Pomsta blátivých skřetů (1/2) 29. - 30. prosince 2001 o Obloucích ztrácejících se v oblacích, manželské poslušnosti, a kamenném víru (první část ze dvou).

	Delicate Arch klasický obrázek z NP Arches

Kolem vánoc jsem smutně koukala na deštivou oblohu, přeskakovala louže a přemýšlela, jaké to asi je mít zase jednou pořádnou sněhovou kalamitu. Brblala jsem doma, že takhle by to teda nešlo a že žádám sníh. Nezbývalo než v rámci čtyřdenního volna opustit teplé kalifornské pobřeží a vyrazit do divočiny.

	Je libo vstoupit do zakletého zámku? Double Arch v zimním mraku

Před rokem se nám líbilo v Arches, nenechali jsme nic náhodě (jako při výletu do Joshua Tree na Thanksgiving) a v tom hotelu s horkou vířivkou jsme pro jistotu zamluvili pokojíček.

Vyjeli jsme v pátek, abychom ukousali aspoň kus z toho tisíce mil před námi. Přespali jsme v Tehachapi, městečku ve stejnojmenném průsmyku a ráno posnídali ve stylovém hotelovém báru ověšeném značkovacími železy a fotografiemi proslavené železniční smyčky (vlaky by nezvládly strmé stoupání do průsmyku, vyřešili to tím, že postavili dráhu do spirály skrz kopec a dokola).

	Double Arch z blízka Pro porovnání měřítek - na dně oblouku stojí Sid. Vidět je ovšem teprve na zvětšeném obrázku

Pozdní oběd jsme chtěli vyřešit v kasinu (systém "all you can eat" počítá s tím, že zákazník prohraje víc, než co ušetří na jídle), ale bohužel kolem Silvestra kasina praskají ve švech a naprosto se nijak nenamáhají s péčí o zákazníka, takže jsme utřeli nos. Nakonec jsme našli čerstvě otevřenou mexickou restauraci v St. George. Nebyla špatná, ale jídlo bylo "podle kuchařky" - bez nápadu, bez výraznější chuti - a navíc jsme způsobili pohoršení personálu, neb jsme se dotazovali po ďábelském to nápoji - PIVU. Inu mormoni. St. George leží v Utahu, a byť je to kousíček od hranic s hříšnou Nevadou, církevní vliv působí. Žádné podávání alkoholických nápojů.

	Krajina v Arches

A protože bylo cca šest večer a nás čekal přejezd ještě celého Utahu, volali jsme do hotelu, že dorazíme, ale nevíme kdy (v hotelu se divili - asi jsme ještě pořád zblblý z českého systému, že do hotelu se musí dojet do určité hodiny, jinak ruší rezervaci). Ale asi jsme dobře udělali - od St. George po Highway 15 cesta napřed docela ubíhala, ale pak jsme dostali na sklo "screensaver" z letících vloček a začalo přituhovat. Sid vyhrožoval, že sedmdesátka, na kterou musíme odbočit, může být klidně kvůli sněhu zavřená, ale to se naštěstí nestalo. I tak se počasí se zhoršovalo s přibývající nadmořskou výškou a také se zahušťoval výskyt převrácených olbřímích trucků a vyprošťovacích vozů. V jednom místě, kde náš směr byl veden asi o dvacet metrů níže než protisměr, zahlídla jsem ve stráni mezi pruhy dálnice osobní auto postavené na boku. Byla to jen chvilička, nebylo jasné, jestli u auta někdo je, nebo jestli si ho vůbec někdo všimnul - shora, z protisměru, možná nemuselo být vidět, a z našeho směru jen v jednom okamžiku (Sid, který řídil, si ho vůbec nevšimnul). Porušili jsme tedy dopravní předpisy, na nejbližším možném místě jsme přejeli středicí pruh a jeli se podívat. V dotyčném místě stáli tři pasažéři z auta, že prý se jim nic nestalo a že už si zavolali pomoc. Vypadali v pořádku a veselé mysli, tak jsme je s lehkým srdcem opustili. Další skokan do příkopu čekal nedaleko - pořadové číslo devět byli dva Mexičani, kteří stařičkým Pontiacem zajeli do prohlubně, která tvoří dělicí pás (v tuto chvíli jsem pochopila, proč se dělící pásy dělají široké a s mělkým korýtkem - nebýt tam toho pásu, skončili v protisměru a pravděpodobně mnohem hůř). S Mexikánci bylo těžké pořízení, neboť nemluvili anglicky. Stopla jsem auto v protisměru a poprosila je, jestli by nemohli mobilem zavolat odtahovku. Mohli, kdyby byl v těchto místech signál. Ale slíbili, že až narazí na některé z převrácených traků, které jsme my míjeli, že tam tuhle nehodu nahlásí, aby si pro nešťastníky někdo přijel.

	Turret Arch Schody nevedou obloukem, i když se tak tváří

Ve vozíku jsme si pogratulovali, že máme náhon na všechna čtyři kolečka, a že zvládáme kalamitu bez problémů. U Eagle Canyon jsme najednou vyjeli z mraků a sněžení a ocitli se v nádherně romantické krajině osvětlené měsícem. Díky sněhu bylo vidět do daleka, nedalo nám to a vyšli jsme si na procházku na vyhlídku do kaňonu. Zhruba o půlnoci jsme lezli do peřin v hotelu v Moabu. Bohužel v pokoji byla strašná zima a topení dělalo šílený vyrvál. Rozhodli jsme se radši spát ve spacákách a zimě, než v teple a rámusu.

	Vortex Delicate Arch stojí na druhé straně vortexu, bokem k nám, téměř není rozeznatelný - snad jen díky sněhu na úpatí se dá vytušit.

V neděli ráno jsme konečně byli u cíle - v NP Arches. Museli jsme si koupit novou permanentku (roční vstup do NP stojí $65 a vztahuje se na držitele a osoby cestující s ním v osobním autě - vzhledem k tomu, že jednotlivé vlezné se obvykle pohybuje od deseti dolarů nahoru, se nám toto bohatě vyplatí) a už jsme drandili za atrakcema. Jestli si vzpomínáte, tak loni si Hroch v Arches způsobil výron kotníku a museli jsme proto odjet o den dříve. Stále nám ještě zůstaly resty - třeba Double Arch, Turret Arch a Delicate Arch.

Celý park leží na náhorní plošině, trochu jsme se obávali, že se ocitneme v mraku a bude kulový vidět. Nebyly to úplně plané obavy - mraky se nám plazily kousek nad hlavou a mlha tvořila z oblouků brány do snových krajin. Také značně rozředila davy chtivých turistů na únosnou míru.

Double Arch jsme mohli obdivovat v intimní samotě, u North Window a South Window jsme se průběžně vystřídali s dalšími asi čtyřmi turisty. Od Turret Arch tvoří Severní a Jižní okno tzv. Divadelní kukátko - dvě oči uprostřed s "nosem". V našem případě bylo holt trochu zamlžené - zato davuprosté.

Největší atrakcí Arches je ovšem Delicate Arch. Moc jsem nechápala proč - tento oblouk není ani nijak veliký, ani nijak "vyzáblý", jak by napovídal název (Křehký Oblouk). Snad jen, že stojí o samotě a že k němu vede turistická trasa, na kterou se všichni cítí povinni vysápat a vyfotit se pod obloukem.

	Visuté zahrady, že jsou jeden ze sedmi divů světa? Pchá, v Arches byly pravděpodobně už dávno před královnou Semiramis.

Díky "špatnému" počasí bylo parkoviště u začátku trasy poloprázdné, a nemuseli jsme nahoru šlapat v obligátním "štrůdlu". Asi po dvou třetinách cesty Sid náhle prohlásil, že stezka vede blbě a že musíme přijít k oblouku z druhé strany. On si totiž vzpomněl, že turistická stezka dříve přiváděla obdivovatele k Oblouku z druhé strany a pak po řetězech skrz oblouk a druhou stranou pryč. Tato stezka je nyní zrušená, pokud nevíte, kudy jít, na tvrdé skále nepoznáte, kdy odbočit a kudy kam (většina cesty je značená mužíky).

	Delicate Arch z profilu ta prohlubeň co začíná na pravé straně je ve skutečnosti cca stopadesátimetrová propast. Z levé strany stojí oblouk na hraně vortexu - jediná cesta vede skrz oblouk

Sidovu zkratku jsem přijala jako jednu z povinností manželského života - můj muž prostě neodolá touze vyřítit se někam mimo zavedené cesty v pevném přesvědčení, že ON se přeci nemůže ztratit. Poté, co mě ujistil, že cesta vede po kompaktní skále a tudíž nemůžeme ohrozit "živý písek" - soužití hub, řas, lišejníku a anaerobní bakterie, který je v poušti důležitým projevem života - jsem poslušně odcapkala za ním do neznáma.

Přiznám se, že jsem čekala prostě zase "jen" další Oblouk. A že pravda, Oblouk tam byl, ale z našeho pohledu (který turistům ze stezky zůstane navždy skryt) se objevila mnohem větší "pecka". Delicate Arch stojí na okraji obrovského "vortexu". Vypadá to, jako kdyby pod Obloukem vzniknul velký kamenný vír - skála je vodorovně strukturovaná, zatáčí se od oblouku proti směru hodinových ručiček a nakonec spadá přes okraj do hlubokého údolí.

Ofotili jsme co se dalo a opatrně se pustili po okraji víru k oblouku. Ze strany otočené směrem ke srázu nad údolím jsou opravdu v podstavci oblouku vidět základy trubek od zábradlí. Toto se ovšem nekoná, museli jsme absolvovat horolezckou vložku. Nebylo by to tak těžké, ale stát na šikmé ploše, která se po pár metrech mění ve 150 metrový sráz není až tak příjemné na žaludek. Myslím, že jsme způsobili trochu pozdvižení u jedné výpravy gerontů - tato se skládala z dvou klábosících paní, jednoho normálního pána a jednoho hyperaktivního pána. Hyperaktivní pán neodolal a z klasické turistické vyhlídky sestoupil k Delicate Arch a marně koukal skrz, kudy jsme se to zjevili - z pohledu zhora totiž není vidět žádná rozumná cesta - jen ten sráz. Ani já bych nechtěla naši trasu absolvovat v opačném směru - zpátky k vozíku jsme se poslušně sešoupali po současné turistické stezce.

Stmívalo se a nás čekaly dva zlaté hřeby večera v Moabu - večeře s pivem v Moab Brewery (protože se jedná o pivovar, mohou i v puritánském Utahu točit alkoholické nápoje) a horká vířivka v hotelu. Obojího nám bylo po dni stráveném chůzí v lezavém počasí zapotřebí.

Copyright © 2002-2005 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.