Nákupy 20. listopadu 2000 o lékařích, okurkách, nákupech s politikou a ženách v domácnosti.

Týden začal docela dobře, od El Camino Medical Group jsem konečně dostala zdravotní zprávu, kterou potřebuju pro INS (imigrační). Praví se tam, že nemám lepru, TBC, AIDS atd. Takže to bychom měli z krku.

S pomocí Martiny jsem se prostřílela na gynekologii (pro různé spekulanty - ne, nejsem v jiným stavu). To je oblast, v které mi Sid není moc platný, protože s tímto jaxi nemá přiliš zkušeností. Návštěva tohoto zařízení u mě vždycky spadala co oblíbenosti až hluboko za zubaře, berňák a kancelář ředitele, ale po středě je všechno jinak. Mezi milé usměvavé sestřičky, laborantky a doktorky se budu vracet docela ráda. Ještě bych se měla vypravit k zubaři, ale tam se mi FAKT teda nechce. No, všeho dočasu.

V úterý jsem byla na stěně, lezli jsme s Alfim na špagátě a bylo to docela dobrý. Alfi na stěně leze hůř než já (na bouldrovce jsme tak nastejno), ale ne o moc. V Planet Granite (Santa Clara) jsou moc pěkný cesty, spíš technický než silový nebo vytrvalostní, a takový docela na přemejšlení.

Martina mi taky přivezla okurky. Americký okurky nejsou nic moc, ale je tu německej řezník, kterej má okurky dobrý. Takže Martina mi okurky koupila, abych věděla příště jaký. Můj největší problém je najít věci, co mi vyhovujou. Obvykle to znamená chodit po krámě a každou pixlu přečíst, složení, výrobce, ev. návod k použití, protože tu nefungujou evrposký značky. Jakákoliv pomoc (když vytáhnu na nákup Sida nebo Martinu) mi příště ušetří spoustu louskání návodů. No, okurky jsem uložila do lednice. Přišel Sid a říká "jééé, tys' koupila tyhle dobrý okurky" a já po pravdě "ne, to mi přinesla Martina" a on "A ty je nejíš???" - chápejte, okurky byly v lednici již celé tři hodiny a NEBYLY otevřené. Myslím, že moje přiznání, že okurky JÍM a HODLÁM JÍST ho docel zklamalo. Ale uhájila jsem pár okurek do salátu a do tatarky a myslím, že na dně sklenice se jich dokonce ještě pár povaluje.

Na bramoborový salát jsem ovšem potřebovala hořčici. Nasedla jsem do Cecilky a vyrazila do Piazza's. Jenže ouha. Našla jsem regál s a kořením a octama, ale hořčice nikde. Kdejakej thajskej a čínskej vynález, ale pitomá hořčice nikde. Bloudila tam ještě jedna nešťastnice, která hledala chilli a nemohla najít. Tak jsem se jí otázala, jestli mají tady horčice a kde by se tak mohly vyskytovat (občas se tu také potýkám s tím, že při umísťování regálů používají jiné logiky. Holicí strojky nejsou u holení (!!!), kosmetiky ani čistících prostředků, ale u televizorů a počítačů.). Ženská zajásala a odtáhla mě k regálu s hořčicí a kečupama (u zeleniny!) a ještě mi doporučila, kterou si mám koupit. Slušně jsem poděkovala a chtěla jsem se zdekovat, jenže to mi neprošlo. Prej co si myslím o politické situaci a tak dále. Začala jsem něco zdvořilého blekotat a hledala jsem kudy z toho ven. Totiž ta ženská byla typ znuděné, rádoby atraktivní americké ženy v domácnosti, co se z nedostatku jiných zájmů "věnuje" osvětě (obzvláště zřejmě mezi chudáky přistěhovalkyněmi, co jsou strašně "zaostalé", protože v původní zemi určitě nemají politiku, ba ani hamburgery)

Abychom si rozuměli, tohle není filipika proti ženám v domácnosti. Já si naopak svoje vynucené prázdniny tady nemůžu vynachválit, ale nehodlám se nudit a taky se nenudím. Spíš mě rozčilujou lidi, co mají první poslední, ale "nejsou šťastni", protože si představujou, že štěstí je něco, co by jim ti ostaní (vláda, partner, děti) měli ZAJISTIT a protože jim to NEZAJIŠŤUJÍ, tak jsou, chudáci, z toho frustrovaní a děsně TRPÍ a následně se realizují různými typy misionářství.

Naštěstí onu dámu ani tak nezajímaly moje názory, jako že cítila potřebu vysvětlit mi názory svoje. Jak je ten Bush špatnej, protože je bohatej (ona sama rozhodně nevypadala na nějakou chudinku) a jak ona se v této zemi necítí bezpečná (my necháváme běžně v autě otevřená okýnka a na sedačce počítač a GPSku, a když jdu ráno pryč, tak otevírám dveře na balkon - bydlíme v přízemí - aby se tu pořádně vyvětralo) a že jednoho voliče nepřipustili k volbám, a že je to skandál (pokud vím, tak nešťastník nebyl připuštěn, páč s sebou neměl doklad totožnosti). Uf. Ne, nepohádala jsem se s ní, ale byla jsem vytočená ještě celou cestu domů. Myslím, že tady to funguje trochu naopak než u nás. Lidi na venkově jsou střihnutý doprava, protože musej makat a chtěj makat a nehodlaj přispívat na flinky. Ve městech najdete spíš salónní komunisty, co budou naříkat nad tím, jak ti chudáci jsou chudáci, ale sami budou bydlet v baráku, s příslušným počtem garáží a aut a zlatonosných akcií. Ale nějak si nedovedou spočítat, kdo by první visel na lucerně, kdyby se jejich milovaná dělnická třída dostala k moci. Tak si říkám, že zákon, dle kterého můžete zastřelit kohokoliv, kdo vám vleze na pozemek a nedá se vyhodit, není až tak od věci, a kdyby to tak bylo u nás v osmačtyřicátým, mohli jsme si možná ušetřit čtyřicet let "vlády lidu".

Jinak se toho tady moc neděje, místní si stěžují, že je letos hrozná zima (už dvakrát byla po ránu jinovatka!!!), já si stále lebedím. Dny se sice krátí, ale jsou slunečné a teplé (chodím v kalhotách a tričku). V sobotu jsme se jeli podívat k moři a byli tam i tací, co se opalovali... U moře jsme od mého příjezdu byli jen jednou a to bylo zrovna arcihnusně, takže jsme si to tentokrát užívali. Sid zuřivě fotil, akorát jsme si ani jeden neuvědomili, že naposledy jsem měla foťák v ruce já a to u příležitosti VYNDÁNÍ filmu z Yosemit.... ehm.. no jaxi "se" zapomnělo vložit film nový. Ale miláček to rozchodil v klidu, na domácí násilí ani tentokrát nedošlo . Zato jsme došli opět do Mezza Luna na večeři a zdá se, že lososi jsou vychovanější než halibuti (ono se taky setmělo, tak z okýnka nebylo moc vidět).

Já trávím většinu času u počítače, trochu se hrabu v Paint Shopu, udělali jsme se Sidem konečně ty stránky o Mono Lake a Yosemitech a Sid mi vyrobil prográmek na HTML barvy. Zkrátka rodinná pohoda.

Copyright © 2000-2004 by Carol & Sid Paral. All rights reserved.