Čekání na letišti je otrava.

Balení na zámořský výlet je vždycky náročné. Jednak člověk chce přivézt dárky blízkým, za druhé marně přemýšlí, jaké bude počasí — a nakonec skončí s plavkami i čepicí, holinkami i opalovacím krémem. Výsledně si řekne, že nejede na půl roku na Antarktidu, zkontroluje pasy a odevzdá se do moci leteckých společností.

Na pískovišti si vyhrají všechny věkové kategorie.

Letos jsme skončili s United Airlines, protože za normální ceny (i tak jsou to nehorázné částky, které za letenky platíme) byli schopní nabídnout rozumný odlet z Prahy zpět. Běžně se lítá tak, aby se stihlo dopolední letadlo z Frankfurtu (nebo Paříže či Londýna) do San Francisca, což znamená z Prahy odlet v sedm ráno. Při požadavku být na letišti dvě hodiny před odletem je to tedy pátá ranní, tj. vstává se ve tři, v půl čtvrté — což považuji za velmi nehumánní. Poslední noc se člověk nevyspí, ráno se nezvládne nasnídat, a pak ho čeká skoro čtyřiadvacet hodin téhož (nevyspání, nenajezení). Kdyby takhle přepravovali vězně, ústavní soud by to jistě zakázal, coby vyšší stupeň mučení.

Vraťme se ale zpět, na sanfranciské letiště a začátek naší cesty. K odbavení jsme se dostavili vzorně více než dvě hodiny před odletem, zálibně pohlédli na frontu čítající tří párů lidi a oddechli si. Když došel k přepážce pár před námi, rozhodila pozemní letucha náhle ruce, načež i ostatní pracovníci začali buď zuřivě klofati do strojků, nebo lomit rukama (dle osobního naturelu). Pak z nich postupně prosáklo, že spadnul systém a nemůžou nic dělat. Doufali jsme, že se jedná jen o nějaké škytnutí v elektronice, ale po půlhodině jsem odešla na oběd já, později mě vystřídaly děti a Hroch — a pořád se nic nedělo — tedy kromě toho, že nám pomalu odtikávaly minuty, které jsme měli ve Frankfurtu na přestup. Když nám z celkového počtu 150 minut zmizelo sto dvacet, stroje se rozběhly a s nimi i my.

Holky jsou už nachystané.

Chápu, že se počítače občas zblázní — ale nechápu, proč nemůže někdo těm pár lidem (na odbavení nás čekalo nakonec cca třicet) vydat palubní vstupenky ručně. Nebo proč nás nemohla odbavit Lufthansa, SAS nebo další z asi pěti spolutaškářů na tomto letu (kterým systém nespadnul). Ušetřilo by to bolehlav stovkám lidí — pasažérům i pracovníkům na letištích.

Jednotka nedodržuje pochod v tvaru.

Nicméně nasedli jsme do staré rachotiny (United ještě stále provozuje letadla s jednou televizí pro všechny a podobnými vymoženostmi) a zbytek probíhal vcelku bez problémů. Děti zajásaly, když zjistili, že dávají Battleship, takže strávily část letu sledováním ufonů. Já si mohla číst a snažit se všelijak utlouct čas, protože potomci skutečně nabyli věku, kdy jsou velmi samostatní a kromě zběžného dozoru, aby nedělali moc velké blbiny, už žádnou velkou péči nevyžadují.

Ve Frankfurtu jsme přistáli se zhruba dvouhodinovým zpožděním, do odletu pražského letadla nám zbývalo čtyřicet minut. Zhruba patnáct jich padlo na popojíždění po dráze, přistavování chobotu a podobně. Pak už jsem ztratila přehled; bylo potřeba klusat. Na orientaci po letišti by člověk potřeboval vědmu, ale nakonec jsme našli průchod k našemu gate — ovšem přes celní kontrolu. Německý celník pod tlakem několika set lidí, kteří nutně potřebovali stihnout odlet, svou práci ještě zpomalil, každý pas individuálně zkoumal a prudil. Nepředpokládám, že by poprvé v životě viděl slovanskou ženskou s příponou -ová, aby se musel dlouze podivovat a zkoumat, proč se "jmenuji jinak" než mé děti.

Než se celník dostatečně vynadivil rozdílným jménům, zvýšila se frekvence Tomova poskakování natolik, že bylo jasné, že k letadlu už fakt nedoběhne a že musí na záchod TEĎ HNED. Takže děti vlítly do prvních záchodků po cestě, zatímco z tlampačů se ozývaly výzvy, že cestují do Prahy se mají dostavit k odletu. Bylo 11:52, tj. osm minut do odletu. Uklidňovala jsem se tím, že pokud stihli přeložit naše bágly, tak bez nás neodletí, a tím, že na záchod prostě děti MUSÍ, i kdyby se letecké společnosti stavěly na uši.

Našli jsme (jednu jedinou) houbu.

K odletu jsme dobíhali za pět minut dvanáct (na hodinách). Pozemní letuška mile pravila, že mi dá příruční kufry dolů do letadla, že je nemůžu brát na palubu a že kdybych je dala k odbavení, tak bych bývala s nimi nemusela letět po letišti. Vysvětlovat oné dámě, že letíme přes oceán a že povolená tři zavazadla mám odbavená ze San Francisca, jsem nepovažovala za nijak přínosné.

Tom se učí štípat dříví.

Nakonec jsme seděli, dokonce jsem ukecala i letušku, jestli by nám neproházela místa, abychom neseděli každý někde úplně jinde. A pak už přišel start a s ním "vůně domova" — před námi seděly dvě české rodiny s dospívajícími dětmi, které zřejmě nikdy neslyšely o antiperspirantech. Chápu, že horník, co zrovna vyfáral, nebude vonět po fialkách, ale jako doplněk ke značkovému oblečení a letecké turistice by podle mě ta sprcha a základní hygiena neškodila.

Po přistání jsme se už nemohli dočkat, až budeme doma, teda vlastně u babí v bytě — a tak jsem čapla kufry z pásu a vyběhla ven — abych si při pohledu na dědu uvědomila, že někde v útrobách letiště zůstala autosedačka, se kterou jsem počítala, že v ní odveze Lisu. Musela jsem si tedy složitě vytelefonovat návrat do vnitřních prostor letiště a pak najít sedačku u nadměrných zavazadel a zopakovat výstup skrz celníky.

Nakonec jsem vyslala dědu s babičkou, Tomem a částí zavazadel napřed a sama s Lisou si povolala na odvoz Kočičku — ono na Písnici je to autem dvacet minut, ale městskou bychom strávily cestováním i několik hodin. A navíc jsem si takhle mohla chvilku s Kočičkou popovídat — ne, že by to stačilo pokrýt ty dva roky, kdy jsme se neviděly, ale lepší alespoň něco. A domluvily jsme si na pátek výlet s dětmi po Praze.

I Lisa se odhodlala to zkusit.

Na Písnici pokračovalo vítání s babičkou a dědečkem a povídání a vybalování. Večer už jsem mlela z posledního, ale samozřejmě že v okamžiku, kdy se už zdálo vhodné spát, se moje tělo probudilo, neboť je nastavené na devítihodinové zpoždění a měla jsem problém usnout. Lisa zase naopak vytuhla příliš brzy, myslím, že si ani zuby nečistila — ale zato strašila už někdy ve čtyři ráno. Takže jsme udělali úkoly a já zkusila nahnat děti dopoledne na chvilku do postele. Výsledek byl, že já bych klidně spala, ale potomci byli čilí.

Smečka honí kocoura.

Pak jsme vyrazili do města s babičkou; později jsem předala děti dědovi, který jim slíbil návštěvu hračkářství a zabavení na tu dobu, než si já oběhám svoje nákupy (lezecké obchody). To se mi podařilo poměrně rychle a tak jsem si říkala, že se ještě stavím teda v hračkářství a zkontroluju, jestli tam děda s dětma ještě nejsou. Nikde jsem neviděla, ale zato se mi pěkně zatmělo před očima — na význačném místě seděla řada poměrně velikých plyšových FIALOVORŮŽOVÝCH koní — a mně bylo už v tu chvíli jasné, že děda Lise jistě neodolal.

Pokračovala jsem ve svém programu, srazu s jednou virtuální kamarádkou. S ohledem na její děti jsme šli do mekáče, kde jsem se poprvé (bohužel ne naposledy) setkala s fenoménem záchodu na turniket. Vhodíte deset korun a pak teprve můžete jít čůrat. No prostě pakárna. Děda mi do mekáče přivedl děti, samozřejmě i s fialovým koněm. A Tomovým vlakem na baterky, takže domů jsme odjížděli obloženi dárky jak vánoční stromečky. Děti samozřejmě byly v sedmém nebi. V metru měly hroznou legraci z toho, když jsem řekla, že jedeme směrem na Háje - od té doby vždycky tvrdily, že jedeme do háje.

Nádvoří v Telči.

Děda ale zvládnul dětem předvést i jiné krásy než interiéry hračkářství — Tom s Lisou mi popsali orloj (nejvíc je fascinoval kostlivec) a Tom dále pravil, že byli v krásném kostele Panny Marie Sněžné a pak že taky byli v kostele toho "pána ve zdi", ale že už zapomněl jméno toho pána. Vzhledem k tomu, že Lisa už na Václaváku jásala nad tím, jaké tam mají krásné domy, zdá se, že jim architektura není zcela lhostejná.

Na prohlídce s dědou.

Ukecala jsem je na večeři v Božské Komedii, protože se mi nechtělo nakupovat a vařit — zase udeřila hodina, kdy jsem byla totálně vyřízená, abych pak později večer nemohla usnout. Lisa opět vytuhla předčasně a opět ráno strašila předčasně.

Sešli jsme se s Kočičkou v Adrii na oběd, ovšem Eliška měla zavázaný kotník, a tak jsme zrušili původní plán výletu na Petřín a skočily jen do blízkého muzea Lega. Lisa sice trošku dělala ksichty, že ji to nezajímá, ale nakonec si to užila taky — výstavu i stavění z lega, u kterého jsme si Kočičkou mohly sednout a pokecat. Samozřejmě, že nakonec děti vyžebraly malé stavebnice, ale tak co už. Mě víc zaujalo to, že jsme dostali slevenku do vláčkového muzea, které jsem prozatím dětem (hlavně Tomovi) zamlčela, ale předběžně už zařadila do plánu pražských atrakcí.

Tom se ovšem pořád dožadoval jízdy tramvají, takže jsme nakonec vlezli s Kočičkou do elektriky, popojeli s nimi na Újezd a přeci jen absolvovali alespoň tu jízdu petřínskou lanovkou. Venku poprchávalo a bylo celkově hnusně, takže jsem ignorovala výkřiky "támhle je hřiště", nicméně slíbila jsem, že se určitě podíváme na ten krásný hrad (pražský), co byl z lanovky vidět.

Nádvoří hradu Roštejna.

Na sobotu jsem nás tak trošku pozvala k Zuzce. To, že přijdeme, pokud Bob udělá zase borůvkový knedlíky, jsem myslela v legraci, ale Bob je skutečně na naši počest uvařil. Navíc k Zuzce do Úval jsme jeli vlakem, čímž měl Tom další zážitek — chtěl vystřídat všechny možné dopravní prostředky, tak takhle jsme mu splnili železnici. Navíc to byl patrový Elefant — no prostě krása. Jediná Lisa způsobila dlouhou scénu, když jsem jí nedovolila s sebou vláčeti fialového plyšového koně Fionu. Docela mě překvapilo, jak dlouho Lisa vydržela poplakávat; Fiona jí zjevně přirostla k srdci.

Permoník ukazuje cestu za pokladem.

Počasí bylo ještě stále proměnlivé, ale dětem to vcelku nevadilo a u Zuzky na střídačku ječely v domě a na trampolíně na zahradě, což bylo fajn. Tomovi jsem s sebou vzala tablet, kdyby ho přesila mladších holčiček přestala bavit (Viktorka je o rok mladší než Lisa, a Julinka je teprve čtyřletá — Ema se nepočítá, té je sedmnáct, takže ta byla s námi, dospěláky). Nakonec ale největší obdivovatelkou tabletové hry s vláčky byla Julča, což mě překvapilo.

V neděli se začalo zlepšovat počasí a my jsme absolvovali přesun na chalupu. Letos jsme byli bez auta, takže to znamenalo jízdu dálkovým autobusem (Tom nadšený), děda nás jen vyzvednul v Cerekvi. Na chalupě už byla Týna s holčičkama, což dětem poskytlo příležitost konečně se pořádně seznámit se sestřenicemi. K mému překvapení všechny děti zapadly na písek a vydržely tam v podstatě celý zbytek dne. V tom je výhoda chalupy proti městskému pobytu — potomci se dají vyhodit ven, kde se nějaká zábava vždycky najde, člověk už jim vcelku nemusí organizovat žádné další zážitky. Akorát jsem nečekala, že i tomhle věku naše děti ocení pískoviště a bábovičky. Tom teda zmanipuloval všechny holky k budování silnic a tunelů a hradů, čili to nebylo jen plácání bábovek, ale i tak to byla zajímavá exkurze do duše třeťáka.

Roštejnský čert děti docela vyděsil.

V pondělí děti pokračovaly se neuvěřitelnou vytrvalostí v pískovišti. Já jsem se ochotně nabídla k nákupu dědovým autem — v Kalifornii obvykle kleju, že se všude musí autem, ale v Česku mi po pár dnech svoboda, kterou poskytují čtyři kola, docela chyběla. A vlastně mi chybělo i řízení jako takové, za těch dvanáct let se stalo tak běžnou součástí mého života, že si bez auta připadám asi jako bez kartáčku na zuby — prostě nesvá.

Tom občas dělá děsně pubertální ksichty.

Odpoledne jsme v rámci zpestření zemních prací na pískovišti naplánovali výlet do lesa. Děti se hrozně těšily na houby, ale v lese bylo všude děsně sucho. Nakonec jsme teda našli jeden kozák a Lisa ho nesla jak svátost. U rybníka Dýmače letos nově otevřeli hospodu, takže jsme výlet završili pivem (plnoletá část výpravy) a zmrzlinou (děti). Večer nemohl chybět táborák a buřty. Spokojené děti opět potvrdily moji zkušenost, že není potřeba vymýšlet složité programy a zábavy, stačí vypustit potomky VEN a poskytnout jim běžné přírodní živly jako vodu, oheň a písek (a buřty).

V úterý si děda stěžoval, že má spoustu práce, že je potřeba nakoupit a naštípat dříví, což ovšem slyšel Tom, a tak jsme se do toho dříví pustili spolu. Nakonec budování tunelů v písku přeci jen Toma omrzelo natolik, aby chtěl dělat něco užitečného. Zpočátku s tím bojoval, ale když jsme mu pořídili nižší špalek na sekání, šlo to lépe. Posléze neodolala ani Lisa a i jí se podařilo pár polínek rozštípat, z čehož měla radost. Děda asi trošku šílel; uznávám, že tři leváci se sekerou jsou asi hrůzný pohled, ale nedošlo k žádným úrazům ani národohospodářským škodám, takže to snad taková katastrofa nebyla.

Na věž hradu vylezla i Oli.

Odpoledne k sousedům přijela vnoučata Matýsek a Barborka z Jihlavy, a to přesto, že Matýsek právě začal chodit do školy — tak mocné bylo lákadlo, že se uvidí s našimi dětmi. Nadšení bylo nezměrné na obou stranách a to takové, že jsme se Zdeňulou musely vyhlásit odchod na procházku, aby nedošlo k demolici přilehlých majetků. Děti v podstatě celou cestu k rybníku běžely, respektive proběhly ji asi třikrát, protože se neustále vracely a zase vyrážely kupředu. Je pravda, že energetická hladina těkajících prďuchů se časem snížila na únosnou míru, ale stejně to byl hukot. Tom byl nadšený, že má konečně nějakého parťáka KLUKA, neboť těch jsme za celý pobyt v Česku nepotkali mnoho — moje sestra i moje kamarádky mají mladší holčičky, což pro Toma byla docela rána.

Na Petřínské rozhledně s babí.

Ve středu jsme v rámci narušení pískovištního programu vyrazili s dědou do Telče. Týnu, holky a babičku jsme ponechali na celé dopoledne vlastnímu osudu a udělali si výlet za kulturou. Děti byly na zámku už před dvěma lety a od té doby vždy upozorňují, kde se v které pohádce Telč mihne. Stihli jsme koupit lístky, projít se v parku, a já před prohlídkou ještě skočit na záchod. Po pražských zážitcích s turnikety a placením (na nádražích běžně deset korun za totáčově šílené zařízení) mi nedá nezmínit Telčské zámecké záchodky. Čisté. S toaletním papírem. Světlem. Mýdlem. A zadarmo! Konečně jsem si zase připadala jako v civilizované zemi v jednadvacátém století.

Prohlídka proběhla bez problémů — přiznám se, že už bych tam asi mohla toho průvodce dělat sama, takže občas už výklad ani nevnímám. V tanečním sále ovšem čekalo překvapení pro Lisu — figuríny v kostýmech z pohádky Z pekla štěstí. Nakonec mě děti ukecaly, že se půjdou podívat ještě na výstavu rekvizit z téhle pohádky — tam jsem s nima odmítla jít, ale prohlídku zvládly samostatně; navíc z toho jednoho sálu se neměly kam ztratit. Následovala procházka po náměstí a zmrzlina — a návrat na chalupu k obědu.

Petřínská rozhledna.

Ve čtvrtek se přesně dle předpovědi zatáhlo a ochladilo, ale to nám nevadilo. Měli jsme naplánovaný ještě hrad Roštejn. Vzhledem k tomu, že všechny děti vstávaly brzy ráno, stáli jsme už před desátou před branou hradu — a to přesto, že jsme se vyloďovali jak spojenci v Normandii. Dědovým autem jsem odvezla napřed svoje děti a dědu s babičkou, a vysadila je u Pařezáku s tím, že na hrad dojdou procházkou přes oboru. Vrátila jsem se na chalupu pro Týnu a holčičky, a dovezla je až před hrad. Tam jsme se všichni šťastně sešli a nahrnuli se jak Hujerovi do pokladny.

Lisa se mohla obdivovat ze všech stran a úhlů.

Trošku jsme přemýšleli, kdo kdy a jak půjde na prohlídku. Totiž varianta A zahrnuje starý gotický hrad a muzeum řemesel s krásným dřevěným betlémem, kdežto varianta B má obsahovat pohádkové bytosti. Ty jsme nikdy neviděli a tak jsme byli rozpolcení. Paní pokladní a průvodkyně v jedné osobě udělala naší rozpolcenosti rázný konec — na hradě jsme první a sami, vezme nás, kam chceme, malé děti nevadí, když tak je vypustí na nádvoří dřív. A bylo po problému. Mohli jsme jít všichni od devatenáctiměsíční Olivie až po dědečka. Prohlídli jsme si betlém (trasa A), a pak jsme se ocitli v chodbě u věže plné pohádkových bytostí (trasa B). Oli se s nadšením vrhla na nejbližšího permoníka a než jsme stihli kdokoliv zasáhnout, již si jej vlekla. Její radost nad setkáním s někým stejně velkým jako ona sama neznala mezí. Paní průvodkyně musí buď děsně milovat malé děti, nebo má nervy ze železa — pravila, že to nevadí, a počkala, až jsme permoníka vyprostili z vášnivého objetí a vrátili na místo.

Překvapilo mě, s jakou pozorností Elsa a Olivie sledovaly výklad a jak dobře celou prohlídku zvládly — kromě vášnivého útoku na permoníka nedošlo k žádnému dalšímu incidentu — myslím, že pro holky byl hrad taky příjemnou změnou od pískovišť a hřišť. Malé děti podle mě zkrátka do hradů a muzeí patří, jen kdyby v nich bylo více průvodců schopných a ochotných zaujmout i malé děti.

Kroužky na Vltavě - děti si hrají na veverky.

V restauraci jsme si dali kafe a děti lízátka a zmrzliny, a pak nezbývalo, než zase provést perfektně naplánovaný odsun — napřed dědu (který měl vařit oběd) a Týnu s holčičkama (které měly jít spát), a pak se vrátit pro babičku a vlastní děti. No alespoň jsem si zajezdila po Vysočině a trošku zmírnila řidičský absťák.

Lisa si zkusila aerobic.

Odpoledne nás děda vzal do Třeště, kde jsme nasedli na autobus do Jihlavy; tam se přesedalo na spoj do Prahy. Bylo to trošku napínavé, protože jsme neměli ani místenky, ani jízdenky, a doufali jsme, že to nějak dopadne. Nakonec to dopadlo na jedničku — spoj byla totiž Student Agency, z čehož byly (nejen) děti vyvalený. Servis jak v letadle, dokonce lepší, protože měli svojí televizi s pohádkou, dostali kakao a omalovánky — a to vše na zhruba hodinovou jízdu do Prahy.

V pátek konečně přišel na řadu výlet na Petřín. Začali jsme tedy obědem v thajské restauraci — původně jsme chtěli do nově otevřeného Café na Vyšehradě, ale když si nás servírka všimla (asi po dvaceti minutách) a sdělila nám, že to bude trvat nejméně čtyřicet minut, zvedli jsme se a šli do Modrého Zubu. Tam byla obsluha rychlá, ale jídlo teda nic moc. Děti si na kuřecí saté nestěžovaly (v Česku se to vyslovuje sataj, jak nás servírka neustále opravovala), polívka byla docela dobrá, ale zelené curry nestálo za nic. Řekla bych, že v něm chybělo kokosové mléko, které mi přijde pro thajskou kuchyni poměrně zásadní. No ale najezení jsme byli a mohli vyrazit na tramvaj a lanovku.

Lezení na Bláže.

Na rozhledně jsem byla naposledy jako malé dítě, takže jsem docela těšila. Taky jsem si přečetla, že je v rozhledně výstava Járy Cimrmana, kterou jsem chtěla vidět. Což jsem měla smůlu, protože momentálně tam je výstava Igráčka — ale tak aspoň si to užily děti. Výstup nahoru měl jeden malý zádrhel; z jednoho odpočívadla se Lisa vydala špatným směrem a trvalo nám docela dlouho, než jsme přišli na to, že jde po alternativním schodišti (určeném pro sestup) a že se nemáme šanci potkat, dokud nedojdeme úplně nahoru. Tam jsme se šťastně shledali a mohli se pokochat vyhlídkou.

Gutovka.

Samozřejmě jsme nemohli vynechat zrcadlové bludiště. To se dětem asi líbilo ještě víc než rozhledna — Lisa teda obecně miluje zrcadla a možnost vidět se ne jednou, ale nekonečně mnohokrát, ji nadchla.

Celou sobotu si na nás vyhradila kamarádka Péťa. A protože měla v závěsu čtyřletou Julii a osmnáctiměsíčního Erika, navrhla Kroužky na Vltavě. Ohromná provazová prolejzačka znamenala, že mi děti zmizely v síti a byl pokoj. Průběžně se teda vynořovaly a časem jsme zvládli oběd, zmrzlinu a různé další atrakce. Já byla z celého konceptu Kroužků nadšená. Obrovské hřiště, venkovní obsluhovaná terasa, prošpikovaná pískovištěm a skákacím hradem, vnitřní kavárna s místností pro malé děti — polstrovaný "bazén", kolem kterého stojí stolky, takže matka může odložit dítě do bezpečného prostoru a třeba si nedejbože vypít i kávu (požitek často nedosažitelný, pokud se po vás stále sápou malé ručičky). Venkovní areál s různými stupni atrakcí, na své si přišel sotva chodící Erik i naši školáci. Zkrátka někdo měl úžasný nápad a já doufám, že to takhle vydrží.

S dědou ve Valdštejnské zahradě.

Tím, že jsme Kroužky navštívili o víkendu, bylo poměrně dost narváno, ale zase si děti užily i dalších požitků. Třeba loutkového divadla a nebo předváděče kroužků pro děti. Pro kluky tam byl florbal, pro holky zase nějaké zumby a aerobiky. Lisa se napřed ostýchala, ale očička jí svítila, a nakonec se taky vysápala na podium a šla si zaskákat na muziku. Teď jen musíme doufat, že něco takového pro ni najdeme i doma.

Nové zámecké schody.

Na neděli jsem měla domluvené lezení na Srbsku se Zuzkou a jejíma holkama. Bylo děsné vedro, takže jsme došly jen pod Blážu a lezly v relativním stínu této stěny. Teda, lezly děti, za obecného vřískotu a odporování, což vypadá tak, že dítě ječí a odmlouvá a prudí — a v okamžiku, kdy doleze, tak se nadme pýchou a bude se všem chlubit, kam až dolezlo (a v případě Lisy, jak se VŮBEC, ale VŮBEC nebálo). Den jsme chtěli zakončit v hospodě, ovšem chvíli to vypadalo, že si nebude ani kam sednout — a pak Zuzka zjistila, že narvaná je jen zahrádka, uvnitř je chládek a PRÁZDNO. Dali jsme si obědovečeři a pak ještě šli na zmrzlinu, kterou jsme nenašli, ale dětem nevadil normální nanuk — a pak zase vlakem domů.

V pondělí jsem potřebovala oběhnout nějaké úřady a tak jsem děti předala dědečkovi, který pravil, že s nimi odjede na Gutovku. O hodinu později jsem je tam našla — dědeček si ve stínu na lavičce četl a potomci neměli čas se mnou ani pořádně promluvit, protože museli obhospodařovat vodní systém Gutovky. Po další hodině se situace nezměnila — ne, že bych se dětem nějak divila, systém hrází, Archimédových šroubů a mlýnů byl dostatečně fascinující i pro dospěláka — a tak jsem zavolala babičce, že plánovaný sraz v Adrii měním na oběd na Gutovce, páč děti uvízly.

Chrám svatého Víta.

Odtrhnout mokré a šťastné prďuchy od té vší nádhery alespoň na oběd byl poměrně náročný úkol. Souhlasili jen pod podmínkou, že si pak ještě můžou pohrát. Po obědě si Tom sedřel nohu a také hřiště se poměrně zaplnilo, takže jsme nakonec odjeli i na ten Hrad. Chtěla jsem dětem ukázat kus historie, ale tento plán mi nevyšel. Zmlsaní Telčí a Roštejnem jsme nečekali turistickou pakárnu. Davy bychom asi zvládli, ale turistické ceny (zmrzlinu za šedesát korun jsem dětem odmítla koupit z principu — když v Telči byla za deset, chápala bych, že v hlavním městě bude 200% navýšení, ale 600% mi přijde jako bohapustá zlodějina. Dále jsem zjistila, že nejsou přístupná místa, na která se dalo ještě před pár lety běžně chodit — třeba Daliborka nebo Zlatá Ulička. Opět — asi by mi ani nevadilo zaplatit vstup — ale to také nejde, jediné možné řešení je koupit po třech stovkách vstupné na celou řadu míst. Jako je hezké, že to platí dva dny, ale já nechtěla tahat malé děti dva dny po Hradě, já jim chtěla ukázat jen pár základních míst. Záchod s turniketem na desetikorunu to završil. Zvlášť když byl turniket porouchaný a uvěznění turisté museli při cestě ven ze záchodku turniket přelézat či podlézat (dle naturelu, ti svižnější jej přeskakovali). No prostě trapas.

Elsa a Olí v Kroužkách.

Ve Světozoru jsme si konečně dali tu zmrzlinu, kterou jsem dětem odmítla kupovat u vydřiduchů na Hradě, slízali jsme ji ve Františkánské zahradě a já nechala děti s babičkou a sama vyrazila na Ruzyň, kde jsem měla domluvené lezení se Zuzkou. Zuzka chodí trénovat děti (teda někteří už jsou mezitím docela dospělí) a tak jsem pro jistotu nalákala ještě Radima s Lukášem, abych měla parťáky. Ráda bych podotkla, že cesta byla ještě horší než obvykle. Nejen že je stěna na konci světa/Prahy, ale Dopravní Podnik se rozhodl udělat revoluci v městských linkách, která v případě sídliště Dědina spočívá v tom, že odříznou několik tisíc lidí od spojení na metro. Autobusy, které jezdily buď na Dejvickou nebo Hradčanskou teď jezdí odnikud nikam, takže od metra se musí popojet tramvají nebo jiným autobusem, pak si dát pochoďák kolem Šárky a najít stanici autobusu na Dědinu. Proč, když už je to s přestupem, nemůžou autobusy a tramvaje stavět na jednom místě, aby člověk nemusel lítat jak zběsilej po okolí? Samozřejmě, že jednou za čas, v rámci sportovního vyžití, se mi nic hrozného nestalo, ale co všichni ti, co musí dojíždět do práce a do škol?

Elsa držela s našima dětma krok v blbinách i konzumaci zmrzky.

Lezení bylo fajn, ozkoušela jsem novou venkovní stěnu, kde příjemně pofukovalo. Po dvanácti letech strávených v polopoušti mi přijde v Evropě všude děsně dusno. Bouřkové mraky na obzoru situaci jistě nijak nevylepšily. Společnost ale byla fajn. Osvěžující bylo zjištění, že se ráda vidím i s Václavem, s kterým jsme se nerozešli kdysi příliš v dobrém. Prostě po čase člověk dokáže vzpomínat na to dobré a nepatlat se v malichernostech.

Létající děti.

V úterý jsem do Kroužků na Vltavě zavlekla zbytek rodiny. Přišlo mi to jako ideální místo, kde se i děti rozdílného věku jako moje neteře a moje vlastní děti můžou vylítat a zabavit, a kde si my dospělí můžeme sednout k obědu, pivu, kávě a podobným požitkům. To se, myslím, nakonec vydařilo. Elsa tedy statečně následovala moje děti, což bylo občas trošku o nervy — třeba její lezení ve velké prolejzačce. Jindy bylo vidět, jak moc se snaží uchopit svět starších dětí — třeba si zvládla vybrat zmrzlinu (čokoládovou) a myslím, že jí i většinu snědla.

Téměř klasickou byla scénka u oběda. Týna holkám vybrala z dětského menu těstoviny, zatímco zbytek rodiny se shodnul na smažácích. Dopadlo to tak, že holky pohrdly těstovinami a užíraly hranolky z dospěláckých jídel. Dost mi to připomnělo scénku před pár lety, kdy jsem s podobnou snahu o zdravou výživu dětí pochodila úplně stejně (akorát myslím, že moje děti měly tenkrát místo těstovin objednané rizoto).

Hujerovi na procházce.

Z Kroužků jsme chtěli s dědou přejet přívozem na druhou stranu řeky a jít do Království železnic. Týna pravila, že půjdou s námi, což jsem ocenila jako mateřskou statečnost. Ovšem ve světle toho, jak si holčičky užívaly návštěvu Roštejna i Kroužky, mi vláčkové muzeum vůbec nepřišlo jako špatný nápad. Přívoz byl atrakce sám o sobě; naše děti jely velkou lodí v Kanadě a v Praze zase viděly miniaturní lodičku, která pojme dvanáct cestujících, a cesta po řece byla určitě příjemnější než nějakým autobusem po zacpaných nábřežích.

Frčíme přívozem.

Vláčkové muzeum mile překvapilo. I když zdaleka ještě nejsou všechny expozice hotové, určitě je to největší kolekce, jakou jsme kdy viděli. Tom byl v sedmém nebi a holky se nakonec taky zabavily. Hledali jsme, kde se dá co zmáčknout a co to udělá. Lisa krmila slepice, Tom kácel strom a já jsem sledovala koncert Čechomoru. Taky jsem viděla jednoho naháče prchajícího z okna a podobné legrácky. Pro menší děti je tam i herna, Tom si mohl vlézt do opravdovské lokomotivní kabiny — a Lisa nakonec vyžebrala dvacku na jízdu pouťovou helikoptérou, přestože jsem se ji snažila přesvědčit, že je na to už velká.

Před muzeem jsme se nakonec rozloučili se zbytkem rodiny. Mohli jsme zpět na Písnici dojet tramvají a autobusem, ale Lisa s Tomem mě ukecali na ještě jednu jízdu přívozem. Asi nám to cestu trošku prodloužilo, ale zase jsme měli další zábavu. Na večeři za námi přijeli Kubačtí a zkusili jsme s nimi najít vietnamskou restauraci v přilehlé, poměrně nechvalně proslulé tržnici. Hospoda to byla pěkná, majitelé nás pustili i do salónku (zřejmě proto, že nás bylo jak psů), ale pak nás zaskočil jídelní lístek. Myslela jsem, že vietnamsky docela umím, ale nejspíš je v Česku trošku jiná jazyková větev než v Kalifornii — některé věci se řeknou jinak a i mi přišlo, že jinak vaří. Na kuřecí polívce se toho ale moc zkazit nedá, docela jsem si pochutnala. Po všech těch smažácích to byla vítaná změna.

Vláčkové muzeum se líbilo všem.

Ve středu, náš poslední celý den v Česku, začalo dle předpovědi pršet. Ovšem děti byly skálopevně rozhodnuté jít do ZOO, a tak jsme šli. Když jsme vstupovali, bylo v celém areálu asi sto padesát návštěvníků, což v praxi znamenalo, že jsme měli celou zahradu pro sebe. Zvířata z toho byla celá vedle sebe a chodila zvědavě očumovat k plotům — asi se divila, kde jsou všichni ty lidi. Čili výhled jsme měli úžasný. Trošku jsem doufala, že hoďku dvě pocouráme a půjdeme domů, ale bohužel Tom má výbornou paměť a neustále otravoval se zvířaty, která viděl před dvěma lety. Lisa si toho tolik nepamatuje, ale zase umí už číst, takže mě nakonec milí potomci vláčeli po liduprázdné zoo ŠEST HODIN.

Mašinfírové.

Snažila jsem na tom vidět různé výhody. Například v restauraci jsme si mohli vybrat, kde budeme sedět, protože jediný další obsazený stůl byl ten, u kterého seděli ošetřovatelé zvířat. Mohli jsme si sami vylézt na rozhlednu a nemuseli se s nikým tlačit. Na lanovce jsem odmítla jet z důvodů deště, ale nejspíš by to také nebyl problém. Když jsem se potřebovala trošku rozmrazit a povzbudit kávou, nebyl problém — žádné fronty, nic. A ještě jsme zastihli hrochy v bujné náladě. Místo tří šedých balvanů ležících nehybně ve vodě jsme viděli leccos z hrošího intimního života. Alespoň si to teda myslím — děti projevovaly obavy, zda ten větší hroch toho menšího netopí, když na něj furt skáče a leze, ale já si myslím, že tlustokožci jen chtěli využít relativního soukromí, které jim po hektických prázdninách poskytnul deštivý všední den na začátku školního roku.

Návštěvou ZOO jsme splnili poslední bod programu a já předala cestou domů děti babičce, ta jim slíbila návštěvu hračkářství, abych já mohla balit. Tom v hračkářství na chvilku odložil teplou mikinu a během asi pěti minut mu ji někdo stihnul ukrást. Na jednu stranu mě točí, že synek věci tak nějak upustí, kde se mu zrovna hodí (tohle je třetí mikina během pár měsíců), ale asi ještě víc mě točí to, že v chladném dni někdo ukradne dítěti oblečení a nechá ho jen v tričku.

Hroši v ZOO měli napilno.

Ve čtvrtek byl v plánu už jen odlet. Znovu jsem si blahopřála k tomu, že jsme sehnali polední let z Prahy, mohli jsme se ráno v poklidu vykoupat a dobalit. Akorát Tom stihnul zaparkovat autobus-housenku od babičky pod gauč a zapomenout ji tam. No ale snad ji někdo přiveze. Na letiště nás odvezl děda, po okruhu nám cesta zabrala necelou půlhodinku.

Měli jsme ZOO celý den sami pro sebe.

Trošku mě zmátl strojový check-in. Tož stroj není úplně blbuvzdorný, takže jsem nakonec musela povolat letušku, aby mi objasnila záhady používání automatu. Poté, co letuška klela nad tím, že dětské pasy nejdou naskenovat a chvíli s tím válčila, jsme se dozvěděli, že stejně musíme k přepážce, páč tam nám teprve odbaví zavazadla. Tudíž místo jedné letušky jsou díky stroji zaměstnané dvě a trvá to dvakrát tak dlouho, než kdyby celý check-in zařídila jedna osoba.

Ve Frankfurtu jsme opět narazili na nepříjemného celníka — péroval mě, proč nemáme v pasech razítka o vstupu. Jako kdybych já asi věděla, proč prudivý celník na příletu pasy neorazítkoval. Nakonec jsem musela lovit staré letenky, abych teda prokázala, že jsem se dvěma malými dětmi ve slavné Evropské Unii nepobývala déle, než tvrdím. Asi se báli, že bych jim ji ošoupala, nebo co.

V letadle nás čekalo další nepříjemné překvapení — zamluvili jsme si sedadla u okna, ale v tomto typu letadla naše sedačky u okna nebyly. Takže nejen že jsme byli rozděleni, ale Tom navíc skončil mezi dvěma babicemi. Naštěstí to dětem nijak extra nevadilo, byly nadšené, že mají každé svoji vlastní televizi a můžou si sledovat nějaké svoje pohádky. Já byla šťastná, že jsme konečně na poslední štaci cesty domů — už léta ve mně sílí pocit, že by se lidstvo mělo konečně vybičovat k vynalezení teleportace.