Vlezli jsme do E.U.

Vlezli jsme do E.U.
27. dubna - 10. května 2004
O dvou babičkách, jednom dědečkovi, několika hradech, vlastech českých i moravských, a o prokletém dítěti



	Ku hradu! (Děvín na Pálavě)



	Sestry: Jožinka a Anežka

Pádem do postele v Brně se skončila naše dvacetihodinová světoběžná anabáze. Trochu jsem se obávala, jak bude Tom reagovat na další - neznámou - babičku. Zbytečně. Naše společenské dítko bylo naprosto fascinováno touhle velezajímavou osobou. Abych to tak trochu přiblížila - brněnská babička je asi dvakrát tak intenzivní (= hlučná, upovídaná, společenská, neustále gestikulující) než Hroch. A vedle Hrocha JÁ vypadám jako zcela zakřiknuté stvoření. Takže Tom měl úžasné divadlo, často babičku napjatě sledoval, výskal a smál se uprostřed jejích výkladů, i když třeba zrovna nebyly určeny jeho osobě.

Už předem jsem byla zvědavá, jak se všichni vyrovnáme s devítihodinovým časovým posunem. Tom se rozhodl tuto životní krizi (jako vlastně všechny dosavadní životní krize) řešit tím, že důkladně jedl a důkladně spal, což se nakonec docela osvědčilo i nám. Sice jsme tu první noc byli vzhůru asi od tří do pěti a hráli si s velmi čilým potomkem, ale tím veškeré nepravidelnosti naší životosprávy vymizely. V úterý jsme se sice ještě spíš jen tak potáceli, ale zvládli jsme alespoň nákup. Ten byl poměrně akutní, protože jsme potřebovali zakoupit pro Toma plenky. K Intersparu jsme se blížili s pevným odhodláním vydupat si vstup s kočárkem; naše odhodlání navíc posílilo, když jsme zjistili, že nám pětitisícovka v kapse není nijak platná k zapůjčení nákupního vozíku (ještě později jsme objevili, že vozík lze půjčit na libovolnou minci - třeba i na americký čtvrťák, což jsme pak nadále činili, pokud nám došly české drobné). Člověk asi nemá věřit všemu, co čte na internetu o hrůzách života s miminkem v ČR - s kočárkem jsme nakoupili bez toho, že by personál třeba jen mrknul okem.



	Vyhlídka z věže hradu Roštejna



	Pohled z Pálavy na obec Pavlov a nádrž Nové Mlýny.

Také jsme se většinou dokázali bez problémů najíst v restauracích. Je pravda, že počasí spolupracovalo, tudíž jsme využívali zahrádek. V penzionu Hanáček v Nedvědici se servírka divila, že chceme mrznout venku; následně za námi neustále soucitně vybíhala a snažila se nám "kruté vyhnanství" nějak ulehčit. Na zahrádce jsme byli sami, pokud nepočítáme párek oražených kachen doufajících, že z našeho stolu jim spadne něco dobrého do zobáku; místňáci se zarytě udili vevnitř.
Naopak v hotelu U jelena na Křivoklátě se nám dostalo upjatého výrazu a příkrého odseknutí "No to teda nevím, kdo by vás jako na tý zahrádce obsluhoval." I zamířili jsme hbitě ke konkurenci, do hotelu Sýkora: majitel za pípou bodře pravil, že nás na zahrádku klidně pustí a rád nás tam obslouží, ale proč si prý nejdeme s tím dítětem sednout do jejich nekuřácké jídelny. Mimochodem - kuřácký výčep byl liduprázdný, nekuřácká jídelna narvaná - ať mi někdo ještě chvíli vykládá, že Češi si přejí kuřácké restaurace a že nekuřácká restaurace by zkrachovala!
Podobně jsme nezažili prázdno na zahrádce brněnské Farmy - k zahrádkce přiléhá malé uzavřené (tudíž od psů nepoznačkované) dětské hřiště - mamin, co si přišly na kus řeči a kafčo s kočárkem i odrostlejšími dětmi, tu bylo i v relativním chladu jarních podvečerů spousta.



	Vysočina - cestou na Javořici



	Tom s babičkou si zámek v Telči prohlíželi ze zahrady

Samozřejmě jsme nejeli do Česka kvůli hospodám (i když musím konstatovat, že situace, kdy si OBA můžeme dát pivo - tj. ani jeden nemusí vzápětí řídit, v Kalifornii tak často nezažíváme). Jeli jsme hlavně proto, abychom se pochlubili Tomáškem různým příbuzným. Kromě nejbližší rodiny jsme se setkali například se Sidovou pětaosmdesátiletou tetou Anežkou a jako druhý extrém jsme zkolaudovali třítýdenní Aňu mojí sestřenice Báry. Vedle Sidovy tety si za chvíli začnete připadat ve svém věku poněkud nedomrle a s touto impozantní dámou se budete loučit s neodbytným pocitem, že ten správný život (cestování, divadla, společenské akce, plavání...) začíná teprve v osmdesáti.

Setkání s Aňou bylo neméně zajímavé, ale mělo o něco dramatičtější průběh. Já se těšila, jak naše miminka budou klidně spinkat, zatímco já a sestřenice Bára probereme porody, kojení a jiné důležité věci. Samozřejmě že opak byl pravdou. Aňa hned po příchodu dostala hlad a Tom prostě nesmí slyšet miminčí pláč. Okamžitě usoudí, že došlo k nějaké katastrofické situaci, při které se obzvláště urputně šidí malá miminka a nasadí preventivní kvil, aby náhodou někoho nenapadlo ubližovat i jemu. Většinu návštěvy jsme se tedy s Bárou snažily předejít ječivému duetu důslednou separací mimin. Z dlouhých mateřských rozhovorů tudíž nebylo nic, i když nakonec se mi podařilo ukořistit spící Aňu a pochovat si malinkaté miminko. Teda, ne že by Andulka byla takový drobek, ale po osmikilovém Tomovi mi přišla lehká jako peříčko. Přiznám se, že trošku ve mně zahlodal nápad, že by bylo fajn mít zase malé miminko, ale probdělé noci a ten pocit, že mi nikdo nemůže pomoci (Sid prostě při nejlepší vůli kojit nemohl) mám ještě v příliš čerstvé paměti.



	Nejlepší sluníčko jsme chytli u rybníku Mrzatce



	Moravský hrad Pernštejn

Zatím jsem zkrátka ráda, že naše mimi je už dost velké a dají se s ním podnikat různé věci. Část dovolené jsme strávili u nás na chalupě, ke které mám sentimentální vztah. Nechtěla jsem trávit všechen čas ve městech - přišlo by mi dost brutální tahat Toma z domečku se zahrádkou v klidné čtvrti na "prázniny" do hektických velkoměst přeplněných auty. Kromě toho část mé rodiny z Vysočiny pochází, a já se tak po letech viděla s tetou a strejdou, kteří bývali nedílnou a milou součástí mých prázdnin. Na Vysočině jsme v poklidném tempu zvládli také pár procházek a výletů; některé i do mírné civilizace. Mimo jiné jsme tam (stejně poklidně) prožili vlez ČR do Evropské unie. Tom tuto událost oslavil po svém - také se pokoušel lézti - viz jeho stránka (ale zatím to k ničemu nevedlo; doufáme, že ČR se s tou Unií bude dařit lépe).

Chtěli jsme navštívit Telč, odkud pocházejí Sidovi prarodiče; podívat se hřbitov a dům, kde kdysi žili. Tom to absolvoval poměrně v pohodě, ale těsně před návštěvou zámku usnul a byl zanechán s babičkou napospas korzování v zámecké zahradě. Na hrad Roštejn jsme naopak vyráželi s prďuchuem kvílejícím; udrncali jsme ho až na cestě ku hradu, neboť jsme volili pěší, ale o to malebnější trasu. Ovšem branou hradu jsme už probíhali ve zrychleném tempu - právě začínalo pršet.



	Pernštejnská věž



	Věž byla původně vyšší a vedly na ni dva můstky (nad sebou), ale horní patro ustřelili Švédové při obléhání.

Následující hodinu jsme prožili u stolku v loubíčku - venku se střídaly suché chvilky s průtržemi, a kolem hradu se zlostně honila bouřka. Sid s babičkou zrovna stáli frontu na občerstvení, když uprostřed této činy dorazil zájezd z Prahy s agenturou Macek. Turisté vytahovali deštníky a jedna osoba pojala záměr schovat se k nám do loubíčka. Když si sedala na lavici a kopla mi do kočáru, brala jsem to jako něco "normálního" - při Tomově naprosté "neviditelnosti" jsem přeci nemohla čekat, že by si všimla něčeho jako je kočár, že? Uchvátivši místo v suchu, babice začala remcat, že v loubí smrdí kanál (smrděl v celém hradě, byla bouřka!) a popelila se na lavici jak kvočna na hřadě, přičemž opět dvakrát načutla mé spící mimino. Pak se zvedla (další kopanec) a přesedla na vedlejší lavici (kopanec číslo pět). Nadále mrčela, že v tomhle smradu ona nebude a při vstávání uštědřila mému potomkovi herdu číslo šest. I pokusila jsem se ji mírně upozornit, že mi mimčo zrovna usnulo a že bych byla moc ráda, kdyby do kočárku nestrkala. Oj, to jsem si dala!
"Já vám do žádnýho kočáru nekopu, co si to vymejšlíte... atd.". Ujistila jsem ji, že do kočáru kopla několikrát, a znovu zdůraznila, že mi dítě sotva usnulo a že bych byla ráda, kdyby zůstalo spát. Následoval další jek. Vzhledem k tomu, že mi řvala nad dotyčným kočárem, rezignovala jsem.
"Ne, paní, máte pravdu, do žádného kočáru jste nekopala," ustoupila jsem doufajíc, že se tím harpyje zbavím, dřív než se Tom probudí. Ani to nestačilo - babice řvala, že ona si snad může sednout a proč by si nemohla sednout (také nevím proč - o tom, že by si nemohla sednout, byť to pro nás znamenalo udělat jí místo u stolu, nepadlo ani slovo). Ukončila to tím, že Toma *proklela*: "...a ať vám to dítě neroste!" Přiznám se, že jsem zůstala docela paf - takovou zlobu a nenávist jsem opravdu nečekala. Nezůstala jsem jí nic dlužná, rozkřikla jsem jsem na ni, že doufám, že brzo chcípne (eh, mezi mými předky prostě MUSELA být nějaká ta zasloužilá pavlačová bojovnice ), ale dneska mě to mrzí - myslím, že ona ženština by potřebovala život co nejdelší - při její zakyslosti by včasná smrt byla nezaslouženým vysvobozením od soužití s jejím vlastním žlučovitým já. Zajímavé je, že postupně v našem loubíčku s námi posedávala větší část zájezdu a s nikým jiným problém nebyl. Všichni se vešli a kočár vesměs ignorovali (alespoň natolik, že se mu prostě vyhnuli).

Vzhledem k tomu, že slejvák nepolevoval, vyslali jsme rychlou spojku (Sida), aby došel pro auto a předjel před hrad. Sidovi toto trvalo poněkud déle - přehlédnul odbočku a při otáčení mu auto sklouzlo blátivou krajnicí jedním kolem do příkopu. V naivní důvěře se pokoušel někoho stopnout, aby mu pomohli zatlačit. Pohledy Čecháčků byly spíše nechápavé než škodolibé. Prostě kdyby se měl spolehnout na pomoc náhodných kolemjedoucích, tak vězte, že tam vězí dodnes. Nakonec se nějak vyhrabal svépomocí - a na Roštejn dorazil ve chvíli, kdy se bouřka s konečnou platností odpotácela západním směrem a začalo vysvítat sluníčko.



	Záměna mimin: Carol s Aničkou + Bára s Tomem



	Naši sadu dobytých hradů ukončil Křivoklát.

Naše ostatní hradní zážitky nebyly tak dramatické. Na Pernštejně Tom nadšeně přitakával výkladu průvodkyně, výskal v temných hradních chodbách a celkově se tvářil jako děsný kulturní znalec. Na Křivoklátě, kde se nám dostalo výkladu velmi důkladného, ztratil asi po hodině trpělivost a začal kvílet. Pan průvodce pravil, že se mu to stává, protože děti se ho bojí, anžto je fousatý - pak ale pohlédnul na Sida a mého tatínka a pravil, že fousama to teda asi nebude. Na hradním nádvoří jsme následně Toma přebalili a nakrmili - prostě mu jen z těch zážitků vytrávilo.

Poslední tři dny jsme trávili v Praze; byla jsem zvědavá, jak se můj kocour Guláš vyrovná s existencí Toma. První den byl velmi nevrlý a zlostně na nás syčel, druhý den nás povzneseně ignoroval a třetí den už se začal vnucovat a lísat. Jenomže to už jsme byli na odchodu, takže ze seznámení nebylo nic. Musím říct, že v koncovce na nás na všechny dolehla únava. Tom začínal vypadat dost nešťastně ze všeho toho cestování a změn - byl mnohem nervóznější a plačtivější než obvykle. Praha nás navíc nemile překvapila co se cestování s kočárkem týče. Dokud jsem sama nebyla odkázána na používání koleček, ani jsem si nevšimla, kolik je všude překážek, schůdků, obrubníků, kočičích hlav a jiných terénních vložek.

Do Ameriky se z Prahy létá výhradně za brzkého rána, proto jsem se již předem loučila s představou miminka poklidně spícího po většinu letu. Na cestu zpátky jsem se tudíž vůbec netěšila, ovšem do domečku jsem se těšila náramně. Sice tam nemám tak příjemný stoprocentní servis, jako když jsem vzácná návštěva; určitě by bylo přínosné, kdyby se Tom s prarodiči vídal častěji (například, pěkně prosím, kdyby ho někdo chtěl pravidelně hlídat dvě odpoledne v týdnu), ale vlastní domov je domov.

[Předchozí] [Domů] [Následující] [Pište] [English version]