Porod

Ráda bych začala upozorněním, že Spojené státy jsou veliké a že zkušenosti jsou různé - tak jako porod na pražské Bulovce nemá žádnou výpovědní hodnotu o porodech v Albánii či ve Švédsku, tak můj porod nemusí mít žádnou výpovědní hodnotu o porodech v Iowě či v New Yorku.

Veliké plus kalifornské prenatální a porodní péče vidím v tom, že zde k porodu chodí gynekolog, který se o maminku staral celé těhotenství. V případě soukromé ordinace je to jasné - rodička zavolá svému lékaři a sejdou se v porodnici, se kterou má lékař smlouvu. Porodnice poskytuje technické zázemí - tj. porodní pokoje, šestinedělí, stravu, zdravotní sestry, přístroje, léky; doktor potom svou maličkostí vlastní péči.

	Naše miminko na ultrazvuku

Já chodím na gynekologii, která funguje v rámci veliké kliniky. Na první prohlídku jsem se objednala v devátém týdnu. Asi jsem fatalista, ale odjela jsem na dovolenou s tím, že co se má stát, stane se, a doktoři mi stejně nepomůžou. Vím, že u rizikových těhotenství chtějí doktoři maminku vidět co nejdříve, ovšem u normálních se skutečně čeká až do toho osmého týdne.

Moje první poradna trvala hodinu a vedla ji midwife - tj. certifikovaná porodní asistentka. Poslouchaly jsme srdíčko, probrala se mnou všechno, co jsem potřebovala. Vysvětlila mi, že na klinice to mají zařízené tak, že jeden doktor má vždy čtyřiadvacetihodinovou pohotovst - je na pageru, vyřizuje telefonicky dotazy pacientek, chodí k urgentním případům a porodům. Midwife mi doporučila, abych se na poradny objednala postupně ke všem pěti lékařům, abychom se seznámili - protože pokud nebudu mít plánovaný porod, nedá se předem říct, který doktor bude mít zrovna službu. Dále jsme probraly rodinnou anamnézu, stravu, cvičení; vysvětlila mi, která vyštření mě kdy čekají a proč, a do žádanky na krevní testy mi připsala test na boreliózu, když jsem přiznala klíště chycené na dovolené.

Ve dvanáctém týdnu jsem měla první ultrazvuk, manžel byl se mnou. Dostali jsme spoustu fotek, ale nejlepší materiál máme stejně z digitálního foťáku - manžel natáčel a fotil obrazovku ultrazvuku. Při dalších poradnách jsem postupně kolovala mezi lékaři; většinou to bylo krátké posezení, kde se mě optali, jak se mi daří, poslechlo se srdíčko, změřila děloha. Vnitřní vyšetření se nedělají - doktoři mi to vysvětlovali tak, že čím méně zásahů, tím lépe. Protože jsem dva roky před otěhotněním měla vypalovaný čípek, kontroloval se tento ultrazvukem.

Někdy kolem šestnáctého týdne jsem začala mírně špinit a tento problém se opakoval několikrát. Samozřejmě vždy v nějakou nevhodnou dobu - nedělní noc, státní svátek či něco podobného. Pokaždé jsem skončila v nemocnici na dlouhé nudné hodiny, kdy se natáčel monitor, dělaly ultrazvuky, stěry a vyšetření, která nikdy nic neprokázala. Mimi vysoko, čípek dlouhý a zavřený, placenta na svém místě, kontrakce žádné, mimoušovo srdíčko v pořádku.

Při prvním výjezdu do porodnice si mě hned na příjmu vyzvednul můj lékař. Během vyšetření jsme s mužem vyplnili nemocniční dotazník. Muž mohl být celou dobu se mnou, za což jsem byla velmi vděčná. Před propuštěním si sestra pro dotazník přišla, optala se na pár maličkostí (všechny mate to, že mám "jiné" příjmení než můj muž - tj. s -ová) a tím to skončilo. Při žádné další návštěvě, ani při vlastním porodu jsme se již nezdržovali žádným vyplňováním. Na klinice mě zařadili do kategorie rizikové a recepční mi vyrobila složitý jízdní řád různých vyšetření. Měla jsem minimálně jedno týdně - preventivní monitory, ultrazvuky, do toho řádné poradny, které se po 28. týdnu zahušťují; plus normální vyšetření (AFP testy, genetický ultrazvuk, glukózový test, nějaké krevní testy a stěry - už si to ani všechno nepamatuju).

AFP testy jsem měla v pořádku, podrobný ultrazvuk ukázal mírnou dilataci ledvinových pánviček. A také, že budeme mít chlapečka. Vzhledem k tomu, že dilatace pánviček je "soft marker" na Downův syndrom, probírala jsem s doktorkou možnost amniocetézy. Lékařka mě ujistila, že pokud na tom trvám, amnio mít můžu, nicméně není to medicínsky zdůvodnitelný zákrok a tudíž jej pojišťovna neproplatí. Zdůvodnitelný zákrok to není proto, že riziko potratu od zákroku bylo u mne asi 30x vyšší než pravděpodobnost případného genetického postižení miminka. Asi čtrnáct dní mi vrtalo hlavou, zda přeci jen nejít, ale ta představa, že bych šla na zákrok v dobré víře, že zrovna mému mimi se nic nestane, a přitom neměla 30x větší víru v to, že je zdravé? Nešla jsem nikam, probrala to asi stokrát s manželem, a kupodivu jsem pak na to dokázala nemyslet. Já zkrátka svému miminku věřila, že je v pořádku, a hotovo.

Na konci dvaatřicátého týdne mi odešla hlenová zátka. Opět jsem skončila v nemocnici - už jsem si tam připadala jako doma a brala to na lehkou váhu. Vždyť to známe - monitor, ultrazvuk, vyšetření a za pár hodin domů. Ovšem tentokrát se ukázalo, že se začínám otevírat a sestřička mi vážně doporučila zůstat v posteli a ráno se okamžitě dostavit na kliniku na kontrolu (kontrakce opět žádné, mimi v pořádku a vysoko).

V noci jsem dostala slaboučké kontrakce asi po šesti minutách. Přiznám se, že jsem u toho pospávala, přišlo mi nesmyslné, abych tak brzy rodila, takže mi chvíli trvalo, než jsem si uvědomila, že je to skutečnost. Ve tři ráno jsme byli v nemocnici - představovala jsem si, jak opět absolvuju nudná vyšetření, dostanu pixlu s magnéziovými tabletkami a půjdu domů. Zřejmě projev pokročilé mateřské demence, nějak mi závažnost situace pořád nedocházela. Pohled na velmi vážnou tvář doktorky mě konečně trochu probral z poklidu.

	Jídelníček V neměnném jídelním lístku jsem si sama vybírala a kombinovala hlavní chod, přílohy, předkrmy, nápoje a zákusky

Dalších dvaapadesát hodin mám mírně v mlze. Dostala jsem kapačku s magnéziem. Dávky byly tak vysoké, že mi ochablo veškeré svalstvo. Na záchod jsem chodila s doprovodem, který mě musel i usadit na mísu (špatně jsem koordinovala oči, takže jsem se motala jak ožralá), posléze z mísy zvednout a odvést zase do postele. Nesměla jsem ani jíst, ani pít, jelikož mi přestal fungovat zažívací trakt. To pití bylo asi nejhorší - myslela jsem, že umřu žízní, byť jsem tekutiny dostávala kapačkou. Dále jsem dostala antibiotika - čekalo se na výsledky stěrů, antibiotika byla preventivní, kdybych začala rodit a měla nějakou infekci. Také mi dvakrát píchli steroidy, aby mimču dozrály plíce. Většinu této doby byl můj muž se mnou. Naučil se od sestřiček ovládat všechny možné přístroje, na které jsem byla napojená, chodil se mnou na záchod (jestli tohle není láska, tak už nevím co), povídal si se mnou, komunikoval s lékaři a sestrami - já byla dost mimo.

Po dvou dnech mi vysadili magnézium; muž odešel do práce. Po dalším dni přišli negativní výsledky stěrů a přestala jsem dostávat antibiotika. Mohla jsem začít opatrně jíst a pít - ovšem stále se zaznamenávalo, kolik jsem vypila, a čůrat jsem musela do takového klobouku, který se nasazuje na záchodovou mísu, aby se vědělo, kolik tekutin mnou projde. Čtvrtý den jsem se už cítila jako celý člověk - bylo mi dobře, užívala jsem si nemocniční stravy (to myslím vážně, pořád jsem byla při chuti a jídlo bylo hojné a výborné), chození na záchod bez doprovodu, volného čůrání do mísy, sprchování; oči se mi spravily natolik, že jsem dokázala číst či dívat se na televizi. Ovšem vrátily se občasné kontrakce. Monitor je nezaznamenával, ale když jsem to sestřičce řekla, pravila, že já vím nejlépe, co cítím, a kontrakce zapsala do mé karty. Každý den za mnou chodili doktoři z kliniky - i oni mi postupně všichni potvrdili, že je důležité, abych jim říkala vše, co cítím - že oni mají sice čísla a grafy, nicméně přístroje jsou omylné a nepřesné a já sama jsem jediný spolehlivý zdroj informací.

Ve čtvrtek v noci jsem dostala novou spolubydlící. Nemocnice byla narvaná až na půdu, takže se obvykle poloprázdné pokoje musely začít využívat jako skutečné dvojáky. Spolubydlící jsem měla již jednu noc před tím - ale to mi bylo příliš zle na to, abych to nějak vnímala. Jen jsem si říkala, že jsem vděčná za svoje problémy - ona maminka čekala na plánovaný císařský řez, po kterém její dítě muselo mít okamžitě srdeční operaci, aby vůbec bylo schopné samostatného života. Moje druhá spolubydlící byla o něco horší - Mexičanka, co neuměla slovo anglicky, s horečkami, ledvinovými kameny a dvacetiminutovými pauzami mezi záchvaty zvracení. Vzhledem k tomu, že jí nikdo nebyl schopen vysvětlit, že tadyhle čudlíkem přivolá sestru, dělala jsem to pokaždé já. Skutečně vzrušující noc. Ve dvě ráno jsem už byla mírně hysterická a velmi, ale velmi nepříjemná na sestry. Slibovaly mi hory doly, samostatný pokoj a klid na spaní. Možná mi moje nálada rozzuřené medvědice měla napovědět, že se něco chystá, ale sestřičky mě dokázaly politovat a uklidnit, a tak jsem nakonec se špuntama v uších usnula.

Ve čtyři ráno mě probudilo mírné vlhko, neváhala jsem a na záchodě ověřila, že jde skutečně o plodovou vodu (tyčinky na měření pH jsem měla k dispozici). Zazvonila jsem na sestru, že mi odtéká voda. Ta tuto skutečnost ověřila a poslala mi doktora. Lékař pravil, že vody odtéká jen malé množství, že to ještě nemusí nic znamenat, a že budeme čekat. Od sedmi hodin se ovšem přidaly malé, nicméně pravidelně tříminutové kontrakce a sestřičky na rizikovém oddělení konstatovaly, že už nejsem případ pro ně - že patřím na porodní. Doktorka, která převzala službu, odsouhlasila můj převoz, já zavolala manželovi, ať přijede za mnou, a už jsem se vezla na vozíku na nové oddělení. Ptala jsem se doktorky, jak vlastně bude porod probíhat. Řekla, že normálně, vaginálně. A prý nástřih nedělají rutinně ani u předčasně narozených dětí, protože ty sice mají měkčí hlavičku, ale zase jsou menší a nebývá to zapotřebí.

Sestřička na porodním byla naprosto fantastická - plná optimismu, dobré nálady, ochota sama. Poukázala jsem na to, že mi na oddělení doporučili raději nejíst snídani. Smála se, že naopak budu potřebovat hodně sil, že se porod může táhnout několik dní, protože u předčasného porodu se holt neví co a jak se bude vyvíjet a ať se pořádně najím. Za pár minut se zjevila s hromadou ručníků, čistou košilí a silnými ponožkami s protiskluzovou úpravou, a jestli se prý nechci vysprchovat. No bodejť bych nechtěla! V obrovské koupelně, která zcela zjevně počítá s rodícími hrošicemi, jsem si sedla na sedátko prostřené čistým ručníkem a užívala si dobrodiní teplé vody.

Sprcha zpomalila kontrakce, doktorka přišla s pilulí proti kontrakcím, že se zdá, že se porod přeci jen zastavuje. Řekla jsem jí, že kontrakce sice mám skutečně po pěti minutách, ale že jsou mnohem silnější a intezivnější, a že si nemyslím, že se porod zastavuje - že to je jen následek sprchy. Pravila, že v tom případě teda budeme rodit, a piluli zase odnesla. Zrovna když jsem uvažovala o tom, jestli se nemám sestřičky optat přeci jen na klystýr, došlo v mých střevech k povstání. Nějak mi ve vzpomínkách přijde těch deset minut na záchodě mnohem horších než celý porod - každopádně mi příroda ušetřila starost o to, zda klystýr ano či ne.

Někdy v té době dorazil můj manžel. Nevím, co jsme dělali další dvě hodiny - povídali si mezi sebou, se sestřičkou, nakoukla doktorka a tak. Ve dvanáct mi přišla sestřička říct, že jde na oběd a ať se neděsím, kdyby na zazvonění přišla jiná sestra. A najednou jsem měla pocit, že bych na chvíli ráda přestala být ostře sledovaná, vyhnala jsem na oběd i muže, zavrtala se do peřin a zhruba hodinku jsem si schrupla. Sice jsem měla nadále kontrakce, ale spát se u toho dalo.

Pohled na spokojenou najezenou sestřičku a spokojeného najezeného muže mi připomněl, že jsem neobědvala. Sestra šla zaurgovat můj ztracený oběd (převozem mezi odděleními se to nějak zkomplikovalo, takže mi ho jídelní služba nedonesla). Přemýšlela jsem nahlas, jestli si mám dát raději kuřecí polívečku nebo ovoce a sýry, když jsem náhle měla pocit, že mi břicho explodovalo. Napřed jsem myslela, že si mimi škytlo během kontrakce - byla to taková ta bolest, jako když dostanete ránu do zataženého svalu, úplně se mi tmělo před očima. Ovšem za tři minuty to tu bylo znovu a to už mi došlo, že to "je ono".

Opět následuje fáze, kterou mám mírně v mlze. Sestra s manželem mě učili a nutili dýchat. Doktorka konstatovala, že jsem otevřená na čtyři centimetry. Já jsem svůj původní nápad, jak budu rodit za pomoci relaxačních technik, okamžitě zavrhla jako nesmysl. Chtít po mě někdo, abych hopsala na nějakém pitomém míči, asi bych mu rovnou jednu napálila mezi oči. I dýchací pokyny mi přišly zcela zcestné a absurdní. Jak může po mně někdo chtít, abych dýchala, když už nemám místo na plíce? Nějak jsme se propotáceli asi pěti kontrakcemi, když jsem usoudila, že toto je nad mé síly. Bolest bych vydržela, to nebyl problém, ale ani při nejlepší vůli jsem nedokázala rozdýchávat neodolatelné nutkání tlačit. Představa, jak předčasným tlačením zmasakruju mimi i sebe mi nepřišla jako dobré řešení, takže jsem se rozhodla pro epidurál. Anesteziolog přišel hned, ale celých čtyřicet vteřin mu trvalo odrecitovat, čeho všeho si musím být vědoma. Pak se mě ptal, zda bych dokázala svou bolest nějak ohodnotit na stupnici od nuly do deseti. Pravila jsem, že je to minimálně patnáctka, ale on to nepovažoval za vtipné. Pak jsme čekali ještě jednu nekonečnou kontrakci, aby měl po ní zaručen tříminutový klid na zavedení epidurálu. Dalších deset minut trvalo, než epidurál začal působit.

Anesteziolog mi dal do ruky tlačítko - prý kdybych měla pocit, že je to ještě stále velká bolest, mám si přitlačit. To mě nadchlo. Sice jsem spásný čudlík nakonec nepoužila, ale ten POCIT, že kdyby něco, tak můžu - bez dohadů, bez vysvětlovaní, že mě to FAKT bolí, bez čekání... Znovu přišla doktorka domluvit se ohledně porodu. Vysvětlovala mi, že jakmile začnu tlačit, bude muset zavolat tým z neonatologie, aby byli po ruce, kdyby mimi potřebovalo okamžitou pomoc s dýcháním, srdíčkem, termoregulací nebo něčím takovým. Upozornila mě, že mimi dostanou napřed neonatologové - že jej nemůžu dostat já na břicho, dokud není jasné, co a jak. Dále mi vysvětlila, že jakmile vyleze hlavička, budu muset na jednu kontrakci přestat tlačit, aby ona odsála miminku pusinku, a to mohlo začít hned dýchat. Nakonec počkala na skončení kontrakce s tím, že mě musí prohlídnout a že se moc omlouvá, ale asi to bude trochu bolet. To měla pravdu, nijak příjemné to nebylo. Ovšem v tom okamžiku zakřičela, že rodíme a že jde volat neonatologii a při příští kontrakci můžu tlačit. Byly dvě hodiny.

Sestřička mě chytla z pravé strany, podepírala mi jednou rukou záda a druhou mi držela nohu. Můj muž držel ze strany levé. Doktorka udělovala poslední instrukce. Do toho se otevřely dveře a vpochodoval nejabsurdnější zážitek z celého porodu - pět neonatologů ve řvavě žlutých pláštích a fialových rukavicích. Dožadovala jsem se zvědět, kdo vpustil do nemocnice ty ufony, a do toho se z kouta ozvalo mňoukání. Ufoni ztuhli - kočku u porodu ještě asi nezažili. Já jsem křičela, že to není kočka, že je to můj mobil, doktorka křičela, ať tlačím, můj muž křičel instrukce, jak telefon vypnout, ufoni křičeli, kde je ten telefon - scénka jak z Formanova filmu. Mobil používám skutečně jen jako mobil - na urgentní situace - a jeho číslo mají dva lidi: můj muž a moje nejelpší kamarádka, která mě zrovna přišla navštívit na rizikové oddělení s nějakou knihou a čokoládou a když mě nenašla, nenapadlo ji nic lepšího, než zavolat. Já na ni ovšem ten den úplně zapomněla - a už vůbec mě nenapadlo mobil vypnout.

	Tomášek pár minut po narození

Mimi se narodilo na pět zatlačení ve čtvrt na tři - jednou jsem si zkusela zakřičet, ale zjistila jsem, že když křičím, tak netlačím; příště jsem si to tedy odpustila. Mimi hned začalo vřískat, což mě neuvěřitelně potěšilo - to, že dýchá samo, je u předčasně narozeného dítěte strašně důležité. Dále jsem viděla, jak jedna červená nožička málem vykopla ufonovi zuby - hurá - má i nohy. Doktorka potvrdila, že je to chlapeček. Ufoni potvrdili, že je zcela v pořádku (nakolik se to dá v téhle situaci čekat), a za chvíli jsem měla v náručí malou vánočku. Nebyla jsem si jistá, jestli mě vánočka vnímá a vidí - měla takový ten zastřený pohled, který někteří romantici považují za "moudrý". Nevím, jak dlouho jsem mimi chovala. Jeden z ufonů přišel a jemně mě upozornil, že není jisté, nakolik má mimi vyvinutou termoregulaci a že by mělo jít do inkubátoru. A protože pěkně dýchá a je v pořádku, tak ho nebudou převážet v inkubátoru, ale může ho tatínek odnést osobně. Můj muž se chopil vánočky a odešel.

Mě čekal porod placenty a následná prohlídka. Neměla jsem žádné poranění ani nástřih, ale kousek placenty zůstal uvnitř, doktorka mě musela ještě ošetřit. Sestřička zatím likvidovala následky porodu a za pár minut jsem ležela v čisté posteli, odkud jsem měla velmi dobrý výhled na můj stydnoucí oběd. Sestřička doporučila chvilku s obědem počkat - že prý až po převozu na šestinedělí. Můj muž se vrátil z JIPky s mírami - 2079 gramů a 44 centimetrů.

Cestu na oddělení šestinedělí sestra prodloužila o zastávku na JIPce - na vyhřívaném stole tam ležel Tom oblečený jen do plínky - a různých drátů. Ale aspoň jsem mu konečně mohla přepočítat všechny prstíčky a obdivovat, že i tak malé miminko má vlásky, nehty a řasy. Na šestinedělí si mě přebrala oficiálně tamní sestra, rychle mě zkontrolovala, vydala různé pokyny, tašku porodnických vložek a největšího přítele šestinedělky - plastovou lahvičku se střičkou. Cestou na záchod jsem si natočila vlažnou vodu z kohoutku a po potřebě jsem se mohla rychle opláchnout a nemusela jsem se dřít toaletním papírem - který asi po porodu také není zrovna nejhygieničtějším prostředkem.

Na šestinedělí se zjevila kromě manžela i kamarádka, která konečně vypátrala, kde jsem. Mezitím, co se oni dívali, jak mi šmakuje opožděný oběd, probírali jsme jméno pro miminko. Thomas byl jasný, ale s druhým jménem jsme si s manželem furt nevěděli rady. Rozsekla to kámoška Jonathanem. Absolvovali jsme ještě jednu návštěvu u Toma. Normálně na JIPku smějí jen dva lidé k jednomu miminku, ale sestřička pravila, že "babičku" teda výjmečně pustí, takže jsme tam mohli být všichni tři. Kamarádka je totiž stejně stará jako mamka a částečně nám tady nahrazuje naše nepřítomné rodiče - sestra se s tou babičkou zase až tolik nesekla.

Navečer jsem odeslala návštěvy domů. Přišla noční sestra, jestli budu kojit, a přitáhla elektrickou pumpu, přidala nějaké brožury a také poučení, že jakkoliv malé množství napumpuju, mám to hned odnést na JIPku pro mimčo. Bohužel první noc a první den ani kapka. Tom měl stejně kapačku a zákaz jídla kvůli magnéziu, kterým mě futrovali. V neděli měl začít dostávat stravu žaludeční sondou - odsouhlasila jsem, že pokud nebude moje mléko, smějí použít umělou výživu, aby Tomášek zbytečně nevyhladověl a neztratil moc na i tak malé porodní váze.

	Seznámení s vánočkou

Sobota proběhla značně hekticky - po třech hodinách jsem pumpovala mléko, do toho přicházely různé kontroly, já chodila za Tomem a s manželem jsme se prokousávali miliony dotazníků a formulářů. Žádost o rodný list, žádost o social security number - obdobu českého rodného čísla, bez kterého člověk de facto neexistuje. Dále jsme zahájili vleklou válku s administrativní mašinérií nemocnice. V nemocnici vedou pro zjednodušení všechny děti pod jménem matky - v našem případě tudíž Tom dostal moje jméno - včetně koncovky -ová. Bylo zapotřebí tří dnů a mého muže křičícího na ředitele nemocnice, abychom došli nápravy.

V neděli odpoledne jsem měla být propuštěna z nemocnice. Musím říct, že vzniknul pěkný chaos ohledně půjčení pumpy - všichni mě ujišťovali, že pumpu od nemocnice dostanu - ovšem kdo mi jí dá a kdy, bylo obestřeno záhadou. Nakonec jsme měli vše vyřízeno a mohli jsme odejít. Rozloučení s Tomem se nevydařilo. Sestra mu zrovna zaváděla novou kapačku, pohled na moje miminko oblblé analgetiky mě dost psychicky rozložil. A to mi ještě zbývalo projít halou porodnice - narvanou nedělně svátečními davy; motajícími se tatínky s květinami, příbuznými čekajícími, až se v chodbě zjeví ta jejich maminka s jejich miminkem, nad kterým budou kvokat a jásat, maminkami hrdě třímajícími autosedačky s vánočkami, čekajícími na lavičce před vchodem, až ten jejich tatínek přistaví auto k obřadnému odvozu domů... a my jsme šli sami, krásným říjnovým dnem s prázdnýma rukama... zatímco naše miminko s novou kapačkou spalo o patro výše a čekalo, až přijde ten den, kdy se narodí doopravdy...

Následovalo třiadvacet dní, které jsem trávila každodenním dojížděním do nemocnice, věčným pumpováním mléka a pokusy o kojení. Tomášek se stále choval, jako kdyby byl ještě v bříšku. Většinu doby spal, byl zcela spokojen s tím, že strava mu teče sama od sebe do žaludku. Sací reflex měl od začátku v pořádku, ale zkrátka neměl dost sil na to, aby zvládnul trojboj dýchání - sání - polykání. Navštívila nás rehabilitační sestra, aby se mnou probrala cviky pro juniora. Ovšem když mu nabídla prsty, Tom se briskně zvednul i s hlavičkou. Smála se, že u nás teda asi žádnou práci nedostane. Můj muž s námi trávil víkendy a večery a stal se miláčkem sestřiček. Popravdě řečeno - každého tatínka vítaly nadšeně a obvykle jej hned začaly zpracovávat: "Áááá, tatínek, vy jistě chcete umět miminko přebalit, tak pojďte, pojďe, já vám to hned nachystám". A tak můj muž přebaloval, koupal, krmil, oblíkal, balil mimi do tvaru vánočky, měřil teploty - a já jsem sestřičkám dodnes vděčná. U nás zkrátka nikdy nenastala fáze, že by se muž bál na miminko sáhnout nebo že by nevěděl, co s ním. A Tom myslím nikdy moc nerozlišoval mezi mámou a tátou - když upadne, jde si pro pochování k tomu, kterého má blíž. Táta u nás není tiché tajemné monstrum ležící na gauči s novinami, táta je plnohodnotný rodič, který zvládá vše stejně dobře jako máma. Kojila jsem pět a půl měsíce (pak mléko nekompromisně zmizelo a mohla jsem se stavět na hlavu - nebylo), většinu té doby ale Tom dostával večer ještě část dávky z lahve - napřed zamražené mateřské mléko, které jsem našetřila v dobách, kdy byl v nemocnici, asi od čtrvtého měsíce pak mléko umělé, z lahve často krmil můj muž, takže opravdu si troufám tvrdit, že by mě od začátku nahradil ve všem.

Tomáškovi byl nedávno rok. Svojí porodní váhu zpětinásobil, vyrostl o 75% původní délky. Jí vše, co mu dáme a ještě spoustu věcí, které bychom mu nikdy nedali. Nechodí dosud samostatně, ale za kočárkem obejde celý blok. Fascinují ho auta - a vše, co má kola. Umí si otevřít dveře s klikou. V nestřeženém okamžiku se dokázal celý natřít svou mastičkou na zadeček. Otevřené dveře a nepřiklopený záchod znamenají, že mimi provede bleskurychlou osobní očistu v záchodové míse. Poklice, konzervy a plastikové misky sbírám po kuchyni již zcela automaticky. Rozladěnou televizi můj muž, inženýr, obvykle přenastavuje tak hodinu. Jak pravila naše pediatrička - Tom je prototyp zdravého ročního dítěte...

A ještě slovo o penězích. Máme základní běžné zdravotní pojištění (HMO), takové, nad kterým leckteří Američani ohrnují nos, protože např. péči specialisty musí schválit náš "obvodní" lékař. Dítě je prvních třicet dní svého života automaticky kryto z pojištění matky. Za každou moji návštěvu na klinice jsme platili $10 spoluúčast; AFP testy proplácí stát Kalifornie, zbytek platila pojišťovna. Včetně účtu za mou hospitalizaci (jednatřicet tisíc) a účtu za péči o Tomáška (sto čtyřicet tři tisíce).