Principálové našeho kozího klubu.

První dny doma byly ve znamení jet lagu, pak hned začala škola. Bohužel se nám nevyplatila důvěra v instituce; obě školy zařadily naše děti do špatných tříd, takže jsme to museli řešit.
Lisa si den před nástupem ukopla malíček v koupelně. Utěšovala jsem a tejpovala, ovšem za další dva dny zakopla o basu minerálek, kterou jsme právě přivezli a složili v kuchyni, a následně přestala být schopná prst ohýbat, takže jsme museli vyrazit k doktorovi. Na rentgenu našli zlomeninu, nafasovala na měsíc ortopedickou papuč a zákaz ježdění na koni, běhání, skákání a tak dále.

Lisa na výletě musela nosit ochrannou papuč.

Zákaz ježdění byla pro ni velká rána — s poníkem Babym se neviděla čtyři týdny a teď toto. Nakonec jsme vymyslely, že holt ji budu vodit bez sedla na procházky, a když nebude mít nohu ve třmenech, nebude zatěžovat zlomený malíček. Poníci jsou jak malé děti. Baby byl po našem návratu na nás naštvaný a Lisa měla strach, že když za ním nebude chodit další měsíc, tak už ji nikdy nebude mít rád.

S kozama to bylo jednodušší, ty se zaradovaly, že mají více pozornosti a rozmazlování, a nadále nám zachovaly přízeň. Dokonce se chovaly velmi slušně na dni otevřených dveří, který jsme ve stájích pořádali, a tím pádem se nám hojně rozrostly řady kozího klubu, takže už se nemusím obávat, že kozy neutáhneme finančně či organizačně.

Pokus o rybaření na Walker River byl čistě technický (ani rybička).

První zářijový víkend míváme prodloužený o pondělní Labor Day. Už od jara jsme plánovali táboření a vyjížďku na Leavitt Meadows. Samozřejmě, že předpověď se náhle zbláznila a vyhrožovala nočními mrazíky, čímž odradila Dulinovy od první noci. I tak se nás tam sešla dobrá parta a noc nakonec nebyla studená. Jako ranní program jsme naplánovali zkoušku rybaření, respektive to, že se Hroch nechá na pack station od někoho trošku vyškolit, aby odpoledne mohl rybařit s nechodící Lisou. Proškoleni jsme si udělali krátký výlet k poloprázdné Walker River, kde Hroch s Tomem nahazovali do tůňky a Lisa se ráchala, navzdory zlomenému malíčku.

Zpět na tábořišti jsme dali oběd, dočkali se Dulinů a mohli odjet na Virginia Lakes. Tam ovšem došlo ke vzpouře dětí, které odmítly jít se podívat na vyšší jezera a CHODIT, a zůstaly s Hrochem a Lubou všichni u Virginia Lake hned u parkoviště. Zbytek dospělých projevil sportovnějšího ducha a vyrazil se mnou do hor. I když upřímně — za mnohem hrdinštější výkon považuji zůstat někde s šesti dětmi než funět ve třech tisících.

Modré pleso se letos halilo do kouřového oparu z požárů.

Zatímco my, neobtíženi fňukáním, mokrými botičkami a požadavky na svačinu, jsme se dostali briskně až k Žabím jezerům (já poprvé v životě, obvykle děti odmítly jít dál už u Coony Lake), Hroch po našem návratu vypadal zralý na panáka. Nicméně děti byly veselé mysli a naštěstí nikdo nic nechytil (Hroch tvrdí, že v tom kraválu a házení kamenů do jezera to stejně nehrozilo), takže jsme ani nemuseli řešit, kdo zabije a vyvrhne rybu, natož kde ji uvaříme.
Večeři jsme si proto dali uvařit v Nellie's Deli. Tam jsme se taky potkali s Břehovskými — Deli je jediný slušný podnik v širém okolí.

Absence dětí nám dovolila vystoupat až nad pleso Coony.

Večer jsme strávili v kruhu kolem umělého propanového táboráku, zapůjčeného z pack station. Jakkoliv nám to přišlo legrační, tak jsme byli velmi rádi — v katastrofálním suchu se ohně dělat nesmí, a ani bychom si to netroufli. Přitom noci už jsou fakt chladné.

Ráno jsme se ještě pořád šíleně nabalení dostavili na pack station k naší dlouho plánované jízdě. Původně jsme měli koně zamluvené na cestu k vodopádům, ale vzhledem k suchu jsme usoudili, že vodopády budou o ničem — a že si děti mnohem více užijí ráchání v jezeře. Bylo nás devět turistů a tři kovbojové, takže výprava šílená. Já jsem dostala Mattovu Razmine, kovbojové se rozprostřeli mezi děti — a já si zvolila funkci zametače.

Romantický večer v divočině u propanového táboráku.

Nakonec z toho byla asi nejzajímavější vyjížďka, na níž jsem kdy byla. Razmine je pracovní kobyla, a vysloveně si užívala, že má konečně zase funkci. Už jsme spolu párkrát na vyjížďce byly, takže máme vyříkaná základní pravidla (jako třeba, kdo tomu všemu velí), a tak nějak to fungovalo pěkně. Co mě ovšem překvapilo bylo vzájemné naladění — už chápu, odkud pocházejí historky o telepatických koních. Když jsme dorazili k řece, koně různé pili a zdržovali, ale Atticus s Lubou a Racer s Honzou se začali nenápadně vzdalovat od břehu a zjevně se jim do vody nechtělo. Přední konvoj stál částečně v řece, částečně už za ní, a já tak koukala na dva uprchlíky a přemýšlela, jak situaci řešit, abych moc nepoplašila jezdce ani koně. Pobídla jsem Raz, že se za nimi vydáme, a Raz problém vyřešila velmi jednoduše a elegantně — loudaly obešla a vrátila je na správnou cestu, přičemž ale vždycky vlastním tělem blokovala případnou únikovou trasu zpět na ranč. Koně pochopili velmi rychle a já taky: nechala jsem Raz dělat její práci. Fascinující na tom je, že celá akce, od okamžiku, kdy jsem si všimla možného problému až po moment, kdy Atticus vkročil do řeky, trvala sotva pár vteřin.

Oblíbená zastávka v brodu.

Razmine brala celou vyjížďku velmi zodpovědně — držela se nějakých pět metrů za posledním koněm, takže jsme měly přehled o tom, co se kde děje, a nemusely jsme polykat tolik prachu. Raz taky sledovala, kde se co šustne, a upozorňovala mě na různé koňožrouty. Obvykle stačilo, když jsem dotyčný problém zaregistrovala já — a když jsem ji ujistila, že o situaci vím a nevadí mi, pokračovaly jsme dál. Vlastně jsme celou dobu konverzovaly — Raz mi sdělila, že támhle za tím keřem jsou dva lidi a pes, já ji ujistila, že vnímám psa, ale že pokud pes leží a jen na nás kouká, tak je to dobrý. Shodly jsme se, že kromě psa je potřeba sledovat i ostatní koně, že není jisté, jestli o psovi vědí, tak aby je nepoplašil — Raz mě ujistila, že i splašené koně by zvládla a se psem by si to vyřídila. Myslím, že i pes situaci chápal — když nás nechá v klidu projít, dáme mu i my pokoj.

Děti do Lane Lake nelezly, nýbrž časem postupně napadaly.

Když mi před pár lety předváděl Garry, že může sedět na koni se založenýma rukama a nohama visícíma volně dolů, a jeho kobyla bude zatáčet jen podle toho, kam se on kouká, brala jsem to jako takovou sci-fi a hledala v tom nějaký trik. Teď jsem to zažila s Razmine a bylo to celé velmi jasné a samozřejmé — takže jediné překvapení na celé situaci je to, že jsem to zažila s koněm, který ani není můj, se kterým se vídám jen občas. A abyste si nemysleli, že je to celý jen růžový a sluníčkový — tak v okamžiku, kdy jsem se na zpáteční cestě, kousek od ranče začala bavit s Lubou a na chvíli jsem se přestala věnovat Raz, tak ta okamžitě využila situace a šla si škubnout travičky.

Zde fotografický důkaz: Carol a Luba v Lane Lake.

To ale předbíhám — zlatým hřebem vyjížďky byla zastávka u Lane Lake. Děti si hrály u jezera a když se tři z pěti namočily, tak konečně podlehly přání rodičů sundat si alespoň nějaké oblečení a ráchat se bosky. My, dospěláci, jsme poměrně dlouhou dobu rozebírali možnou koupatelnost jezera, až se Honza pochlapil a do vody vlezl. To byla silná motivace, takže nakonec jsme do jezera vlezly i já s Lubou — děti jsme ovšem nikdo neukecali. Jezero bylo studené, ale ne ledové, dalo se v něm vydržet a plavat bez toho, že by člověku hrozila zástava dechu.

Po návratu na tábořiště nás čekalo balení a cesta domů, se zastávkou na večeři ve Strawberry — na silnicích bylo šílených aut, takže jsme s jídlem moc nespěchali, stejně jsme chtěli trošku uniknout zácpám. Doma jsme holt byli až na desátou, ale v relativní pohodě.