Samozřejmě jsme fotografovali vic, než by se do tohoto deníčku vešlo. Ty "další" obrázky najdete v galerii.

Z chodníčku k jezírku Drahokam je vyhlídka na Estes Park a Skalisté hory.

Po zkušenostech s centrem městečka nám začalo docházet, že nejspíš NECHCEME o svátečním víkendu prodlouženém o Den Nezávislosti zkoušet se vůbec dostat do národního parku. Na radu servírky jsme tedy ráno zamířili k Gem Lake. Parkoviště bylo kousek od našeho bydlení a mimo park. Vyvstali jsme tam relativně brzy, ale i tak už bylo dost plno. Na vlastní stezce nás taky čekal nával a vlastní jezero bylo pěkně obsypané, ale lidi se chovali vlídně a přátelsky, a tak to tolik nevadilo.

Obligátní rodinná u děravé skály.

Cestou dolů davy velmi zhoustly a parkoviště přetékalo na příjezdovou cestu. Několik desítek aut stálo v příkopech podél silnice. Nebylo to poprvé, kdy nás překvapilo, že navzdory odpoledním bouřkám lidi vytrvale vyrážejí do hor kolem poledne — kdy je největší vedro a největší pravděpodobnost, že je zastihne špatné počasí. A že špatné počasí ve dvou a půl tisících nad mořem fakt není až tak banální záležitost. Na druhou stranu my jsme si alespoň mohli užít relativního poklidu v ranních hodinách a odpoledne v suchu u Karla hrát karty, pospávat a rekreovat se — a večer vyrazit do víru města (tedy jeho nejméně turistického konce). Objevili jsme tam thajskou restauraci, ovšem vedenou Indy a těžce šmrncnutou do indicka nešetřícího kořením, ale aspoň to byla nějaká změna.

Kde se tumlují turisti, tam jsou čipmanci velmi vlezlí a oražení.

V pondělí jsme zkusili proniknout do Rocky Mountain parku zase pokoutně z druhé strany, ve Wild Basin. Mno, jenom na rangerskou budku jsme si vystáli půl hodiny frontu. Ranger nás zdravil polsky a pravil, že musíme zaparkovat na zimním parkovišti a dojít na začátek trailů pěšky, že nahoře už není místo. Nakonec to nevadilo, od parkoviště vedla kromě silnice krásná pěšinka a nebylo to daleko. Chtěli jsme se podívat na sérii vodopádů, ale skončili jsme u prvních. Tom tam zkoušel rýžovat zlato, našel červená průhledná zrnka, zřejmě nějaké polodrahokamy, tak alespoň něco. Lisa se ráchala a plácala v bahně a my s Hrochem jsme odpočívali. U řeky bylo krásně, ale nadmořská výška nám dávala zabrat natolik, že jsme se nedonutili pokračovat.

Copelandské vodopády v Divoké pánvi.

K autu jsme se vraceli s těžkými bouřkovými mraky za zády a doufali, že se do večera vyčasí. Měli jsme zamluvený stůl v Mountain Strong, protože se nachází ve svahu s vyhlídkou na jezero, nad nímž se měl konat ohňostroj. Musím říct, že to byla nejpohodlnější oslava Dne Nezávislosti, jakou jsme dosud zažili — na hospodských židličkách po dobré večeři. A ohňostroj byl skutečně zajímavý. Netušili jsme, že na nebi jdou vykouzlit spirály, hvězdy, písmena či dokonce smajlíci! Z večeře máme zajímavý zážitek s Lisou — protože trvala na stejku, nabízeli jsme jí malý filet mignon, ale odmítla — že chce pořádný stejk. Nakonec měla pravdu, její stejk sice nebyl tak křehký jako panenka, ale o to zajímavější chuťově. A Lisa ho prosím celý (asi 30 deka masa) sežrala!

Ohňostroj na Den Nezávislosti v Estes Parku.

V úterý jsme se konečně odvážili do hlubin národního parku, v naivní představě, že ty davy přeci musí taky někdy chodit do práce a že bude volněji. No, možná bylo volněji než v předchozí sváteční dny, ale nám to přišlo pořád dost šílené. Parkovým autobusem jsme se v dešti přesunuli na Bear Lake. To jsme opustili velmi rychle pro hýkající davy piknikující na březích a zkusili, když se vydáme po cestě do hlubin přírody, jestli to bude o něco lepší. No nebylo. Na naší další zastávce u Alberta Falls nebylo k hnutí. Nemluvě o tom, že ta tam byla bodrost a vlídnost turistů z méně frekventovaných oblastí. Lidi si lezli do záběrů, přelejzali se navzájem — a samozřejmě se také zvedla hustota ajfounových zombíků, kteří tu s telefonem před obličejem klopýtali přes kamení.

Albertské vodopády v národním parku Skalisté hory.

Takže jsme se záhy vytratili, nasedli do auta a udělali kolečko parkem — netřeba zmiňovat, že tu už opět pršelo a bouřilo, takže na nějaké další chození po horách by to nebylo, ani kdybychom na to měli chuť. Válečná porada večer zamluvila na středu hotel v Craigu a naplánovala ústup z Estes Parku — samozřejmě ústup důstojný; ještě stále nám zbývalo projet celý Rocky Mountain National Park z východu na západ!

Ráno jsme tedy sbalili, pokusili se Karlův útulný příbytek uvést do původního stavu a vyrazili domů, na západ. Průjezd parkem probíhal dle očekávání — poněkud masová záležitost, ale vysokohorská tundra je fakt moc pěkná. Silnice vede v nejvyšším bodě ve výšce 3713 metrů (12,183 ft) a byla tam pěkná kosa a šílený vichr. Ten ovšem zjevně nevadil svišti, který si hned za zídkou oddělující turistickou vyhlídku hrabal v travičce a motal se mezi šutry. Chováním mi hodně připomínal našeho křečka.

Jsou 3 odpoledne a nad parkem Podkova už zase prší.

Čestnou stráž nad ním drželi dva rangeři, aby ho bránili před turisty. Zapřísahali se, že svišť není na výplatní listině parku a potažmo federální vlády, že je jen na obdiv davů zvyklý. Bohužel svišť a jeleni byli jediní živočichové, kterým lidi nevadí. Horské kozy ani ovce jsme za celý pobyt nespatřili, a tak nakonec jediná ovce tlustorohá, která na našich fotkách figuruje, je Lisina plyšová Sierra.

Naše Sierra by jedinou viditelnou ovcí tlustorohou v Rockies.

V Craigu nás čekal zase hotel, po pětidenním rozmazlování u Karla to byla poměrně rána. Ale byl tu bazén a největší atrakcí byli hosté, kteří se ubytovali s prasetem — údajně trénovaném. Prase, pochrochtávajíc na chodbě na vodítku, snášelo náš obdiv velmi důstojně. I rozvedli jsme opět teorie na téma, co by personál takového "pet friendly" zařízení říkal na naše kozenky. Z Craigu vedla dlouhá štreka přes celý Utah až do nevadského Elka. Plánovali jsme si zpestření národním parkem Dinosaur. Podle webovek má tento dva konce — coloradský bez naleziště kostí, který jsme tudíž zavrhli, že nebudeme mít moc času, a utažský, nabízející lom s pozůstatky ještěrů, na které jsme se hodlali soustředit. Ovšem jak jsme tak jeli nádhernou krajinou, zaujaly nás fantastické geologické útvary — zvlněné skály vyzvednuté do výšky, pruhované útesy — a u onoho nezajímavého vjezdu jsme nakonec neodolali a udělali si odbočku.

Turisti obdivují tundru a štíty Skalistých hor v národním parku.

Ranger nám poradil, že pokud nemáme čas jet pětatřicet mil až na hlavní vyhlídku, tak po čtyřech mílích je taky pěkné místo. I vyrazili jsme a brzdili mnohem dříve než po čtyřech mílích. Nádherné skály připomínající v mnohém Arches nás uchvátily. A kromě toho TICHO. V tom tichu kolem projelo JEDNO auto. Úžasné. Pokračovali jsme na Plug Hat Butte, kde jsme se opět vyskytovali sami a mohli v tichosti obdivovat neuvěřitelně barevné skály.

Svišť ve 3,5 km nad mořem.

I padlo rozhodnutí, že přeci jen tento konec zkusíme projet, alespoň další kousek. Ovšem za Plug Hat se vyjede na náhorní plošinu a silnice pokračuje mnoho mil relativně nezajímavou krajinou s ranči. Tam jsme potkali další auta — dělníky opravující ploty. To už ovšem začal být na pováženou stav benzínu v nádrži, takže jsme ještě zastavili na Canyon Overlook a museli se vrátit do civilizace; na konec silnice holt dojedeme příště. Canyon Overlook nabízí pohled na kaňon Zelené Řeky. Určitě zdatně konkuruje tomu mnohem slavnějšímu kaňonu řeky Červené (Grand Canyon).

Carol ve východním národním parku Dinosaur, s kaňonem Zelené řeky v pozadí.

Ale nebylo zbytí, nabírali jsme benzínový a časový deficit; museli jsme uhánět. Děti měly slíbený konec s kostmi dinosaurů. Ten byl samozřejmě zaplavený turisty, ale není divu. V odhalené a zastřešené skalní stěně je k vidění půl druhého tisíce kostí praještěrů. Nečekala jsem, že to bude celé tak ohromné a působivé. Takže nakonec park, který jsme plánovali jen tak mimochodem, se stal poměrně výrazným bodem výletu.

Vzácná zachovalá lebka pravěkého ještěra.

Na večeři jsme se stavovali v kasinu ve Wendoveru, prvním nevadském městě na trase. Tož levné to nebylo, ale zase jsme se mohli nakrmit dle toho, na co kdo měl chuť — a zazdít to kopcem zmrzliny. Do Elka jsme dle očekávání dojeli až v devět večer. Na hotelu jim spadnul systém, takže než chuděra recepční zvládla průšvih, vnutila jsem se s dětmi do bazénu. Nutně jsme potřebovali trošku protáhnout úplně strnulé kosti a svaly po osmi hodinách jízdy. Zvlášť když jsme to další den chtěli natáhnout a dojet až domů, což mělo být dalších osm hodin.

Nakonec to asi bylo víc, protože i s obědovou a nakupovací přestávkou v Renu (naházeli jsme do přenosné ledničky nějaké zásoby na doma, abychom nemuseli už nakupovat) jsme se dostali do Křemíkového údolí po páté hodině. V pátek odpoledne. Kdy je doprava ve stavu totálního kolapsu, takže jsme posledních dvacet mil jeli hodinu. No alespoň jsme věděli, že jsme zase doma a že je vše při starém.