Nástup

První únorový víkend čekaly Lisu voltižové závody. Takové vlastně na zkoušku — cvičilo se jen v tělocvičně, na barelech, ne na živých koních, a závody nebyly registrované s AVA a komentované. To znamená, že výsledky se nepočítají do soutěžní tabulky a týmy dostanou od rozhodčích slovní hodnocení, čili se můžou poučit, kde dělaly chyby a v čem se zlepšit. Jediný problém se závody byl čas a místo. Lisa potřebovala být v osm ráno v Petalumě. Ono město není zas tak daleko, ale musí se tam bud přes San Francisco, nebo dokola celé Zátoky — oba případy znamenají zcela nevyzpytatelnou dopravní situaci a cesta může zabrat cokoliv mezi dvěma a pěti hodinami, a to i v sobotu brzy ráno.

Volná sestava - Katniss Everdeen.

Rozhodli jsme se proto zamluvit hotel v blízkém Novatu, a vyrazit v pátek v poledne, před masovým odjezdem na víkend. K našemu šoku nám cesta trvala jen dvě hodiny, takže jsme se ve čtyři odpoledne náhle ocitli v cizím městě a neměli co dělat. Vyřešili jsme to výletem na zmrzlinu, do knihkupectví a nakonec na večeři. Vyhlídnuté sushi ovšem v pátek večer vyžadovalo rezervaci a poměrně nafrněný číšník nám sdělil, že bez rezervace budeme čekat tak hodinu a půl na stůl. Takže jsme se odporoučeli do sousední thajské a pak tedy do našeho neutěšeného hotelu. Vybírali jsme naslepo a dle ceny a nebylo to úplně ideální.

Povinná sestava.

Snídaně na hotelu byla mizerná, cereálie a nějaké balené věčné bábovky, ale tak alespoň to kafe a mlíko jsem tam dostala. Není divu, že tímhle stylem jsme byli v tělocvičně místní střední školy mezi prvními. A nastala nejpracnější fáze závodů, všechny holky učesat. Lisa si mohla nechat růst dlouhé vlasy až v okamžiku, kdy se o ně byla schopná sama postarat, a tak jsem zcela nepolíbená česáním různě rafinovaných účesů. Musela jsem od trenérky Ashley dostat školení a stejně jsem poslední fázi drdůlku nechala na ní.

Po Lisině povinné sestavě už Tom se Sidem lezli po zdech, respektive se chtěli zase zašívat v autě, a rozhodli jsme se v přestávce před Lisinou volnou sestavou dojet na skutečnou snídani. Našli jsme malou kavárnu s krásnými akvarely krav a koz — a s živými kozami, modelkami kreseb, pasoucími se přes ulici, což nás velmi potěšilo. Pořád je tu ještě znát, že civilizace je jen lehký povrchový nátěr, navátý úspěchem Křemíkového Údolí, ale jen pár mil za San Franciscem se vám budou před kavárnou pást kozy...

Alenka v Říši divů.

Lise jsme dovezli ze snídaně kakao a snažili se ji ukecat, že by měla něco sníst, nebo se alespoň oblíct, protože lítala v nevytápěné tělocvičně (ráno mrzlo) jen v dresíku. Lisa ale zjevně fungovala na adrenalinové zásoby a byla celá rozradostněná, a i ruce (které mně ve třech vrstvách oblečení mrzly) měla teplé.
Zůstali jsme na Lisin volný program, o kterém se doma tvářila záhadně a tvrdila, že je to překvapení. A taky bylo. Lisa měla jako téma Katniss z Hunger Games a její volná sestava bylo skutečně krátké baletní představení s dějem a náplní, ne jen gymnastická sestava na plechovém "koni". Zdá se, že holky se silně podílejí na choreografii, která pak odráží jejich osobnost a silné stránky.

Čekala nás zase dvouhodinová pauza před vystoupením Lisina týmu, a tak jsme se vypravili — pro změnu — na oběd. Lisa s námi nemohla; trenérka nechtěla, aby se jí holky rozutekly, ale slíbili jsme jí přivézt lososové rolky. Bohužel sušárna vedle ranní kavárny, kterou jsme měli vyhlídnutou, neotevřela (byť dle otevíračky na dveřích měla) a tak jsme museli hledat dál po Petalumě. Naštěstí v době chytrých telefonů to není tak složité. Složitá asi byla naše objednávka, páč ji servírka popletla — ale asi to bylo dobře, protože kromě rolek s lososem jsme Lise vezli ještě zbylé unagi (pečený úhoř). Lise nejspíš došly zásoby adrenalinu, protože sbalila obě krabičky a vzápětí jejich obsah vdechla během pár minut.

Alenka v Říši divů.

Ashley musela holky odpoledne opustit, protože jela na pohřeb, nicméně pověřila Lisu tím, aby tým hlídala. Lisa je nejstarší a největší a také asi nejzarytější a nejzodpovědnější, takže holky neustále sháněla a nutila pilovat sestavu. Musím říct, že když jsem je viděla při nácviku, tak mi to přišlo dost zoufalý. Holky měly problém vyšvihnout se na koně, pak různě padaly, zapomínaly figury a tak. Když ale pak byly na place s rozhodčími, tak to vyšvihly bez zaváhání a v podstatě bezchybně (alespoň pro mé laické oko) a druhé místo v týmech si zcela zasloužily.

Mezitím jsem pracovala na zasušení Večernice. Dle rad zkušenějších chovatelek dostaly kozenky dietu, jen travní seno s minimem granulí a zrna, a prodlužovala jsem intervaly mezi dojením z čtyřiadvaceti hodin na šestatřicet, osmačtyřicet až dvaasedmdesát. Do toho jsem začala zjišťovat, zda by kozám někdo odborně nezastříhnul paznehty. Kozám "nehty" postupně rostou a když je nestíhají obrousit, tak se obtáčejí kolem prstů a nebo rostou příliš dopředu, takže koza pak má takovou "lyži". V obou případech se pod to chytá špína a hnůj a může to způsobit záněty; a pokud je nehet moc přerostlý, tak to může i deformovat postavení nohy. Já své kozy průběžně stříhám, ale marná sláva, jsem cíťa a bojím se stříhnout moc. Plus ze stájových koz si troufnu tak na Brownieho, ale na kozu sánskou Sheilu ne, a rohatá (tudíž ozbrojená) Hazel je postrach okolí. Kovář pravil, že kozám pedikůru provede za dvacet dolarů kus, netvářil se znepokojeně ani na můj popis Hazel, tak jsem s Toni (majitelkou stájí) domluvila, že ostříhá i její kozy.

Tom a Večernce.

Kovář Michael mi ale pak sdělil, že pošle svého učedníka Jareda, a to mě trochu znepokojilo. Jared je takový mladý usměvavý dlouhán, a trochu jsem se obávala, aby ho kozy nějak nezmasily. Nicméně po příjezdu se tvářil jako že nebude problém, tak jsem ho nechala dělat, co umí. Moje kozenky a nakonec i Brownie jsou naučení na dojicí stojan a úplatky v podobě žrádla. Jared se dal do práce, chválil kozy (i Večernici!) jak jsou dobře vychované a hodné — a když ztrácely trpělivost s procedurou, tak jim Jared zpíval. Představte si tu situaci, jarní den, zelená travička a kovář zpívající kozenkám.
Nevím, jestli to Jared dělá intuitivně nebo promyšleně — já zpívám Nedovi v lese z několika důvodů. Jednak mě Ned slyší (koně si na záda nevidí), za druhé doufám, že tím plaším pumy a za třetí — když člověk zpívá, tak musí pravidelně dýchat a uklidní se tím, čímž uklidní i koně. Zpívat kozenkám mě ještě nikdy nenapadlo, ale fakt to na ně fungovalo. I později na Sheilu a Hazel. Takže teď mají všechny kozy krásnou pedikůru, lépe se jim chodí a já mám zážitek.

Kolem stájí se nám neustále potlouká divá zvěř.

S Nedem jsem absolvovala hodinu drezúry. Ned je v horách zvyklý chodit dopředu, rovně, často mnoho hodin v kuse. V mých podmínkách se dostanu do sedla tak na dvacet až čtyřicet minut denně a přitom bych potřebovala koně udržet v kondici. Na to se hodí některá cvičení z drezúry — překroky a couvání, které nutí koně držet lépe rovnováhu a trénují břišní svaly. Navíc Neda učíme rozlišovat povely pro přední část těla a pro zadní — je rozdíl, jestli se kůň točí kolem zadních nohou, nebo kolem předních. Jestli zatáčí celým tělem nebo kráčí po diagonále. A hlavně — oba, já i Ned, se sehráváme na jemné povely. Které se pak hodí i k běžným činnostem jako třeba otevírání vrat na jízdárnu ze sedla — kdy musí Ned zastavit tak, abych dosáhla na petlici, následně pak musí udělat pár kroků stranou, abych mohla vrata odsunout do otevřené polohy, pak zacouvat a projít — a pak vrata za námi zase zavřít. Do lesa se nám jemné pokyny hodí na situace, kdy já, se svým 3D zrakem, dokážu lépe odhadnout stav ujíždějícího svahu nebo hloubku louže či bahna, a potřebuju koně vmanévrovat do úzkého průchodu mezi bezedným bahnem a padlým stromem.

Kromě schopnosti a ochoty k jemné manipulaci je zapotřebí také důvěra. Nedoušek se odhodlal svůj život svěřit do mých rukou onehdá i v případě šílených pazvuků linoucích se z lesa. Sice se každých pár kroků ujišťoval, že to myslím vážně a že fakt míříme k pasece, odkud se ozývají skřeky, ale šel. Bubák strašlivě chrastil v křoví a nakonec před námi vylezlo asi třicet krůt a krocanů. Oni jsou to řádně velcí a těžcí ptáci, a nevím, jestli se ten den zrovna namlouvali, nebo naopak prali, ale fakt nadělali hluku až hrůza. V okamžiku, kdy Ned zjistil, že to jsou jen ptáci, tak se briskně začal pást. Nevím, jestli žere ze stresu a nebo měl potřebu machrovat a předvádět, že on se teda vůbec ničeho nebál, ale pasení jsem začala používat na uklidnění. Pomohlo i v případě lesních dělníků prořezávajících husté křoví ve stráni nad cestou. No a pak ten zpěv. Začínám mít pocit, že Ned dokonce čeká, až začnu zpívat, aby se uklidnil a vyrazil do lesa. A nebo prostě potřebuje mít jistotu, že můj kvil odradí všechny pumy z okolí a budeme mít volnou cestu.