sid z dronu, to až tak patrné není, takže mi budete muset věřit. A co víc, foukal vítr. Utěšovali jsme se tím, že když TAM jedeme proti větru, tak zpět pojedeme s větrem v zádech. Ovšem překulilo se poledne — a s ním se obrátil i vítr. V jednom momentě byly takové nárazy, že se proti tomu nedalo vůbec pádlovat — a já jsem se jela schovat pod břeh — aby mi vlny nenacamraly jezerní vodu do otevřené pixly s kafem.

Tom na kajaku.

Najděte kajakáře.

Nakonec jsem tedy byla ráda, že mám i indoorového koníčka — šerm. Opustila jsem původní skupinu, protože to bylo časově neúnosné (tréninky od osmi do deseti večer) a protože se tam dost změnila atmosféra na takové to kdo s kým mluví a nemluví a proč. Ze základní školy jsem venku přes čtyřicet let a tyhle dětinské rozkoly fakt v životě nepotřebuju. S novou skupinou je atmosféra dospělejší. Pořád jsem tam teda asi nejstarší, ale s lidmi, kteří mají jako tréninkovou prioritu věnovat se šermu, je věk vlastně jen číslo. Plus mé srdce dějepisářky plesá nad zkoumáním manuálů ze čtrnáctého až šestnáctého století. Takovou biblí šermířů je kniha Joachima Meyera z roku 1570, která s německou důkladností popisuje do detailu jednotlivé střehy a údery. Ovšem existuje ještě o sto padesát let starší práce, připisovaná Johannesu Liechtenauerovi. Jeho Zettel je skutečně Osnova — shrnutí bojového umění. Část týkající se jedenapůlručního meče není nijak obsáhlá, sto devět veršů nezní jako zásadní dílo. Ovšem Zettel je myšlený pro pokročilé — spíš než podrobný návod jednotlivých úderů připomíná základní zásady souboje a je jakýmsi úvodem do psychologie boje — prostě se věnuje onomu skutečnému "umění". Navíc Liechtenauer nebyl zjevně svázaný korektností jako Meyer. Meyerovy technické popisy vynechávají zmínky o tom, že by šermíř protivníka zranil — mluví se o mečích a úderech, ale ne o lidech (trochu to připomíná současné zprávy, kdy auta svévolně najíždějí do lidí a zbraně samy od sebe zabíjejí). Na konci 16. století byly souboje vesměs zakázané, trestně stíhané nebo alespoň nedoporučené, tak možná proto se Meyer ostýchal zmiňovat možnost úrazu.

Šest set let staré příručky vám prozradí, jak soupeře napíchnout na meč.

Ozzy se ptá, co je to za divnou kozu za plotem.

Liechtenauer takové zábrany nemá, čímž mi přijde použitelnější pro soudobou formu historického šermu — s maskami, nepropíchnutelnými vaťáky a různými ochrannými pomůckami, navíc s tupými Federy se nemusíme zase tolik obávat plného nasazení. A můžeme trénovat — kromě precizního provedení jednoho určitého seku — celé sekvence úderů a protiúderů. Mé nadšení pro ještě starší literaturu mi vyneslo, dle hesla, že každý dobrý skutek bude náležitě potrestán, úkol, abych Zettel prostudovala a předvedla celému kroužku. Myslela jsem, že z toho budou tak tři čtyři lekce, ale když se člověk do toho ponoří a začne se zaobírat komentáři k Zettelu (jak těmi od Liechtenauerova Společenstva, tak těmi současnými), tak najednou zjistí, že vlastně vůbec nic neví. Naštěstí mi do toho ostatní šermíři neváhají kecat a vnášet ještě SVÉ postřehy, takže se občas měníme na poměrně živý debatní kroužek, ze kterého odbíháme stranou, abychom se zkoušeli navzájem napíchnout novým, neotřelým způsobem. Do toho jiní členové kroužku vedou studium dalších zbraňových systémů, takže jde jednomu hlava kolem — ale aspoň se nemusím obávat, že bych dostala Alzheimera — mozek trénuju pořád.

Dante nám zdomácněla, i návštěvu u veta nám odpustila.

Druhého května - i v kopcích nad městem to vypadá jarně.

Z domácích činností mě čekala také návštěva veterináře s Dante. Ráno jsem ji bafla, nacpala do přepravky, a za žalostného mňoukání dovezla k vetovi. Před rokem jim Dante zdemolovala ordinaci a odchytli jsme ji, až když spadla do odpadkového koše (jako ninja se odrážela od stěn a skříněk a na strop se nedostala nejspíš jen proto, že byla tak malinká a podvyživená). Letos seděla na vyšetřovacím stole a schovávala hlavičku pod moji ruku a celkově se mi snažila naznačit, že mi vše odpustí, jen když ji vezmu domů. Veterinářka ji chválila, že je v dobrém stavu — až na zdredované chlupy u ocasu. Problém je, že Dante nezvládám vyčesávat — kdykoliv si k ní sednu (na klín se pořád bojí přijít a dlouho nevydrží), tak se do toho vloží žárlivý Guido a vyhodí ji. Tak teď máme pankáčovou kočku s vyholeným místem nad ocáskem (ono to vidět v podstatě není). Těší mě, že nás Dante našla, a ji samotnou to asi těší taky. Všude za mnou chodí, v poslední době i večer ke kozenkám, kde číhá u chlívku na myši, což jí schvaluji. Díky teplé zimě se nám šíleně rozmnožili různí škůdci a zrovna v chlívku je nemám moc jak likvidovat — pasti a jedy nepřipadají v úvahu, když mi tam poskakují kozenky a slepičky. Dante s Hugem se docela činí, u Guida si nejsem jistá. Ten ven moc nechodí, a pozorováním jsem usoudila, že ho nejspíš taky bolí klouby — nesmotává se do klubíčka, na gauč (nebo lidem na klín) leze stylem, že se postaví na zadní, zatne přední drápy do nábytku (nebo vašeho stehna — vypadám jak týraná žena) a za ty se vytáhne nahoru. Skákat naší prolejzačkou skrz garáž na bidýlko na verandě je na něj asi moc pracné — a často čeká u dveří, až mu je nějaká služebná otevře. Od veterináře jsem si teda pro něj přinesla tři pilule na bolesti, které mu očividně pomohly — ovšem prý se kočkám nemají dávat dlouhodobě, a tak mám Guidouška objednaného na injekci na prvního června. Obávám se, že to bude mnohem větší rodeo než s Dante, Guido se vůbec nenechá vzít, natož ošetřit.

Vyhlídka na Pole Mountain.

Třetího května — v národním lese konečně otevřeli prašné cesty, takže se naším truckem dostaneme do kopců.

No a pak přišel — po poměrně nevzrušivém dubnu — květen. V sobotu druhého měl Tom prezentaci diplomové práce. Netušili jsme, že obhajoba bude veřejná a že se očekává naše účast. Nakonec se ukázalo, že vše bude možno sledovat na Zoomu, což nás potěšilo. Mohli jsme sledovat synka z pohodlí domácího gauče. Pravda, kvalita přenosu byla šílená, ale nemuseli jsme brzy vstávat a překonávat průsmyk cestou do Laramie. V neděli třetího jsme se Sidem obdivovali koniklece na Sherman Ledge a kochali se vyhlídkou, která se navzdory suché zimě začíná trochu zelenat — takhle výše v kopcích se zdá, že přeci jen té vody spadlo více než u nás na pláních.

Ovšem pátého května nám začalo SNĚŽIT. Hutný, mokrý snih. A tak jsem ani nebrblala, když jsem kozenkám tahala teplou vodu a musela je zavřít v chlívku. Silničáři byli zaskočeni a Sid raději nejel do práce. Já sice ano, ale celý den jsem pečlivě sledovala, jestli sníh na parkovišti odtává, a připravovala svou šéfovou na to, že pokud se to zhorší a sníh se začne hromadit, jedu okamžitě domů, abych vůbec projela. Nakonec to nebylo zapotřebí, protože k ochlazení na teplotu, kdy sníh drží i na asfaltu, došlo až v noci.

Pátého května ovšem napadlo víc sněhu než za celou zimu.

A v kopcích to bylo dokonce na lyže.

A ráno, šestého května, jsem konečně měla pocit, že jsem ve Wyomingu. Patnáct čísel krásného těžkého mokrého sněhu touto dobou naplnilo původní sliby o tom, že ve Wyomingu sněží od září do května. Když jsme se přistěhovali v roce 2020, tak sněžilo před naším příjezdem v půlce září a v říjnu jsme měli regulérní kalamitu, kdy jsme museli vyhrabávat dveře a okna suterénu z návějí. A pak v březnu, zrovna když jsem měla kůzlata, nás chytla další bouře s metrem sněhu, kdy trvalo týden, než se podařilo odklidit všechny ulice ve městě. Následující zima byla tak nějak normální, ale v lednu 2022 vybuchla podmořská sopka Hunga Tonga, která vyvrhla do atmosféry takové množství vody, že by to naplnilo dvě Erijská jezera. Část vody následující zimu spadla, západní pobřeží bylo zavalené sněhem, a i u nás bylo sněhu a vláhy tolik, že jsem v létě 2023 musela kozenkám prosekávat cestičky na pastvu — tráva byla vysoká tak, že se v ní moje trpasličí kozy ztrácely a bály. A od té doby "nic" — zbylá voda ve stratosféře zřejmě působí jako skleníkový plyn a u nás je teplo — a sucho. V roce 2024 jsem už někdy v červenci musela začít krmit seno i ráno, loni aspoň trochu pršelo přes léto, ale i tak zůstala prérie nízká a nekvetla. Letos jsme na nějakých 20 procentech zimních srážek, stromy vždycky obrazí pupence a do toho přijde holomráz a všechno spálí. V těhle podmínkách jsme všichni nadšení z jakýchkoliv srážek, takže ze sněhu jsme se radovali hromadně. A že přišel v květnu? Inu, Wyoming. Bereme to jako znamení, že se vše vrací do obvyklých kolejí.

Odklidila jsem kozenkám cestičky ve sněhu a u snídaně se šla mrknout na dálniční kamery — a zazdálo se mi, že v průsmyku mezi Cheyenne a Laramie je slibně bílo. I jala jsem se vyhrabat běžky a boty, a za chvíli už jsem seděla v autě a mířila do kopců. Běžkařské parkoviště nebylo odklizené, dokonce ani projeté, a sněhu bylo tak akorát, abych se bála, že v tom Nedouše zahrabu. Parkovala jsem tedy jen tak u silnice, stejně jako pár ostatních aut — od kterých vedly sněžnicové a běžkařké stopy. Když vidíte, že nejste jediný blázen, tak to docela potěší.

Tohle místo ničím zvláštní není.

Ani nevadilo, že jsem konec musela odšlapat pěšky.

A pak jsem se tiše šoupala pohádkově zasněženým lesem s pocitem, že svět je zase v pořádku. Sněhu bylo víc než za celou sezónu (nejspíš ani dohromady by celá sezóna na tolik sněhu nevydala), a mokrý sníh pěkně držel (na rozdíl od poprašku prašanu), a časem se objevilo i krásně modré nebe. Dojela jsem na vyhlídku, kde začíná Headquarters Trail a tam jsem rychle posvačila a kochala se tou podívanou. Bylo jasné, že jet dál do otevřené krajiny, na kterou začalo pálit slunce, nedává smysl, ale stejně tam bylo krásně. A mně došlo, že mám i tady "své místo". Pole a les za chalupou na Vysočině jsou takové moje první místo. Není ničím zajímavé, natož aby bylo nějak ohromující, ale je "moje". Borel Hill nebo Leavitt Meadows v Kalifornii nesahají ani po kotníky Yosemitům nebo divokému pobřeží Pacifiku, ale jsou taky "moje". A tady vršek nenápadného hřebene, s vyhlídkou na mobilní převaděč a dálnici (ale i ty Rockies, abych byla spravedlivá) se nevyrovná těm Rockies nebo Yellowstonu, ale jsem tu doma.

Během mého kochání se ovšem roztrhaly mraky a vylezlo májové slunce. Což vypadalo náramně, ale brzy jsem zjistila, že slunce má své stinné (slunné?) stránky. Hromady sněhu odtávající na stromech bombardovaly stezku a sníh se tak lepil na lyže, že jsem si je na posledního půl kiláku musela hodit na záda. Ale ani toto mi nezkazilo dobrou náladu a pocit pohody. Tyhle zvraty počasí k Wyomingu patří a místní jsou na ně vlastně hrdí. Uznejte, že mít domov v místě, kde z lyží přesedláte na kajak a z kajaku zpět na lyže během pár dní, je docela nářez.