S blížícím se létem roku 2000 jsem pojal záměr navštíviti rodiče v Česku a pokusit se někoho místního vytáhnout na výlet. Třeba do Rakouska (tam jsem byl na podzim 1999) nebo Švýcarska, v červnu je na horách krásně. Začal jsem po síti pomocí Yahoo! Messenger, lanařit Des. Aha, já vám ještě musím vysvětlit, že Des je taková veselá trumpetka čarodějnice (plným jménem Desideria), znali jsme se čistě virtuálně — po síti — už asi rok, a má přítele Sneera, takže jsem samozřejmě navrhoval přizvat ještě nějaké další šikovné děvče, aby sestava byla vyrovnaná.
Nemyslete si, že jsem po ní žadonil o nějakou seznamku!!! Naopak, dlouho jsem musel nevěřící Des vysvětlovat, že skutečně chci jenom na výšlap do hor. Však taky, aby to byl výlet pěkně počestný, Des sice pominula všechny své spárované kamarády, leč přizvala dívku, která je tak samostatná a festovní, že zůstaneme určitě jen přáteli. Inu.

Jmenovala se Carol a z její webové stránky mi hned bylo jasné, že leze. Na skály. A vůbec chodí ven. Hurá! Ouha. Její první mail se nesl v duchu:

jinak des me lakala na tu dofcu, ale ja mam leto na malte (a cementu a kachlickach :-(((
takze nemam cas a penize a navic by se mnou nebyla moc legrace (asi teda, kdyz mam v hlave jen trubky a obkladacky)

Jenomže to už jsme si začali navzájem psát o životě a zjistili, že nás to spolu baví nejenom česky, ale i anglicky. Carol pořád sice odmítala jet do Alp, ale na oplátku nabídla zorganizovat, že se splavíme po Vltavě. Byl konec května 2000 — a bylo navařeno.

Carol zařídila kolem vody prakticky všechno. Měsíc dopředu jsme se oba začali nesnesitelně těšit, trávit dlouhé hodiny (průměrně denně tři) na síti, povídali si o všem možném, psali majly...
Vlastně se dá říct, že takhle na dálku jsme se poznali postupně líp, než na nějaké sešlosti. Velice brzo bylo jasné, že to nebude jen tak obyčejný výlet, a Des (která byla samozřejmě do všeho zasvěcena) se nakonec nestačila divit.

Sid na Fremont Peak, CA.

Carol na pražské ulici.

Praha 17.5.2000

S díky odmítám Desinčinu nabídku dovolené ve Švýcarsku s ní, Sneerem a jakýmsi

Hrochem. Na léto plánuji generální přestavbu bytu a tak nemám ani čas ani peníze někde se potulovat. Ale nechci být nespolečenská, tak se na všechny strany omlouvám. I virtuálnímu Hrochovi.

Praha 18.5.2000 - 15.6.2000

Hroch odpovídá, že nechápe, proč lidi plánujou dovolenou rok dopředu a proč bysme nemohli na dovolenou třeba jen na prodlouženej víkend a proč ne už v červnu, že jen skočí na letadlo a přiletí. Beru ho za slovo a, aby řeč nestála, navrhuju namátkou první volný víkend (16.6.) a skromnější dofču na vodě. K mému šoku má následující den koupenou letenku na 14.6. a mě nezbývá než zařídit zbytek. Postupem casu se dostávám do nepochopitelného duševního rozpoležení — TEŠÍM se do práce a víkendy — mezera v usilovném mejlování a jahuhování — se stávájí nesnesitleně dlouhými.

Praha 14.6.2000

Myslím, že přeci jen čekal na uvítanou něco jinýho než zdešený: "Ty seš teda fakt strašně velikej." Během večeře vydejchávám šok ze spatření Hrocha v životní velikosti.

Praha 15.6.2000

Samozřejmě, že v den odjezdu na vodu začíná pršet. Nabíráme v průtrži Sneera, Desinku (v optimistickém protislunečním slamáčku) a kurs na Vyšší Brod.

Zmrzlá Carol, už se nevysmívajíc plovací vestě, se snaží vyčíst z mapy, jakže pojedeme ten další jez.

Des se tlemí, anžto se převlékla do suchého a těší se do hospody (v pozadí za Carol) na čaj, jenž je odhodlána v kvantech konzumovat.

16.6.2000 09:00

Dorazily lodě. Na základě informace o Hrochových rozměrech máme zamluvené polyetylenky. Mají být nerozbitné!

16.6.2000 11:00

Nastupujeme do lodí ve Vyšším Brodě. Posmívám se Sneerovi kvůli plavací vestě.

16.6.2000 11:10

Vystupujeme z lodě před jezem a preventivně vyndáváme bagáž.

16.6.2000 11:15

Nastupujeme do lodě, míříme do šlajsny.

16.6.2000 11:16

Vystupujeme z lodě. Pravda, tentokrát to není až tak úplně náš nápad. Loď se v rámci emancipace rozhodla prohodit pořadí a hrne se nám na záda. Uhýbám. Sid nikoli. Zhluboka se nadechuje a potápí, aby lodi uniknul. (Pro vodácké zasvěcence — šlajsnu jsme sjeli bez problému, průser nastal v okamžiku, když jsem chtěla elegantně stočit špičku proti proudu a vrátit se pro bagáž. Všechny předchozí roky jsem tento manévr zvládla bez problému, ale s Hrochem na háčku má loď setrvačnost jako Titanic a otáčí se zoufale pomalu, čímž pádem chytáme boční vlnu.)

Sidova poznámka:
Strašně se lekli, když jsem zmizel pod lodí. Spustil se mi totiz potápěčský reflex: největší šrumec je vždycky na hladině a u dna se dá chvíli přetrpět. I tak mi Vltava vzala sluneční brejle.

Tábořiště. To je ale klumprů! Kam to všechno dáme? A co budeme mít qečeři? Kampak jsem já jenom dal(a) ... (cokoliv si vzpomenete)???

16.6.2000 12:00

Sluníčko nás zbaběle opouští, mírně mrholí a já mám pod mokrým oblečením husí kuži velikosti a barvy borůvek. Na Herbertově přetahujeme lodě přes jez, zkroušeně prosím Sneera o posmívanou vestu. V mokrém triku je zima a to druhé, suché, nemá cenu oblíkat kvůli dešti. Při pohledu na stádo obnažených šutrů v kanále nechávám Hrocha šlapat pěšky a plížím se v singlu skrz.

Sid's note:
Carol se "opomněla" zmínit, že jaxi brala tu vestu, ohrozila bezpečnost silniční dopravy. Nestačí, aby na řece zrovna nikdo nebyl — vedle vede silnice, jenže není z hráze vidět. Carol tam pobíhala nahoře bez, a najednou se objevil pěkně rozjetý kamion. Řidiči div nevypadly oči, on sám div nevypadl z kabiny, a kamion div nespadl s mostku...

Při nakládání svého věrného háčka se zahříváme tělesným teplem a tuzemským rumem. O něco později se bez bázně (stejně jsme už mokrý) vrháme bez koukání do Rožmberské šlajsny. Hroch řičí, funguje jako bezvadná špricka. Vlna nemá šanci procpat se kolem jeho mohutné postavy do lodi a ulpívá na jeho mužné hrudi. Když už je mi tak hrozná zima, že mi cvaká pádlo o borty, přistáváme na plánovaném tábořišti. Naštestí večer vylejzá slunce a zahřívám se i rozcvičkou se stavením stanu. Muj bájecný háček vymýšlí teorii, dle které byl cvaknut schválně. Prý abysme ho nemuseli vláčet při vodáckém křtu do řeky. No — zní to mnohem lépe než teorie, dle které je špatným odhadem situace vinen kormidelník (tedy já).

Zámek v Českém Krumlově. Město je obleženo turisty, neboť se zde právě provozují jakési historické dny.

Udělali se! Udělali se! A že jim to (potvorám) trvalo dva dny.

17.6.2000

Slunce svítí, zvolna se otepluje. Koukáme na Větřní, loni byla retardérka v přestavbě. Letos vypadá docela dobře. Pouštíme se dolu s plnou lodí — a vida, jde to. Do jezu na Novém Spolí se vrháme bez koukání, o tom šutru napravo vím už pár let. První krumlovskej přetahujeme, nelíbí se nám zvuk s kterým si lodi dosedají na schod ve šlajsně. Retarďák je v pohodě. Jdeme na oběd, Krumlov narvanej turistama. Ale naštěstí se chytáme v cikánské hospodě, takže nezhyneme hlady. Ovšem o to horší je to se základními vodáckými potřebami. Prolejzáme celej Krumlov, tisíce obchůdků s kýčema, pohlednicema a dřevěnejma hračkama, ale bezvýsledně. Smutně se vracíme k lodím a tu HLE! Mají!!! V trafice u mostu mají opravdu i rum, i toaletní papír. Třímáme trofeje a velíme odrazit.
Desinka se Sneerem se rozhodují zdolat zámeckou šlajsnu. (My ne, co kdyby navlhnul těžce získaný panapr!!!). Oni se konečně také koupají! Ale projevují sportovního ducha napodruhé se zadaří.

Peřeje. Hroch se už naučil pádlovat bez ohledu na to, že se pokaždé mění ve vlnolam.

18.6.2000

Čeká nás nejkrásnejší štreka, z Krumlova na Dívčí Kámen. Slunce svítí, řeka bublá, vlastně se nic neděje. Upíjíme rumu, soulodíme a libujeme si. Na Dívčáku absolvujem prohlídku ruin. Sneer z pohledu na ruiny zelená. Asi pil málo rumu. Vyrážíme do hospody.

19.6.2000

Poslední den. Pomalu snídáme a užíváme sluníčka. Blíží se k nám kasírovač. Opatrně z dálky sonduje, jestli zaplatíme (pravda, ani Sneer ani Sid se už pár dní neholili, ale že by vypadali až TAK divoce...). Když kasírovač zjistí, že jsme vcelku svolní zaplatit za tábořiště, popadne ho české lustrování. Sid (který normálně oplývá malebným, typicky český jménem) sdělí pánovi mile svou americkou adresu... pánovi naskočí skelný zrak — zcela zjevně si není jist, jestli si z něj střílíme, nebo jestli je to tajný povel k útoku. Tak, to má za to, lustrovač.

Sid's note:
Chlap k nám přišel na deset metrů a cosi téměř neslyšně šumlal, jako by se bál k nám přiblížit. Prdlajs strniště. Sneer si hrál (pohazoval) s nožem a Des si v pozadí zkoušela karatistické kopy. Mě se lidi bojí jen tak, qůli velikosti...

Pomalu se šoupeme řekou dolů, ale už to není taková pohoda. Před náma vidina kodrcání se vlakama do Rybníka a Vyššího Brodu pro auto a pak cesta do Prahy. Mám toho plný brejle. Ale doufám, že platí teorie, dle který na vodě poznáte svého partnera dokonale. Zatím jsem slyšela jen o dvojicích, které se na vodě definitivně ROZEŠLY. Že bychom byli světlá vyjímka????

Nemohli bychom mít trochu soukromí?!?

A bylo po přestavbě, kachlíčkách, maltě, cementu... naše životy přestaly být samostatné. Tak jako nám připadlo samozřejmé, že jsme po návratu z řeky prostě zůstali zbytek mého pobytu v Česku spolu, neméně přirozeným pokračováním byla Carolina návštěva ve Spokojených státech následujícího srpna 2000.

Na začátku našich plánů mi Carol předepsala povinnou četbu — Proč bychom se netopili od Zdeňka Šmída. Knížka ta je založena na skutečnosti, že na vodě vyplave na povrch duše všechno, co v člověku dřímá. Ta naše první voda nám nekompromisně ukázala, že patříme xobě. Tak fest, že už nám to asi vydrží až do smrti..

A

document

Copyright © 2000-2025 by Carol & Sid Paral. All right reserved.