Mortavika: dálniční provoz ani nezaplnil naši loď. Hned nás střídá další.

Fotlandsvåg: ubytovali jsme se na zámečku Fjordslottet a mají tu pivo Tøsse Mølle.

Ráno jsme si užívali snídani s vědomím, že se teď pouštíme do divočiny — nikoliv doslovně, ale v Norsku, podobně jako ve Wyomingu, je jen pár velkých měst. My se chystali do vesničky, kde bylo sporné, zda najdeme alespoň sámošku. Náš současný hotel, s propojením na mall a s pěší zónou a restauracemi, byl vlastně obklopen kypící civilizací (i když upřímně, mohla by kypět poněkud méně — zvlášť takhle v jednu ráno v nočním klubu přes ulici pod naším oknem). A já jsem byla pořád nervózní z těch lodí do Bergenu.

Vyjeli jsme na "dálnici", což v norském kontextu znamená, že má občas až dva pruhy v jednom směru — a nakonec se ocitli v přístavu — tam už bafuňáři řadili auta do tří pruhů pro osobáky a dalších dvou náklaďáky a přívěsy. Čekali jsme možná deset minut než dorazila loď, z ní vyjela dlouhá řada aut, a už jsme najížděli my. Já se obávala, zda bude na lodi možno vystoupit a případně zda najdu záchodek — tak parkovali jsme hned u něj. A vystupovat se, samozřejmě, dá — a uvnitř je wifina a občerstvení (a další záchodky, pochopitelně). A vyhlídková paluba, pokud se chcete ocitnout na čerstvém povětří. Vzhledem k (horkému) počasí jsem neprozřetelně jela v sukni — a povětří bylo tolik, že jsem si musela sukni pevně držet, abych Norkům neposkytla pohled na své spodní prádlo. Pak jsme vyjeli na dálnici a za chvíli najížděli na druhou loď už jako totální mazáci — a já se dovybavila čepicí a mikinou.

Kossdalsvatnet: okolní skalnaté svahy se odrážejí v hladině jezera.

Kossdalssvingane: do kopce serpentinami proti slunci.

Vlastnímu Bergenu jsme se vyhli, a pokračovali na Osterøy (Východní ostrov) — ač se to podle mapy nezdá, vesnička Fotlandsvåg JEST na ostrově obklíčeném fjordy ze všech stran. To už jsme se řítili po venkovských silnicích o jednom pruhu — pro oba směry — a občas s vyhýbacím místem. To vše obvykle na hraně útesu spadajícího do moře. Norové jezdí svižně a s protiprovozem si moc hlavu nelámou — dodnes mě zaráží, že jsme vlastně ani neviděli žádnou bouračku nebo auta pod útesem. Schylovalo se k večeru, a tak jsme se rozhodli zastavit v Lonevågu a zkusit tam jít na nějakou večeři. Google tvrdil, že tam najdem italskou, ale nakonec jsme skončili v místní hospodě Jafs, kde mi udělali fish and chips — a natočili nám pivo. Občerstveni jsme pokračovali po příšerných silničkách až k hotelu Fjordslottet. Recepční se nás ptala, odkud jsme, a nedala se odradit ani odpovědí, že je to složité. Zaujalo ji totiž Hrochovo oficiální občanské jméno (Zdeněk) a ukázalo se, že sama je Slovenka na brigádě. Tím se nám pobyt náhle zpříjemnil, když jsme mohli v domluvách vynechat třetí jazyk — angličtinu. Třeba když jsme se dožadovali pokoje se dvěma postelemi, či alespoň dvěma matracemi, abychom se vyspali. Vanessa nám nakonec vyjednala pokojíček v podkroví, kde se sice Hroch několikrát praštil do hlavy při vstávání z postele, ale kde se výborně spalo.

Kossdalssvingane: 17 zatáček z kopce do údolí.

Kossdal: údolí se dvěma jezery (to druhé není přes les vidět) a vzadu je zátoka Mjøsvågen a fjord.

Chtěli jsme se trochu projít po okolí — slottet v norštině znamená zámeček — a Fjordslottet skutečně vzniknul v polovině devatenáctého století jako honosné sídlo zakladatele přádelny, která využívala pro pohon energii místní říčky. Dnešní hotel má kromě pokojů v hlavní budově další modernější přístavby — ty mají i své balkóny, ovšem náš podkrovní zámecký pokojíček měl zase duši. Nicméně jsme se rozhodli trochu si protáhnout nohy po celodenním sezení v autě a na lodích, a jen o pár minut propásli zavíračku v místním Jokeru — jediném obchodě. Obhlídli jsme říčku a fjord, a vrátili se zpět do hotelu na terasu a koupili si místní pivo. Sice bylo v plechovce, ale moc dobré — navíc založené místním mlynářem a s příhodným jménem "to se mele" (Tøsse Mølle).

Kossdalssvingane: průhledem mezi stromy se zatáčky dají spočítat.

Kossdalen: cestou na nás mávaly mnohé náramné náprstníky.

Ráno jsme vyrazili na hlavní místní atrakci — Kossdalsvingane. To je stará, již nepoužívaná silnice, která sedmnácti serpentýnami překonává 175 metrů výškového rozdílu. Myslím, že to bylo poprvé, kdy jsem se odhodlala v Norsku řídit. Sid měl navigovat, a protože jsme neviděli žádné příhodné parkoviště, nechala jsem se vyhnat po místní komunikaci uzoučkými serpentýnami, kde i protijedoucí Norové vyčkávali v zatáčkách, nebo do nich zacouvávali. Když to vypadalo, že budu už potřetí zacouvávat do té samé serpentýny, měla jsem sto tisíc chutí prostě utéct — a zřejmě to na mě bylo vidět, protože protijedoucí auto raději vycouvalo do kopce, než by řidič sledoval mé marné snahy vejít se s velkým Volvem do výhybny. Naštěstí pak byl Sid ochoten přiznat porážku, sjet dolů a zaparkovat u školy v Hosangeru. Tam odtud to byl jen kousek pěšmo po silnici, než se nám podařilo odbočit na onu starou, neprůjezdnou, štěrkem a pískem vysypanou cestu na Kossdalen. Bylo docela vedro, navíc v Norsku je mnohem vyšší vlhkost vzduchu, než na co jsme zvyklí z Wyomingu, takže jsme byli rádi za to, že jdeme příjemným lesíkem. Přesto jsem funěla a strašlivě se potila a připadala si úplně nemožná, když jsme potkávali vesele zdravící čilé Nory, kteří si libovali, jaký to je krásný den a že konečně mají pořádné léto.

Vyhrabat se pak do sedmnácti serpentýn nebylo kupodivu tak zlé — zvlášť když se člověk mohl vymlouvat na to, že musí zhusta zastavovat kvůli focení. Pod serpentýnami je jezero a za jezerem se časem objeví fjord, takže fotit bylo skutečně co, nebyla to JEN výmluva. Nahoře nad zatáčkami jsou lavičky a možnost si odpočinout a kochat se vyhlídkou na zdolaný výstup. Nebyli jsme na téhle procházce zdaleka sami, občas se vynořili další turisté a to jak zespodu, tak i shora, kde je také parkoviště, ale bylo to stále v hustotě, kdy se lidé zdraví a zakecávají.

Hosanger: užíváme pohostinství Mjøsvågen Landhandleri.

Hosanger: Yeti Carol se ovšem důkladně věnovala fjordenu.

Cestou dolů se nám poněkud zatáhlo, sice ani moc nepršelo, ale bylo o to dusněji. Hroch se zmiňoval o jídle a já mu navrhovala, že jsem viděla dole v Hosangeru odbočku na jakémusi café a nějaké další jídlo a koupaliště. A tak jsme se ocitli v Mjøsvågen Landhandleri, kde jsme dostali pizzu a pivo. Jestli máte pocit, že jsme v Norsku neustále pili pivo, tak ho máte správně — ale zmiňuji se o tom hlavně proto, že pivo (a alkohol obecně) je skutečný sváteční luxus, když vás jedno vyjde na deset a více dolarů. Takže jsme si to jedno pivo denně snažili užít. V Landhandleri — což je něco na úrovni českého venkovského konzumu (v americkém kontextu pak general store) tedy i vařili jídlo a točili pivo — a měli tam zastřešenou terasu. A protože je to NORSKO, tak terasa byla zastřešená průhlednou krytinou — asi aby si hosté užili denního světla a nepršelo na ně — ovšem v dusnu a vedru tvořila taková střecha skutečný skleník. Toužebně jsem hleděla na děcka vrhající se z břehu na druhé straně přístavu do moře a zrodil se plán na koupačku. Když jsem pak na záchodě objevila, že je možno se na místě za 25 NOKů (dva dolary padesát) nejen osprchovat, ale i použít zde přítomnou pračku — bylo rozhodnuto.

Bergen Fløyenbanen: lanovka byla ten den pod tlakem tří výletních megalodí.

Bergenský starý přístav z vyhlídkové plošiny na Fløyen. Je vidět jedna z obřích turistických lodí.

Odjeli jsme na hotel nafasovat plavky a špinavé prádlo — a po domluvě v obchodě, že nemáme VIPPS systém, ale že jim rádi zaplatíme v hotovosti, jsme naládovali pračku a šli se koupat. Koupaliště má vybudované písečné brouzdaliště, ale pokud jste odvážní, můžete skákat rovnou do fjordu. Takhle ve vnitrozemí nám přišla voda mnohem teplejší než ve Fisteru. Před koupalištěm je záchodek, všude posekaná travička, a nikde søppel bordel, prostě nádhera. Vrátili jsme se ale záhy k pračce a snažili se vymyslet, jak tuto přimět, aby sušila. To se nám nakonec podařilo jen částečně a asi po hodině nám došla trpělivost; vyrvali jsme ještě stále polomokré věci z horké pračky a doufali, že to doschne na pokoji. Přiznám se, že sušící teplota mě docela zaskočila — měli jsme tam spoustu sportovních trik a podobně citlivých věcí. Nicméně zdá se, že prádlo přežilo a nakonec i na pokoji do rána doschlo (což je v norské vlhkosti docela zázrak).

Fløyenské panorama Bergenu s vagónkem Redhette (Zrzka).

Na středu jsme měli naplánovanou návštěvu Bergenu. Naši kamarádi tam byli den či dva před námi a doporučovali Bryggen — oni jsou zjevně kulturnější a jezdili i po památkách typu pevnosti či kláštery. Nám se nechtělo někde se zavírat v barákách, když byly tak krásné dny. Přiznám se, že se mi nechtělo ani do Bergenu jako města, asi už je ze mě stoprocentní vidlák. Hroch mě ale nalákal na lanovku s vyhlídkou s tím, že na vršku mají kozenky — a jezero, na němž se dá jezdit na kánoích.

Fløyen: ty jsi mi ale krásná kozenka.

Fløyen: nezralá cloudberry neboli moruška.

Do Bergenu to bylo kousek — ale o to víc času jsme strávili hledáním parkování — první parkoviště, do kterého jsme vjeli, zřejmě patřilo nějakému hotelu, a stejně v něm nebylo místo; až na druhý pokus jsme našli to pravé. Tam odtud to byl kousek k lanovce, kde ovšem stála šílená fronta. To se dalo čekat, neb cestou jsme viděli v přístavu tři olbřímí cruise ships. Naštěstí to docela odsejpalo a za chvíli jsme se tísnili ve vagónku s dalšími turisty. Vláček nás vyklopil na vršku Fløyen, na obrovské vyhlídkové plošině, mezi stovky, možná tisíce turistů. Po poklidné romantice Fjordslottetu to byla docela rána. Nafotili jsme si krásnou vyhlídku na Bergen a probrodili jsme se kolem hudebního programu, kde jakési holčiny strašně falešně ale o to hlasitěji cosi pěly. Turisti posedávali kolem a tleskali, inu proti gustu... Můžu poreferovat, že kozenky skutečně na Fløyen mají — jsou velmi ochočené, či spíše netečné, ale nechaly se drbat na bradách a lichotit, jak jsou krásné kozenky. Pak jsme šli hledat ono jezero s kanoemi. Mno, takový malý rybníček a na půjčení loďky šílená fronta, takže jsme to vzdali a koupili si ve stánku zmrzlinu.

Bergen: našli jsme tu krásné zadní uličky.

Bergen: historický kostel Korskirken.

Po nanukách nám ale zbyl søppel, který jsme se pokusili vhodit do elektronické samokompaktující odpadní bedny, která ovšem po zmáčknutí čudlíku, místo aby otevřela hubici na søppel, jen zlostně hučela. Povážlivý Sid se vydal do stánku pro radu a pomoc, načež se mu dostalo poučení a obyčejného odpadkového koše, jenž i oni sami používají, drživše odstup od pokroku. Od stánku vedly turistické značky do různých míst — zdá se, že tento kopec je výchozím bodem pro různé túry — viděli jsme i lidi sbalené zjevně na několik dní. Vlastně mi přišlo, že to mají místní dobře zařízené — dojedou na konec lanovky a tam odtud můžou šlapat na výlety. My jsme zkusili popojít kousek do lesa, ale záhy jsme se vrátili. Měla jsem na nohách sandály, a to zjevně není dobrá obuv do norských bažin. Ale aspoň jsme viděli "multe" neboli cloudberries (česky prý ostružiník moruška) — speciální severské ostružiny.

Bergen: hansovní blok Bryggen, a nahoře na obzoru vyhlídka Fløyen.

Bergen: bryggenská honosná průčelí vedou na zadní dvorky se starými obchody.

Původní plán byl, že z Fløyen sejdeme pěšky, ale překážkou se ukázaly být opět moje sandály, do nichž mi neustále zalézal drobný štěrk z cestiček — takže jsme zbaběle zvolili jízdu dolů lanovkou. Zkusili jsme se trochu projít městem, vlezli jsme i do slavného hansovního okrsku Bryggen, ale nějak nám to přišlo všechno příliš zaturistované. A já toužila po klidu "naší" plovárny na Osterøy. Dodnes přemýšlím, jak vysvětlit, že se mi líbilo na tak obyčejném místě jako Osterøy — ale asi proto, že jsem si tam nepřipadala jako turistická ovce. Lysefjord je nádherný, leč plný turistů, a Bergen už je celkově šílený. Na Osterøy jsme představovali výjimku — letní personál hotelu a restaurací pocházel ze zahraničí, ale hosté byli Norové — kteří se s námi dávali přívětivě do řeči; měli jsme tam pocit, že jsme v norském Norsku a ne na stoosmdesáté světové turistické atrakci. Asi sedmiletý chlapeček na koupališti na nás varovně pokřikoval, že "klegg" (ovádi) a vůbec nebyl problém mu rozumět. A celý systém malých silniček, podivných místních hospůdek a občerstvení a konzumů, minikoupaliště a podkrovní pokojíček a letní počasí — to všechno mi evokovalo spíš "prázdniny" a pohodu, než turistickou honbu za zážitky. Přidejte k tomu, že jsme ten večer šli na pivo s recepční Vanessou, která neměla službu, a pocit prázdnin byl vlastně úplný.

Hosanger: naše koupaliště, kde zátoka Lusavågen mění jméno na Mjøsvågen.

Fotlandsvåg: pozdní západ slunce od Zámečku.

Gangstø: kopec Klubben (352 m) se zrcadlí v Austrevatnet.

Zřejmě i to hrálo svou roli, a tak jsme si prodloužili pobyt ve Fjordslottetu — a nehnali se dál na sever k Trondheimu nebo na východ do národního parku Folgefonna — protože nám přišlo, že bychom vlastně spoustu hodin proseděli v autě a pak neměli dost času na to vlastní místo. Kamarádi se přesouvali právě k Folgefonně, ale i oni stíhali jen návštěvu historického Rosendalu. Náš děda básnil o tom, jak kdysi byl v Norsku na zájezdu kdesi na nádherné náhorní plošině u Bergenu, a tak jsme zkusili najít, co by tím tak mohl myslet — a vyšla nám Hardangervidda — což jsme měli skoro po cestě do Osla, takže i tak jsme vyšetřili na ty extra dny v Zámečku.

Fossen: Carol měřítkem u místního tajného Vodopádu s velkým V.

Expedice Fossen: llama obdivuje údolí Vassdalen a stejnojmenné ostrůvky.

Otázkou bylo trochu, co budeme dělat další den. Ostrov nabízel spoustu krásných výšlapů na kopce s vyhlídkou, ale ve třiceti stupních jsme si fakt nedokázali představit, jak se škrábeme tundrou v plném slunci někam na vrchol. Nakonec jsme našli Fossen — místní Vodopád (s velkým V) — a rozhodli se to zkusit. Řídila jsem já, Sid měl navigovat. První zrada byla v tom, že i na tomhle jen středně velkém ostrově jsou dvě vesnice jménem Kleppe. Nicméně vybrali jsme tu správnou a za chvíli balancovali na superúzkých silničkách, které vypadaly, že užuž skončíme někomu na dvorku nebo rovnou v kuchyni. U začátku cesty k Vodopádu nebylo ani parkoviště, ani žádný ukazatel, ale Hroch tvrdil, že podle GPSky je to ono. Vedla tam zarostlá polňačka, tak to nevypadalo tak zle. Pak se ale polňačka ztratila a my stáli pod příkrou strání (jiné snad ani v Norsku nemají) a zvažovali, co dál. Nakonec jsme se nějak vyškrábali a na chvilku našli náznak cestičky. Zmizel v první bažině. Udržovali jsme směr podle GPS a brodili se dál. Po asi hodině bloudění jsme našli stezku, která dokonce vypadala, že ji vyšlapali lidé, a ta nás nakonec dovedla k řece. Vodopád byl na norské poměry malinký a museli jsme se zase prodrat pralesem, abychom se dostali pod něj. Přestože tento výlet jsme odšlapali ve stinném lese, byli jsme totálně zplavení, takže nám přišlo takhle osamělé, opuštěné místo vhod — mohli jsme se svléknout a trochu se opláchnout a ochladit, aby nás z toho vedra nekleplo.

Sørfjorden: fjord s ostrůvkem Ulvsnesøy u Bruviku se jmenuje prostě Jižní.

Hosanger: naše dny na Ostrově takto končívaly v Mjøsvågen Landhandleri.

Fjordslottet: loučíme se s historickým večeřadlem v Zámečku.

Představovala jsem si, že cesta zpět bude jednodušší. Asi si dokážete představit, jak to dopadlo. Proradná stezička zase zmizela a my se jak dva Jóžini z Bážin brodili norskou divočinou — měl to být jen asi kilák a půl, ale připadali jsme si, jako kdybychom šli k pramenům Amazonky. Ušetřím vás dalších komentářů, natož pak citátů z této cesty, ale nakonec jsme našli auto — a rozhodli se, že nepojedeme zpět přes zrádné Kleppe, nýbrž přes MĚSTO na pobřeží. Takže: ony superúzké silničky jsou v Bruviku obohacené o domy po obou stranách — často s auty zaparkovanými ve vyhýbacích pruzích. Pokud po jedné straně NESTOJÍ dům, tak tam pro změnu SPADÁ útes rovnou do moře. Vsadím se, že takovouhle drsňárnu nemají ani v té Amazonii.

Přes všechna úskalí se nám ale výlet k Vodopádu líbil — hlavně tím, že tam nebyli vůbec žádní lidé, přestože je to krásné místo. Ale museli jsme se rozloučit s prázdninovým pobytem — vykoupali jsme se na koupališti, dali si pivo v Landhandleri — a nakonec slavnostní večeři v Zámečku. Doposud jsme v něm (kromě pravých norských snídaní) nejedli, protože večer mívala restaurace narváno a taky, co si budeme namlouvat, byla z těch dražších. Mně přišlo trochu líto, že odjíždíme, ale ještě nás čekaly hory, vodopády — a Hardangervidda a ledovec — od kterých jsme si slibovali trochu ochlazení.