Kluci rostou jako z vody.

Seznámení se stájovým kocourkem.

U dvojčat Večernice bylo potřeba zajistit odrohování. I zatnula jsem zuby a zaplatila znovu návštěvu vetky. Ta při kontrole kozlíků konstatovala, že Rocket má stafylokokovou dermatitidu a zanechala mě s lahvičkou penicilinu a zásobou stříkaček a jehel. Nezbývalo mi, než se naučit píchat podkožní injekce. Do toho jsem se snažila používat malé jehly, abych kůzle nestresovala tím, že způsobím velkou díru v kůži, ale drobné jehly se více ucpávaly, takže situace, která nemá úplně ideální řešení.

Tři dny po Rocketovi jsem zpozorovala stafylokokové puchýřky u Pluta, takže jsem penicilin musela začít dávat i jemu. Znamenalo to mít ráno a večer k dispozici pomocníka, který buď bude kůzle držet, nebo píchat, protože já mám jen jeden pár rukou. Tohle jsou situace, kdy jsem nesmírně vděčná za Lisu. Lisa chce být sestrou na veterině, a jako jediné z rodiny jí nedělá problém ošetřovat zvířata. Ani ji nevyvede z míry plačící čtyřkilové kůzlátko. Lisa se se mnou střídala v píchání injekcí a držení kozlíků. Tom zvládal kozlíky podržet, ale injekci by nepíchnul. Podobně stájníci, které jsem navelela jako pomocníky při ranních medikacích ve všední dny, kdy Lisa byla ve škole.

Měsíc starý Casper se už nevejde na lidský klín.

Casper si užívá společnosti bratrance Pluta.

S Lisou máme vůbec štěstí. Někdo musí brát pubertální dcerky do obchodních center a módních a kosmetických salónů, aby byl cool rodič. Já dceru beru třeba k ošetřování prasklého místa vakcinace, ze kterého se valí bílý hnis (jak se stalo Lékorce), nebo ke kozím porodům, případně jí dovolím píchat injekce. A někdy nás Lisa skutečně zachraňuje. Jako to ráno, kdy hned po příjezdu na mě volala velmi zoufalá stájnice Trudy, že poník Toby má něco šíleného s okem, že se na to nemůže podívat a jestli bych se nemohla podívat já. Musím říct, že při pohledu zdálky na krvavou kouli velikosti tenisáku, která visela koníkovi z hlavy na místě oka, se mi udělalo poněkud nevolno. Bližší pohled ukázal, že to není "vypadlé oko", ale "jen" obrácené a neuvěřitelně oteklé spodní víčko. To už bychom asi jedna i druhá zvládly vykapat, ale jen proto, že se to "musí udělat". Lisa vykapávání brutálně zaníceného oka považovala za zajímavé.

Slepice Vanilka se nejspíš sama považuje za kozu.

Kluci byli na sebe řádně pyšní, když poprvé dokázali vylézt na obrovský pařez.

Ale zpět ke kůzlatům. Tím, že nám přibyl na medikaci i Pluto, potřebovala jsem vícero jehel. I domluvila jsem se s veterinářkou, že si k ní dojedu věci vyzvednout (penicilínu jsem měla plnou flašku). Vzhledem ke karanténě to probíhalo jak ve špatné gangsterce. Představte si, že auto se plíží pomalu ulicí, hledá adresu. Když ji najde, zaparkuje, z auta vyběhne osoba s šátkem přes hubu a v rukavicích, dojde k mrtvé schránce u rohu domu, z té si vyzvedne jehly a stříkačky, a vzápětí ujíždí z místa činu. Bylo by to děsně vtipné, kdybych gangsterské oblečení neměla z nutnosti — a to ani ne kvůli sobě, ale kvůli tomu, abych ochotné veterinářce neudělala nějaký průser, aby jí nenapráskali sousedi, že k ní chodí lidi bez roušky.

Bohužel tímto naše trápení kozlíků nekončilo — za týden se dermatitida vrátila znovu, a pak i potřetí. To už jsem přidala i umývání zadků (dermatitida se projevuje především na holých místech) kůzlat a vemene Večernice desinfekcí, s tím, že pokud to tentokrát nezabere, tak se budou muset udělat odběry a řešit infekci cíleně. A celou dobu jsem se děsila, že to od kluků chytne Večernice — té bych píchla penicilin jednou — poprvé a naposledy. Lisa to komentovala slovy, že úplně Večernici vidí, jak si vykloubí čelist jako had a sežere mě při druhém pokusu zaživa. Naštěstí je dermatitida spíš projevem slabé imunity (stafylokoky máme na kůži všichni, ale jen oslabeným jedincům se stane, že se namnoží), takže jsem nebyla sežrána herdek-kozou.

Rocket se schovává za staršího bratra.

Kůzlata, kytičky, jaro.

Kromě dermatitidy se kozlíci měli k světu, a nadšený Casper měl konečně kamarády na blbnutí. Sice si občas snažil zachovávat důstojnost (o celý týden!) staršího a většího bratrance, ale pak se vrhal do víru trkání a přetlačování a honění se po stájích. A protože Casper strávil první týden života na klínech různých dobrotivých lidí, stále považoval lidský klín za své výhradní místo, a dvojčata zásadně od lidí vytlačoval. Nic nepomáhalo mít více pomocníků — kůzlata nežádala každá svůj klín, ale všechna ten jeden. Překvapilo mě, že kůzlata ale i spolupracují. Když jsme šli z vycházky (pro kluky) alias pastvy (pro dospělé kozy) tuhle domů, Casper se zasekl při lítání po špalcích a zmeškal stádo. Zacházela jsem už za roh stodoly, když se Rocket a Pluto zastavili v zatáčce a začali hrozně ječet. Jejich máma byla před nimi, takže jsem chvilku nechápala, proč na dospělé kozy tak zoufale řvou — ale jim chyběl bratranec a vysloveně upozorňovali zbytek stáda, že je třeba se zastavit a řešit ztracené kůzle. Takže přesto, že se občas perou, považují se za kamarády a hlídají jeden druhého.

Casper získal fanclub s širokou základnou, a tak se objevili první zájemci o něj. Nakonec jsem Caspera prodala stájnici Trudy, protože mi přišla jako nejvhodnější osoba. Casper ji, zdá se, taky miluje, a pochopil, komu patří — za Trudy chodí, Trudy ho může odnést od mámy bez protestů a celkově se zdá, že si rozumějí. Já jsem tím získala osobu, v jejímž zájmu je, aby se Casper a potažmo všechny kozenky měly dobře a kdo chodí kontrolovat chlívek a výběh i mimo službu.

Kůzlata jedí čím dále tím více tuhé stravy - i když s velkými lupínky stále ještě bojují.

Na pastvu!

Mezitím se mi rozrostla menažérie o slepici Vanilku. V chlívku se mi množily mouchy a komáři, a s kůzlaty se nedá hmyz řešit nějakými repelenty a ani mucholapkami (kůzlata všude vlezou a do všeho se zamotají), takže jsem se rozhodla pro vpravdě bio metodu likvidace much. Napřed jsem zkoušela různé kombinace slepic, v domnění, že by bylo dobré mít slepice alespoň dvě. Některé slípky u kozenek nešťastně pobíhaly kolem plotu a hledaly díru zpět k hejnu. Jiné slepice zase byly příliš divoké a byl problém je ráno odchytit, aby šly do kozího výběhu, a večer je vrátit naopak k hejnu. U koz slepice nemají slušné místo na přespání, a navíc si myslím, že je rozumné, aby zůstaly formálně se svými kolegyněmi, plus potřebují taky slepičí krmivo, které je pro kozy toxické. Během zhruba týdne jsem si všimla, že Vanilka se potlouká kolem dvířek a čeká na vpuštění ke kozám. Zkoušela jsem k ní přidat nějakou kámošku, ale Vanilka všechny ostatní slepice z chlívku vyhání — tak tam teď chodí sama. Máme to zmáknutý — ráno pustím kozy z chlívku a slepici ze slepičího výběhu ven. Všichni se proběhnou a když jdu zavřít kozy zpět, Vanilka si buď nastoupí sama, nebo se nechá bez problémů odchytit a odnést. Přes den se Vanilka důležitě přehrabává v chlívku a kozím výběhu, nebo si jde schrupnout s kozama na balík slámy — a večer se zase nechá přesunout ke slípkám. Jediný problém byl, než jsme zjistili, že zanáší do přístřešku na seno; vejce mezi balíky sena či slámy se nehledají úplně snadno.

Dalším členem stáda se stal kocourek Jay, alias Hugo (myslím, že má víc jmen, ale teď si nevzpomenu). Jay do stájí přibyl na podzim se svým bratrem; bohužel jeho bráška se ztratil. Jay ho hledal a plakal po celých stájích, čímž oblomil srdce majitelky, stájníků, koňáků i moje — takže ho teď všichni krmíme a obveselujeme a hrajeme si s ním. Jay se ke mě přidal na kozí pastvy — nakonec když může být ovčácký pes... Kocourek napřed očichával trávy a keříky a bylo vidět, že se hooodně diví, co na tom ty kozy mají. Večernice zase zkoumala myší díru a nechápala, co je na tom zajímavého. Když se narodil Casper, byl Jay vysloveně nadšený, že přibylo další mládě, a zkoušel si s Casperem hrát. Společnou řeč ale moc nenašli — Casper se neumí pohlavkovat, a kocour zase nechápe princip trkané. Ale aspoň se kocour s kůzlaty tolerují, a dokáží být ve své vzájemné blízkosti. Dospělé kozy kocoura pořád odhánějí, ty jej nikdy nepřijaly.

Casper je drzý až vyzývavý.

Brownie drží, zatímco Casper pěkně funí.

Jay je podzimní kotě, na jaře se dostal do stádia, kdy by ho bylo potřeba vykastrovat, ale díky karanténě měli veterináři tyto "volitelné" úkony zakázané. Začátkem června si ale kocour poranil oko, takže ho nakonec majitelka stájí Toni k veterináři dostala. Ten našel, že má Jay pod víčkem zapíchnutou travní osinu, takže ještě že šel, jinak z toho mohl mít ošklivou polízanici. Jaye jsme od veta vyzvedávali s Tomem, chudák byl ještě napůl pod narkózou, takže alespoň cestou domů v přepravce neječel. V kůlně měl připravenou prostornou klec — s kornoutem kolem krku (kvůli kastraci) jsme ho nemohli vypustit ven. Navíc měl předepsanou mastičku do oka a prášky proti bolestem, takže jsme ho potřebovali mít po ruce na ošetření. Jay byl v kleci nešťastný, lezl zevnitř po mřížích, ale za celou dobu nikoho nepoškrábal a když se dostal na svobodu, tak stále za námi důvěřivě chodil.

To už byly našim kůzlatům skoro dva měsíce a začalo být evidentní, že i kozlíky bude potřeba vykastrovat. Kozlíci jsou v osmi týdnech dospělí — ve smyslu plodní — a hormony s nimi cvičí. Vcelku se nebojím toho, že by oplodnili některou z velkých koz — ty na ně zvědavé nejsou a už vůbec ne uprostřed léta, mimo sezónu. Bohužel mladí nadrženci jsou velmi otravní, a můžou si vykoledovat klidně i ošklivý úraz od naprdnuté staré kozy.

Casper má novou paničku.

Některé kozy jsou tak líné, že si k jídlu klidně lehnou....

U koz to funguje podobně jako u koní. Mámy jsou velmi přísné a netrpí nikomu nekázeň nebo nějaké voloviny. Odvážila bych se dokonce říct, že nemají vůbec smysl pro humor. Takže nakonec ten, kdo nejlépe snášel výstřelky puberťáků, byl starý mrzout a netýkavka hňupík Brownie. Když si na něj Casper vyskakoval, tak si s ním Brownie vysloveně hrál, přestože by mladého drzouna dokázal doslova převálcovat. Nechal Caspera chvíli vyzývavě poskakovat a pak se po něm ohnal hlavou — ale trkanec vždycky skončil centimetr od Casperovy hlavy nebo měkkého břicha. Zkrátka Brownie ho nikdy nenapálil! Občas se s Casperem přetlačoval — ale opět — Brownie má nejméně čtyřicet kilo, Casper bratru osm — teoreticky by to mělo vypadat jako souboj tanku s kočárkem — ale Brownie držel na místě a nechal Caspera supět a snažit se. Brownie není zrovna moje oblíbená koza, je nedůtklivý a tupý (žere papíry a igelity a odpadky), ale tímto si mě velmi získal.

Nicméně zpět ke kastraci. Moje dvorní veterinářka se nacházela stále na Novém Zélandu, což prostě byl průšvih. Jsouc původem z Nového Zélandu, vetka se všechno učila na ovcích a když máte stádo ovcí, tak úkony typu kastrace musí probíhat rychle, nemůžete se crcat s každým beránkem hodinu. Veterináři tady u nás se ohánějí tím, že zákroky mají být humánní a v narkóze. Osobně s tím nesouhlasím, protože narkóza se ukázala u kůzlat sama o sobě stresující. Napřed injekce, pak kanyla, pak teda je kůzle uspané na vlastní zákrok. Probudí se dezorientované, žíznivé, klidně až hodinu ho neposlouchají nohy, což je pro lovnou zvěř stres jak blázen. Upálit růžky bez celkové narkózy jistě příjemné není, ale zabere to pár vteřin, a s lokální anestezií je kůzle u mámy za pár minut. To samé kastrace "gumičkou". Otázka pár minut a injekce s analgetikem, a kozlík normálně běhá, navíc nemá otevřenou ránu.

Pluto a Rocket.

Ovčáckého psa může mít každý...

Díky komplikacím s covidem jsem navíc musela kluky vézt až do Gilroye, takže vytáhnout od matek, nacpat do přepravek, projet 40 minut do Gilroye, tam každý půl hodiny kastrace (celkem tedy hodina a půl) a čtyřicet minut zpět. Tj. tři hodiny bez mámy, celková anestezie, otevřená rána. Zagumičkování by zabralo deset minut a nemuseli bychom jezdit na kliniku. Mám podezření, že nejde vůbec o humanitu zákroků, ale o to, že odpálení růžků nebo gumičková kastrace stojí něco kolem padesáti dolarů, zákrok s anestezií tři až pětkrát tolik.

S Tri County v Gilroy jsem navíc udělala špatnou zkušenost. Když jsem při odjezdu prosila, jestli by mi nemohli pro kluky dát banamine, abych jim mohla další den píchnout něco na bolest, bylo mi sděleno, že to nejde, a že budou v pohodě. Další den v pohodě skutečně nebyli, tři nahrbené hromádky neštěstí, s ocásky staženými mezi nohama, křečovitě postávající někde v koutě, bojící se lehnout si. Casper byl na tom nejhůř, ten ani nejedl. A to byla sobota ráno. I volala jsem do Gilroye, nakonec uznali, že teda možná by mi dali něco pro Caspera, když si pro to dojedu. Pak mě osvítilo a napsala jsem své náhradní vetce v Santa Cruz (třetinová vzdálenost) a přestože byla sobota dopoledne, tak mi banamine slíbila. Předala mi devět injekcí s tím, ať nad tím vůbec nepřemýšlím a prdnu první dávku všem — holt z kastrace nikdy není nikdo obzvláště nadšený — a další dny se uvidí.

Dvě hromádky neštěstí po návratu od veterináře.

Pasáček.

Kluci po první injekci skákali jako by se nechumelilo, následující den byli méně skákací, ale rozhodně ne vystresovaní, takže jsem je už další dávkou banaminu netýrala. Ovšem proč mi nemohli dát záchytné analgetikum hned na klinice, to dodnes nechápu. A dále abych si přisadila k té humánnosti — předchozích deset kozlíků jsem viděla zagumičkovaných, JEDEN byl další den v bolestech, ostatní v pohodě. U chirurgické kastrace byli v bolestech všichni tři.

Po týdnu si Lisa všimla, že Plutovi rána krvácí, takže jsme ošetřily — a já volala vetce. Prý je to u otevřené kastrace normální, a dokonce žádoucí, aby se rána sama čistila. Hmmm. A prý mi to měli na klinice říct a dát v instrukcích. Když jsem pročetla instrukce, tak tam stálo, že kozlíci nemají týden skákat. Což je fakt u kůzlat rada nad zlato. Vyplývá mi z toho, že příště se budu muset lépe připravit a zvířata si odrohovat a vykastrovat zřejmě sama. Ušetří mi to několik set dolarů a kůzlatům zřejmě spoustu stresu.