Dunivý únor 1. - 21. února 2008 Školková pakárna - už zas jezdíme po výletech - Pinnacles - Údolí smrti

	Nevadí, že princezna nosí tepláky, ale všimněte si, jaké má korále!

	Jaro nás zastihlo, jak pořádáme kloboukovou seanci v našem vláčkovém parku

Asi jeden z nejhorších zážitků posledních týdnů byl problém s Tomovou školkou. Hledala jsem pro děti od příštího září školku, kam by mohli chodit současně, i když do jiných oddělení. Už na podzim jsem si vyhlídla jednu blízkou, církevní organizaci, kde byli hrozně milí a ujišťovali mě, jak se na děti těší a že mají program přímo pro Toma, kterého nechci dávat ještě do školy. Tomova angličtina přeci jen pokulhává za jeho češtinou, moc ho nezajímá kreslení a výtvarné činnosti, je levák - zkrátka by se našlo dost důvodů, proč Tomáškovi poskytnout ještě jeden rok školky. V St. Timothy's Lutheran School mě opakovaně ujistili, že jejich Junior Kindergarten je právě pro děti, které potřebují trošku víc času na dopilování jemné motoriky a ostatních školních dovedností. Byla jsem nadšená. Pak mi jednou zavolala ta příjemná paní, že se Tom musí přijít v úterý odpoledne ukázat, aby učitelky rozhodly, zda patří do Kindergarten nebo do Junior Kindergarten. Říkala jsem jí, že to považuju za zbytečné - Toma do Kindergarten (nultého ročníku školní docházky) dávat nechci, zopakovala jsem své důvody. Paní mě ujistila, že je to formalita a že Tom přijít musí. No, proč ne.

V úterý jsem Toma vyzvedla ze stávající školky a jeli jsme do řečené St. Timothy's. Vysvětlila jsem mu, že si půjde pohrát do svojí nové školky pro velké děti. K mému překvapení si učitelky, které jsem viděla poprvé v životě, Toma a další dva chlapečky odvedly samotné. Prý k tomu rodiče nechtějí. Byli pořád všichni milí, nechala jsem to být. Trošku mě znepokojovalo, že se nikdo z učitelů o Tomovi nebavil se mnou - nějak jsem si navykla, že učitele zajímají právě takové detaily, jako že dítě je levoruké nebo že jeho rodný jazyk je odlišný od jazyku země. Toma mi za hodinu vrátili, Tom spokojený. Prý si hrál a vystřihoval kolečko z papíru - to mě překvapilo. Vzhledem ke svému leváctví je s nůžkami opravdu - inu, levý.

	Děti brali tentokrát výlet úprkem.

	Jeníček a Mařenka v Pinnacles

Doma mě ovšem čekal telefonát od ředitelky. Prý je Tom hrubě zaostalý, takže ho nemůžou do školky přijmout. Ptala jsem se, jak to myslí. Prý Tom nezná svoje jméno a neví, kolik mu je let. Ptala jsem se, zda si je vědoma, že Tom není rodilý anglický mluvčí. To je nezajímá, takové dítě nepotřebujou. Znovu jsem zkusila vysvětlovat, že Tomášek tyto skutečnosti samozřejmě zná, ale že asi paní učitelky nebyly schopné se s ním domluvit. Opět nezájem. Dítě nepředvedlo požadovanou dovednost na zkoušce a přes to nejde vlak. Kromě toho je zaostalý i v hrubé motorice - tak to mě dorazilo. Nejsem přesvědčená, že mé dítě je nepřekonatelný genius (nakonec kdybych byla, tak bych neplánovala odklad školní docházky), ale tvrdit o Tomovi, že má zaostalou hrubou motoriku, to je trošku silné kafe. Dále prý Tom nezná písmena, neumí počítat a neumí se podepsat. To všechno umí, včetně toho podpisu - nicméně nikdy bych nepovažovala schopnost se podepsat za směrodatnou u čerstvě čtyřletého dítěte při zápisu do pitomé ŠKOLKY. To už jsem viděla značně rudě - půl roku mě ujišťují, jak mají ročník pro děti, které nejdou ještě do školy, které potřebují ten extra rok, aby pak najednou vyrukovali s nějakými vyřazovacími testy, dle kterých, jak se zdá, berou jen Zátopky křížené s Einsteiny a ne čtyřleté děti.

Ptala jsem teda paní ředitelky, co mi doporučuje dělat. Její odpověď zněla, že Toma viděli jen hodinu a že nemůže učinit žádné závěry. Takže - na to, aby usoudili, že je tak strašně zaostalý, že nemůže chodit ani do školky, na to hodina stačila? A na to, aby mi něco poradili, hodina absolutně nestačí a dítě vlastně neznají? Trošku jsem ji dusila, tak mi pak poradila, ať ho zapíšu normálně do školy. Opět - je teda nezralý na školku a to mám vyřešit tím, že ho zapíšu do ŠKOLY? Přiznám se, že dodnes musím dýchat hodně zhluboka, když kolem oné školky jedu.

	V bazénu se dá zvládat i větší počet dětí

	Tehachapskou smyčku jsme stihli těsně před setměním.

Briskně jsem odhlásila i Lisu. Ta sice žádné testy (ještě) dělat nemusela, ale rozhodně nehodlám svoje školkany stresovat tím, zda podávají dostatečně solidní výkony na poli vědy ve zralém věku čtyř, respektive dvou let. Naštěstí školka nedělala problémy s vrácením zápisného, nicméně stále zbývá problém, "kam s ním". Ukolébána tím, že pro děti mám školku zajištěnou, jsem propásla lednové zápisy, takže mám teď co dohánět.

Neškolkový zbytek našich životů se vyvíjí mnohem příznivěji. Z deštivé lednové hibernace jsme se probrali do jarního únorového počasí. Najednou bylo potřeba dokoupit opalovací krém a klobouky, jakož i zjistit, kam jsem založila sluneční brýle. Také jsem neodolala, koupila Lise šatičky a tím si na sebe ušila bič. Lízinka dalších několik dní šaty vytrvale nosila - doma přes tepláky s tlustými ponožkami. Přesvědčit ji, že venku to na šatičky ještě pořád není, byla docela fuška. Zachránila mě podivná šatičko-mikina, kterou jsem koupila kdesi ve slevě.

Jarní sluníčko nás vylákalo do Pinnacles. Gábinu s Radimem a Lukášem jsme poslali na vrcholový výšlap a sami se vydali podél potoka do údolí. Překvapili nás prďuši. I Lisa letěla po cestičce takovým tempem, že jsme se Sidem museli nasadit poklus, abychom dětem stačili. Oproti loňsku, kdy naše madam protestovala a předstírala, že nemá nožičky, to byla příjemná změna. Tom je jasný objevitel - neustále se někam sápal, ani novoroční štychy nijak nezchladily jeho lásku k výšinám a lezení na každej šutr. Letos nám taky hezky napršelo, v korytě potoka byla voda, takže zadní jeskyně byly pro nás nepřístupné (nechtěli jsme se s dětma brodit). Dali jsme piknik a vrátili se k autu. I Lisa ušla celou štreku, i když posledních tři sta metrů byla už zjevně unavená a stávkovala.

	Wildrose Canyon v dálce jsou vidět zasněžené vrcholky Sierry Nevady

V bazénu plavecké školy, kam děti chodí na kursy, otevřeli v úterý a v pátek přes poledne hodinu pro dětskou veřejnost. Bazén je mělký, dospělý si tam nezaplave, ale prcci se úžasně vyblbnou. Poprvé jsem byla zvědavá, jak zvládnu sama dvě tonoucí ratolesti, ale Tom dosáhne na dno, takže mi zbyla jen starost o Lisu. Navíc oba potomci bazén důvěrně znají, tudíž si bez ostychu užívali neorganizované ráchání. Po hodině, kdy už jsem hlady šilhala, nás museli z vody provozovatelé vyhnat; Lisa ztropila hysterák, že nechce ven. Podruhé s námi byla Gábina, která se dušovala, že jí nevadí plavání s prťatama. Potřetí s námi šla Janina dvojčata, Iva s Tiannkou a Gabka s Lukášem (ten měl prázdniny). To už bylo v bazénu docela narváno (co z dětmi v době prázdnin, když prší) a zdálo se mi, že dozírající personál už z toho všeho měl trochu tiky.

	Hrad z kamení

	Na dunách může každý popustit uzdu svému temperamentu Tom dělá buldozer, Lisa sype písek a já si užívám teplíčka

Největší únorovou akcí ale byl výlet do Údolí smrti. Měli jsme to hezky plánovitě neplánované. Kubačtí si zamluvili stejné hotely jako my, Březi se museli vracet dříve, tak s námi spali jen jednou. V sobotu jsme vyráželi v různé hodiny po různých trasách. Březi chtěli stihnout cestou do Tehachapi ještě Sequoia NP, Kubačtí to brali zase prodlužkou podél pobřeží po romantické "jedničce". My jsme jeli neochvějně rovnou na smyčku, na niž se Tomášek strašně těšil. Měl štěstí - dorazili jsme ještě za světla a smyčkou projížděl extrémně dlouhý spojený dvojitý vlak (lokomotivy vpředu, uprostřed i vzadu). Tentokrát se nám podařilo vyhnouti se návštěvě lékařské pohotovosti, vzali jsme to rovnou na večeři do naší osvědčené thajské hospody.

Před hotelem jsme potkali hladové Břehy, které jsme obratem poslali do téhož večeřadla. Sotva jsme se zabydleli, přijeli Kubačtí. Zjistili jsme, že máme pokoje propojené dvojitými dveřmi. Když naše děti usnuly, vyzbrojili jsme Lukáše mobilem a instrukcemi volat, kdyby se naše děti začaly nějak hýbat, načež jsme se (všichni dospělí) vydali do víru velkoměsta. Teda - abych nepřeháněla - do toho baru, co se nachází hned vedle hotelu. Mexický DJ pouštěl tak hlasitou hudbu, že nebylo slyšet vlastního slova, skončili jsme nakonec na židlích v chodbě u záchodků. Byl to takový kulturně vzdělávací pobyt - v druhé polovině restaurace se odehrávala nějaká párty. Její účastníci courali jednak na výše řečené záchodky a za druhé tančit do báru s dýdžejem. Pomohli jsme odhalit asi dvouletého chlapečka, který se schoval v přilehlé kuchyňce pod stůl, stopovali zkracující se intervaly, v nichž si dvě zhruba desetileté slečny chodily na záchod vyměňovat navzájem boty, a seznámili jsme se s chlápkem vybaveným společenskou opičkou, jehož konverzace sestávala z vět "I'm sorry" (to když se trochu potácel), "I'm Joe" (to když si uvědomil, že se neznáme), "This is my brother" (to když se jeho bratr cournul na záchod nebo si zatrsat) a snahami potřásat si se všemi rukou.

	Objevitel Tomášek zdrhá za zajímavějšími a vzdálenějšími obzory

	Pětaosmdesát (a půl) metrů pod hladinou moře

Ráno jsme zahájili důkladnou snídaní s Kubackými. Břehům jsme ani nevolali v domnění, že tito šílenci již dávno vyrazili dobývat krásy americké přírody. Z restaurace jsme měli výhled na mašinky šinoucí se k Tehachapské smyčce a Sidovi tak bylo dáno spatřiti na vlastní oči stroj Dash Nine (C44-9W), s nímž jezdí ve vrituálních Trainz. V podstatě násilím jsme ho museli donutit jít si objednat jídlo (Hrocha!!!! Jídlo!!!!). Pak se k našemu překvapení ozvali Březi, kteří přeci jen ještě nevyrazili. Domluvili jsme kolektivní sraz na Wildrose Canyon a rozprchli se balit, tankovat, dívat se na model smyčky v restauraci a tak dále.

Zrovna když jsme vyjížděli z Ridgecrestu, volala Bára, aby si ujasnila trasu - bohužel v půlce telefonátu zmizel signál a už se neobjevil - a to ani v jediné další civilizaci, hornickém městečku Troně. Doufala jsem, že ze zmatených instrukcí zaslechla alespoň něco. Ve Wildrose Canyon jsme se setkali na chvilku s Gabkou, Radimem a Lukášem. Děti se nadšeně brodily ve zbytcích sněhu kolem parkoviště a lítaly houkat do starých milířů. Dalo nám docela práci přesvědčit je, že vyrážíme na výšlap. Tomášek tedy nakonec odklusal jako předvoj, ale Lisa zkoušela trucovat. Plížili jsme se naším nesourodým tempem po cestičce, až nám tato zmizela pod sněhem. Utábořili jsme se na posledním suchém fleku, vytáhli piknik a stavěli s dětmi mužíky a hrady z kamení. Také jsme přemýšleli, jestli Kubačtí s námi ještě někdy budou mluvit, protože naše poslední výlety vypadají tak, že je vyšleme na nějakej velikej kopec a sami se plácáme jen tak někde v údolí. Na naší zastávce nás doběhli Březi, nechali jsme děti ještě chvilku budovat věže z kamení a domluvili s Břehama sraz na dunách.

	Panorama Golden Ridge

Duny se skutečně osvědčily - děti byly z tak velikého pískoviště nadšené. Tomášek dělal buldozer, to jest hrnul písek rukama před sebou. Obvykle po strmé stěně duny dolů. Čekala jsem, kdy ztratí rovnováhu a vezme to dolů po ústech, ale duny držely překvapivě dobře. Lisa byla nadšená sypkostí písečku a hrabala se spíše staticky. Já jsem ocenila příjemnou teplotu vyhřátého materiálu - přeci jen tady, na úrovni moře, bylo o hodně tepleji než ve dvou a půl tisících metrech na Wildrose. Březi dorazili po nás jen s mírným zpožděním, takže záhy propukla na dunách taková malá česká školka. Rozloučili jsme se, až když se začalo stmívat - Břehy čekala cesta do Beatty na druhém konci Údolí smrti, a nás zase štreka až do Ridgecrestu.

	Děti (ne)pózují u vozu na borax

	Přes zimu obvykle i v Údolí smrti zaprší a poušť rozkvete

Tam se nám podařilo sejít se s Kubackými, najít Sizzler a pohltit nějakou večeři - ale to už bylo devět hodin a děti nám u jídla usínaly. Šly spát bez koupání. Musím říct, že ridgecrestský hotel Best Western byl po Tehachapi velkým zklamáním. Pokojíček mrňavej do té míry, že v podstatě neobyvatelnej. To bychom asi přežili, v hotelu jsme opravdu hodlali jen spát. Horší byla koupelna, kde dveře, záchodová místa a vana tvořily jakéhosi ježka v kleci. Nalezení způsobu, jak vlézt do vany a zavřít dveře bez toho, že by člověk musel vstoupit do záchodové mísy, považuju za vrcholné vítězství svého ducha nad hmotou. Samozřejmě jsem hned od začátku vzdala snahy o to, že bych v koupelně mohla provozovat takové zbytečnosti jako se svlékat či utírat - mno, Hroch mě už párkrát v životě nahatou viděl, děti taky, tak snad nedošlo k žádným šokujícím odhalením.

Ráno jsem se konečně dočkala snídaně dle svého gusta - wafle s jahodami a šlehačkou a asi tři hrnky kávy. Naplánovali jsme sraz na dunách a vyrazili opět každá rodina po své ose. Kubacké jsme předjížděli v Panamint Valley, kde se fotografovali u cedule s nápisem Death Valley. My jsme pak stavěli u rangerské stanice a posléze u záchodků, kde nás zřejmě Kubačtí zase předjeli. Na dunách jsme marně vyčkávali - když nás tam Kubačtí byli nenašli, pokračovali samostatně ve svém programu. My jsme duny dětem slibovali od časného rána, takže jsme opět strávili na písku poměrně značnou dobu. Tomášek jevil přání jít na ten největší kopec, ale podařilo se nám mu to vymluvit (ona ta největší duna je opravdu dál, než se zdá).

Jako další postupový cíl jsme si dali Badwater - nejnižší místo Údolí smrti. Tam už jsme pobíhali v kraťasech. Teda, abych byla přesná - o pobíhání se staraly především děti, nadšené z toho, že jsme se opět shledali s Lukáškem. Prcci vůbec ocenili to, že jsme neustále přicházeli do kontaktu s dalšími dětmi; soudím, že v zajištění plynulého přísunu vrstevníků tkvěl hlavní úspěch celého výletu.

	Stmívá se, odjíždíme z Údolí smrti zalitého světlem dorůstajícího měsíce

	Opět na dunách

Za Badwater jsme výpravu opět rozdělili; my jsme vyrazili na historickou výstavku boraxových dolů Harmony. Tam došlo ke krizovému vývoji, když Lízinka začala pofňukávat a chodit v předklonu - asi jsem strhla rekord v běhu se skorokakajícím batoletem posazeném na boku. Nejvíc mě vypěnila oslavná cedulka u parkoviště, jak mé dolary platí za tuto krásnou výstavku - ovšem že by u výstavky bylo něco tak sprostého jako záchod nebo odpadkový koš, to ne. V autě naštěstí vozíme stabilně přenosný nočník, takže nedošlo k prádelní katastrofě. Nočník je vlastně jen kolečko na nožičkách, na něž se navlíkne igelitový pytlík - a tak jsem se ocitla před otázkou, co s voňavou nadílkou v pytlíku. Nakonec jsem Lízin produkt pohřbila v písku a pytlík pečlivě zabalila k vyhození někde později. Holt tam teď kromě oslavné cedule mají v poušti i velké kulové. Abychom si rozuměli - netrápí mě to, že jsem floru a faunu pouště takto obohatila - spíš mě trápí, co se stane, když toto místo, odkud je na jakékoliv záchodky alespoň půl hodiny jízdy autem, navštíví větší počet návštěvníků v zoufalém předklonu - to tam za chvíli nebude kam šlápnout.

Schylovalo se opět k večeru a tak jsme odkvačili zase k oněm výhodně, centrálně položeným dunám. Lisa cestou usnula a neprobudilo ji ani zastavení motoru. Tom naopak žádal opět na písek. I vyslala jsem muže se rýti a zalomila to na chvilku na předním sedadle s Lisou. Cestou do Ridgecrestu nám bohužel usnul i Tom - a to tak tvrdě, že se počůral. V autě se mu to nikdy před tím nestalo, takže jsme s tím opravdu vůbec nepočítali. Naštěstí už používá přes autosedačku normální pásy, takže jsem mohla jen sundat potah a dát mu do skořepiny deku. Večer jsme konečně děti vykoupali a začali plánovat cestu domů. Bylo jasné, že na tomto výletu se do Údolí smrti už vracet nebudeme, ale přeci jen jsme nechtěli strávit celý den jen na dálnicích.

	Poslední zastávka výletu. Jezero Isabella je už zachmuřené, předzvěst deštivého počasí doma.

Vybrali jsme vyhlídkovou trasu přes Lake Isabella. V poledne jsme piknikovali u řeky Kern, kde se na kopcích povalovaly těžké mraky a celkově se počasí tvářilo jako že není jisté, zda na nás nevysype nějaký sníh. Po pouštních kraťasech jsme museli vytáhnout zase flísky a větrovky. Asi to byla příprava na návrat domů. Od následující středy až do neděle pršelo a bylo celkově ohavně. Čtyřdenní výlet nás ale značně vyčerpal, tak nám nucený domácí pobyt ani tolik nevadil.

Copyright © 2008 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.