Na každý pád do pouště 25. prosince 2007 - 5. ledna 2008 Kam na Silvestra a Nový Rok? No přece do vymrzlé pustiny! Ale dojet tam žádá oběti, dokonce krvavé...

	Větší část výpravy pod vrtulemi (chybí fotící Carol a mamasující Lisa).

	Tehachapi - Tom před pádem

25. prosince
Obě děti mají nudli jako oprať, nicméně žádné horečky. Gábina trvá na tom, že jsme zváni k nim na oběd. Během jídla plánujeme novoroční výlet. Gabka s Radimem a Lukáškem se chtějí přidat k našemu itineráři. Pojedou svým autem, ale budeme se různě scházet na klíčových bodech trasy a zase rozcházet dle rozlišných potřeb a zájmů (přeci jen s desetiletým Lukášem se dají podnikat trošku jiné věci než s našimi prďuchy).

26. prosince
Děti mají stále nudli jako oprať, ale nezdá se, že by docházelo ke zhoršování stavu. Rozhodujeme tedy s konečnou platností, že na výlet se JEDE, a zamlouváme na večer pokoj v Tehachapi. Hroch jde proběhnout děti, já balím. Z oběda v naší místní perské hospodě pokračujeme rovnou na dálnici. Navečer stavíme v Paso Robles - návštěva nádraží, čekání na vlak, kontrola závor (spouštějí se, cinkají; projíždí patrový vlak, jenž troubí a cinká - inspekce shledána nanejvýš úspěšnou), pokračujeme do Tehachapi. Tam je mírně pod nulou a fouká příšerný vítr. Hotel je plný, nicméně Sid vyměňuje pokoj vedle automatu na colu (potvora hrozně hučí) za jiný, do něhož ještě nepřijeli hosté. S patnáctiminutovým zpožděním doráži Gabka s Radimem - ukazuje se, že pokoj jsme vyměnili JIM. Berou to sportovně. Gabka mi věnuje trochu čaje pro skuhrajícího synka (Tomášek tragickým hlasem konstatuje, že trochu kašlal - jasná pánská smrtelná choroba na sedm). Posíláme chlapy na pivo do sousední restaurace. Já zatím ukládám děti.

	Silnice v Zionu

	První den v Zionu se honily mraky a občas vytvářely zvláštní efekty.

27. prosince
Snídáme všichni v restauraci Cattleman's s výhledem na vlaky. Tom je celý nedočkavý - musíme se jet podívat na "vrtule" - větrné elektrárny - a pak dolů na Tehachapskou smyčku. Tam se Tom usazuje na svém oblíbeném kameni - vzápětí ovšem padá. Nenávidím okamžik, kdy zvedám ze země dítě, z něhož crčí krev, a mně trvá vteřinu či dvě ohledat škody. I tentokrát zjišťuju, že se zřejmě zachovaly obě oči i všechny zuby... nicméně je jasné, že bude potřeba ŠÍT. Domlouváme se s Kubackými, že oni pojedou do Las Vegas sami - mají tam ubytování v hotelu a ráno chtějí na Hoover Dam. Hledáme na mapě nejbližší nemocnici a uháníme do Tehachapi. Vlastní ošetření s Tomem absolvuje Sid. Já se snažím v čekárně nemocnice udržet Lisu a volám Richardovi do Las Vegas, že přijedeme později. Aby bylo jasno - Ríšu jsem dosud v životě neviděla - známe se jen virtuálně. Na návštěvu k nim se zveme už několik let - a pokaždé na poslední chvíli rušíme. Poprvé kvůli mému krvácení, podruhé kvůli Lisině zánětu středního ucha. Když mu oznamuji, že jsme (pro změnu) v nemocnici a šijeme, málem padne do vývrtky.
Tom je nakonec zašitý, nacházíme v Tehachapi nenápadnou, leč výbornou Thajskou restauraci. Děti pookřívají. Nicméně nás ještě pořád čeká 240 mil a jsou čtyři odpoledne. U Richarda, Hildy a Michelle vyvstáváme v osm večer. Jako už tolikrát se nestíhám divit, jak příjemné může být setkání s doposud virtuálními přáteli. V jednu ráno vyhlašuji večerku i pro dospělé (děti chrupou asi od deseti).

	Nad údolím Zionu

	Úzký kaňon potoka zpod převisu

28. prosince
Hilda ráno odchází do práce na naší počest o několik hodin později, my se postupně exhumujeme, snídáme a celkově uvádíme do provozuschopného stavu. Tomášek se konečně odhodlává skamarádit s Amber - křížencem labradora a zlatého retrievera. Synek má od malinka ze psů strach, zvlášť z těch velkých, ale oddaná, trpělivá Amber si nakonec získá jeho důvěru natolik, že je ochoten ji hladit a krmit.
Už jen s Richardem a Michelle jdeme na oběd. Zajímavé je, že dvanáctiletou Michelle moje děti považují za dospělou - Tom se během návštěvy několikrát dotazoval, kde mají nějaké dětičky. Po vydařeném obědě vyrážíme na sto sedmdesát mil dlouhou štreku do Springdale (UT) na hranicích Národního parku Zion.
Ubytováváme se v zamluveném Flanigan's Inn, zjišťujeme, že druhá část výpravy ještě nedorazila, a tak jdeme na večeři. Bohužel restaurace U Skvrnitého Psa se ukazuje býti příliš drahou v poměru k tomu, co tam podávají za jídlo.
Později večer se ukazuje, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě - Kubačtí mají na svém pokoji internetové připojení. Nám Wi-Fi funguje jen na nejvyšší skříni v rohu pokoje. Považuju to za pomstu osudu za vyměněné pokoje na Tehachapi.

	Zmrzlé slzy Plačící Skály

	Odcházíme z Úžiny

29. prosince
Děti ráno vstávají (nezvykle) až po osmé hodině. Vlastně po deváté - v Utahu je o hodinu více než v Kalifornii. Vlečeme Gabku, Radima a Lukáše na snídani s tím, že když důkladně pojíme, může se pak oběd odbýt kusem chleba a strávit co největší část krátkého dne venku. Vyjíždíme skrz tunel vydlabaný nadél v pískovcové stěně na vyhlídku na ústí zionského údolí. Tom je procházkou nadšený, leze na každou skalku. Všechny děti obdivují nádherné dlouhé rampouchy, které visí ze skal, kde by jinak prýštily pramínky. Lisa jde také celou trasu - byť občas švihne nějakou tu scénku (období vzdoru se na výletě zhoršuje vystupňovaným mamasováním).
Pak se výprava rozděluje - my míříme sice k River Walk, ale Tomášek žádá vidět veliké rampouchy na Weeping Rock, takže zastavujeme před dosažením cíle. Weeping Rock se právě ocitá v posledních paprscích slunce a obrovské kusy ledu odtávají ze stěny a s rachotem tříštěného hutního skla se řítí naším směrem. Tomášek je nadšen, ale držíme se v uctivé vzdálenosti. Jedna šitá hlava nám stačí. Děti začínají být protivné a žádají návrat do auta a pokud možno domů, do našeho domečku. Vracíme se na hotel, pouštíme pohádku, svačíme a tak dále. Na večeři se vypravíme do čehosi, co se tváří jako thajská restaurace. Jídla nejsou špatná, ale thajská kuchyně to není ani náhodou. Navíc několik následujících dní chodím na záchod velmi křepkým (a hlavně rychlým) krokem.

	Carol obhlíží, kudy by se to dalo lézt; Angels Landing vždy klidně stojí; Lisa s Tomem se věnují zemním pracem u potoka.

	Lisa je ze zimy nadšená (zjištění, že na ledu kloužou nožičky, ji teprve čeká)

30. prosince
Budíme se do nádherného jasného dne. Na slunci je i docela teplo. Kubačtí se chystají se chystají na Angels Landing. Tom tuze prosí, aby mohl jít na výlet s Lukáškem, takže se rozhodujeme změnit plán a vzít děti alespoň na spodní část téhle náročné stezky. Na vršek s nimi jít nehodláme - jednak je to daleko a moc do kopce, za druhé jsou tam řetězy a prudké srázy. Lisa stejně většinu cesty prudí - nechce jít, nechce ťapat za tlapku, nechce se nechat nést. Tomášek bečí, že mu Lukášek utekl, že musí Lukáška dohonit, protože je jeho bratříček, že už je veselej (= není protivnej) a bude hodnej, jen když půjde na ten velkej kopec jako Lukášek. Zkoušíme se tedy rozdělit - já se začínám s Lisou vracet, Sid s Tomem pokračuje v cestě vzhůru. Lízinka zázračně ožívá a většinu cesty dolů bere poklusem. Sid s Tomem nás dohánějí až téměr na konci stezky (Sid přeci jen Toma ukecal k návratu). Bereme děti k řece, vytahujeme malý bagr a míchačku. Následuje hodinka zemních prací (házení kamenů, stavění hliněného náspu, zapichování klacíků do bahna). Svačíme a ukecáváme děti na další procházku - kolem řeky. V létě se projde asfaltovou cestičkou (vhodná i pro vozíčkáře, jak inzeruje park) stále se zužujícím kaňonem až do místa zvaného Narrows - úžina. Tam celou cestu zabere řeka a nadšenci se mohou broditi dále proti proudu. Tento úsek samozřejmě neplánujeme - je pod nulou, takoví šílenci zase nejsme. Lisa prudí, beru ji do krosny. Asi za pět vteřin cítím, že se sesouvá jako hadrová panenka - spí!!! Cesta kaňonem končí zákazem vstupu pod stěnou plnou rampouchů. Vzhledem k tomu, že se sluníčko chýlí k obzoru a ochlazuje se, vracíme se docela rádi.
Na hotelu konáme důkladnou očistu, po návratu Kubackých vyrážíme hledat večeřadlo. Springdale trpí klasickým problémem městeček v blízkosti národních parků - nějací zákazníci jim mohou být ukradení, však oni přijdou jiní. Nakonec nalézáme restauraci v Majestic View Lodge. S vycpanými medvědy, rysy, obrovskými stropními trámy a fontánou uprostřed hospody. Obsluha je ale vlídná a příjemná - Tom a Luky dostávají vytoužený "smažený sýr", který na jídelním lístku není. Po večeři si prohlížíme místní muzeum divočiny - vycpaná zvířata v akci. Tom se bojí, Lisa říká polárním liškám kočičky.

	Královna s dvořany (Bryce Canyon)

	Serpentýny v Bryce Canyon Lisa nezvládala.

	Trpaslík v Bryce Canyon

31. prosince
Odhlašujeme se z velepohodlného hotýlku, míříme do Národního parku Bryce Canyon. Poslední úsek silnice do Bryce je pod ledem - projíždíme se staženým zadkem. Naštěstí náš autobus je těžký jako tank, takže neklouže. Na parkovišti s vyhlídkou je mínus sedm, nabaluju děti do všeho, co máme. Jsou nadšené ze sněhu a volnosti. Opatrně sestupujeme mezi hoodoos (vysoké skalní jehly z měkkého rudého pískovce). Lisa brutálně klouže, musím ji opět nést. Tom řádí jak černá ruka, houká v tunelech a ryje se ve sněhu. Mezi skalami se prudce ochlazuje, Lisa mi na zádech kňourá zimou. Zkouším ji vypustit, ale po zledovatělých úzkých cestičkách je to o nervy. Zase ji nasazuju a dokončujeme Navajo Loop - prudkým stoupáním zpět na vyhlídku. Je mi líto promrzlé Lisy, za pět minut dvanáct (vlastně za pět minut půl páté, kdy zavírají) se honem vnucujeme do vyhřátého informačního střediska. Převlíkám děti do tepláků (čeká nás dlouhá cesta autem - v oteplovačkách je nechci mít, aby se moc nezapařily), naléváme je čajem.
Novoroční večeře se odehrává v Milfordu (stále ještě v Utahu) - jediný otevřený podnik, Penny's Diner, vypadá jak trošku větší karavan vyzdobený plakáty z padesátých let - pojídáme všeliké burgery - kdo zná jen MacDonalda, neví, co je to pořádný burger - je VÝTEČNÝ. Pak jedeme několik hodin utažskou a konečně i nevadskou pustinou. Prázdné silnice a nebe plné hvězd mi připomínají náš výlet před šesti lety. Je ale o něco chladněji, trochu víc sněhu a nesvítí romantický měsíc. Venkovní teploměr ukazuje kousek nad Ely dokonce mínus jednadvacet stupňů Celsia. V Ely je jen mínus třináct - zaplouváme do mrňavoučkého hotelu. Než nám zaklapnou víka (někdy v půl jedenácté), jen si zamumláme něco o šťastném novém roce. Pro mě je ale takováto ne-oslava Silvestra to nejlepší, co znám. Konečně jsme zase na cestách, i s dětmi, v mých milovaných pouštích.

	Hoodoos v Bryce Canyon mají podivuhodné tvary

	Někdy je do skály vymletá i díra skrz naskrz

1. ledna
Gábina, Radim a Lukášek si dávají místo snídaně jen toast na hotelu a vyrážejí. Zřejmě je znervózňují naše propočty, že cesta domů bude trvat něco kolem deseti hodin (a to pouze v případě, že půjde vše hladce). My nalézáme naše známé café - ale mají zavřeno. Zachraňuje nás až kasino na kraji Ely. Opět máme štěstí na výbornou obsluhu. Kromě snídaně dostáváme i rady a letáky, kam se v okolí Ely vypravit (to pod vlivem Tomova sdělení servírce, že je parní mašinkou). V Ely mají opravdovou parní dráhu - ovšem prvního ledna zavřenou. U jídla tedy se Sidem spřádáme plány na letní dovolenou. V jedenáct vyrážíme, tankujeme. Vše jde podle plánu - užívám si 320 mil nejopuštěnější dálnicí Spojených států. Přejíždíme několik horských pásem, silnice jsou prázdné, čisté, lemované zasněženými kopci. Děti jsou kupodivu relativně vzorné. Ve čtyři jsme v Renu, hodina padne na hledání stravy a jídlo v čínské umakarťárně. V pět sedá za volant Hroch - v šest trčíme v zácpě na Donner Pass (polovina Kalifornie byla lyžovat v oblasti Lake Tahoe a Reno). Volá nám Gabka, mají náskok a tak nás informují, že zácpa se vleče dalších deset mil, ale pak že to jede. Skutečně... za Donner Pass odchytávají na stranu kamiony, doprava se náhle rozmotává a už se zase řítíme. I obávané Sacramento profrčíme jak ďasi. Krátce po desáté večer a 250 mílích jsme doma. Podtrženo, sečteno - 7 dní, 1770 mil (2800 km), tři státy, dvě časová pásma, dva národní parky, dva stehy na hlavě.

2. ledna
Vyrážím ráno s dětmi na středisko. Sestřička sundá Tomovi náplast, koukne na šití, omyje mu to vodou, něco si mumlá, koulí očima, jde pro doktorku. Doktorka na to kouká, koulí očima, zkusí omýt - a sdělí mi, že Tomovi stehy vytáhnout nemůže. Doktůrek na Tehachapi totiž Tomovi hlavu sešil a pak ránu zacelil ještě lepidlem - takže krev, lepidlo a nitě od stěhů tvoří kompaktní tvrdou hmotu.

	I na zpáteční cestě bylo pořád na co koukat

	Dálnice číslo padesát se zdá nekonečná - ale díky mizivému provozu se po ní jede moc příjemně.

Další dva dny se tedy zabýváme tím, že se snažíme vazelínou celý ten guláš trošku změkčit a vyseparovat nitě a uzlíky. Nakonec se nám zadaří, Sid se nabízí, že stehy vytáhne sám doma, ale posléze zjišťuje, že nemá tak drobné nástroje. Čeká nás tedy ještě jedna návštěva doktorky - tentokrát Tom odchází s lízátkem a bez stehů. Začínám zvažovat, zda na výlety s sebou nebrat trošku objemnější lékárničku. Možná bych svým dětem méně ublížila já, než odborníci s titulem.

I tak bych výlet neváhala označit za veliký úspěch. Prcci vzorně snášeli dlouhé přesuny autem, ochotně usínali na návštěvách a v hotelech. Akorát je mezi nimi stále výkonnostní rozdíl - Tomášek by rád chodil po kopcích a už by i ušel relativně zajímavé štreky, Lise by ke spokojenosti klidně stačilo pískoviště na dvorku. Dcerka také hůř snášela to, že nejsme ve svém domečku. Asi od půlky výletu se žádala vrátit a šíleně mamasovala. Opět začala odmítat Sida a věšela se na mě. V momentě, kdy se pak probudila skutečně doma, skočila tátovi do náruče a chová se zase normálně - je po mamasování.
Tomášek je teď často parní mašinkou a upouští páru (prská kolem sebe), případně - třeba po vydařené snídani - konstatuje, že má hodně páry, nebo naopak že nemá páru (například když se má jít mýt a spát). Pokud je zrovna dieslovou mašinkou, tak sice neprská, ale zase příšerně pronikavým hláskem troubí. Pokud se mu někam nechce, tvrdí, že nemá dost oleje a žádá býti tažen jinou mašinkou. Vlaky alternuje s Toulousem - zrzavým kocourkem z (disneyovské pohádky) Aristocats. Toulouse je kotě, které se snaží být velkým kocourem a strašně kolem sebe prská. Tomovo prskání (ať už upouští páru coby vlak, nebo se snaží předstírat, že je koťátko) mi docela leze na nervy. Podobně na mrtvici jsem, když si Tomášek olizuje ruce (= myje se jako kočička). Možná bych mu měla pořídit pohádky o nějakém nudně vzorném hošíkovi.

Copyright © 2008-2009 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.