Kočka v chrámu Páně

	Misie San Juan Bautista

První bílí obyvatelé Kalifornie přišli z jihu, z území dnešního Mexika, které tenkrát ještě podléhalo španělské vládě. Františkánští mniši postupně vybudovali jednadvacet misií, jež spojovala Královská cesta - El Camino Real. Misie se zřizovaly zhruba v třicetimílových úsecích - tolik dokázal překonat jezdec na koni za jeden den. Celá trasa má skoro tisíc kilometrů (600 mil).

Určitě znáte jména jako San Francisco, Santa Barbara, Santa Cruz nebo San José. Ne náhodou je pobřeží Kalifornie dodnes poseto městy se jmény svatých. První misie, San Diego de Alcala byla založena roku 1769, poslední, San Francisco de Solano, v roce 1823.

	Stinná loubí vzbuzují představu klidu a míru.

Zatím jsem neviděla všechny misie, ale nejraději mám San Juan Bautista. Založil ji Padre Fermin Lasuen jako patnáctou v řadě 24. června 1797. Obklopena malým ospalým městečkem pod horou Fremont Peak, shlíží na okraji přírodního stupně do krásného, úrodného údolí. Toto malebné umístění v sobě ale skrývá velikou zradu, o které zakladatelé neměli ani tušení. Schodek si časem vysloužil přízvizko jiného svatého - Ondřeje - San Andreas - a není ničím menším než pověstným geologickým zlomem, táhnoucím se přes velkou část Kalifonie. Misie od začátku procházela různými otřesy - země se chvěla prý i šestkrát denně. Přesto byly roku 1803 položeny základy velkolepého chrámu se třemi loděmi. Stavba utrpěla velké škody při nechvalně známém zemětřesení roku 1906. Oblouky oddělující jednolivé lodě kostela se musely vyplnit; průchozí zůstal jen první pár. Nicméně každodenní bohoslužby nebyly na San Juan Bautista od jejího založení nikdy přerušeny - i když se sloužily třeba v hospodářských budovách.

Na misiích mě fascinuje jejich skromnost a praktičnost. Stěny z vepřovic - adobe - směsi slámy a jílu tvarované v dřevěných formách a sušené na slunci - postrádají neútulnou chladnou neosobnost evropských katedrál. Nízká loubí obytných prostor poskytují stín oknům a příjemné odpočinutí jak v horkém dni, tak za přívalů deště. Domácky pusobí i pohled na místní dlažbu - kachle se sušily za plného provozu a tak jsou poťapkané od ptáků i domácí havěti. Dodnes si v Kalifornii lidé objednávají kameninovou dlažbu s jedním otiskem zvířecí tlapky - pro štěstí.

	Dlažba se stopami každodenního života.

Za velmi neobvyklé chrámové vybavení považuji kočičí dvířka. Ne, že by otcové františkáni doufali v duchovní povznesení domácích šelem; důvod byl opět veskrze praktický. Misijní sýpky (zařízení do té doby neznámé, neboť původní obyvatelé byli živi kombinací lovu a sběru lesních plodin) se staly terčem nájezdů místních hlodavců a tak bylo rozhodnuto. Kočky smí kdykoliv kamkoliv - jen když budou škůdce držet na uzdě.

Misií prošli mnozí zajímaví lidé tehdejší doby. Interiér vyzdobil Thomas Doak - námořník z Bostonu, který dezertoval ze své lodi v nedalekém přístavu Monterey. Thomas se tak zřejmě stal prvním Američanem obývajícím Kalifornii. Možná nebyl vynikající umělec, ale pracoval za byt a stravu, a jeho malby se dodnes honosí živými barvami. Padre Arroyo de la Cuesta se proslavil znalostí sedmi dialektů původních obyvatel. Když jej revmatismus připoutal na židli, sepsal první slovník indiánských jazyků. Jeho následovník Padre Tapis byl renomovaným hudebníkem. Zavedl barevné kódování notového záznamu, aby jej učinil lépe srozumitelným zpěvákům v jeho proslaveného indiánského chlapeckého sboru.

	Hned za hřbitovní zdí je sanandreaský zlom.

San Juan Bautista má i svou záhadu. K čemu potřebuje misie flašinet? Navíc flašinet s anglickými dobovými "vypalovačkami", tolik vzdálenými církevní hudbě? Jedna legenda praví, že přístroj misii věnoval sám kapitán Vancouver. Anglikánská církev flašinety podporovala jako zdroj "schválené" církevní hudby (samozřejmě s jiným repertoárem, než jaký najdeme v San Juan Bautista), takže možná tento dar zástupcům katolické víry mohl být myšlen vážně. A možná si jen někdo hrubě zažertoval s padrem Arroyo, který byl na svoje "varhany" pyšný. Pokud mu totiž anglicky mluvící námořník nabídnul "barrel organ" (flašinet), mohl Padre pochopit, že se jedná o "órgano" (varhany) - což je výraz, který ve svých dokumentech pro tento vynález používá. Ať tak nebo tak, doufejme, že obyvatelům misie přinesl tento neobvyklý dar trochu zpestření a radosti do nesnadného života.

Z původní misie se zachoval kostel a křídlo s obytnými prostorami a kuchyní. Ta v nejrušnějších dobách připravovala třikrát denně jídlo až pro dvanáct set strávníků. Na místním hřbitově, hned u sanandreaského zlomu, najdete pochovanou i poslední čistokrevnou indiánskou obyvatelku misie. U vchodu do komplexu lze vidět zvon, jenž se stal symbolem historické El Camino Real. A pokud máte rádi horory a San Juan Bautista vám bude něco připomínat, tak vězte, že se zde točily některé exteriéry Hitchcockova filmu Vertigo.