 |
| Tomášek v transatlantické přepravě. |
 |
| Lisa dostala v Mnichově od letušky růži. |
Den před odletem do Evropy si prďuši nutně žádali hrát před domem, a tak jsem využila situace a v rámci dozoru nad dětmi jsem vyklidila autobus, abychom v úterý měli kam naložit všechny bágly a kufry. Sice se mi zdálo, že času bude dost, protože odlet byl až v úterý večer, ale nakonec se mi ta pilnost vyplatila. Když jsem v den odletu vezla děti ráno do školky, začal mi autobus signalizovat, že má píchlou gumu. Hrošíkovi se začal rýsovat zcela nečekaný katastrofický scénář, v kterém figuroval nepojízdný autobus, nemožnost dopravit se zavčasu na letiště, případně autobus zabavený policií jakožto nevyzvednutý v opravně a tak dále.
Nicméně i v tomto případě čekalo Sida zklamání. Místo dobalování a příprav jsem dovezla nešťastný bus do Costca na opravu. Tam mě naložil Hroch do svého auta, přeložili jsme autosedačky, já jsem odvezla Hrocha do práce a makala pro děti do školky. Odpoledne jsem balila, pak jsem naložila děti a jeli jsme si pro tatínka do práce a tam odtud do Costca vyzvednout opravený autobus, do kterého jsme jen naházeli bágly a razili na letiště. Cestou jsme vyzvedli Gabku, která měla za úkol dovézt autobus z letiště zpět do naší garáže. Tato fáze cesty dopadla na výbornou, dokonce jsme před odletem ještě dostali zprávu od Gabky, že dorazila i s autobusem v pořádku.
 |
| V Česku nás čekal rozkvetlý květen. |
 |
| Naše chalupa na Vysočině (nalevo od té růžové) |
Na rozloučenou dostala Lisa růži, která přebyla v business třídě letadla. Letiště v Mnichově bylo příjemným překvapením. Malé, pohodlné — a hlavně jsme v gate našli automat, který zdarma servíroval výbornou kávu, nebo horkou vodu na asi šest druhů čaje. Po osmdesáti dolarech, které jsme před rokem a půl zaplatili v Kodani za kousek pizzy a porci špaget, považuji tento kávový počin za velmi humánní.
A protože jsme si prošli pasovou kontrolou už v Mnichově, byli jsme v Praze venku z letiště nato šup. Uvítací výbor se letos skládal z pražských prarodičů a Nejedláků, kteří nám přivezli na zapůjčení autosedačky. Do bytu zapůjčeného od babičky jsme dorazili až v noci, děti samozřejmě v autě usnuly. Venku pršelo, což v kombinaci s jetlagovou depresí nebylo nic moc.
 |
| Eliza. |
 |
| Dětí je najednou plno. |
Vyrazili jsme po nějakých úřadech, zrušit moje stavbko a tak. Prďuši byli zjevně unavení, mírně kňourali a prudili, pomohl trochu až oběd v Modrém zubu — thajské hospodě v Jindřišské. Nic nepomůže na blbou náladu tak, jako "domácí strava". Zajímavá byla reakce našich dětí na neznámý živočišný druh, kuřáky. Zjevně pod vlivem našeho hudrování v Pinnacles, že nemají běhat okolo se zapálenými klacky, nám děti žalovaly na každého kuřáka že čoudí, a učinily i několik (neúspěšných) pokusů cigarety sfouknout. Cestou domů jsme ještě koupili štos Brumíků — nejsem si jistá výživnou hodnotou této dobroty, nicméně naše Lisa, která se nad vším ofrňuje, likvidovala Brumíky takovou rychlostí, že ji dodnes podezříváme, že celý piškot prostě vdechla.
Odpoledne se u nás objevili první hosté. Jitka s Liduškou, Míšou a Vítečkem a Kočička s Elizou. Překvapilo mě, jak v pohodě může probíhat odpoledne v dvougarsonce se šesti dětmi, i když v jedné chvíli vznikla kakací fronta na chodbě a Elize bylo naším přičiněním prozrazeno, že kromě voskovek a pastelek existují ještě vodovky, jejichž existenci jí vlastní matka tajila.
 |
| Babička Jožinka připravila balónky. |
 |
| Lise to kupodivu dlouho vydrželo. |
Lisa vstávala v nehumánní půl čtvrtou, do půl páté jsem ji udržela v posteli, ale pak začal vylejzat i Tomášek, a tak jsme pokusy o spánek vzdali. Inu, aspoň jsme stíhali časný rychlík do Brna za druhou babičkou. Překvapilo nás, že Lisa si pamatovala od svých dvou let, že brněnská babička si s ní házela s balonkama. Tuto činnost pak Lisa také po babičce vyžadovala. Náš vláčkový maniak Tom se usídlil na parapetu okna a pozoroval tramvaje. Také jsme babičku vytáhli na hřiště — to když začali prďuši příliš zlobit a bylo jasné, že nastal čas venčení.
Vzhledem k tomu, že bylo prvního máje a v Brně probíhala extremistická demonstrace, drželi jsme se raději u baráku. Nicméně nám demonstrace zkomplikovala cestu na nádraží. Místo tramvaje jsme museli použít náhradní autobus. Tam mi však Lisa usnula na klíně a byla zcela neprobuditelná. Musela jsem ji nést naležato v náručí jak miminko, ve všech ostatních polohách jí padala hlava. Sid mě časem vystřídal a musím říct, že bylo docela humorné pozorovat reakce lidí na rodinu odnášející ze strany demonstrace bezvládné dítě. Snažili jsme se usmívat a rozptylovat tím všeliká podezření policistů i kolemjdoucích. Ve vlaku do Prahy s námi bylo několik černě oděných silných mladých mužů, dle intenzity hluku zjevně mírně posilněných. Překvapení nás čekalo na Hlavním nádraží v Praze, kde tito bojovně vypadající puberťáci zvolna a spořádaně ťapkali za Lisou zdolávající dlouhé schody do metra.
 |
| Tom žádal pampeliškový věneček. |
 |
| Lisa a Matýsek. |
Hroch ráno vyrazil ke Kočičce, která nám slíbila zapůjčení auta, já jsem balila a děti si hrály a koukaly na televizi. Už v poledne jsme byli na Vysočině, kde nás čekala babí s dědou. Tomáška fascinovala naše zahrada zaplevelená pampeliškami a dožadoval se věnečku jako v naučném pořadu Kostičky. Pak se zaryl do hromady písku, kde setrval po většinu pobytu. Chvilku se snažil pro dolování nadchnout sousedovic vnoučka Matýska, ale ten měl oči jen pro Lisu. Netrvalo dlouho a Lisa s Matýskem se vodili všude za ručičku, objímali se a rodičovské zraky vlhly dojetím a někdy taky smíchem. Některé věci máme zjevně zažité od narození — Matýsek Lise vážně předváděl rodinný majetek (auto), Lisa koketně klopila oči a hrála si na stydlivku.
 |
| Pískoviště (foto Petr). |
 |
| V chalupě u pohádky. |
Na návštěvu přijeli Nejedláci a tak se Tomášek konečně dočkal v osobě Kubíčka partnera na dolování v pískovišti. Chudák Matýsek se takové hordy dětí styděl, i když nakonec se s Lisou trošku trhli a hráli si víc spolu. V jeden okamžik jsem se snažila trojmatce Blance trošku nahradit chybějící pár rukou a zkusila jsem krmit desetiměsíční Noemi přesnídávkou, když kde se vzala tu se vzala, seděla mi Lisa na klíně a usilovně zapřádala se mnou hovor. Jakkoliv ji miminka fascinují, tak běda, jakmile o miminko projeví zájem její osobní matka.
Pondělí 4. května
Od rána bylo ohavně. Chvilku jsme zvažovali, jak alternovat program, a nakonec jsme babičku a dědečka nechali napospas dětem a sami s Hrochem jsme vyrazili do Brna. Na večer jsme si domluvili pifko s pár kamarády. Takto si i deštivý den všichni užili — babička s dědou si vyhráli s vnoučaty, my absolovali program pro děti nevhodný. Kromě hospody jsme v Brně zkoušeli i koupit Geladrink pro naši kamarádku Vendulu. Reakce v lékárnách byly při nejmenší zajímavé. Od prostého "nemáme" až po pohrdlivé odfrknutí, že "tyhle diety, to my tady nevedem". Musím říct, že od osoby za pultem lékárny bych očekávala minimálně určité povědomí o tom, že Geladrink je výživa pro klouby a ne Herbalife. Když už jsme propadali depresi z nesplněného úkolu, v poslední lékárně se nám dostalo sdělení, že nemají, ale do zítřka objednají a kdy si ráčíme pro to přijít. Zjevně tedy někam tržní hospodářství dospělo, jinam ovšem nikoliv.
 |
| Brána hradu Roštějna. |
 |
| Lisa se umí kamarádit s každým. |
Ráno jsme se rozloučili s Brněnskou babičkou a jeli zase za druhými prarodiči a dětmi. Počasí se mírně umoudřilo, i když na Vysočině byla pořád zima. Řádně jsme se navlekli a vyjeli na hrad Roštejn. Byli jsme tam takhle ve všední den jedinými návštěvníky. Vylezli jsme na věž, prohlédli nádvoří a nakonec se vypravili i na prohlídku vlastního hradu. Bylo to poprvé, co jsme děti brali na něco takového, takže jsme se mírně obávali, zda prcci nezpůsobí nějakou scénu nebo dokonce národohospodářské škody. Lisa ke konci ztrácela trpělivost, ale paní průvodkyně nám odemkla další místnost a vypustila nás předčasně k dřevěnému betlému. Ten se Lízince náramně líbil, nakonec ani nechtěla odejít.
Mírně zviklaní počasím jsme nakonec vyrazili z hradu pěšky, Sid měl za úkol odvézt dolů k Malému Pařezáku auto a jít nám naproti. To se zdařilo, i když Tom hudroval, že je to dlouhá procházka. Obávám se, že už je ve věku, kdy se jen s nudnými rodiči prostě otravuje.
 |
| Výprava od hradu k rybníku. |
 |
| U Pařezitého rybníka děti pookřály. |
Rozloučili jsme se s babí a dědou na Vysočině a vyrazili do Brna. Ještě cestou k brněnské babičce jsme vlítli na zvláštní matriku, pozeptat se, jak postupovat ohledně vyřizování českého občanství pro naše děti. Teoreticky víme, že jde toto zařídit přes český konzulát v Los Angeles, ale musím říct, že jednání s tímto úřadem na mně zanechalo hluboké stopy a pocit, že se mi chce velmi hlasitě křičet a tlouct hlavou o zeď. Jen pro ilustraci — konzulát mi zaslal štos formulářů. Ještě v Kalifornii jsem všechny papíry poctivě vyplnila, i když teda psát dvacetkrát za sebou adresu a jméno matky za svobodna mi přišlo jak neuvěřitelné mrhání časem a papírem. V Česku, jak jsem postupovala skrz úřady, docházelo postupně na roztrhání a zahození VŠECH formulářů, buď z důvodů, že jich není vůbec třeba (jako například žádost o povolení druhého jména, která dle české matriky není potřeba už nějakých osm let, nicméně konzulát na ní trvá), nebo že jsou to formuláře zastaralé a neplatné (např. samotný zápis o narození). Tolik tedy k péči o české občany v zahraničí. Konec konzulární odbočky.
Na zvláštní matrice jsme se dozvěděli, že potřebujeme ověřený překlad rodných listů a apostily a "to potvrzení z Prahy". Slíbili jsme, že vše dodáme, hodili překlady ke Skřivánkovi v Brně a pokračovali k babičce. Tam si děti s babí pohrály a druhý den po obědě jsme razili do Prahy, se zastávkou na Macoše.
 |
| Krápníky v Punkevní jeskyni. |
 |
| Brouk zlatohlávek. |
Jeskyně byla veliký úspěch. Jednak jsme jeli lanovkou, což fascinovalo Tomáška, pak krápníky a jeskyně, které děti už znají z Lehman Caves, a tak strpěly v relativním klidu i výklad. Nejvíc děti zaujala pověst o maceše — Macoše, takže pak jsem několik dní zodpovídala dotazy, kdo je to macecha a proč hodila toho chlapečka do propasti, a jestli pak on v propasti umřel a kdo toho chlapečka zachránil, až jsem se obávala, jestli děti nebudou mít doživotní trauma. Nicméně když se po sté ujistily, jak to bylo, tak už pak jen konstatovaly, že macecha byla zlá a byl klid.
Zlatým hřebem prohlídky byla plavba na lodičkách, to se prckům tuze líbilo. Slíbili jsme jim lodičky ještě později s dědou a už jsme šli na lanovku zpět. Cestou Tom našel zlatohlávka, docela mě fascinuje jeho smysl pro detail, nic mu neuteče. Pak už už zbývalo jen dorazit až do Prahy.
 |
| Děda vytáhl děti na Vltavu v Sardeli. |
 |
| Lisa mazácky vystupuje z kanoe. |
Počasí spolupracovalo, a tak jsme vyrazili na celodenní výlet za dědou do Chuchle. Vytáhli jsme Sardel, stařičkou kanoi, která s námi sjela nejednu řeku. Tentorkát jsme ji ale odnesli jen pár metrů na Vltavu. Trošku jsem se obávala, jak děti zvládnou vratké plavidlo, ale loď měla veliký úspěch a nezdálo se, že by vnoučátka dokázala dědu vyvést z rovnováhy. Tom je tedy dodnes přesvědčen, že loď řídil, neboť seděl vpředu.
Děda nás postupně převezl kolem ostrova na louku na druhé straně. Lisa strávila následujících několik hodin capkáním ve Vltavě. Tomášek se chvilku taky ráchal, dívali jsme se na oprsklé kachny a labutě a pak jsme si na louce udělali piknik. Ten je nezbytnou součástí jakéhokoliv výletu. Děda vytáhnul malé polystyrénové letadlo a Tomášek byl v sedmém nebi. Kašlal na gumičku, kterou se mělo letadlo natahovat — pěkně jej nosil ve vzduchu a příslušně hučel a bylo to. Ten samý den Tom ztratil letadlu kormidlo, ale vůbec to nadšení nad tak krásným strojem neutlumilo.
 |
| Výprava na Chuchelský kopec. |
 |
| Koza kamerunská. |
 |
| Děti ve Stříbrné Skalici. |
 |
| Na hřbitově, kam pohřbili strejdu. |
S Bárou, tetou Věrou a babičkou jsme se chtěli vidět co nejdříve, ale vzhledem k řádícím chorobám nakonec zbyla tahle návštěva až skoro na samý konec pobytu. Teta propůjčila svou chatu ve Skalici, což bylo bezvadné, neb se potomci mohli do sytosti venčit. Teta taky uvařila výborný oběd, a tak když se kolem mě mihnul poletující Tom, byl odchycen a usazen ke stolu. Protestoval velmi důrazně, že nemá hlad, ale já jsem nedbala a šla mu nandat taky porci. Když jsem přišla s jídlem pro děti na terasu, nestačila jsem se divit. Tomášek, co vůbec, ale vůbec neměl hlad, právě do sebe futroval poslední sousta z mého talíře. A to upozorňuji, že jsem se nešetřila a měla jsem nandanou poměrně velikou porci. V zápětí Tom opět zmizel někam s Andulkou a sousedovic Míšou.
Odpoledne jsme si udělali vycházku na hřbitov. Nezvládli jsme být s rodinou, když strejda v zimě zemřel, tak alespoň zapálit svíčku. Také tam mám dědečka a bratrance, takže vlastně rodinná návštěva. Celé to probíhalo docela dobře, akorát cestou zpět si Tom vylil bublifuk. Následoval šílený řev, takže jsem ukecala Lisu a odlila Tomáškovi trošku z Lisiny lahvičky. Trdlo Tom ale celou scénku opakoval. Kvůli vylitým bublinkám plakal tak usedavě a předváděl natolik traumatizované dítě, že se mě udivené sestřenice ptaly, jestli jako v Americe nemáme bublifuky. Cestu zpět do Prahy jsme měli obohacenou o narvaný autobus. Naštěstí se babičce podařilo ukořistit místo pro ni a děti, a já jsem se nacpala na sedadlo vedle řidiče, odkud řidič vyhazoval všechny důchodce, takže nakonec jen Sid vlál kdesi o tyči. Ale zvládli jsme to docela dobře.
Prosinec 2025: na naše výročí začal Sid dávat dohromady deníčky a přitom našel tento nedokončený — přiznám se, že po patnácti letech už si nepamatuji, co všechno se stalo, jen některé klíčové momenty — a i ty si vzpomínám jen díky fotografiím. Bylo by ale škoda deníček nechat nedopsaný, tak alespoň ta trocha, co si pamatuju, nebo dokážu určit z fotek.
 |
| Tři Elišky na Srbsku. |
 |
| Všichni za mnou! |
Uspořádali jsme kolektivní výpravu do lezecké oblasti Srbsko, konkrétně do Alkazaru. Podle fotek s námi byli Nejdláci, Kočička a Péťa s dětmi a taky náš děda. Netuším, kdo přinesl lano a expresky (asi Péťa?), já jsem natáhla Železitou (nebo možná tu cestu vedle, co má stejné konečné jištění a NEMÁ ten těžký krok přes hranu), a pak jsme tam všichni lezli — včetně Hrocha a Toma. Většinu času si ale děti hrály — za zmínku asi stojí tři Elišky — naše Lisa, Blančina Eliška a Kočičina Elizabeth zvaná Eliza. Samozřejmě, že den byl zakončen jídlem a hlavně nanuky v hospodě u nádraží.
Pondělí 11. května
jsem strávila na úřadech, vyřizováním českých rodných listů pro děti. To se podařilo, i když boj s úřednickým šimlem není jednoduchý.
Úterý 12. května
jsme jeli do Brna rozloučit se s babičkou Jožinkou — ale detaily si nepamatuju.
 |
| Dvojníci? Roman a Sid. |
 |
| Před odletem. |
Poslední den našeho pobytu jsme se stěhovali ke Kočičce — abychom vrátili auto. Taky jsme u nich přespávali, protože oni bydlí hned u letiště, abychom ráno nemuseli vstávat ve tři a řešit dopravu přes celou Prahu. Vyvstanula velmi zajímavá situace. Kočičina Eliška, se v nějaké fázi ptala Kočičky, "proč je tatínek tak smutnej?" — moc jsme nechápali, protože Roman nebyl doma. No a pak jsme seděli v kuchyni, já bokem ke dveřím, v kterých jsem periferně viděla stát Sida. Stál tam docela dlouho, nic neříkal, až Kočička povídá "to je můj manžel, Roman". Roman se Sidem jsou prostě dvojníci, nejen vzhledem (Roman skutečně vypadá usměvavěji než Sid, proto se asi Eliška divila, že je tatínek smutnej a nehlásí se k ní.) Samozřejmě, že při pořádném pohledu si podobní zase tolik nejsou, ale mají stejnou postavu a pohyby a určitou osobitost.
Čtvrtek 14. května
Nás čekala cesta domů — pro změnu si nic z ní nepamatuju — po těch mnoha cestách do Evropy mi všechno splývá. Znamená to taky, že zjevně nedošlo k žádným silným zážitkům. To je asi dobře, protože znáte to řčení — zážitky nemusí být dobré, hlavně když jsou silné. Takže všechno dobře dopadlo.