Cornwall 26. - 28. dubna 2003 konec světa, tráva, kameny, jakož i ostrov na půl úvazku

	St. Ives Bay

	Vždycky jsem Ti chtěla ukázat Cornwall!

C: Četli jste někdy Hospodu Jamaicu od Daphne du Maurier? Plnou vřesovišť, tajemna, nebezpečných útesů a odpudivých zlosynů? Možná, že právě tento román přitahuje do Cornwallu tisíce turistů, ale mnohem spíše to bude středmořská atmosféra romantického pobřeží - tolik jiná než zbytek studené, upršené Anglie.

S: Dojem, jaký na mě vždycky udělaly knížky z anglického prostředí, se mi o mé první návštěvě Londýna docela potvrdil: ze sychravého přítemžského skorodeště na mě padla velkoměstská deprese a ucabrtaná únava. Zářivé sluníčko, kterým nás přivítala naše první skutečně dovolená sobota, bylo úplným symbolickým vysvobozením. Radostně jsme nasměrovali náš vozík kotík směrem západním a proplouhali se po M25 kol letiště Heathrow, kde se britští silniční sociální inženýři natolik obávají dálničních zácp, že dopravu preventivně přibržďují sníženou povolenou rychlostí, způsobujíce tak zácpu v jinak sice hustém, ale plynulém provozu.
Řízení vlevo ukázalo se po dvou dnech daleko přirozenějším než o našem prvním večeru, a ani okolní řidiči necítili dnes potřebu troubiti navzdory mému neomalenému pelentování na výjezdech a kruhových objezdech. V Andoveru, malém městě při naší cestě, jsme vyřešili kapacitu Carolina fotoaparátu přikoupením paměťové kartičky; během naší dovolené se nám měla ještě docela hodit. Je to příjemný a pohodlný pocit, že standardy na celém světě jsou dostatečně universální a digitální fotografie se stala masovou samozřejmostí i na venkovském náměstí.

	Keltská brána, Stonehenge

C: A tak jsme zamířili z Londýna na západ. Prvním postupovým cílem byl ovšem Stonhenge. Připravovala jsem Sida na velké vstupné, drátěný plot a davy turistů - možná proto, že jsme byli připraveni na nejhorší, jsme si nakonec tajemné kameny docela užili. Samozřejmě - stále v bezpečné vzdálenosti na vyhrazných cestičkách. Bohužel, osud slavných památek je vždycky stejný - nakonec zůstanou prázdné, pečlivě izolované od okolního světa.

	Stonehenge

S: Stonehenge, starobylé druidské srocení kamenů v poli na sever od Salisbury a naše první plánovaná atrakce, čnělo přesně tak, jak jsem si představoval, docela neomaleně uprostřed klidné, nenápadně zvlněné a velmi zelené krajiny, hned vedle dálnice. Podle očekávání bylo také pořádně turisticky "vytřískané"; pokud byste tu hledali keltské mystérium, vězte, že za nějakých 6 liber vstupného za osobu je nedostanete. Převážně asijští návštěvníci se za cvakání fotospouští spořádaně přesouvali po kruhovém chodníčku kolem památky. Pěkný kontrast zašedlých, unaveně impozantních kamenných kvádrů s dramatickým, oblačným nebem, primárně zelenou trávou a řvavě žlutým řepkovým polem v pozadí nebyl o nic méně pozoruhodný než elektrickému ohradníku podobný, přestavitelný plůtek, který nám jen symbolicky bránil přistoupit ke kruhu kamennému. Pořadatelé zřejmě občas plůtek přepíchnou na jiný průměr, tvoříce tak proměnlivou travnatou cestičku, která se nikdy neprošlape.

C: Do Cornwallu jsme dorazili až navečer. Honem jsme si zajistili hotel v Redruthu a ještě se vydali na západ slunce k moři na Reskajeage a maják na Godrey Point. Ovšem trochu jsme podcenili prostý fakt, že je sobota. Ten den totiž v hospodách probíhá "zábava" (cokoliv od diskotéky až po ples s tombolou) a tudíž od určité hodiny neservírují večeře. Zachránila nás na poslední chvíli až rádobymexická, rádobyexotická vyvařovna.

S: Západní pobřeží tolika míst na Zemi opakuje se tolik ve své příkrosti a útesovitosti, že se člověk neubrání okamžitému srovnávání. Třistametrový nejsevernější bod kontinentální Evropy na Nordkappu (na nějž mi nebylo se dosud vrátit, i když po tom toužím už od roku 1991), strmé srázy kalifornského Big Sur či mrazivé deštné pralesy nad mořem Olympijského poloostrova státu Washington, i drsné útesy Cornwallu čelí věčným větrům vanoucím ze západu, tedy od moře. Jsou to místa, kde svět, ležící nám za zády, nachází svůj prudký konec; jsi-li sdostatek odvážný, nicotný poutníku, jemuž pěší cesta stáčí se zpět, odkud jsi přišel, vyprav se na vratké lodici k obzorům slibujícím prostor, jenž jsi nenašel doma!
A přichází vlna za vlnou a bouře střídá smršť, aby užižlaly další vrstvičku písku a kamene. Hroutí se zdi, padají hrady, cesty a silnice ustupují oceánu; jednou či dvakrát za generaci a tudíž kradmě. Stanuli jsme na samém kraji, obklopeni skrovnými květy pobřežní vegetace a vlezle mokrým vzduchem dubnového večera. Slunce se ani nepokoušelo propálit husté, žlutavé mraky převalující se nad pobřežím, připomínajíc kotouč pouliční sodíkové lampy v mlze. Kdybych tu chtěl bydlet, můj dům by musel býti z kamene, napadlo mne.

	Detail hradu St. Michael's Mount

	Starobylé městečko Marazion a ostrov St. Michael's Mount

C: Ráno bylo krásné počasí (v Anglii je nutné takové zázraky nepodceňovat), z našeho pokoje jsme viděli až k pobřeží na severu. My měli ovšem namířeno na jih, na St. Michael's Mount. Tento třičtvrtěostrov není zdaleka tak slavný jako bretaňský Mont-Saint-Michel a také je mnohem menší, ale nabízí podobný zážitek. Za odlivu není problém na ostrov dojít suchou nohou, ovšem pokud se zdržíte, nezbývá vám, než vyčkat dalšího odlivu, nebo si zaplatit odvoz místním obojživelným vozítkem. To ovšem v případě, že tento servis je v provozu. Místní informační cedule pravily, že tuto neděli není a tak jsme spořádaně usposlechli instrukcí a spěchali na pevninu. Několik turistů však zůstalo uvězněno na ostrově bez ubytování a občerstvení, dva dokonce považovali zatopenou cestu za natolik neodolatelnou, že se probrodili NA zmenšující se ostrov. My jsme vylezli na nejbližší kopec a pozorovali, jak ostrované nakonec nastartovali legrační loď na kolečkách a transportovali neodbytné obejdy zpět do bezpečí.

	Za odlivu je cesta na St. Michael's Mount docela široká

	Poslední neukáznění turisté přebrodili na nyní již zcela oddělený ostrov St. Michael's Mount. Protože by neměli kde spát, museli i v neděli (kdy se nevrtí) pořadatelé nastartovat obojživelný vozík a převézt je zpátky do civilisace.

S: Nejprve jsme ovšem i my překlopýtali nějakou tu stovku metrů po uzoučké, klikaté, hřbetu draka podobné cestě z obřích plochých kamenů. Běda, kdyby se pod chodidlo připletla chaluha, kterých je tu od minulého přílivu jak naseto; hladké mazlavé listí klouže lépe než banánová slupka. Hrad, co tak romanticky ční na hoře, nám však zůstal odepřen, třebaže v něm National Trust pořádá prohlídky; nicméně dodnes v něm bydlí původní majitelé, a třebaže jsou návštěvy veřejnosti určitě důležitým zdrojem příjmu, chápu, že aspoň v neděli chtějí obyvatelé mít pokoj od vlezlých turistů. At tak jsme si obešli jen podhradí (shluk hospodářských budov, stánků se zmrzlinou a vstupenkami) a malý kamenný přístav. S křepkým dědem, jenž cosi dlouze vyhlížel v zátoce, jsme promluvili o počasí a krásách světa, dozvědivše se o právě probíhající regatě. A skutečně, titěrné plachetničky jedna za druhou projížděly kolem nenápadné bójky opodál. Děd si postesknul, že jim úřady poslední dobou zakázaly používat k signalizaci závodním lodím tradiční malé, slepými náložemi nabíjené dělo, neboť neznalí turisté dunivé rány, slyšitelné přes vodu na mnoho mil, považovali za teroristický útok a vyvolávali paniku. Tím se vysvětlil zdroj podivného troubení, jež jsme byli předtím zaslechli -- byl to startovní kvil. Díky strachu z krvelačných vetřelců jsme tak všichni chudší o další drobnou, veselou, nevinnou zábavu.

C: Překvapením byla teplota Atlantiku. U nás v Kalifornii, o nějakých deset šířkových stupňů blíže k rovníku, má Pacifik někdy až celých 15°C, v upršené studené Anglii se zdá Atlantik mnohem teplejší. Alespoň to tvrdil Sid, který si to (nepříliš dobrovolně) vyzkoušel na vlastní kůži, kalhoty a boty v Kynance Cove, kde ho opláchla zákeřně vysoká vlna.

	Veselé květinky zdobí Cornwallské pobřeží

	Kynance Cove a "teplý" Atlantik

S: Když si představíte ten větší z obou britských ostrovů jako vzpřímeně sedící kočku (chce to trochu fantazie, protože Skotsko na severu se kočičí hlavě ani nepřibližuje), tak Cornwall je takový ocásek vybíhající z trupu na jihozápadě. Nacházejí se tu, asi 30 mil vzdáleny od sebe, mysy Lizard Point a Land's End, ten první nejjižnější, ten druhý nejzápadnější bod Anglie. Oba jsou opatřeny neodbytnými majáky, parkovišti a vyhlídkovými platformami, odkud lze pohodlně pozorovat čilý Atlantik (na Land's End vylepšený o shluk ostrůvků Longships), na kterém při troše soustředění vždycky najdete nějaké ty lodě - Anglický kanál je důležitou námořní cestou a mnoho plavidel se na své cestě z anglických či západoevropských přístavů musí prosmýknout kolem špičky Cornwallu.
Nejzajímavější krajina se ovšem skrývá až za nejbližší řadou útesů -- malebné zátoky s dramatickými skalisky omývanými pěnivým příbojem (skutečně nebyl vůbec studený), nebo náhorní planina křížem krážem rozdělená kamennými zídkami -- to aby se všudypřítomné ovečky nerozutekly -- tající ve svých záhybech menhiry a kruh stojících kamenů Merry Maidens.
Se soumrakem přibyli jsme do vyhlášeného letoviska Mousehole (česky Myší Díra, ovšem místní vás udajně setřou, nevyslovíte-li jméno tak, jak si přejí, tedy múzl); uličky kamenného přístavu jsou skutečně tak úzké, že se tudy jen myška protáhne, a pouze díky mé "mimořádné řidičské zručnosti" jsme tu s naším kotíkem neuvízli. Vyfoukaní větrem, citelně navlhlí od vytrvalého mrholení, jež naši expedici provázelo celý den, rozhodli jsme se nepokoušet štěstěnu (pravděpodobně marným) dožadováním se teplé stravy v neděli po osmé hodině večerní, a pojedli z vlastních zdrojů sýrec, žemli a hroznové víno. Anglie vpravdě není zemí, kde by mi hrozilo tloustnouti.

Copyright © 2003-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.