Suchý větrný podzim znamená fantastické barvy při západu slunce.

Jedinou polární událostí byla polární záře.

Druhá polovina podzimu skutečně způsobila yetimu děsný stres. Nenapadnul totiž sníh. V listopadu přišly poměrně silné mrazy, a asi dvakrát se z oblohy sneslo něco bílého, ale zdaleka ne v míře, která by opravňovala k nějakému optimismu ohledně běžek. Dokonce i sjezdovkový rezort, kde má Tom i letošní zimu brigádu, odložil otevření o týden kvůli tomu, že nejen nenasněžilo, ale ani není možné zasněžovat uměle.

Jedinou zimní, či spíše polární událostí ve smutně šedivém podzimu, byla — polární záře. To takhle šermujeme ve stodole, když mi zvoní telefon — a on to soused. A jestli bychom nemohli zhasnout stodolu, protože se mu blbě fotí aurora borealis. Myslím, že jsem vyjekla, a vyběhla zhasnout stodolu, a pak už jsme všichni jen zírali. Teda až na Sida, který s novýma očima (je po operacích kataraktu a má voperované umělé čočky) tvrdil, že nevidí vůbec nic. Musím říct, že na fotkách má záře zelený spodek, který jsem zpočátku taky neviděla, až později, když záře ještě zesílila.

Snažím se yettiho utěšit tím, že viděl polární záři a že tu první zimu ve Wyomingu taky přišel sníh až kolem Silvestra. Jenomže chudák yetti je vystresovaný i ze spousty dalších věcí a to, že nemá možnost se zrekreovat na lyžích, je ta poslední kapka. Nutně by potřeboval běhat někde v tichém zasněženém lese a ne se snažit bojovat s korporátní pakárnou.

Kolem Cheyenne máme překvapivě krásné okolí.

Když se teď neodrovnám v práci, můžu si užívat výlety.

Kromě bolestivých komplikací se zády a rukou, se totiž silně vyhrotila situace v práci. Tři roky jsem dělala servírku v řetězci Applebee's. Práce je to náročná jak fyzicky, tak psychicky. Servírka vydělává hlavně na dýškách, která zase závisí z velké části na tom, jak se pochlapí kuchyně — jestli jsou jídla hotová v nějaké rozumné době a kvalitě. Člověk se tak ocitá mezi dvěma kameny, a pokud se sejde nevrlá kuchyně a do toho nepříjemný host, tak je z toho mrzutost. No a teď do toho připočtěte, že naši konkrétní restauraci koupila jiná holdingová společnost. Neočekávala jsem, že by se toho změnilo tolik, nakonec je mi vcelku jedno, čí administrativa mi dělá výplatu (pokud mi ji tedy skutečně udělá), ale to jsem se hluboce mýlila.

Nepočítala jsem totiž s hujerovským komplexem našich lokálních managorů. Ti skutečně naprosto zma(na)gořili a začali se chovat zcela nesmyslně a nepředvídatelně. A taky začali vyhrožovat novým majitelem — jak přijde nový, zdatný sekáč, a ten se pane, nezakecá. Pořád jsem to považovala jen za takové kecy, nakonec vyhrožovat kuchyni zvýšenou hygienou mi přišlo vcelku zbytečné — jakožto velký podnik jsme si fakt nemohli nikdy dovolit nedodržovat předpisy. Ale přicházela nařízení stále absurdnější. Třeba, že servírky nemůžou mít pod režonem odložené pití v plechovkách — všechno musí být v nádobách s brčkem. Přičemž mi přijde, že velikost otvoru už není o tolik jiná mezi brčkem a pixlou. Pak přišlo nařízení, že v pracovní době nesmíme jíst. To už mi přišlo podezřelé, a hlavně nezákonné. Pokud máte pracovní dobu delší než pět hodin, máte nárok na přestávku v každé civilizované zemi. Než jsem se stihla ohradit, nařízení z nástěnky zmizelo. Pak mi bylo sděleno, že nesmím mít bavlněné oblečení, že musím nosit věci "společenské". Bránila jsem se tím, že uměliny jsou v restauraci a kuchyni nebezpečné, nakonec jsem našla i nařízení nadřízených našich nadřízených — a hádejte co... ano, velcí šéfové CHTĚJÍ oblečení z bavlny. Zjevně tedy poturčenec horší Turka. Snažila jsem se vyjednat nějaké řešení s vedoucím pobočky, ale i ten mi v podstatě řekl, že si vymýšlím a že musím dodržovat nařízení shora (které je v přímém rozporu s jeho nařízením). Přiznám se, že v tom okamžiku jsem prostě odevzdala zástěru a odešla. Po dvou měsících takového deptání, kdy jeden manažer tvrdí něco a druhý tvrdí přesný opak, už jsem si připadala fakt jako v blázinci, což si myslím, že ve svém věku už skutečně nemám zapotřebí.

Na výletě s Tomem.

Cestička vede osikami.

Samozřejmě jsem měla i další motivaci — když jsem se ptala obvoďačky, jestli není podezřelé, že mě už rok a půl pořád něco bolí (nohy, záda, ruka) a pořád jsem nemocná (letos jsem stihla třikrát zánět dutin a jednou zánět močových cest), tak mi sdělila, že vzhledem k tomu, že mám hospodářství, fyzicky velmi vyčerpávající zaměstnání a ve volném čase šermuju, lezu, kajakuju či lyžuju, tak se ve svém věku nemám co divit, a že bych se měla trochu uklidnit. Přiznám se, že hned poté, co jsem sekla s prací, jsem odjížděla domů ve výborné náladě, ještě vylepšené tím, že to bylo pondělí před Thanksgiving a já najednou věděla, že nebudu muset do práce ani v pátek hned po oslavě a ani v neděli. A že přijdou děti a budeme mít možnost si všechno užít bez mého skuhrání a pozdních příchodů a nevyspání a nervování se.

Díkuvzdání jsem tedy měla skutečně veselé, akorát myslím, že rodinu už pak nebavilo se ptát, proč se tak křením — moje odpověď byla obvykle že proto, že nemusím do práce. Samotnou mě to překvapilo, žila jsem v přesvědčení, že mě ta práce těšila a bavila. Což asi skutečně ano, ale jen ta práce samotná — v okamžiku, kdy vám někdo neustále háže klacky pod nohy, a kdy se děsíte, s jakou ptákovinou zase který vedoucí směny přijde (protože nařízení a zákazy se také měnily dle vedoucího směny), tak se všechna radost rozplyne.

Šikmá skála.

Kamenné bludiště.

První pozitivní znamení bylo to, že jsem najednou zvládla chodit na výlety. Kus za městem začíná státní park, Curt Gowdy, a za ním se nachází Medicine Bow National Forest — každý má svůj systém stezek, které se teoreticky neprolínají, nicméně v obou existují i staré cesty a silnice, které tvoří všeliké zkratky. A nebo to můžete vzít prostě krajinou, jako jsme to udělali se Sidem na výletě na Pinball — to je poměrně známý a velmi krásný trail k Hidden Falls — my jsme ovšem nechtěli jít až k Hidden Falls a raději jsme udělali okruh přes místní skalku, kudy jsme se pak zase dostali na koňskou a mountainbike stezku.

Hned další den jsem zvládla tříhodinový výšlap kolem East Sherman Mountains s Tomem a Sidem bez velkého skuhrání a bez následků v podobě bolesti zad nebo nohou. Sid často vyráží na výlety po místních známých i neznámých stezkách a tohle byl jeden pokus o pospojování různých tras do zajímavé túry. Znovu se musím podivit nad tím, jak krásnou přírodu tu máme, nečekala jsem od Cheyenne, města v placaté prérii, že by skýtalo tolik možností, kam v blízkém okolí vyrazit. A když se neodrovnám nachozením desítek kilometrů v práci, tak najednou mám energii i na víkendové rodinné akce.

Druhou pozitivní změnou je můj spánek. Z večerních služeb v restauraci jsem dorážela domů v deset, jedenáct, ale klidně i o půlnoci. Než se člověk umyje, převleče, případně něco sní (a pak si nadává, že takhle pozdě jíst je špatně) a zrelaxuje natolik, aby usnul, tak je už další den. A já musím ráno vstávat na krmení zvěře. I skončila jsem s tím, že dospávám zameškané hodiny odpoledne, což ale znamená, že mi z dne zbyde vlastně jen dopoledne. A do toho jsem stejně pak pořád nevrlá a unavená. Srovnání spánkového deficitu taky nebude od věci.

Reynolds Hill.

Devils Playground Valley.

V rámci šetření vlastní tělesné schránky jsem zkusila objednat seno s dovážkou. Ono jedna kozenka mi sežere malý balík sena za měsíc, což vypadá jako velmi nenáročné zvíře. Ovšem teď mám těch nenáročných kozenek devět, a do Forda nacpu čtyři balíky. Pokud počítáte se mnou, tak je jasné, že čtyři balíky mi vydrží sotva dva týdny. Obchod se senem má o víkendu zavřeno, takže na seno musím myslet s předstihem, a kupovat ho nejpozději, když načnu poslední balík. Celkově mám z toho pocit, že nedělám nic jiného, než že jezdím pro seno a to se snažím nacpat do chlívku — s mými zády to znamená balík stáhnout z korby Forda do trakaře, na něm to odvézt do chlívku (byl projektovaný tak, abych dojela až ke skladišti sena) a tam balík vyklopit — a srovnat tak, aby se tam vešly i ty další. Zkoumala jsem, zda by se mi vyplatilo kupovat seno ve velkém balíku, ale ten má řádově 400-500 kg, tj. s tím nehnu (natož abych ho dokázala nasoukat do relativně úzkého přístřešku) — a řešení, že balík bude venku, je do Wyomingu nepraktické. Zkoumala jsem, jak to dělají spřátelené kozí babice, ale ty mají buď velkou stodolu, do které jim balíky naskládají ještěrkou, nebo jsem viděla i řešení, že u kozího chlívku stojí přívěs a seno se odebírá z něj — jenomže to je v případě, že máte větší množství normálně vzrostlých koz, které obrbalík sežerou za týden či dva — moje trpasličí kozenky by ho likvidovaly týdny či spíše měsíce, a v tom případě hrozí, že seno venku namokne (opět — jsme ve Wyomingu, nějaké přikrývání plachtami je poněkud neúčinné, když máte vítr o síle rozjetého rychlíku) a zplesniví či shnije, či se v něm zabydlí nějaké potvory.

V zimě slunce zapadá brzy.

Občas mrzlo až praštilo, takže se objevil led, ale sníh nikde.

Zdá se tedy, že mi nezbývá než zůstat u malých balíků sena, ale napadlo mě, že dovézt by mi jich mohli klidně osm — a tím bych měla sena na měsíc a nemusela pořád něco řešit. I došla jsem do feed storu, objednala (a zaplatila, což nebylo nijak levné) dovážku na úterý před Thanksgiving a radovala se, jak jsem na to vyzrála. Ovšem přišlo úterý a seno nikde. Navíc rozvážejí po pracovní době, takže už jsem se ani nikam nedovolala. Hmmm. A do toho jsem ten večer dokrmila poslední zbytky starého sena. I nezbývalo mi, že ve středu ráno vstát s východem slunce a honem dojet koupit seno do řetězce (kde je mnohem dražší než v lokálním obchodu s krmivem), abych měla pro kozenky snídani. Řetězec prodává seno lisované, nad kterým se moje zmlsané kozy značně ošklíbaly.

V tom okamžiku mi ale volali z feed storu, že se omlouvají, a že jednou s mým senem hned teď — a skutečně, než se kozenky doošklíbaly na lisovaným senem, stálo nám před ohradou auto. Zavřela jsem kozenky do původního chlívku, otevřela vrata do výběhu a pak už jen zálibně hleděla na urostlého rančerského synka, jak vezme balík sena a prostě ho odnese v teplejch až na místo a tam balíky bravurně naháže na sebe. Celá akce, včetně zavírání koz a couvání s autem, zabrala snad pět minut. A navíc jsem se nemusela ani jednou ohnout, natož něco zvedat, či se snažit chodit s balíkem jak inženýr Pavel Pavel se sochami moai na Velikonočních ostrovech. Takže přes zádrhel s dovážkou toto považuji za platný pokus a schůdnou cestu pro případ, kdy z nějakého důvodu nechci nebo nemůžu seno vozit sama (případně k tomu nezvládnu navelet vlastní rodinu).

Naše perníková chaloupka.

Guido.

Vím, že pořád píšu dokola, že mám ráda oslavy Díkuvzdání, protože je to o rodinném setkání bez vánočního šílenství kolem dárků a stromečků. Nejsme žádní slaviči, navíc jsme tu vlastně sami, bez širší rodiny, ale zatím se nám daří sejít se alespoň v tom našem malém počtu. Tom s Lisou se hlásili s pomocí se salátem (ono to těžké není, ale musí se všechno nakrájet), tak z toho vzniklo příjemné odpoledne v kuchyni. Zároveň to ale přispělo k mému pocitu, že jsem děsně stará. Nebyly žádné "ksichty" a hádky a pošťuchování — prostě parta dospělých spolupracujících na společné večeři.

No a pak začal prosinec — plný dní, kterým náš dvorní rosničkář Don říká 50-50. Myšleno, že je padesát stupňů Fahrenheita (10° Celsia) a vítr padesát mil za hodinu. To teda v těch hezčích dnech. Měli jsme i dvacet stupňů Celsia a vítr kolem 70-90 mil za hodinu. Z čehož je yetti nejen vystresovaný, ale rovnou depresivní. Sníh nikde, vedro — a přitom tak hnusně, že se nedá být venku. A do toho nám ze stavby na vedlejší parcele — a z širého sousedství — přistávají na plotě odpadky. Od velký kusů igelitu, přes různé svačinové obaly, flašky, izolace, polystyrény — až po celé papundeklové krabice. Všechen tenhle bordel je velmi nebezpečný pro zvědavé kozenky, ale navíc nám může strhat plot (když se vítr opře o velkou plochu takové krabice nebo pár metrů igelitu chyceného na plotě). A samozřejmě, že se to i stalo. Mám pletivo natažené zevnitř sloupků, aby plot odolával kozím snahám dostat se VEN — takže jsem jeden večer strávila tím, že jsem vyklízela plot a zoufale volala Rickovi, že musí bezpodmínečně hned ráno přijít a pomoct plot zase upevnit — držel jen na horních svorkách, ale spodek povlával. Přiznám se, že jsem byla mírně hysterická, ale představa, že mi odletí celý plot a budu muset zase platit tisíce dolarů za nové pletivo a všechno ostatní, mě poměrně vyděsila.

Kozenky ani netušily, že nám hrozila evakuace goatelu.

Vejce o slunovratu.

No a to není všechno — v jeden z extrémně větrných dní jsem šla večer obstarat kozenky, když jsem uviděla na obzoru obrovský sloup dýmu. V mírně zvlněné prérii se těžko odhaduje, jak daleko požár je. Neviděla jsem zdroj, jen kouř. Když jsem začala kouř i cítit, tak jsem značně znervózněla. Nemohla jsem se dovolat na 911, takže jsem začala připravovat evakuaci. Pustila jsem zavlažování kolem baráku, zavřela kočky doma (abych je případně mohla nacpat do přepravek — což si nejsem jistá, zda by se mi vůbec podařilo s Guidem), rozmýšlela, co se slepicema (asi bych je zamotala do potravinové fólie, aby nemohly ani chodit ani lítat), a zoufala si nad kozenkama. Devět kozenek do Forda nenarvu, takže by mě čekalo rozhodování, koho vzít a koho nechat doma na případné druhé kolo, což si vůbec neumím představit. Plus bych potřebovala pomoc s naložením do trucku — kozy vůbec nejezdí rády, takže je obvykle musíme vysadit nahoru. A dále mi došlo, že ani nemám pro kozy dostatek obojků. Nakonec jsem se dovolala na hasiče, kteří mi řekli, že evakuovat se zatím nemusíme, že je to od nás přes dálnici, a za chvíli kouř zmizel — ale byla to velmi ošklivá půlhodinka — zvlášť když vítr o síle vichřice či slabšího hurikánu foukal přímo naším směrem. Abyste si udělali představu — že nám vítr převrací kamiony na dálnici, na to jsme zvyklí, ale letos převrátil i nákladní vlak, takže fakt žádná sranda.

A aby toho nebylo málo, tak se nám na konci roku nakupily komplikované události v české rodině. Naše babí měla nepříjemný úraz, který ji zavřel na několik týdnů doma, a do toho přišlo úmrtí v širší rodině. Nevím proč, ale ty konce roku bývají těžké, je to takové temné období. Přišlo mi, že se to obvykle zlomí před Vánoci, o zimním slunovratu. Sama tomu moc nerozumím, ale zdá se, že se to každoročně opakuje. Na slunovrat jsem čekala jak na smilování. A on přišel, a aby mě utvrdil v mé teorii, tak jsem našla v kurníku vajíčko. První po několika týdnech bez snůšky (mám už jen tři staré slepice, které moc nenesou). Rozhodla jsem se to brát jako znamení, že už bude lépe — když to cítí i ta "blbá" slepice...