Slíbila jsem důkladnější pojednání o americké kuchyni. Ráda bych ho ale začala historickým, zcela smyšleným výletem. Pro rýpaly - k mým doměnkám mě nevedla žádná dějepisná data, ale pouze pozorování života okolo. Možná to bylo všechno jinak, ale představte si, že...
...jste manželka osadníka, máte za sebou šest až osm týdnů na rozbouřeném moři, pohovor s imigračními úředníky v New Yorku, cestu ďábelským vlakem, kurděje, pohřby pár blízkých a před sebou vědomí, že už nikdy neuvidíte své rodiče a příbuzné. Kodrcáte se polopouští na volském povoze, ve dne je horko, v noci zima a váš muž stále ještě hledá zemi, kde nebudou žádní starousedlíci, faráři, výběrčí daní, sedláci, kde si konečně budete moct hospodařit pomocí svých rukou a kde vám do toho nikdo "nebude kecat".
Máslo přivezené z Evropy, jakkoliv nasolené, dávno žluklo, jablka jste dojedli už na lodi, a opravdu nevíte, z čeho bude další večeře. A v tom chlapi zastřelí bizona. No co, vypadá to jako kráva, akorát je to větší a chlupatější. Zkusíte to uvařit - a nic. Prostě se to nedá sežvejkat. Maso není uleželé a navíc tahle kráva toho docela dost naběhá, svaly má tuhé jak podešev. Nezbyde než maso nasekat na kousíčky, ale to se chlapi zase ofrňují, že nejsou mimina, aby jedli kašičky... spásný nápad - z kaše se uplácají řízečky, osmahnou na pánvi - a je to! Sice to ještě netušíte, ale právě se zrodil hamburger.
Pak najdete to místo, kde budete žít. Ze zasněžených hor teče jakž tak trochu vody, ve vyšších polohách přechází polopoušt v les, můžete mít i nějaké to dřevo. Postavíte první boudu, postupně u boudy vznikne malá zeleninová zahrádka. Chlapi nakoupí krávy a zase krávy a tahají teleta z bahnitých jam a roklí, střílí kojoty a pumy, značkují dobytek, a snaží se ho dopravit někam na jatka. Dřou celé dny, a díky tomu jste už dokoupili i nějakou tu domácí havěť. Té slávy, když bylo první vajíčko. Co s ním? Upéct koláč, samozřejmě... Jenomže sporáky ještě nikdo nevynalezl, máte ohniště, pánev a hrnek... Pánev je moc veliká, zaděláte těsto do hrnku, při pečení nakyne tak, že trochu přeteče, ale co. Když se to vyklopí, je z toho docela pěkný "muffin".
Konečně je ve vaší domácnosti veseleji - vždyť teď máte i zákusky!!! Před tím byla jediným požitkem káva - ta ostatně neustále bublá v hrnku na kraji ohniště - a chlapi jí vypijí za den hektolitry.
Pořád se máte co ohánět - ráno podojit tu "domácí krávu", co ji máte na mléko, nasypat slepicím, které ještě nesežrala některá z nespočetných šelem, a pak ještě k prasátkům. Bude slanina a šunka... Potom honem snídani pro mužské - a pořádnou - kus masa, slaniny, nějaké to vejce, brambory. Se vším šup na pánev, hrnce manžel slibuje už druhý rok, ale pořád nejsou. Jen ta pánev a hrnek na kafe. Všechno osmažit, vždyť chlapi budou dřít v zimě i vedru celý den, tak ať mají sílu. A pořádné porce, ať se práší za kočárem. Pak ještě nabalit sendviče. Kus chleba, do něj kus masa. Od mexických dělníků okoukáte "oslíčky" - burrita. Tenká placka, do ní masová směs, fazole, rýže, pevně zabalit - a je to. Kulaťoučký oslíček se dá strčit do kapsy nebo do mošny, placka je tuhá a drží, pak se sní i s obsahem. Konečně jsou chlapi pryč a děcka žadoní - vzpomínají na posvícenské koláče. Nalejete těsto na pánev, vznikne "pánvičkový koláč" (pancake) - je to asi na palec silné piškotové těsto. Zasype se nějakým tím lesním ovocem, nebo polije džemem, na to trošku smetany.
Večer je třeba zase nakrmit mužské. Hovězího je dost, stejk musí mít aspoň půl libry (cca čtvrt kila), je na dva prsty tlustý a uprostřed růžový. Nebo možná vytáhnete naložené corned beef - jen se rozsýpá na jazyku. K tomu brambory smažené na pánvi. Slunce zapadlo, před vámi je šest hodin spánku do úsvitu...
Uplyne stopadesát let - vaši prapravnuci neznají posvícenské koláče - jenom muffiny z hrnku. Snídaně se dělá na jedné pánvi, k obědu se zabalí kus chleba s něčím. Pravda, teď je moderní do toho strkat různou zeleninu, tenkrát by vás s tím mužský hnali!!! A k večeři pořádný stejk, vždyť ti vaši prapravnuci jsou chlapi jako hory. Pořád žijí pod zasněženými horami, krávy už jsou za plotem, a ten se dá objet truckem - na něm se také odveze uhynulý kus, sůl na přilepšenou, mexický dělník na opravu plotu, nákup z Města... ale pořád se občas musí sednout na koně a pustit se do hledání hloupého telete, co se vydalo samo do hor. Občas je třeba zastřelit drzou pumu, nebo toho pitomce jelena, co skočil pod kola. Byl strašně zmrzačený, ale teď, staženému v komoře, mu už nic nechybí. Ale už je to úplně jiný život - vždyť oni vezmou tu svoji jednou za měsíc do auta a jedou sto mil do okresního města - a jsou tam coby dup, necelé dvě hoďky - a tam jdou na večeři do podniku s ubrusem (!!!) - a pak zase zpátky. Také byli na svatební cestě až v Las Vegas! A jak se mají dobře! Tři auta na dvoře; pro děcka jezdí autobus a sváží je do školy, dům má dneska čtyři ložnice a krávy se vozí na jatka vlakem - žádné shazování váhy dlouhým putováním!! Vaši prapravnuci žijí prostě v zemi neomezených možností.
No a teď si myslíte, že kecám, vždyť jste viděli film o New Yorku a tam všichni chodili v kvádrech a jezdili nablýskanými auty po desetiproudých mostech a měli víkendy a dovolené, a akcie a milenky a chůvy a baráky jak Karlštejn a bazény s umělým vlnobitím a ústa s umělým chrupem.
Jenomže to je jedna Amerika, ta kterou já moc neznám, moje Amerika je Amerika toho chlápka z jedné prťavé osady pod Crater Lake v Oregonu. Měl aspoň dva metry, ramena přes celý záda, a stál za kasou v místním General Store. Prodal nám nějakou sodovku (tím se tady myslí cola) a pohledy, odrbanému dědovi za námi zase kus sušeného hovězího, plechový kýbl, kolo drátu a cigára. Prý odkud jsme. Pokýval hlavou - ještě, že jste konečně přišli do Ameriky. Neznám lepší místo k životu. A kde bydlíte teď? V Kalifornii? Tam bych nebydlel, takovej socialistickej stát. Měli by jste se přestěhovat do nějakého slušnějšího státu, jako je třeba tady Oregon. Co je moje, na to jsem si vydělal a to nedám, a ať si někdo zkusí přijít. Významný pohled na pušku na stěně. A kam máte namířeno? Na sever - tak tady kousek (kousek byl opravdu těch sto mil) je v Bendu báječná hospoda. Tam chodím s mamkou, když ji chci vzít do společnosti. (Jediné, co mně vrtá hlavou - kdy tu mamku bere na večeři, když mají každý den do deseti otevřeno a zcela zjevně se jedná o rodinný podnik?) Popřál nám, ať se nám v Americe pěkně líbí a my šli spát. Ráno byla za kasou zcela zjevně "mamka". Křepce vyběhla za pultík, udělala sendviče, vytáhla zpod pultu hrnek a kývla ke kávovaru, ať se obsloužím. Muffina rozpekla v mikrovlnce. A tak jsme seděli u umakartového stolečku mezi pulty se sušeným hovězím a konzervami a pojídali báječnou snídani od majitelky slušného general storu, ve slušném státě Oregon.
Amerika zadních dvorků se opravdu za poslední století moc nezměnila - když zajdete na snídani tady na západě, v mrňavém městysu, do místního "cafe", budou tam sedět mlčenliví muži v kloboucích (nesundavají je ani ve společnosti), džínách a kostkovaných košilích. Tlustá kelnerka bude všem dámám pod sedmdesát říkat "honey" a kroutit vyděšeně hlavou, pokud si k snídani poručíte něco mimo jídelní lístek. Na výběr je přece pancake, omelety, hovězí a smažené brambory a k tomu jako přílohy smažené tousty, biscuits (se sušenkou nemá nic společného, nejblíž je to dukátovým buchtičkám) a muffiny! A honey by si přála radši salát? Chuděra malá, jak přežije celý den bez něčeho VYDATNÉHO (rozuměj mastného) k snídani!!! Salát nicméně obvykle dostanu, přestože je až na obědovém menu. A pak se servírka chodí soucitně ptát, jestli nechci ještě aspoň kávu. Ta se dolévá zdarma - a tady jako zarputilý kofeinista vroucně doufám, že se zvyk nekonečné kávy zachová ještě dlouho.
Obědy se odehrávají v podobně jednotvárném duchu - je libo sendvič, nebo hamburgr? K tomu polévka či salát. A tady bych ráda zmínila další záhadu - i v té nejzapadlejší díře, v tom nejšpinavějším podničku, jsem dostala mísu nádherného, čerstvého, křehkého salátku - jak to dělají, když kolem neroste nic než pichlavé křáky, to je podle mě námět na diplomovou práci.
Večeře zato bývají dost "slavnostní". Obrovské měkkoučké šťavnaté stejky, barbecue brisket na dvaceticentimetrové pečené bramboře, se zakysanou smetanou a máslem, hamburger s avokádem a sýrem... Jestli znáte jen McDonalda, tak nevíte, co je to pořádný hambáč a jak je dobrý. Ne, že by se to časem (u mě to trvá maximálně tři dny) nepřejedlo, ale americká venkovská hospoda na mě vždycky dýchne takovou domácí pohodou, že jim s radostí odpustím všechny ty tuky i jídelníček na pouhé tři řádky.
Čím blíže k pobřeží, tím spíše dostanete i nějakou rybu. Lososa, tuňáka, halibuta, nebo třeba i krevety a mušle. Ryby se musí umět udělat, nesmí se moc vysušit, tuňák je nejlepší ještě zarůžovělý. Také si vždycky hrozně pochutnám na clam chowderu (mušlová smetanová polévka) nebo na zapečených scallopech. No a mezi americké a mexické jídelny se pomalu začnou mísit i ty další - thajské a čínské a rakouské a české a ruské a japonské a německé a malajské... a jsme zase v nějakém přístavním kosmopolitním městečku - a to posledni "cafe" se zdá být vzdálené nejen počtem ujetých mil, ale především v čase, který se tam zastavil v dobách volského potahu, jediné pánve a nekonečné kávy.