Vendulka byla nejžádanějším lyžařským partnerem.

Lisa začala kašlat na Nový Rok, já se přidala v úterý. Ve čtvrtek ráno vypadala dcerka docela přešle, a tak jsem zavelela odpočinkový den a nechala ji doma ze školy. Asi jí bylo fakt blbě, protože pravila, že bude raději doma, i když to znamená, že si nebude moct jít hrát k Raphaelovi s jeho novým morčátkem.

Raphael je Tomův spolužák a vzhledem k tomu, že má rodiče Němce, nalézám s touto rodinou hodně společného. Například, když jsem přišla Toma vyzvednout, bylo mi nabídnuto tradiční vánoční cukroví včetně vanilkových rohlíčků a kokosek. A taky jsme se s Raphaelovou maminkou domluvily, že kluci půjdou k nim domů ze školy sami pěšky. Možná vám to přijde maličkost, ale my bydlíme tak nešikovně daleko od školy, že musíme dojíždět autem. Moje děti tudíž nemají možnost vyzkoušet si v praxi trošku zodpovědnosti a soběstačnosti ani na té banální cestě do školy a ze školy. Samozřejmě, že to kluci zvládli bez problémů a jsem si jistá, že by to zvládli i s Lisou — ta holt musí počkat na příští příležitost.

Lisa s chlapama.

Lise den doma prospěl; večer už vesele poskakovala, takže jsem ji prohlásila za vyléčenou a poslala v pátek do školy. A já mohla jít na páteční polední dozor — pořád mi bylo tak nějak všelijak, ale teploty jsem neměla. Průběh Lisiny verze téhle virozky mě naplňoval nadějí, že už se z toho musím taky vzpamatovat. V půlce dozoru jsem ale zjistila, že budu zřejmě po zbytek dne odkázaná na píšťalku a gesta — přišla jsem brutálním způsobem o hlas. Nejen, že jsem krákorala, ale krákorání mě navíc neuvěřitelně bolelo.

V sobotu jsem se dopoledne trošku poflakovala, ale odpoledne bylo potřeba ořezat náš strom. Leden bývá suchý a teplý, jenže koncem měsíce přijdou srážky a práce na zahradě jsou odpískané třeba i na dlouhé týdny. Letos je divná zima: po vlhkém a studeném létě nepřišly podzimní bouře a na horách je v lednu méně sněhu (respektive žádný sníh) než tam bylo v červenci. Nicméně spoléhat se na suché jaro se nám nechtělo — navíc se za pořádnou bouři se sněhovou nadílkou už měsíce úpěnlivě modlíme — máme předplacenou "chalupu" na Kirkwoodu, a třebaže se resort snaží a zasněžuje uměle, je to pořád zoufale málo.

Lyžující kapela.

No abych to nezamluvila — prostě jsem v sobotu odpoledne se zavázaným krkem vylezla na strom, abych přiložila ruku k dílu. Ořezat strom trvá tak pět hodin, podle toho, kolik lidí se zúčastní vlastní práce a kolik víl kolem jen tancuje a zpívá, případně kolik mašinek umdlévá při odtahu větví. Letos jsme Toma povýšili v rámci budování soběstačnosti, zodpovědnosti a užitečnosti z tahače větví na prořezávače, posadili ho na strom, vrazili mu malou pilku a nechali ho trénovat. Lisa chtěla samozřejmě taky na strom, ale pak se nahoře bála, takže jsme ji museli zase sundat.

Já jsem se zase zmýlila ve svém odhadu, že když mi v pátek bylo blbě, tak to následně bude už jen lepší — v sobotu mi při řezání stromu nijak lépe nebylo a v neděli jsem odpadla do postele naprosto neschopná provozu. V pondělí jsem ještě stále nenalezla hlas, ani se nezbavila všelikých bolístek, takže nezbývalo než navštívit doktora a nafasovat antibiotika — čekal nás třídenní víkend, potřebovala jsem být alespoň částečně fit.

Konzert pod vlekem.

V pátek jsem v poledne vyzvedla děti ze školy, uvařila jim oběd, pak jsme dojeli pro Vendulu a za další tři hodiny a dvacet minut jsme vystupovali před "chalupou". Pracující muži, Pavel s Hrochem, dorazili po práci, těsně před půlnocí. Jejich odjezdu z domova ovšem předcházelo drama s kalhotama. O tom, že s námi již delší dobu pobývá Němec (Herr Professor Doktor Alzheimer), který nám zákeřně schovává účtenky od zboží, které nutně potřebujeme vrátit, dává alobal do lednice a mlíko mezi kastroly, zašantročuje klíče a otvírač na garáž a všeobecně nám ztrpčuje život, jsem už asi psala. Tentokrát schoval Hrochovy sportovní kalhoty (ještě stále špinavé po vánočním výletu) do tašky v komoře. Naštěstí jej Hroch přelstil a kalhoty našel — ovšem znamenalo to večer po příjezdu ještě gatě přeprat, protože byly značně jeté.

Zbytek víkendu probíhal už docela v poklidu, ve znamení lyžování. Musím pochválit děti — udělaly značný pokrok a na svahu jim s Hrochem sotva stačíme. Což je dobře, páč to znamená, že pro nás lyžování s dětma není postávací nuda, ale že máme sami dost co dělat. Vendula navíc vyhlásila pro všechny úkol naučit se jezdit po jedné noze. Zdá se, že z celé rodiny to bravurně ovládá jen Tom.

O zpestření víkendu se nám postaral Cal Marching Band. Nevím, jak do češtiny přeložit toto místní specifikum, "dechová kapela" sice popisuje více méně volbu nástrojů, ale zdaleka neobsáhne těch zhruba dvě stě študáků, kteří s vervou a nasazením (a DOBŘE!) hrají lecjaký moderní flák — a to třeba i na lyžích a snowboardech během sjezdu. V poledne a na konci provozu vleků hráli i na náměstíčku a pod vleky, takže jsme si mohli jít muziku poslechnout. Lisa byla naprosto fascinovaná, ale Toma to dlouho nebavilo.

Ráno byl na kopcích poprašek.

V neděli večer odjeli pracující (Vendula, Pavel a Hroch) a já zůstala s dětma ještě do pondělka; měly prázdniny. Nikdo si nechtěl brát dovolenou, když je to se sněhem taková bída. Od listopadu nesněžilo, i v dvou a půl tisících metrů nad mořem leží pouze to, co vyrobí sněžná děla, jinak tu trčí holé kopce a polehává seschlá tráva v údolích.

Dětem to nevadí, lyžování na těch pár zprovozněných sjezdovkách jim bohatě stačí. V pondělí potomci vylezli těsně po sedmé, takže v půl desáté jsme nastupovali už s jízdenkami (permice mám jen já a Hroch) na první vlek. Venku svítilo slunce, ovšem mrzlo až praštělo — a foukal šílený vítr. Na jedné sjezdovce dokonce jela sněžná děla a přišlo mi, že kopce nad chalupou byly mírně poprášené. Vlekař tvrdil, že je to rozfoukaný sníh ze sněžných děl, ale poprašek byl vidět i na protilehlých stráních, takže v noci nejspíš trošku sněžilo.

To bylo sice příjemné pomyšlení, ale po půlhodině začala skučet Lisa, že jí zebou nohy. Já měla na sobě péřovku (v níž normálně nelyžuju), pod helmou čepici a ještě návlek, a kosa mi byla taky. Jediný Tom si nestěžoval. Vydrželi jsme ještě asi čtyři jízdy, ale nevím co bylo horší — jestli vysedávání na vleku, kde člověk pomalu vychládá, nebo jízda dolů proti větru, po které se člověk těší, jak si chvilku sedne na lanovku a bude se vyhřívat na slunci s větrem v zádech.

Sněžná děla jedou naplno.

V jedenáct jsem musela zatroubit na ústup a vyhlásit oběd — nutně jsme potřebovali nasáknout trošku tepla a živin. Po obědě jsme zkusili zase lyžování, s podobným výsledkem. Přestože před chalupou v závětří na sluníčku bylo docela příjemně, na svahu jsme vydrželi zase hodinu a půl. Do toho se Lisa srazila s cizím lyžařem — ke cti chlapa musím přiznat, že se tvářil přiměřeně zkroušeně a počkal, až Lisu rozmotám a zvednu na nohy a ohledám škody. Vina byla nejspíš oboustranná — srazili se na místě, kde se sjíždějí dvě sjezdovky — Lisa se zjevně nekoukala a chlap byl rád, že na lyžích stojí, a holt došlo ke střetu — ne naplno, ale dostatečně, aby se navzájem vyvedli z rovnováhy.

Lisa pak s námi ještě jednou sjela jednu lehkou sjezdovku (chtěla jsem si být jistá, že nemá žádné zranění), ale odmítla jít na poslední těžší trasu, a tak jsme ji nechali čekat pod vlekem. Doufala jsem, že to zvládne; snažím se děti trošku osamostatňovat a navíc se prostě rozkrájet neumím, a my s Tomem jsme chtěli ještě jednu jízdu stihnout (kromě toho bych Toma samotného na lyže nepustila). Lisa to zvládla a pak už jsme se všichni vydali do chalupy. Bylo potřeba sbalit a uklidit. Samozřejmě, že větší část úkonů připadla na mě, ale už se snažím práci trošku rozdělovat, a tak si děti musí balit svoje věci a pomáhat se vším, co zvládnou — třeba s luxováním.

Když jsem šla pro auto, zjistila jsem, že jsou venku pořád mínus čtyři stupně — a to bylo těsně před třetí odpoledne, kdy je tady obvykle nejtepleji. Netroufám si odhadnout, kolik bylo v těch půl desáté ráno, ale zjevně kosa řádská. Mě zbývalo odřídit těch sto dvaadevadesát mil domů, naštěstí tím, že byl svátek jen pro některé (Martin Luther King slaví školy a státní instituce, ale soukromé firmy zhusta nikoliv), část lidí musela odjet v neděli, a tak nebyl tak strašný provoz.

Dětem zatím lyžování na umělém sněhu stačí.

Ve středu dětem začal fotbal. Ne, že bych synkovi (a vzhledem k tomu, že tady je klasický fotbal považovaný především za holčičí hru, tak i dceři) nechtěla dopřát kolektivní sporty, ale léta jsem se nedokázala přenést přes místní systém. Ten spočívá v tom, že dítě přihlásíte dle bydliště do ligy. Liga trvá zhruba tři měsíce, hraje se obvykle na podzim a na jaře. Tréninky jsou jednou až dvakrát týdně, což by bylo fajn. Ovšem vedené jsou často dobrovolníky z řad rodičů, a berou se ohledy na pracující rodiče, takže se začíná klidně třeba v šest, v půl sedmé večer. Což mi u předškolních a mladších školních dětí přijde mírně na palici. Kdy se má takový prcek dostat do postele, když je třeba do půl osmé někde na hřišti??? Další problém pro naši rodinu představují víkendové zápasy, které jsou více méně povinné. Samozřejmě, že nikdo nestojí dítěti a rodičům se samopalem u hlavy, a když dítě na zápas nedorazí, tak nedorazí, ale prý "dělají ksichty". Takže liga by pro nás znamenala tři měsíce nevyrazit nikam na víkend, plus nejspíš absolvovat pakárnu s nočními tréninky — a nebo mám divný děti, když potřebují být v osm v posteli?

Prostě za ta léta jsme nikdy nedospěli k tomu, abychom děti na nějaký ten míčový sport přihlásili. A teď teda někdo nahoře buď vyslyšel mé prosby (nebo naopak nemohl poslouchat mé věčné skuhrání a stížnosti) a YMCA začala pořádat fotbalový kroužek ve škole. Hodina týdně, navazující na školu, v časně odpoledních hodinách, bez dresů, stresů a víkendových zápasů. Nemusím děti nikam vozit; provozují to na školním hřišti a oba NAJEDNOU, takže ani neřeším, co s jedním znuděným potomkem někde na parkovišti po dobu, kdy druhý absolvuje kroužek. Já jsem zatím nadšená. Jestli budou nadšené i děti, to se uvidí. Beru to tak, že konečně mají možnost to ZKUSIT a případně se rozhodnout sami, jestli je to něco, co by je bavilo.

A aby nebyl zázrakům konec, tak od čtvrtka prší — na horách SNĚŽÍ. Tak držte palce, třeba se konečně dočkáme pořádné lyžovačky!!!