Zima na pack station.

Na vyhlídce nad Leavitt Meadows.

Začátkem listopadu lehnul Hroch s pánskou smrtelnou chorobou na sedm. Ovšem mezitím jsme také dospěli do stádia naprostého výletového absťáku a v rychlosti naplánovali návštěvu Leavitt Meadows. Totiž v létě nějak slovo dalo slovo a Craig mi nabídnul koně na zimu. Já jsem koni zamluvila bydlení ve stájích, začala pracovat na zvelebení výběhu a těšila se na koně, který čekal na konec sezóny v horách. Pak se to zkomplikovalo s dopravou a já dospěla do fáze, že jsem chtěla koně alespoň VIDĚT a domluvit detaily. S Hrochovou rýmičkou to nakonec nebyla špatná kombinace — Hroch nestál o nějaký příliš akční víkend, a tak zvládnul to, že jsme půl dne jeli jen proto, abych si já pokecala na pack station.

Aby to nebylo tak jednoduché, tak nám v týdnu zavřeli průsmyky — zřejmě už na celou zimu, kvůli sněhu. Takže jsme museli jet přes Kirkwood — ovšem silnice přes lyžařské středisko je mnohem přímější a rychlejší, takže i když je to delší, časově to zase tak zle nevyšlo. Cestou jsme zastavili v Pine Grove na oběd — stáli jsme s otvíračkou už před dveřmi a dali si výtečné burgery. Také jsme počítali s tím, že ve Walkeru zamluvíme hotel. Ovšem všechny ubytovací zařízení v tomhle malém městečku měly zavřeno nebo jsme prostě nikoho nenašli. I stavili jsme se v hospodě u Jeffa, zda by tedy nemohl někoho vytáhnout z domova nebo doporučit, kam se vrtnout. Jeff doporučil Meadowcliff Lodge, tak jsme to zkusili. Na dveřích kanceláře cedulka, že máme jít do pokoje 110, v pokoji 110 nářadí a náčiní a zjevně rozdělaná údržba, ale nikde nikdo. Když už jsme to vzdávali, tak se z přilehlé restaurace přiřítil majitel, že byl na polívce. Dostali jsme pokoj, obrovský, čistý, zjevně zrenovovaný. Mnohem klidnější jsme se mohli vydat do hor, podívat se na koně. Pack station byla už za závorou, ale ta se dá objet. Bylo ovšem zajímavé, že za pár dní, kdy silnici nikdo nepoužívá a neudržuje, se vytvořily sněhové jazyky, zledovatělá místa a na vozovku napadlo kamení. Naštěstí je pack station jen kousíček nad závorou.

Stmívá se brzy.

Ranní pohled od lodge.

Tam panovalo měsíční počasí — ve stínu sníh a zima, na sluníčku to bylo na tričko. Já jsem si trošku povodila Neda Peppera a poučila se, že jméno náleží padouchovi z westernu True Grit s Johnem Waynem z roku 1969. Děti se mnou ztrácely trpělivost a nakonec došlo na koulovačku. A abychom se pořádně vyvenčili, vyjeli jsme ještě nahoru k druhé, definitivní závoře, kde obvykle v létě táboříme. Tam už byla pěkná kosa a když jsme navíc našli ve sněhu medvědí stopy, byli jsme ještě raději, že máme zamluvený motel. I Leavitt Falls byly celé zmrzlé a my se těšili na večeři u Jeffa a teplou postel.

Ráno jsme se dostavili na snídani v restauraci náležící k hotelu — velmi důstojná náhrada za zrušené Hays Street Cafe v Bridgeportu, s vyhlídkou na hory, podzimní stromy a pastviny. Nádhera za oknem mě vylákala ven s foťákem a málem mi kvůli tomu vychladla snídaně. Nejsmutnější je, že Walker se pomalu ukládá k zimnímu spánku, během pár týdnů bude všechno zavřeno definitivně — hospody, hotely — až zase do jara. Což je škoda, protože nám by se přívětivá základna za horama docela hodila.

Přestože venku bylo tak pěkně, museli jsme odjet. Potřebovali jsme se dostat přes hory, než dorazí fronta se spoustou sněhu — a chtěli jsme se ještě stavit v Carson Pass na procházku ve sněhu. Jakkoliv se na obzoru objevuje puberta, jsou naše děti ještě stále schopné a ochotné jásat nad krásami světa a pár centimetry sněhu, jezdit po zadku ze stráně a koulovat se — a my toho hodláme využít. Zvlášť v takový krásný den — mraky se začaly stahovat, až když jsme nastupovali do auta, a do deště jsme vjeli až pod horami, takže všechno dobře dopadlo.

Tady je jasno a slunečno, na pobřeží už prší.

Meadowcliff.

Z Craiga jsem vymámila kovbojský slicker — dlouhý těžký nepromokavý kabát, který se mi hned v pondělí hodil na výlet do stájí. Asi v tom vypadám šíleně, ale zase mi může být úplně jedno, jak leje; v kombinaci s kloboukem zůstávám krásně suchá. Jediný, kdo slicker neocenil, byl Lisin poník, Sugar. Pravil, že je to na něj moc strašidelné a odmítal se byť jen přiblížit. Takže při nejbližší příležitosti, ve čtvrtek, jsem slicker dala Lise a nechala ji, aby jej představila poníkovi ona. Napřed jen hozený přes ohradu, pak mu jej donesla, nechala okoukat a očichat, přehodila přes něj — a nakonec se do toho nahastrošila sama a já je vzala na procházku na vodítku. Sugar byl úplně v klidu, i když mu cípy pršipláště plácaly po nohách a zadku. Zkrátka od Lisy si nechá líbit úplně všechno.

Mezitím začínalo být čím dál tím jasnější, že Ned Pepper o víkendu nedorazí — respektive že nemá cenu, aby se Craig pokoušel projet s koňským přívěsem v blizardu dvouapůltisícovým průsmykem. To byla docela rána, na druhou stranu byl čas dodělat Nedovi stání. A zjistit, kolik kamarádů a ochotných lidí kolem mě vlastně je. Chris přivezl přívěs štěrku, stloukl bednění na stání, pomohl přeházet štěrk, zasypal cementem a vápnem a zalil vodou a udusal strojem (ten jsem si mohla taky řídit, heč!), a nakonec mi naúčtoval sumu, která nejspíš ani nepokryla materiál. Peter s Andreasem přivezli a natloukli překližky na stěnu přístřešku, aby mi na koně nepršelo. Stájové podložky jsem částečně dostala, částečně odkoupila starší — ale hlavně jsem je nemusela vozit ze žádného obchodu (jsou velmi těžké a velmi neskladné). Podobně nádobu na vodu. A dostala jsem celou "trafiku", neboli kůlničku na sedla a cajky. Zkrátka najednou všechno šlo a všechno "se" zařídilo a fungovalo. Tedy kromě počasí, to nespolupracovalo, ale s tím, že větru dešti neporučíme, jsem srozuměná.

Strakapoud.

V Carson Pass je první sníh.

Do toho bylo zapotřebí sbalit Lisu na science camp — školu v přírodě. Lisa se strašně těšila, ale zároveň měla období, kdy se na nás pořád věšela. Vzhledem k tomu, že tu nemáme žádnou rodinu, tak naše děti nebývají mimo domov bez rodičů přes noc (párkrát byly s babičkou nebo na sleep-over u kamarádů) — a teď najednou byl před Lisou pětidenní pobyt na škole v přírodě. Ani se nedivím, že z toho byla trošku nesvá a potřebovala se víc ujistit o naší přítomnosti a náklonnosti. A její absence zase předvedla nám oč tišší a vážnější by byla domácí atmosféra bez Lisy. Lisa je sangvinik, raduje se z každé maličkosti, neustále mluví, zpívá, hraje, pořád je jí všude plno, takže nám opravdu chyběla.

Při návratu se na mě opět pověsila, myslím, že i ona byla ráda, že je zase doma, i když přijela nadšená. Učitel jí děkoval, že se během školy v přírodě věnovala kamarádce Maggie; ta prý nesla odloučení od rodiny velmi těžce. Takže Lisa, i když ani pro ni to nebylo jednoduché, dokázala udržovat morálku v mužstvu — v tomhle je opravdu neuvěřitelná.

No a aby toho nebylo málo, tak v neděli měl konečně dorazit Craig s Nedem. Craig mi nejen půjčuje koně na zimu, ale dovezl mi ho až do stájí, tři sta mil jedna cesta, přes hory a pak zase přes dopravní zácpy tady v Údolí. Do toho mi ještě psala trenérka Sue, jestli by Craig cestou zpět nevzal zase jiného koně do Sacramenta, což nakonec bylo podle mě s výhodou. Majitelka Cappucina nemusela platit profesionální odvoz oběma směry a Craigovi se zaplatila cesta. My jsme mu dali alespoň na benzín, tak snad se mu tento dobrý skutek nakonec i trošku vyplatil — i když devět set kilometrů na otočku je prostě brutus.

Zadní strana Kirkwoodu z Carson Pass.

Na skalce v Carson Pass.

Byli jsme domluvení, že se sejdeme na kraji města, u Craigova bratra. Myslím, že pohled na poklidnou americkou čtvrť s přízemními domky a maličkými předzahrádkami, na jedné z nichž se PASE VELKÝ BÍLÝ KŮŇ, asi hned tak nezapomenu. Craig říkal, že za tu půlhoďku, co na nás čekali, málem způsobili pět dopravních nehod — kolemjedoucí řidiči prostě nevěřili svým očím a museli se několikrát otočit, aby se ujistili, že fakt JE TAM (ten kůň). Já jsem viděla běžkyni, která to málem napálila do sloupku pouliční lampy.

Craig naložil Neda, já jsem si přisedla do kabiny, abych navigovala zbývajících patnáct mil na ranč, Hroch s dětmi naskákali do autobusu a jelo se. Na Neda čekala uvítací delegace — kromě naší rodiny i trenérka Sue a taky Katja a její rodina. To mi začalo teprve docházet, jak rozdílné jsou ty dva koňské světy, ve kterých se pohybuju. Na jedné straně městské stáje s jízdárnami, kruhovkami, vyváženou stravou, doplňky, pomůckami, tréninkovým plánem. Na straně druhé ranče, kde jsou koně pracovní nástroj. Naše stáje nejsou nijak nóbl, většina koní jsou zachránění (před salámem) pomalí závodníci, kobyly vyřazené z chovu a podobně. Ale i tak tam Ned působil jako dřevorubec na královském dvoře. Možná neumí tančit valčík, ale umí všechny potřebné koňské věci — nastupovat a vystupovat z přívěsu, počkat déle než pět minut bez toho, že by hodil hysák, podávat nohy na čištění a neskákat člověku na hlavu, kdykoliv někde bouchnou dvířka.

Když má slicker na sobě Lisa, poníkovi to vůbec nevadí.

Ned dorazil na Bear Creek.

Sue a Craig probrali pár věcí ohledně koní, protože Sue bude Neda trénovat, tak abychom byli v obraze co a jak. Ned nebyl úplně nadšený, když jsem ho nakonec odváděla pryč od Craiga; zřejmě tušil, že právě ztrácí svého člověka. Ve výběhu měl nachystané seno a vodu, ale samozřejmě, že napřed se vydal na průzkum — a taky se seznámit se sousedy. S Buddym napravo se v podstatě velmi slušně pozdravili, ale bláznivá kobyla nalevo měla útočnou náladu a rozběhla se na hrazení plnou rychlostí. Ned na ni znechuceně pohlédl — a otočil se k ní zadkem a jal se děsně zaujatě očuchávat zem. Zřejmě už pár hysterickejch kobyl potkal a navíc mu bylo jasný, že přes plot na něj nemůže.

Rozloučili jsme se s Craigem a Capuccinem a jeli na oběd. Já jsem odpoledne jela zpět do stájí, zkontrolovat, jak se Nedovi daří. A dobře jsem udělala — Nedovo dopolední seno bylo netknuté. Na ranči mají klasické jesle, ve stájích se seno dává do gumových černých van. Ned se černé potvory stranil, a zřejmě usoudil, že do téhle pasti nebude strkat hlavu. Musela jsem ho postupně nalákat, a stála jsem pak u něj, když nervózně jedl. Zůstala jsem až do rozvozu večeře — to už se k senu hrnul s výrazem mazáka, takže pochopil.

Já jela domů ve stavu nadšení a obav zároveň — asi jako když jde člověk z prvního rande a neví, jestli se ten druhej ještě někdy ozve. Momentálně nevím, jestli si Ned zvykne, jestli se mu u nás bude líbit a jestli to já všechno zvládnu.