Higher Cathedral Spire, druhá délka (pode mnou je vidět slaňující lezkyně z dvojice před námi)

Rodinné venčení se vydařilo (viz. předchozí deníček) a tak jsem vcelku bez výčitek začala přemýšlet nad pořádným lezeckým výletem. Následující víkend se mi povedlo nechat děti s Hrochem a babičkou a vyrazit s Pavlem do Yosemit. Prý se nedá vstoupit dvakrát do stejné řeky, ale já si nemůžu pomoc, ty lezecké výpravy se odehrávají v povědomých kolejích kdekoliv na světě. Sice jsem neutíkala z práce na sraz s krosnou, ale byla jsem pohodlně vyzvednuta doma, nicméně bylo to v pozdních hodinách (Pavel pracovat musí). Do půlnoci jsme jeli jak ďasi a v půl jedný jen rozmotali karimatky na louce u auta a padli do spacáků. Toto mi evokovalo nejeden zájezd do Jury, kde na nějaké stanování a řádné táboření nebyl ani čas ani prostor.

Mám jednu ruku dlouhou... (Higher Cathedral, 3. délka)

Ráno jsme sbalili spaní a skočili do auta, snídani jsme si dali u stolečku před rangerskou budkou u vchodu do parku. Tam také mají relativně slušné záchodky, takže došlo i na hygienu. A pak hurá pod skály. Už u snídaně mi při studiu průvodce začínalo být jasné, že lezení naopak nebude mít s Jurou nic společného. Když jsem pak funěla na oněch pětistech metrech převýšení, které jsme museli nastoupat, než jsme se dostali pod vlastní skálu, vzpomínala jsem se slzou v oku na Jurské oblasti, kde se do cest nastupuje de facto z auta. Na druhou stranu bylo na nezřetelné pěšině, zarostlé roštím a později se měnící v suťovisko, přiměřené množství lidí (nikdo), takže kdyby Pavel nestoupal rychlostí himalájského šerpy, mohla bych se kochat i přírodou. I když možná že si to jen tak maluju - letos je hodně vlhký rok a my jsme ani jeden neměli repelent, takže k smrtonosnému tempu výstupu nás bičovali vlezlí komáři, kteří každé zastavení krutě trestali.

Pod Higher Cathedral Spire byl cítit výškový rozdíl proti Yosemite Valley - bylo chladněji a pofukoval větřík, čímž jsme se zbavili komárů. První dýlka staré klasické cesty byla trapně lehká, až jsem se divila. O chvíli později jsem se divila ještě více - Pavel (!!!) v druhé délce vydával různé výkřiky (většinou nepublikovatelné) a zakládal jištění asi tak co metr. Začínalo mi být jasné, že půjde do tuhého. Když přišla řada na mě, tak jsem nestíhala ani ty výkřiky, jen jsem funěla. Nechápu, jak to klasici mohli lézt v pohorách - prstová spára, převis, z nejž se mi nepodařilo vydolovat jeden vklíněnec, ani když jsem seděla v laně, no prostě maso.

Higher Cathedral, třetí délka

Další tři délky byly už uměřenější - ani příliš lehké, ani příliš těžké a hlavně jsme se postupně vykulili za hranu a před námi se otevřely fantastické výhledy do Údolí, doslova z ptačí perspektivy. Neohrožení opeřenci pořádali nálety (doufám, že na otravné komáry) těsně kolem mé hlavy; nikdy bych nevěřila, jaký hluk tropí křídla malého ptáčka. Vzdušná vyhlídka byla zase takové deja vu z Labáku. Pravda, Higher Cathedral Spire je o hodně vyšší než pískovcové věže, které znám, ale pocit to byl podobně povznášející. Do té míry, že mě nerozhodil ani problém se slaněním. Dle průvodce mělo šedesátimetrové lano stačit k dalšímu kruhu, ale nestačilo, takže jsme museli kousek slézat. Naštěstí to byl takový lehký traverz a bylo se kde jistit; ani jsem se nezačala pořádně bát.

Dolézám na vrchol (Higher Cathedral Spire)

Pod skálou jsme byli v pět odpoledne. Pavel smutně hleděl na Brail Book, ale bylo více než jasné, že další pětidýlkovou cestu už za světla nedáme. Čekal nás ještě sestup suťoviskem a lesem po nezřetelné pěšince a skrz večerní hejna komárů. K autu jsme dorazili totálně ožraní a dožraní. Provedli jsme očistný skok do Merced River (turisti se v Yosemitech spořádaně drží na silnicích a do přírody nepáchnou, tudíž se neměl kdo pohoršovat nad naším spodním prádlem) - opět labské deja vu - Labák je ale opuštěnější, tam jsme se koupávali nahatí. Pak jsme vzali útokem místní obchod - pro repelent a pivo.

O večeři v bufetu se dá říct jen to, že byla relativně teplá. Pivo jsme si vypili na louce s výhledem na El Capa. Ovšem tam zaútočili komáři s teroristickým výcvikem - byl jim lhostejný repelent i čistky ve vlastních řadách. Taky ale zapadalo slunce a bylo na čase zaplout do peří (teda spíš dutých vláken) na loučce před parkem.

Pohled na Lower Cathedral Spire

Ráno bylo rovnou vedro -- rozhodli jsme se přesunout do vyšších nadmořských výšek. Asi bych neměla číst průvodce při snídani. Z popisků hýřícími výrazy jako těžký komín či široká spára, mi lehce drhlo kafe v krku. Nicméně Pavel tvrdil, že jednu z vybraných cest lezl a že je dobrá, tak jsem se rozhodla ignorovat průvodce a doufat, že to opravdu bude dobrý.

Na Tuolumne, v osmi tisících stopách, teprve začínalo jaro. Všude spousta vody, bahna, zbytky sněhu a rašící travička. A spousty lidí. Na parkovišti pod Phobosem a Deimosem už stálo jedno auto; než jsme vypakovali krámy a přebalili baťohy, předběhli nás dva nadržení borci. Doufala jsem, že mé zpomalené hrabání se do svahu pod skálu jim dá dostatečný náskok, aby odlezli v Phobosu dostatečně daleko. V hledání stezky jsme jednou mírně zbloudili, ale ani to nestačilo - když jsem konečně dosupěla k úpatí, borci teprve nastupovali. Prvolezec ve zmateném převislém komíně s několika spárami nevypadal moc přesvědčivě, takže jsem se začala zase bát.

Nakonec to nebylo tak zlé, i když jsem tam v jednom místě docela dobře vyvlála - a to jsem si vždycky myslela, že mám do převisů dost páry. Nu, mýlit se může každý. Od druhé délky ale došlo k prudkému vylepšení. Dokonce jsem došla k názoru, že spára může být krásná! Z Phobosu se ovšem nedá slušně slanit, takže jsme museli dolů pěšky. A páč se jedná o relativně těžkou cestu, neměli jsme s sebou batohy s botama, a tak jsem protrpěla sestup v lezačkách (které si kupuju o číslo menší, než mám velikost nohy). Je pravda, že v některých momentech (přelejzání skalek) jsem byla docela ráda, že mám lezky, ale jako turistickou obuv do terénu je fakt doporučit nemůžu.

Panorama Yosemitského údolí z vrcholu Higher Cathedral Spire

Zpět pod Phobosem jsme se ocitli ve dvě odpoledne. Na cestu domů bylo brzy, a jakkoliv se mi nechtělo znovu absolvovat brutální sestup manzanitovými keři (občas jsem si připadala jak onen pověstný odborník pro boj ve vysoké trávě), musela jsem uznat, že vylézt ještě Deimose za rohem je rozumný nápad.

Phobos (na konci druhé délky, ve spáře nad černou skálou je vidět - mizerně - lezec)

Deimos je asi těžší než Phobos, ale vyrovnanější (není tam vysloveně brutální místo). Také se v něm střídá všechno možné - spáry, komíny, kousek stěnového lezení (na kterém je dokonce nýt - jediné fixní jištění, které jsme za ty dva dny potkali). Přiznám se, že na konci už jsem byla docela hotová, a to mě čekal ještě sestup dolů k botám a pak další fáze sestupu k silnici. Myslím, že na celé akci mi nedalo vlastní lezení zabrat tolik jako tyhle pochody divočinou bez cestiček. Za ta léta, co chodíme na túry s dětmi, jsem příliš přivykla pohodlnému tempu od kamínku ke potoku - a taky už mám holt svoje léta. Abych to zkrátila - nohy mě bolely ještě další tři dny.

V Tenaya Lake jsme si alespoň umyla ty nohy (po celém dni v lezačkách jsem nemohla riskovat, že Pavel při řízení motorového vozidla omdlí smradem) a pak už jsme vyrazili. Zhruba v devět jsme zapluli v Oakdalu do mexické Taquerie El Agave. Mexické jídlo až tak nemusím, ale tohle bylo super. Cenově někde na polovině bufetu v Yosemite Valley a kvalitou asi třikrát lepší, plus vše velmi rychle vyřízené, takže jsme mohli pokračovat v cestě a být doma před půlnocí.

Jedinou vadou na kráse tohoto výletu je pocit, že jsem se zase předvedla jako totální blbec. Na vrcholku Higher Cathedral Spire jsem nabídla Pavlovi, že ho vyfotím, aby teda měl nějakou slušnou dokumentaci - a ty fotky na kartě prostě NEJSOU. Jak se mi tohle podařilo, to nevím - a nejsem si jistá, že je to omluvitelné pouhou mateřskou demencí.

Sid s dětmi a babičkou absolvoval výlet na Point Reyes, kde babička nikdy před tím nebyla. Zdá se, že i zbytek rodiny si víkend užil dle svého gusta. A protože u moře bylo nějakých patnáct stupňů a vítr, tak si ani nikdo nespálili brutálně ramena jako já (zjevně se v osmi tisících stopách musí člověk mazat víc než obvykle - a nefrajeřit v tílku, i když je sebepekelnější vedro).